Od malička mne provází dětská písnička, spíš říkanka: „Žila vrba, vrbička, shrbená a stařičká, v zimě, v létě, rok od roka, hověla si u potoka…..“ Tuto písničku nám zpívala babička a vyprávěla, že když moje maminka šla poprvé do školy, do venkovské jednotřídky, tak každé z dětí mělo říct nějakou básničku nebo zazpívat, nu a maminka se uvedla Vrbičkou. To už je dávno, maminka se svým bratrem byli dvojčata a byli ročník 1915, babička s nimi byla sama, její manžel padl zasažen granátem do hlavy někde na východní frontě v Rusku za I. světové války, když ještě byly děti maličké.
Na tu písničku si ale vzpomenu opravdu často. Mám ráda všechny stromy, všechny rostliny, nejen květiny. Jsem vzděláním fytotechnik, známí o mně říkají, že mám zelené prsty a čeho se dotknu, to roste. Rostliny jsou živé a na rozdíl od živočichů se nepohybují a neumí křičet! Ale jak se k nim chováme? Tím jsem se dostala k tomu, o co se s vámi chci podělit. V roce 1980 jsem se se svými ještě malými dětmi nastěhovala do nově postaveného osmipodlažního paneláku téměř na vrcholku kopce nad městem. Kolem domů ještě nebyly provedeny terénní úpravy, jen navezené hromady mrtvé země, ani ne ornice. Postupem času byla hlína srovnána a na ní zaseta tráva. Sem tam, zřejmě podle nějakého plánu, byly zasázeny u paneláků okrasné stromy a keře. Protože zeleně bylo málo, tak jsme sami, myslím tím obyvatele domů, zasázeli kolem cest břízky, modříny, pámelník, ptačí zob atd. – prostě to, co se nám podařilo zdarma ukořistit. Mezi našimi domy ale zůstala veliká nezastavěná plocha. Dokonce naší ulici chybí jedno sudé číslo. Teď by se řeklo, že tam byly nevypořádané majetkové poměry, ale tehdy se na takové věci nehrálo! Protože jsme si přes volnou plochu zkracovali cestu na trolejbus (chodí tudy nejméně 1000 lidí denně), pojmenoval někdo cestičku „Přes hromady“. Tehdy nebyly elektrické sekačky, křovinořezy a tak nikdo nevraždil zelené rostliny i s kořeny. Na malém prostoru se dal sestavit herbář. Tam bylo rostlinných pokladů! Teď by jich byla polovina v Červené knize ohrožených rostlin. Na tom volném prostranství stávaly cirkusy, kolotoče a přesto si „Hromady“ zachovávaly život. Byly plné včel, užitečného hmyzu, v noci tam chodili ježečci, pásli se zajíci, křičel bažant, na cestičce měli své pasti na mravence dokonce mravkolvi. Na bodlácích byli stehlíci, hopsali konipasi, dokonce běhali chocholouši a těch vlaštovek!! Uprostřed „Hromad“ byl malý vrbový proutek. Nevím, kde se tam vzal, kdo jej tam zasadil. Vrba pomalu rostla, a i když jí každou chvíli někdo udělal nějaké příkoří, někdo ji polámal, přežila! Místo jednoho proutku jich začala mít několik, zkošatěla. Na svahu pod vrbou každou zimu sáňkují už tři generace dětí. Tehdy se jednou, nebo dvakrát do roka sekla tráva kosou.
Pak začala doba elektrických sekaček! Všechno se napořád vydře až do kořenů několikrát do roka. Nechápu to! Na každou práci přece musí mít člověk nějaké vzdělání. Vždyť i záchodová babka musí umět anglicky. Přece člověk, co ovládá křovinořez, musí vědět, co seká. Proč se nevyhne byť planým rostlinám. Proč vyseče listy kosatců, tulipánů, proč pomlátí nádherný zvonek broskvolistý (i když byl chráněn armaturním drátem), proč nenechá stát třeba diviznu nebo slezovou růži, velkou skupinu kopretin, kručinky?? To nemluvím o růži galské, o rozrazilu klasnatém, jehlici trnité, vítodu. Jak může někdo posekat několik metrů čtverečních lesních jahod, nebo velký kus rozkvetlých fialek psích?
Dám příklad, v Anglii v Cantenbury v parku objede sekačka dokonce skupinu hluchavek, nechají stát samotnou rostlinu vojtěšky, neposekají hlouček sasanky hajní, nebo skupinu obyčejných modřenců, prostě se jim sekačka vyhne! Proč u nás v sídlišti všechny keře a stromy musí mít větve nejméně 2 metry od země, který pitomec to nařídil.
I umřely všechny kdysi vysázené tamaryšky, borovice kleč, hlošina, weigelie, šeříky, to jsou přece keře, z nich se nedají vyrobit vysokokmeny. Marné moje písemné protesty, které písemně 20 let posílám na odpovědná místa. Oni to musí dělat, jsou přece placeni od m2! Že se smí tráva sekat maximálně o 2 třetiny délky, o tom asi nikdo neslyšel. Aby byl trávník trávníkem, musí mít patřičné množství dešťových srážek a když neprší, tak se nesmí sekat! Marná lásky snaha! Jen vrba všechno přežila! Nevím, jak se jí to přes všechna příkoří podařilo, má teď snad 10 kmenů. Před 6 roky jí někdo na všech kmenech strhal široké pruhy kůry! Byli jsme všichni znechuceni.
Potřeboval to někdo na něco? Proč to udělal? Myslela jsem, že to vrba nepřežije, ale nevzdala to. Na některých kmenech jsou ještě vidět velké, doposud kůrou nezacelené, jizvy. A naše městská část ve směru přes Hromady vybudovala parkoviště ze zvláštních betonových dlaždic s 3 centimetrovými mezerami, abychom museli chodit mezi auty se zapíchnutýma očima pod nohy, jinak hrozí vyvrknutí kotníků, případně pád. Jenom ne podpatky! Navíc zastupitelé ve třetině svahu nechali vybudovat chodník, odnikud nikam, aby se dětem lépe sáňkovalo! Vrba přežila všechno! Ovšem na takovém místě, aby se zalíbili svým občanům, nechali pod vrbu zabudovat dvě lavičky. S krásným výhledem, ve stínu a bez cizích pohledů. Takové ty masivní lavičky, ale stejně už z nich někdo odšrouboval jedno plastové prkno. Co jsou tam lavičky, máme všichni bydlící a běžící kolem „zábavu“. Pod vrbou se nejprve usídlili bezdomovci. Odevšud jsou vyháněni a tady je nikdo nevyhazuje. Do obchodu pro krabicové víno to není daleko. Ten nepořádek! Kmeny vrby se ztrácí pod příšernými odpadky, všichni to dobře znáte! Prý bezdomovci strašně sprostě mluví a smrdí a děti (asi 100) kolem chodí do školy. Nevydrželi jsme to a zavolali policii. V Brně byl zrovna velký žloutenkový problém, a tak při té příležitosti policie bezdomovce donutila nastoupit do sanitky, aby je zdravotníci mohli očkovat. Od té doby pod vrbou bezdomovci nejsou. Ale stalo se ještě něco horšího, pod vrbou se teď shromažďuje mládež. Je jich tam vždy vícero exemplářů. Na lavičce se sedí tak, že se sedí nahoře na opěradle s nohama na sedadlech. Na hlavách mají přetažené kapuce. Od laviček se line „libý kouř marijánky“, popíjí se tvrdý alkohol, s „něčím“ se obchoduje a ten slovník! Pod nízkými větvemi jsou hromady prázdných skleněných lahví, od tvrdého alkoholu, od piva, krabice od vína, plechovky, PET lahve od všeho možného, někdy dokonce kusy oděvů. Je to horší jak za bezdomovců. Nikdo z nás se jim neodváží něco říct. Kontejnery na směsný i tříděný odpad jsou od vrby asi 20 metrů, ale i kdyby stály těsně pod vrbou, přece náš „Výkvět“ nikdo nedonutí, aby po sobě něco uklidili. Občas dokonce nějaký zdrogovaný exemplář se válí po zemi a domota se až k panelákům.
Milá vrbo, jsi strom mučedník! Vím, že se pořádá soutěž o Památný strom. Mám tě do ní přihlásit? Zápasíš o život už 40 let a tvoje větve skrývají lidskou blbost, bídu a bezohlednost! Když kráčím kolem, snažím se tě vždy trochy nepořádku zbavit a dokonce jsem zjistila, že je nás víc. Jedni dělají binec, druzí uklízí. Jen chci věřit, že někoho nenapadne tě pokácet, protože stojíš na místě, kde by se mohlo postavit další parkoviště. Vydrž, vrbo, vrbičko!!
Text a foto: Maria Saláková
Vloženo: 23. září 2018