Jdu-li z domu, tak i když spěchám, kontroluji ,,K + M + B“. Věřím, že většina ví, co to znamená: Kašpar, Melichar, Baltazar – tři králové, mudrci z Východu, kteří se přišli poklonit Jezulátku a na jejich památku novoroční koledníci píší posvěcenou křídou na dveře tato tři písmena a letopočet. Trojice K+M+B ovšem znamá i něco jiného. Český vtipálek ji použil jako mnemotechnickou pomůcku: klíče, mobil, brejle. Odcházím tedy z domova a myslím si: Klíče – mám vchodové dveře do bytu vybavené takovým zámkem, že se dají zavřít, jen když je klíč v něm. Má to jednu výhodu. Nemůžu si ,,zaprásknout“ dveře a pak lamentovat, že se nedostanu dovnitř v případě, že jsem si nevzala klíče s sebou. Je tu ale i nevýhoda: že jsem třeba doma a klíč je v zámku z vnější strany. Stane se, že jej delší dobu hledám a ejhle… Nestává se to jen mně, ale občas i některému z mladších sousedů… Mobil. Dřív jsme chodili bez něj, takže když zjistím, že jej nemám zrovna u sebe, myslím si, ať to všechno chvíli počká.. Brýle, to je horší, bez nich jsem naprosto nemožná! Přečtu jen velké nadpisy a tak droboulinké blešky, vešky nerozluštím. Jednu dobu jsem nosila v kabelce i lupu. Jenže při stěhování z tašky do jiné a zpět, se stávalo, že byla vždycky tam, kde jsem ji zrovna nepotřebovala. Chlácholím se ale, už jsem dáma pokročilého věku, takže mám nárok na různé prohřešky.
Tímhle dlouhým úvodem jsem se dostala k tomu podstatnému, co vám chci povědět. Včera jsem mínila vyběhnout z domu, kontrolu “K+M+B“ jsem už provedla, ale… ve dveřích jsem si vzpomněla, že bych měla zavřít balkonové dveře. Vběhnu do obýváku, zálibně vrhnu pohled na můj prales a černou plastovou vránu, kterou jsem si minulý týden koupila a připevnila na zábradlí v domnění, že bude plašit holuby. Byl to však hluboký omyl, protože ti se klidně posadí u plastové hlídačky! Sahám na kliku balkonových dveří a tu si všimnu, že má dalšího kamaráda! Na zábradlí sedí papoušek! Vlastně skoro leží, má zavřené oči. Hbitě levačkou (jsem přecvičený levák) chytnu papouška, který se mi bleskurychle zaštípne do prostředníku na ruce, až mi teče krev. Snažím se vypáčit zobák, on jím přehmátne do dalšího prstu! Auuuu…., to je bolest, ale nepustím! Chlácholím jej, hlavu držím mezi prsty. Má krásnou chocholku, oranžové skvrny na tvářích, dlouhý ocas. Prostě nádherná korela!! Komu asi uletěla, kdo o ni brečí? Vylovím pravačkou mobil. Tak a co teď? V jedné ruce papouška, v druhé mobil. Adámek (to je můj asi dvouletý kocourek) se vzbudil a se zájmem se kouká na neznámou hračku, co držím. Potřebovala bych zapnout PC a podívat se, jak mám naložit s uloveným papouškem. Klec ani větší krabici nemám. Pustit jej v žádné místnosti nemůžu, jak bych ho potom ulovila? Nic z toho nezvládnu. V zoufalství zmáčknu na mobilu klapku „Městská policie“. Hodnému hlasu vysvětlím, že mi nemůže říct telefonní číslo, kde mám zavolat, protože neumím držet mobil u ucha a zároveň stejnou rukou psát, protože levačku mám nefunkční, drží papouška. Tak prý mám počkat, že pro ptáčka pošle kolegy. Přijeli téměř hned (i když to podle mne trvalo věčnost), byli v plné „zbroji“, dokonce jeden z nich vybavený černými koženými rukavicemi. Jenže i jim chybělo něco podobného kleci. Naštěstí sousedka v přízemí našla hbitě větší kartounovou krabici (ty od bot byly zamítnuty jako malé) a pánové do ní papouška zavřeli a odjeli s ním. Šla jsem si vydezinfikovat zrasovanou ruku. Jak já bych chtěla další ptáčátko, třeba ochočeného vrabce! Ale to nejde. Mám přece bílého kocourka, který cvaká zuby a nadává holubům, co si občas přijdou sednout na parapet. Chci věřit, že papoušek najde svého chovatele, nebo jiného hodného človíčka, který se o něj postará a bude jej mít rád!
Maria Saláková
2. 7. 2018