Já se domnívám, že ano a nepřímo mi to potvrdila i básnířka, členka výboru ostravského střediska Obce spisovatelů a novinářka Eva Kotarbová. Když jsem se jí zeptal, kdy napsala první básničku o lásce odpověděla:„Bylo mi šestnáct. Líbil se mi jeden kluk. Taková platonická láska po určitou dobu, později reálná a velká.“
Když jsem jí řekl, že podobné pocity jsem zažil ve svém mládí i já, a přesto jsem se nestal básníkem, uvedla: „V psaní veršů mě totiž tehdy ovlivnil také skvělý profesor na gymnáziu Miroslav Etzler. Tatínek dnes známého novináře Tomáše Etzlera a herce Miroslava. Nejen mne, ale i další spolužáky přesvědčil, že má velký význam hlouběji se zajímat o českou a cizí literaturu, protože to obohacuje duši člověka.“
Od napsání školáckých veršů až po vydání její první básnické sbírky uplynulo několik let. A jak to v životě chodí, někdy o životě člověka rozhodne náhoda, štěstí, chcete-li osud. Jak to bylo v jejím případě s vydáním prvotiny?
„V době, kdy vznikly moje Podkůvky, bylo na severní Moravě jediné vydavatelství – Profil. V něm působili kvalifikovaní redaktoři, kteří vyhledávali, například v různých soutěžích, talentované básníky a prozaiky. Hodnotili jejich básně, povídky, romány a později je předkládali literárním kritikům k tzv. lektorování. Společně pak rozhodli, co se vydá. Podkůvky – to je sbírka milostných a mateřských veršů. Než jsem se k ní dopracovala, bylo mi třicet. Dosti pozdě. Jenomže to už jsem měla za sebou studium matematiky a zeměpisu, kantorskou praxi, tedy léta, kdy jsem pustila obdiv ke krásné literatuře tak trochu k vodě a vzplála velkou láskou k cestopisům. I obávaná ,,matika“ mě bavila.“
Vazba k literatuře, k psanému slovu ale zvítězila a z nadšené paní učitelky, jak sama o sobě někdy říkávala, se stala novinářka, která pracovala v tiskových i elektronických médiích, kde se věnovala převážně kultuře. Samozřejmě, že se vrátila i k psaní básní. A co ji inspiruje?
„Na tuhle otázku je možná stručná odpověď – život. Nejsem autor, který opisuje jiným vymyšlené příběhy a prožité pocity a trochu je pozmění, i to se často stává. Když vznikala moje druhá sbírka Kameny, kolem roku 1980, emigrovalo z Československa mnoho lidí. Přemýšlela jsem o tom, takže mě začaly napadat verše, které se obsahem vztahovaly k rodnému městu Ostravě, k mým předkům. Inspirací pro třetí sbírku Zapomenuté věty byly osudy lidí, s nimiž jsem se setkala, a opět je to i hledání souvislostí s předky. Nejen pokrevními.“
V současné době se Eva Kotarbová těší ze své nové básnické sbírky, která vyšla před několika týdny. Dala jí název Siluety. Autorka je ráda, že její verše svými výtvarnými díly doprovodil známý ostravský umělec Antonín Gavlas. Věří, že si knížka na přeplněném knižním trhu najde svoje čtenáře. V Siluetách se objevují znovu, jak jinak, její zaujetí pro domov, láska k nejbližším i přátelům, soucítění s lidmi, ke kterým byl osud méně vlídný než k ní. Je tu ještě něco nového: okouzlení světem moderní techniky, k němuž patří mobily, počítače aj., které dnes tak často ovlivňují lidské pocity a dokonce vztahy.
Eva je básnířkou, ale píše i povídky, snad se někdy dočkají vydání, a jak jsem už uvedl, stále novinářkou. Svoje články otiskuje v různých časopisech a ve vlastním internetovém, který nazvala Haló, Ostrava! (www.kotarbova.eu). Spolupodílí se na cyklu literárně dramatických pořadů Ostrava město poezie, které organizuje ostravské středisko Obce spisovatelů, a je zaneprázdněna i dalšími aktivitami. Když jsem se jí ještě zeptal, jak se dívá na to, že dnešní mladí lidé se o poezii příliš nezajímají, rázně mi odpověděla:
„Vždyť se zajímají! Znám hodně mladých mužů a žen, kteří píši verše a vydávají básnické sbírky i vlastním nákladem. Vzhledem k tomu, že se podílím na tvorbě občasníku ostravského střediska Obce spisovatelů, má název Průhledy, a jsem často na křtech knih a literárních večerech, kde není nouze o zástupce mladé autorské generace, mohu svůj názor doložit. Poezie většinou ani v minulost nebyla masovou záležitostí. Lidé ji ale v určitých etapách života potřebují. Může mít různou podobu, nejen tu klasickou, knižní. Je v písních, v životním stylu mnohých lidí a jinde. Stačí se více rozhlédnout.“
Přátelé o ní říkají, že je nejen dobrou novinářkou, což mohu potvrdit, ale i nadšenou hospodyňkou, turistkou, cestovatelkou, příznivkyní divadla a ve výčtu bych mohl ještě pokračovat. Životní elán a energie z ní doslova tryskají. Na počátku jsem napsal, že láska je mocná čarodějka. Životní cesta básnířky a novinářky Evy Kotarbové to potvrzuje.
Libor Klásek
Tento rozhovor byl napsán pro zpravodaj Seniortip 4/2009
Foto: archiv autorky