Zachtělo se nám lépe poznat některé z dalších hlavních evropských měst a tentokrát volba padla na Lisboa, hlavní město Portugalska. Mnoho z vás už asi někde vidělo fotku Belémské věže, Památníku mořeplavců, kláštera sv. Jeronýma – to jsou nejznámější lisabonské památky. Říjen byl pro mne a mé přátelé vhodný měsíc k zájezdu. Už není takové vedro, sice se dřív stmívá, ale to také není na závadu. Nejdřív pár faktů: a) aglomerace Lisabonu má 3 miliony obyvatel, ale historické staré město pouhých 300 000, b) Lisabon v roce 1755 zbořilo velké zemětřesení, které se považuje za nejničivější evropské s nejvyšším počtem lidských obětí (snad 60 000), a tak se toto stalo základem vědy zvané seismologie, c) počet obyvatel Portugalska je asi 10 500 000, podobně jako v celé ČR (ovšem portugalština je 7. nejrozšířenější jazyk na světě a užívá ji 200 milionů lidí, je úředním jazykem devíti států např. Angoly, Brazílie atd.), d) Portugalsko vzhledem k své poloze (nejjižnější a nejzápadnější stát Evropy) bylo námořní a koloniální velmocí. Poslední portugalskou kolonií bylo Maccao, které bylo v roce 1999 postoupeno Číně. Z bývalých kolonií se v sedmdesátých letech 20. století vrátilo do Portugalska 800 000 lidí, prakticky bez majetku, tím se velice zvýšila nezaměstnanost, tento propad prý přetrvává v Portugalsku dodnes.
Lisabon leží na sedmi pahorcích (stejně jako Řím, Athény, Kišiněv) ale v Lisabonu to nejsou pahorky ledajaké, drobounké uličky z kamenných domů prudce do kopce, z kopce, které přežily ničivé zemětřesení. Lisabon leží v ústí řeky Tejo, která se tváří, že už je mořem. Přes ní vedou dva mosty: v Belému 7 km dlouhá mostní konstrukce (na konci s obrovskou sochou Krista), podobná Golden Gate v San Francisku (oba stavěla jedna firma), a 12 km dlouhý most Vasco de Gama, vedoucí od výstaviště Světové výstavy v roce 1998.
Náš pobyt komplikoval fakt, že nikde nebyla k dostání podrobná mapa Lisabonu. Měli jsme jen plán, kde nebyly ani všechny ulice zakresleny. Dalším problémem bylo, že jméno ulice je jen na prvním domě v ní, na křižovatkách už názvy nejsou. Když byla náhodou fasáda prvního domu v ulici v lešení nebo zakryta plachtou, tak byla ulice bez jména, to platí i pro náměstí! A utíkej na druhý konec komunikace, abys věděl, kde jsi!
Metro má Lisabon značené ukousnutým červeným M a barvami: červenou, modrou, zelenou a žlutou linkou, jednotlivé větve se jmenují stejně jako příslušné barvy v portugalštině. V uzoulinkých uličkách, obyčejně jednosměrných, jezdí tramvaje vzhledu historických dřevěných. Trochu širšími ulicemi lidi přepravují, většinou jednosměrně, autobusy. Kde ale má zastávku vůz jedoucí opačným směrem, toť otázka, na kterou neumí často odpovědět ani policisté.
V Lisabonu se prý za posledních pár let objevilo snad až 300 tříkolových mototaxíků – ,,ťuk-ťuků“, které nabízejí návštěvníkům alternativní a levnější dopravu. Vozí turisty od památky k památce. Také jsme viděli větší množství mladých lidí na segvejích. Kolem řeky Tejo (tedy po rovině) už jezdí moderní tramvaje a městský vlak. Na zastávkových budkách a sloupech jsou pověšená čísla dopravních prostředků, které tam zastavují, ale není tam název zastávky. Některé jsou pro změnu jen na znamení. V některých autobusech zase není displej se jmény zastávek, kudy autobus jede. A tak, když už je venku tma, sedíte s vykulenýma očima, koukáte do plánku, někde vystoupíte, nevíte kde, protože cedule s jménem ulice není! Po týdenním pobytu už ale můžete chodit bez plánku a zjišťujete, že orientace i ve starém městě není tak hrozná.
Lisaboňané, jak bychom obyvatele nazvali, jsou převážně tmaví, drobnější lidé, vždy nezištně ochotní zmatenému cizinci pomoci. Příklad, měli jsme půjčené auto a nemohli jsme se přes klikyháky silnic dostat k letišti. Pán v autě jel před námi a dovedl nás až na patřičné místo. Moje dopravní karta naznala, že už není nabitá a já si ji musela dobít. Od sousedního automatu na mne koukala paní a když viděla, jak se zoufale snažím, ihned, bez říkání, mi pomohla.
Ráno ještě v 8 hodin jsou ulice liduprázdné, zato Lisabon žije do pozdní noci. Ve starém městě jsou asi jen drobné obchůdky, na žádný velký obchod jsme nenarazili. Koupila jsem si malý bochníček chleba, vypadal krásně, ale pro mne byl nejedlý, byla to „knedla“ z kukuřičné mouky. Ovoce bylo poměrně drahé, 1 kg drobných jablek za 1,5 euro, kaki 3 euro, hrozny 3 euro atd. Všude jsme si mohli koupit kávu, byla v ceně do 1 euro, velmi silné malinké presso.
Protože jsme bydleli v uzounké uličce proti paláci Portugalského parlamentu, byli jsme svědky jakési demonstrace. Hlídající policisté, nebo to byli vojáci, nás rádi neviděli. Nesměli jsme ani fotit, tak čert ví, co to bylo. My jsme ale jeli za památkami. Ta neskutečná nádhera! Portugalci byli ve 14. a 15. století velice bohatí, proto ty neskutečně zdobené paláce, kostely, kláštery. Motali jsme se důkladně uličkami starého města. Zajímalo nás všechno, nejvíce překrásné fasády domů s typickými azulejos (kachličky) s květinovými vzory, některé zdobené jen modrou barvou. Pozorovali jsme restaurátorky obrazů vytvořených z azulejos. Prohlíželi jsme si střechy se starou prejzovou krytinou, s miniaturními střešními bytečky. Uzounké balkónky u každého z oken, na kterých vlaje sušící se prádlo. Lisabonské chodníky i ulice jsou často vydlážděny drobnými kamennými kostkami, bílými a černými, které tvoří krásné vzory. Ovšem člověk se musí dobře koukat pod nohy, protože dlažba je to zákeřná.
Ve starém městě je docela hodně psů, po kterých zůstávají neuklizené kupičky a přinést si na botě takový dáreček, je fakt zážitek! Ještě jedna lisabonská uliční zajímavost: i v uzoučké uličce jsou snad jen 60 cm od zdí železné sloupky, za kterými by měli kráčet chodci. Do některých trčí domovní schody, jsou z bílého kamene, patřičně vyšlapané. Jednou jsme jeli v tramvaji číslo 28, krásné, historické, která kličkovala uzounkými ulicemi do kopce, z kopce, a já jsem nestačila vyfotit dvě staré dámy, které spokojeně seděly na schůdku, pily kávu, kouřily a těsně u nohy jim projížděla tramvaj.
Když se staví na místě starého nový dům, celá přední stěna historického objektu se nechává stát, aby se neztratil historický ráz určité ulice či většího urbanistického celku. V uzounkých uličkách neprojede popelářské auto, a tak pozdě večer se u domů objeví igelitové sáčky s odpadky, někdy docela s podivnými poklady. Na širším prostranství jsou baňaté kontejnery, které jsou krásně pomalované.
Prošli jsme mnoho památek: klášter São Vicente de Fora, basilicu da Estrela, kostel svaté Engrácie, Miradouro sao Pedro de Alcantara, Igreja de Sao Roque, lisabonskou katedrálu, byli jsme v Památníku objevitelů, ve staré Belémské věži (Torre de Belém), jeli jsme výtahem Santa Justa, také „zubačkou“ do „horního“ města, byli jsme v klášteře sv. Jeronýma, posedávali jsme v mnoha parcích plných různých stromů, kvetoucích i odkvetlých rostlin, prošli jsme se kolem Valencianova akvaduktu, z pevnosti sv. Jiří São Jorge Castle byl nádherný rozhled. Prohlédli jsme si Rossio Railway Station, byli jsme na hřbitově dos Prazeres. Prošli jsme celou trasu od náměstí Praca do Comercio, pod obloukem Arco da Rua Augusta, přes náměstí Praca Rossio, a po třídě Vítězství až na kruhové náměstí s obrovským sousoším Maurquese do Pombal.
Byli jsme i v „novém“ Lisabonu, čtvrti velikých paláců a širokých ulic. Prohlédli jsme si stavby Světové výstavy v roce 1998, nádraží Gare do Oriente, svezli se lanovkou na výstavišti nad břehem řeky Tejo.
Musím se přiznat, chtěli jsme vidět naši ambasádu ve čtvrti Belém. Za tímto účelem jsme si vyřídili volební průkazy k parlamentním volbám 2017. To byl tedy nezapomenutelný noční hledací zážitek! V sobotní ráno jsme se podívali na obří „bleší trh“, tam bylo neuvěřitelných pokladů! S vypůjčeným autem jsme byli ve Fatimě, která v r. 2017 slavila stoleté výročí, kdy se prý třem malým pasáčkům zjevila Panna Maria.
Byli jsme i na výletech mimo Lisabon. Nutně jsme museli dojet na nejzápadnější mys Evropy Cabo do Roca, byli jsme v Sintře, ve starém královském paláci, vyšplhali jsme až k hradbám Maurského hradu. Moc se nám líbil kostel s klášterem v Batalha. Bílá nádhera gotického mauelského slohu! Tam jsme také koukali na výměnu čestné stráže u hrobu dvou neznámých vojínů. Byli jsme se podívat v obřích hangárech vinařského družstva. Do Alcobaca jsme přijeli až po zavírací hodině – to byla škoda!!
Shrnu to, viděli jsme toho hodně, ale klidně bychom mohli jet znovu a zase bychom našli hodně věcí, které nám unikly, i celý týden v takovém městě je málo!
Text a foto Maria Saláková
Fotografie:
1) Belémská věž
2) Valenciánův aqvadukt
3) dopravní špička
4) uzounké uličky
5) pozoruhodné tramvaje
6) ťuk ťuk – neobvyklá přeprava
7) blešák
8) demonstrace
9) úžasná dlažba
10) azujelos – kachličky
11) klášterní nádvoří sv. Jeronýma
12) nádraží Oriente
13) Světová výstava 1998
14) portál kláštera sv. Jeronýma
15) vinařské družstvo
16) Památník mořeplavců
říjen 2017