Úvodní slovo k vzpomínkové výstavě Jany Pivovarské

Mottem této vzpomínkové výstavy (pozn. red.: zahájení 3. října 2017) by mohla být replika Jany Pivovarské z rozhovoru s publicistkou Evou Kotarbovou, publikovaná v roce 1980 v časopisu Vlasta. Ta zněla cituji: „Chtěla bych malovat obrázky tak krásné, jako je hudba“. Snad mi prominete, že hned v úvodu dnešní vernisáže použiji poněkud osobního tónu. Vedou mne k tomu blízké vazby k oběma manželům Pivovarským, ostatně podobně, jako je tomu u mnoha z vás zde v sále, co jste je znali a měli rádi. V jednom z novinových výstřižků z archivu Jany Pivovarské mne zaujala část článku „Bílá je barvou duše“, kterou mi dovolte ocitovat: „Rodačka z Hradce nad Moravicí odráží ve své tvorbě půvabné hloubky líbezné krajiny svého rodiště. V jejích obrazech je spousta něhy, skromnosti a otevřené srdce…“. Hezky, poeticky a hlavně pravdivě řečeno. Autor článku podepsaného šifrou VIK zde publikoval jakousi minianketu, v níž se vyjadřovali sami návštěvníci jedné z autorčiných četných výstav. Vlastně již není moc co dodat. Snad jen to, že ta trefná slova nepronesl publicista nebo teoretik umění, ale emeritní pedagog, shodou okolností můj někdejší učitel na gymnáziu, lingvista Jan Spisar, jehož jsem si kromobyčejně vážil. Také samotnou autorku jsem osobně poznal poměrně záhy. Ještě předtím, než se stala umělkyní ve svobodném povolání. Když jsem studoval Pedagogickou fakultu, byla mou „uvádějící učitelkou“ na praxi na základní škole Zelená. Pak jsem se s ní a jejími obrazy a kresbami sešel vícekráte, hlavně ve výstavních síních Díla, v Domě umění v Opavě, několikrát v Divadle hudby a zde v Domě kultury města Ostravy, v Chagallu či v ostravském Domě umění na Salónu a v kolektivních výstavách. Sama jich uspořádala za tři desetiletí více než sedmdesát. Přesto vždy vystupovala s udivující skromností, jemná a laskavá, přistupovala k malbě s pokorou a úctou k tradici. Žánrová pestrost díla Jany Pivovarské umožnila doslova všem návštěvníkům jejích výstav ztotožnit se s nějakou výtvarnou polohou a zamilovat si ji. Snové krajiny, portréty a figurální obrazy, stejně jako kompozice s hudebními motivy či drobné ilustrační kresby nacházely své příjemce jak na výstavách, tak ve sběratelské obci. Manželství s legendou mezi sbormistry – Lumírem Pivovarským a přirozený vztah k hudbě a poezii přivedly Janu Pivovarskou do okruhu vyznavačů umění, hudby a divadla, mezi bibliofily, sběratele příležitostné grafiky, milovníky uměleckého řemesla a pochopitelně umělce samotné. Mezi její nejbližší přátele patřili manželé Křenkovi, manželé Harudovi, či paní Tesárková z ostravského Díla. Přáteli byli zřejmě i básníci, jejichž poezii Jana Pivovarská ilustrovala: Jiří Karen (vlastním jménem Ladislav Podmele) k jehož básním, uveřejněným v denním tisku, vytvořila Jana Pivovarská minimálně 35 ilustrací. (Mimochodem Karen ji přežil o rok, když v osmdesáti zemřel v Praze, kde po něm pojmenovali park na Třebešíně). Další autoři, s nimiž jako ilustrátorka přišla do styku, byli ostravští Leopold Čada a dosud mladý (tenkrát ovšem ještě mladší) Lukáš Bárta, nynější pedagog gymnázia Olgy Havlové v Porubě, jehož básnická sbírka Od mramoru chlad vyšla s ilustracemi Jany Pivovarské až po její smrti. Tvorbu Jany Pivovarské znali a komentovali publicisté Eva Kotarbová, Karel Vůjtek, Josef Zlomek, Alena Krtilová, Bohdana Rywiková, Zbyněk Vašut a Zdeněk Čubrda.

Jana Pivovarská se narodila 23. února 1942 v Hradci nad Moravicí, zemřela předčasně 29. dubna 1999 tamtéž. Jak už jsem se zmínil, byla svědomitým a také velice empatickým pedagogem. Absolvovala Pedagogickou fakultu v Ostravě, obor matematika-výtvarná výchova v roce 1964. Když však u ní láska k malbě natrvalo zvítězila, dala v roce 1977 učitelskému povolání vale a působila pak již jen jako umělkyně ve svobodném povolání. Nebyla avantgardní dobyvatelkou neznámých končin v umění. Její citlivý naturel tendoval spíše k lyrickým polohám a tvarové srozumitelnosti. Jakkoli něžná byla její paleta, v níž významné postavení zaujímala bílá barva, byla vyznavačkou osvobozené barevnosti a neokázalé formy. K přirozeným součástem její výtvarné výbavy patřil, jak to ostatně znala i ze světa hudby, kontrapunkt. Opírala se také o výraznou a nevšední kresebnou zkratku. Vedle krajinářských motivů věnovala významnou pozornost i figuře a portrétu a organicky také motivům hudebním. Všemi zmiňovanými vlastnostmi její výtvarné práce si malířka získala poměrně široký okruh obdivovatelů.

Vliv jejího rodiště – Hradce nad Moravicí – se v tvorbě Jany Pivovarské prosadil prostřednictvím podmanivé krásy zdejší krajiny. Rozlehlý zámek na místě původního hradu, zmiňovaného již v 11. století, táhlé kopce a hluboké smíšené lesy s nesčetnými barevnými akordy podzimu jakoby sem přitahovaly ducha umělecké volnosti. Působili zde Ludwig van Beethoven a malíř Oskar Kokoschka, sochař Vincenc Havel, restaurátor Vladimír Terš, narodil se tu sochař Kurt Gebauer a malíř Jan Samek. Dařilo se i sběratelství a dosud tu panuje čilý výstavní ruch, ať již na zámku nebo ve staré škole. Jana Pivovarská si nemohla přát pro svou práci prostředí inspirativnějšího. Rodný dům užívala jako úžasný ateliér na prahu zajímavých přírodních scenérií a nacházela tu i vzácný klid pro soustředěnou tvorbu.

Zatímco na ilustrační kresbě ze sedmdesátých let nazvané Lístek do památníku a inspirované Leošem Janáčkem je ještě cítit vliv „janáčkovského“ malíře z Hukvald J. V. Sládka, už v roce 1980 reprodukoval časopis Vlasta k článku Evy Kotarbové dva motivy z novější tvorby: Jarní povětří a Na motivy Shakespearovy. Ty už jasně hovoří o svébytném malířském rukopisu autorky, o stabilizovaném a osobitém výtvarném projevu, vrcholícím během osmdesátých let díly jako Ema Destinová, Sonáta, nebo krajinářský obraz Prameny. Stylizované a monumentalizované náznaky tvarů hudebních nástrojů či přírodních motivů květin a stromů jsou výtvarnými prostředky znakové lyrické imaginace. Nejnovější tvorba devadesátých let naznačuje pak i nové cesty, inspirované i lyrickou linií české nové figurace, jak je patrné třeba v oleji Dívky z roku 1993.

Tvorba Jany Pivovarské by si zajisté zasloužila významnější připomenutí, než je toto úvodní slovo. Známe jen tři drobné, skromně černobílé a na reprodukce chudé katalogy: jeden z roku 1983 k výstavě v brněnském Díle, o dva roky později skládačka pro výstavu v DK Vítkovice a poslední z roku 1990 v ostravském Chagallu. Dílo autorky je ovšem dnes již značně rozptýlené a ve veřejných sbírkách se bohužel nachází jen jeho nepatrný zlomek. Proto by žádoucí monografické zpracování rozhodně nebylo jednoduchou záležitostí. Procházíme-li výsledky autorčina více než dvacetiletého uměleckého úsilí, zjišťujeme, že přes krátkost času, který jí osud pro ně vyměřil, zbývá jen málo věcí, které snad nemohla malbou dopovědět. Její dílo je hotové a kompaktní, pozoruhodné v rozměrnějších plátnech stejně, jako v tvorbě komornější. V někom vlastnictví autorčina obrazu probudí nostalgickou vzpomínku na pozoruhodnou umělkyni, pro někoho se její obrazy mohou stát příjemným estetickým doplňkem interiéru a jinému poskytnou inspirativní duchovní prožitek. Tak by si to ostatně Jana Pivovarská i přála. Věřím, že i tato výstava, pořádaná k nedožitým pětasedmdesátinám umělkyně, všem návštěvníkům takový prožitek přinese.

Mgr. Petr Beránek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto z výstavy: Eva Kotarbová, 3. října 2017

Foto Jany Pivovarské z archivu dcery Ivany Kvitové