Už když jste vydala druhou sbírku básní Kameny, v rozhovorech jste prozradila, že vás k psaní inspirovalo rodné město Ostrava, ještě dříve profesor Miroslav Etzler svou výukou literatury na gymnáziu ve Vítkovicích, později se přidaly i další podněty. Předchází ve vašem případě vzniku nové básnické sbírky nějaký koncept?
To určitě ne. Prostě žiji a citově se angažuji v nejrůznějších situacích a při setkávání s lidmi. Mnoho událostí mě nenechává lhostejnou, pak najednou přijde chvíle, kdy ze mne báseň jakoby vyskočí. Je to první verze zrozená z přetlaku pocitů, později je mnohokrát upravována, protože po čase se na takto vzniklé verše dívám s nadhledem a pomalu se rozhoduji pro jejich zveřejnění.
Ostrava je stálým motivem ve vaší tvorbě?
To ano. Nejdříve to byla Ostrava hornická, hutnická, taková ta špinavá, ale činorodá, která patřila k mému dětství. Město se mění, takže v posledních několika letech zákonitě i moje inspirace tím a do veršů se vtiskují jiné dojmy. V předposlední sbírce Siluety je například nepřehlédnutelný kontakt se Stodolní ulicí a její atmosférou.
Přestěhovala jste se před šesti léty z centra Ostravy do Hrabůvky. Přinesla tato změna nové náměty?
Samozřejmě. Hrabůvku jsem ovšem znala už v době, kdy byla novým sídlištěm. Několik let jsem učila v Základní škole na Krestově ulici. Ráda na tu dobu vzpomínám, protože kantořina mě bavila. Je to smysluplné povolání, jedno z nejdůležitějších pro společenský rozvoj. Přála bych si, aby učitelé byli podle toho oceňováni… Tehdy jsem do školy chodila z nedaleké Hrabové, kde jsem několik let bydlela. Přímo naproti haldě, která tehdy ještě nebyla zrekultivována. Dnes se mi mnoho věcí z minulosti začíná vybavovat, stopy zanechané v paměti se objevily i v mé poslední sbírce Marné levitace z roku 2015.
Pracovala jste také v hrabůvské knihovně.
Ne dlouho, asi dva roky. I to byla pro mě důležitá doba. Byla jsem knihovnicí v pobočce Knihovny města Ostravy, nacházející se na ulici Dr. Martínka, a to krátce po jejím otevření. Byla tehdy v budově na tehdejší poměry velmi moderní. Její součástí bylo i hudební oddělení s velkým sálem, v němž jsme s dvěma kolegyněmi organizovaly literárně-hudební pořady pro mládež i dospělé. Díky tomu začaly později vznikat naše první scénáře pro studio Českého rozhlasu v Ostravě. Tato aktivita nás, knihovnic, tehdy podnítila i vznik televizního pořadu, na jehož název si už nevzpomenu. Pobočka měla také oddělení slepeckých knih, které bylo tehdy rovněž raritou. Měla jsem šikovné kolegyně, které do knihovny vždy vnesly něco, co zrovna nebylo povinnou náplní práce.
Zastáváte názor, že i obyčejné panelové sídliště může inspirovat k napsání veršů?
Ano… Mluvíme-li o Hrabůvce, ta mne po mnoha letech prožitých v centru Ostravy mile překvapila, když jsem se tu zabydlila. Udivilo mě, jak nové barevné fasády domů změnily k lepšímu celé sídliště, měla jsem je zaryto v paměti jako šedivé a nevzhledné. První měsíce po přestěhování jsem známým vyprávěla, že bydlím v parku, nebo že si připadám jako někde v lázních. Fascinuje mě zdejší zeleň. V letním období, když pohlédnu z okna svého bytu, z osmého patra, na zelené moře stromů pod sebou, jsem nadšená. Jen bych si přála, aby bylo dostatek finančních prostředků na opravu sídlištních komunikací, aby se vyřešily problémy s tím spojené. Jestli mi tu něco vadí, pak vandalismus nezodpovědných lidí, čmárání po zdech, ničení opravených domovních fasád, na jejichž rekonstrukci si vzali vysoké půjčky běžní občané – členové bytových družstev, kteří rozhodně nejsou milionáři a jsou zadluženi na mnoho let. Vadí mi také odhazování zbytků cigaret na zastávkách MHD. Vím, je to minimálně celoměstský problém. Ovšem proč? Vina je v nevychovaných kuřácích… V blízkosti mého bydliště byly v uplynulých asi třech letech opraveny dva podchody a už i tam se podepsal vandalismus. Je to smutné.
Máte ještě jiné vzpomínky na Hrabůvku?
Je jich hodně. Například… v Jubilejní kolonii bydleli moji prarodiče. Získali tam byt už před II. světovou válkou. Dědeček pracoval několik desítek let u vysokých pecí ve Vítkovicích, byl mu přidělen pěkný zaměstnanecký byt. Později, když už byl v důchodu, brával mě často na procházky do Bělského lesa nebo na pěkné pískoviště před jejich domem, obklopené keři. Hlavně se mi ovšem Jubilejní kolonie vybavuje, jak vypadala pár let před rokem 1989, domy s padající omítkou, byty nižší kategorie, kolem nic moc vábného… Tak si domyslíte, s jakými pocity se v dnešní době procházím ulicemi této kolonie, když je z velké části po rekonstrukci. Je to nádhera! Zase platí, že by si ji lidé měli vážit, ale i tam se už objevují fasády poničené nesmyslnými nápisy sprejerů.
Kdybyste měla vyslovit nějaké přání v souvislosti s Hrabůvkou, jaké by bylo?
Často chodívám kolem památníku, který připomíná spisovatele Vojtěcha Martínka, dlouholetého zdejšího občana, a ten mi připadá opomíjen. Chybí u něj květiny a možná by se slušel i nějaký výstižnější, obsažnější nápis na něm, také pravidelný kulturní program konaný právě v jeho blízkosti, zaměřený na Martínkovu osobnost a jeho působení v Ostravě. Je třeba připomínat, že vedle učitelského povolání se uplatnil jako prozaik, básník, literární a divadelní kritik i historik, redaktor časopisů, novin a sborníků, dramaturg, knihovník, osvětový a rozhlasový pracovník. Dnes už málokdo ví, že dokonce několik let působil jako tajemník obecního úřadu v Hrabůvce. Říká se, že by lidé neměli zapomínat na minulost, na osobnosti, které ji vytvářely, právě proto mám takové přání.
Svou poslední sbírku veršů Marné levitace jste doplnila vlastní počítačovou grafikou. Není to běžné pro autorky veršů.
Ano, trochu jsem zabruslila na tenký led. Jenomže jaksi to vyplynulo z mých zkušeností. Když jsem pracovala v redakci zpravodajství České televize v Ostravě, musela jsem při natáčení tak trochu plnit funkci režiséra – tedy vidět reportáž nebo zprávu i po záběrech. Probudil se ve mně výtvarný pohled na okolí. To se pak uplatnilo a prohlubovalo při mé fotografické činnosti v novinách, hlavně když jsem působila deset let jako redaktorka zpravodaje Centrum v Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. Od běžných zpravodajských fotografií a jejich zpracování na počítači jsem se později dostala až ke grafickým programům. Takže mě napadlo doplnit verše Marných levitací vlastní počítačovou grafikou. Proč ne? Vždyť mnoho výtvarníků také píše verše. 🙂
Anonín Szkandera
Napsáno v roce 2015, vloženo na web 2017