Být čtenářům kamarád

Často s autory knih hovoříme o tom, jak čtenáři kladně přijímají jejich díla, dáváme prostor tomu, co se jim v nich líbí, a námitkám, výtkám se někdy vyhýbáme. Tento rozhovor má záměr být v tomto směru trochu jiný. Zpovídala jsem spisovatele Antonína Szkanderu, který nedávno vydal sedmou knížku povídek s názvem Některé vlaky se nevracejí. Předcházejí jí tituly: Trhněte si ploutví! (2004), Na rybách je lépe než na světě (2006), Čtení na háčku (2007), Neučte kapra plavat! (2009), Když ticho mluví (2011) a Zakázané léto (2014). Antonín Szkandera se narodil v roce 1949 v Mostech u Jablunkova, žije ve Frýdku-Místku. Absolvoval fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze, pracoval jako redaktor, editor a korektor v několika novinách, časopisech, vydavatelstvích a rozhlasových studiích.

Když ti vyšla první knížka nazvaná Trhněte si ploutví!, prý jsi slyšel nepříjemnou výtku: Mimo ryb, vody a smíchu nevidíš nic!

Někteří tvrdili, že moje příběhy jsou nějak až moc izolované od ostatního života, jakoby kromě vody, ryb a úsměvů už neexistovalo nic. Chybělo jim, že ten můj rybář s někým, někde a v nějakém prostředí žije, má nejen radosti, ale i starosti, problémy. Všechno, o čem jsem psal, bylo jaksi ve vzduchoprázdnu.

Krutá, ale pravdivá kritika!

Navíc ty povídky byly jednoduché, přímočaré, kusé, ploché. Tato varovná slova mě děsila nejvíce a zejména proto, že mi je připomínal člověk, který mě přivedl k psaní. Doufám, že mě v dalších knížkách mile překvapíš…, říkal.

S tímto strašákem se musím vypořádat, nesmím svého učitele zklamat, umínil jsem si. Neboli jinak řečeno, psát o opravdovém životě, nic z něho nevytrhávat, neeliminovat. Vidět nejen člověka, vodu, to, že mám rád smích, ale i jeho místo v životě, neopomíjet i skutečnost, že se mnohdy zamračí, je i smutný.

Vzal jsem si výtky až tak k srdci, že v několika dalších povídkách jsem se dostal do úplně opačného extrému – ryby se staly pro příběh jen kulisou, něčím okrajovým, skoro zbytečným.

Prozradil jsi mi, že čtenáři později konstatovali, že tvoje povídky, počínaje třetí a čtvrtou knížkou, se úplně mění jak svou stavbou, tak i jazykem. A přicházejí s novými ,,kritickými“ připomínkami. Jedna zní: Už nejsou přímočaré jako slogan!

Už si zvykli na jednoduchost a najednou ji nenacházejí. Přesto, že mi tento postup zprvu jedni vytýkali, jiným teď najednou chybí.

Dá se s tím z mé strany něco dělat? Zřejmě ne, už jsem se změnil. Zjišťuji, že stále častěji při psaní upouštím od pouhých postřehů, momentek, střípků ze života a nabízím závažnější a zejména spletitější témata. Trochu jsem dospěl a vidím svět pojednou méně útržkovitý, celistvější. Prostě asi tak, jaký opravdu je. Zdá se mi, že je to správné, že ta provázanost postřehů se životem může povídkám jen prospět. Vždyť takový už je život, je čím dál tím více složitější a tomu musí odpovídat i zasazení příběhu do prostoru a času.

Jedni v tomto případě říkají – ztrácíte nás, druzí – vítáme u vás tuto změnu. V prvním případě některé čtenáře ztrácím, ve druhém získávám.

Druhá výtka zní: Proč už to není jen smích, vtip, anekdota!?

Někteří čtenáři vítají, že v povídkách už není jen smích, ale i vážné slovo, smutek, že jsou obě strany v rovnováze, není vytržená část na úkor celku. Jiným to naopak vadí.

Proč se to u mě stává? Je to snad trochu věkem, ale nejenom tím. Nedá se říci, že v prvních dvou knížkách se tyto protipóly v povídkách neobjevovaly, ale možná trochu jinak, třeba byly ne dost přesvědčivě podávány.

Nelze zřejmě vytrhnout ze života smích, vypreparovat jej, oddělit od zbytku dění, on tam přece patří i smutek, vzlyk, zamračené čelo a tyto prvky se mi stále častěji přimíchávají do povídek. Vždyť bez smutku není ani smích. Té dialektiky se člověk nezbaví, i kdyby chtěl. Je to tak normální.

Plně jsem si také uvědomil, že smích a smutek jsou vždy vedle sebe, v určitém pevném vztahu, symbióze, nikdy neexistuje jen jeden z těchto prvků samostatně, izolovaně. Život dýchá tak, že je nelze od sebe oddělit. Proto se omlouvám těm čtenářům, kteří by raději viděli jen legraci. Mně se prostě dnes už nedaří izolovat jí ze života. Současně se omlouvám i druhé straně, která preferuje jen smutek.

Zjistil jsem, že to dost dobře nejde. Změnil jsem se, změnily se i moje povídky. Snad si i ony najdou cestu ke čtenářům, snad se znovu budou líbit a pomáhat lidem žít. Snad se budou i dobře číst.

Věřím, že ano. Je tu ovšem třetí výtka: Nutíš nás myslet!

Když jsem poprvé slyšel tato slova, zarazil jsem se. Uvědomil jsem si, že mnozí to myslí vážně, že je ztrácím. Nicméně když jsem se nad problémem zamyslel, připustil jsem, že zřejmě jiné cesty není. Takový už jsem, tak myslím, tak zasazuji věci do prostoru i času. Cítím, že by neměly žít izolovaně, samostatně, vytržené ze souvislostí. A s tím souvisí někdy i složitost vztahů, problémů, které se snažím lidem zprostředkovat a jsem i složitější ve vyjadřování. Navíc jsou i rozsahem delší. Dát je do nějakého srozumitelného rámce nelze vždy na jedné straně rukopisu.

Čtenáři mají pravdu, že se s tímto postupem v prvních dvou knížkách nesetkávali. I z tohoto důvodu se jim omlouvám.

Čtvrtá výtka s podezřením: Píšeš ty povídky ještě ty? V podstatě shrnuje všechny předchozí námitky, k nimž prý tvoji čtenáři dospěli…

Mnozí čtenáři si prostě myslí, že jsem se tak moc změnil, nebo dokonce že to snad nejsem já, kdo je píše. No, moje odpověď je prostá: Já – kdo psal první dvě knížky, je opravdu člověk poněkud jiný, než já – kdo napsal dalších pět. Člověk se vyvíjí, i já jsem urazil dlouhou cestu, plnou změn. Mějte proto se mnou trpělivost, moji čtenáři.

Z předešlého povídání se mi jeví, že čtenáři tě svým způsobem formují.

Nejenom! Musím dodat, že bez svých čtenářů bych nenapsal nic, oni mi nabízejí ty krásné myšlenky, které se snažím ztvárnit. Zpracovávám výhradně jejich náměty.

Kam až chceš dospět v tom dialogu se čtenáři?

I přes tyto změny v mých povídkách, o kterých jsme hovořili, mi stále jde o totéž: přicházet za čtenářem se skutečným životem, se slovem prostým, ale i blízkým zároveň, s takovým, které mu pomůže i potěší zároveň. Jen tak s ním mohu strávit volné chvíle jako s kamarádem. Pustí mě k sobě, svěří se mi se svými starostmi i radostmi. Nejkrásnější je, když mi čtenář řekne: Ano, to znám. Takový je život. Vidím se v té vaší postavě, poznávám se…

Dovolím si ještě dodat, že vše výše uvedeno mi svěřil autor, který se rád usmívá a tuším, že někdy i dobrácky potutelně, ovšem s láskou v srdci, jejíž odraz je ve všech jeho knihách.

Ptala se Eva Kotarbová, foto E. K.

Vloženo 25. března 2017