Doslov ke knize Marné levitace
Básnická tvorba Evy Kotarbové je nesena proudem touhy dopátrat se konečnosti lidského života a přece jen se dobrat k nějakým trvalým vztahům a hodnotám. Zachycuje, jak nezadržitelně slábne síla ženství ve své tělesné přitažlivosti, jak obtížně se odolává nárazům času, který s sebou nese lhostejnost pohledů a nepotřebnost sblížení. Její milostné rozpomínání se zvýznamňuje v čase „letnění“, kdy se smyslově rozsvěcují básně a směřují k závrati, třebaže nedaleko stojí až ohromující síla bolesti spojena se smrtí, probíhající v konfrontacích s věčností vesmíru i přírodními katastrofami (Stonavská balada, Haiti, Mariáš). Autorčina obraznost vyrůstá ze světa lásky, milosti a zatracení, neboť má opakovaně vnitřní potřebu pojmenovávat prožité a zdánlivě zcela zmizelé, podléhající zániku nebo ho ohlašující. Seismograf v básni Haiti neukazuje jen sílu zemětřesení, ale také intenzitu působení lidských činností. A tak se autorka svými osamělými zpěvy brání odcizování, lhostejnosti, rezignaci, nedostatečnosti a marnosti.
Eva Kotarbová považuje svou ženskost za známku vlastní identity, proto zachycuje zákmity, stavy zneklidnění, snové levitace a výkyvy ve vlastních životních intencích, pohybuje se mezi subjektem a zpřítomňovanou minulostí, brání se lhostejnosti a zapomnění toho, co se jí stále jeví jako neobyčejně podstatné. Již název Marné levitace ukrývá v sobě nenápadnou perspektivu. Nejde jen o marnost, máchovskou dalekou cestu a marné volání (Ne/vinná), ale také o duševní zaujetí, které se může vzepřít tělesným limitům a odcizování. Její verše jsou sebereflexivní bez ohledu na to, zda jsou syceny milostností, jsou inspirovány stejně tak domovem, přírodou, městskou krajinou nebo společenskou realitou (Kdo jiný?, S Janáčkem). V její poezii najdeme osudové role ženy a s příznačnými oběžnými dráhami, najdeme v nich zánik, stárnutí a stáří (Definitiva, Bědnota), zimomřivé čekání na zázrak (Krajina v rouchu Páně), závrať v podobě vzmachu a vzletu, ale také naléhavý protipohyb – pád (Po věčnost, Volný pád). Výrazovou kondenzací a tělesnými detaily ve svých obrazech se blíží poezii Violy Fischerové. Básně jsou převážně psány volným veršem bez interpunkce a s grafickou uvolněností, které tak navozují a prohlubují textové významy. Zhuštěné obrazy s rytmickými názvuky podtrhují celkové vyznění sbírky, která je jistě ne náhodou doplněna vlastní počítačovou grafikou.
SVATAVA URBANOVÁ
Vloženo 18. 5. 2015