Seismografy života

Doslov ke knize Marné levitace

Básnická tvorba Evy Kotarbové je nesena proudem touhy dopátrat se konečnosti lidského života a přece jen se dobrat k nějakým trvalým vztahům a hodnotám. Zachycuje, jak nezadržitelně slábne síla ženství ve své tělesné přitažlivosti, jak obtížně se odolává nárazům času, který s sebou nese lhostejnost pohledů a nepotřebnost sblížení. Její milostné rozpomínání se zvýznamňuje v čase „letnění“, kdy se smyslově rozsvěcují básně a směřují k závrati, třebaže nedaleko stojí až ohromující síla bolesti spojena se smrtí, probíhající v konfrontacích s věčností vesmíru i přírodními katastrofami (Stonavská balada, Haiti, Mariáš). Autorčina obraznost vyrůstá ze světa lásky, milosti a zatracení, neboť má opakovaně vnitřní potřebu pojmenovávat prožité a zdánlivě zcela zmizelé, podléhající zániku nebo ho ohlašující. Seismograf v básni Haiti neukazuje jen sílu zemětřesení, ale také intenzitu působení lidských činností. A tak se autorka svými osamělými zpěvy brání odcizování, lhostejnosti, rezignaci, nedostatečnosti a marnosti.
Eva Kotarbová považuje svou ženskost za známku vlastní identity, proto zachycuje zákmity, stavy zneklidnění, snové levitace a výkyvy ve vlastních životních intencích, pohybuje se mezi subjektem a zpřítomňovanou minulostí, brání se lhostejnosti a zapomnění toho, co se jí stále jeví jako neobyčejně podstatné. Již název Marné levitace ukrývá v sobě nenápadnou perspektivu. Nejde jen o marnost, máchovskou dalekou cestu a marné volání (Ne/vinná), ale také o duševní zaujetí, které se může vzepřít tělesným limitům a odcizování. Její verše jsou sebereflexivní bez ohledu na to, zda jsou syceny milostností, jsou inspirovány stejně tak domovem, přírodou, městskou krajinou nebo společenskou realitou (Kdo jiný?, S Janáčkem). V její poezii najdeme osudové role ženy a s příznačnými oběžnými dráhami, najdeme v nich zánik, stárnutí a stáří (Definitiva, Bědnota), zimomřivé čekání na zázrak (Krajina v rouchu Páně), závrať v podobě vzmachu a vzletu, ale také naléhavý protipohyb – pád (Po věčnost, Volný pád). Výrazovou kondenzací a tělesnými detaily ve svých obrazech se blíží poezii Violy Fischerové. Básně jsou převážně psány volným veršem bez interpunkce a s grafickou uvolněností, které tak navozují a prohlubují textové významy. Zhuštěné obrazy s rytmickými názvuky podtrhují celkové vyznění sbírky, která je jistě ne náhodou doplněna vlastní počítačovou grafikou.

SVATAVA URBANOVÁ

Vloženo 18. 5. 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *