K jubileu spisovatele Oldřicha Šuleře

1. června letošního roku slavil doyen spisovatelů žijících ve Slezsku a na Ostravsku Oldřich Šuleř své životní výročí, těžko uvěřitelné vzhledem k jeho robustnímu zjevu plnému tvůrčí i osobní energie. Stále aktivní, podnětný, s širokým rozmachem zájmů, v posledních letech především na poli memoáristiky a edic kulturních medailonů. Jako rodák ostravský (spatřil tam světlo světa v roce 1924 v železničářské rodině) žil od roku 1929 na Jesenicku, kde rodina bydlela v Hukovicích. Denně jezdil do české jednotřídky ve Vidnavě, v níž každá lavice znamenala jeden postupný ročník. Po ukončení páté třídy se již ocitá v Krnově v české měšťance a po zkoušce do sekundy českého gymnázia v Opavě zde navštěvoval školu až do října 1938, kdy gymnázium muselo evakuovat do Valašského Meziříčí. Toto město, někdy zvané také „valašské Atény“, ho přivedlo v prostředí bohatého kulturního života na dráhu umělce. Na několik let se vzdálil od jesenického regionu, který mezitím prožil dramatický přelom, nicméně od padesátých let, v nichž se stal redaktorem ostravské stanice Československého rozhlasu, se najednou překvapivě mnohokrát vrací na Jesenicko, často až dvakrát týdně, s reportérským magnetofonem, ale i jako dychtivý badatel, který studuje archiválie, hledá pamětníky starého života a dokonce dopisuje si i s těmi, kteří po roce 1945 už žili v Německu. Právě tento jesenický region byl prvním inspiračním zdrojem Šuleřovy tvůrčí dráhy. Jeho rozsáhlé Letopisy v žule, s nimiž zvítězil v roce 1957 v literární soutěži Svazu československých spisovatelů a Československého svazu mládeže a jež poté poprvé vyšly v roce 1958 v pražském nakladatelství Mladá fronta (podruhé roku 1961 v Krajském nakladatelství v Ostravě, potřetí 1967 v nakladatelství Československý spisovatel v Praze), zachycují ve stylu monumentální ságy kořistnický charakter rodu cukmantelských Tröstrů v protikladu k důvěřivé rodině pacholka a brzy nato dříčského kameníka Hankeho. Při studiu všeho, co dosud bylo o Jesenicku, zvláště na úseku vlastivědné literatury, napsáno, musel se Šuleř nutně střetnout také se starými bájemi a pověstmi v německém jazyce. Již několik snaživých lidí se pokusilo po roce 1945 přetransponovat tyto pověsťové podklady do nových textů v češtině, ale ze starších dob nesmíme zapomenout ani na Vlastenecké putování po Slezsku od Františka Slámy z roku 1886 nebo na Staré pověsti slezské, vydané poprvé v roce 1934, jejichž autorem je František R. Jura. Pochopitelně u těchto dřívějších autorů byla hlavní pozornost upřena na oblasti s obyvatelstvem českého jazyka a širšího Jesenicka se dotýkali jen okrajově. Šuleř má poměrně velké zkušenosti se zpracováním takových témat z valašského prostředí, kde ve svých knihách hýří lidovými úslovími a slovy s názvukem nářečí, ať je to např. Nic nalhaného, máloco pravda (1990), Poklad pod jalovcem (1993) nebo Zbojnické pohádky a pověsti z Valašska (1993). Tak nemohl pracovat v případě své knihy s jesenickými pověstmi s názvem Modrá štola a jiné pověsti z hor na severu z roku 1985 (nakladatelství Albatros v Praze). Nepokoušel se ovšem ani zčeštit vlastní jména původních postav, které vystupují v textech německých, takže v Modré štole je to ovčák Konrád, tkadlec Teodor, rytíř Helembert, pastucha Gill, hejtman Tymlink, nebo kuchařka Matta a loupežník Zachariáš Hunzaches. Originálním přínosem Šuleřovým je u těchto jesenických pověstí určených spíše dětskému čtenáři jejich výrazná beletrizace včetně působivých dialogů a také kompoziční sevřenost příběhů, jež vždy spějí k výraznému zakončení. Konečně je to kniha Severní svahy z roku 1997 (Knižní klub v Praze), která je – přes zdánlivě jen lehce nahozené vyprávění – Šuleřovým nejvnitřnějším svědectvím o vlastním přilnutí k Jesenicku. Skládá se ze tří částí, první je nazvána Dogy a je to působivé vystižení pocitů malého chlapce, který jezdí vláčkem do české třídy ve Vidnavě, přátelí se s německým hochem ze mlýna a je posléze překvapen, jak musejí české rodiny utíkat v roce zfanatizovaného henleinismu. Jsou to prvotní a hluboce zaříznuté pocity dětského Oldřicha Šuleře, na jedné straně bezpečí domova s otcem a milující matkou, na druhé – jak uvádí v druhé části Severních svahů nazvané Ruřiště (vlastně jde o Rejvíz) – „nevypuditelná představa chladné cizoty tohoto kraje“. Jakmile brzy po válce přijíždí jako vysokoškolák znovu na Jesenicko, mísí se v něm tato nostalgická vzpomínka na šťastná léta v rodinném závětří a zárove? vědomí jakéhosi odcizení. Třetí část se nazývá Žula a je především dokumentem o prostředí jesenických kameníků v prvních letech po válce. Již jsme uvedli některé Šuleřovy knihy z Valašska, které je druhou námětovou oblastí jeho tvorby. Právě beskydská krajina, důvěrně známá a místy až adorovaná, vystupuje především v knize širokého pohledu na život a jeho zvyky Je to chůze po kotárech! (1989) a v láskyplné a věcně dobře podložené publikaci o kulturním Valašsku Paměť domova (1994). Ale Šuleř nezůstal jen u komplexního poznání, vydal též román s kontroverzní postavou někdejšího města Valašské Meziříčí Sláva a pád valašského pánbíčka (1998), napsal jazykově velmi působivou a téměř lyrizující legendu o životě malíře Kobzáně O Janíčkovi malérečkovi (poprvé 1960, podruhé 1961 a ještě 1969), několikrát se vrátil k různým příhodám z doby partyzánů v Beskydách a vyzpíval i obdiv ke krajině a přírodním zákoutím v knize Zpěvník léta (1960). Konečně třetí skupina jeho knih patří Ostravě. K minulosti města se vrátil velmi pěkným beletrizujícím shrnutím v knize Bílý ků? ve znaku (2001) a především romány Měsíční krajina (1979) a Dlouhé stíny (1984), přičemž neváhal se pustit i do žité současnosti (obojí 1969, Vášnivé povahy a Marné návraty) a později podívat se zpětným pohledem na atmosféru dnes již odeznělého prostředí ostravských šachet a jejich někdejších oslavovaných „hrdinů“ (Hořela lípa, hořela, 2002). Sám o sobě a lidech kolem něho v elektrárně, do níž musel na čas odejít na počátku „normalizačního“ období, psal v pozoruhodném románu Horký provoz (1994). V krátkém jubilejním medailonu není místa na úplný přehled jeho tvorby, je to už na padesátku knih a edic, často vycházejících i z poznání lidí a prostředí na dlouhé profesní dráze. Vždyť za války pracoval i na šachtě, poté vystudoval práva, působil v Krajské knihovně v Ostravě, v rozhlase, v Krajském nakladatelství, jako tajemník ostravské pobočky Svazu československých spisovatelů a po epizodě v elektrárně byl právníkem na Okresní správě silnic v Novém Jičíně. Ale v závěru musíme uvést aspo? rozsáhlé kompendium o problémech spisovatelského řemesla Třináctá komnata (2007) a několik svazků vzpomínek a údajů o spisovatelích a umělcích ze Slezska a severní a severovýchodní Moravy (2005 Laskavé podobizny, 2007 Laskavé medailony a 2008 Laskavá setkání). Ve všech aktivitách Oldřicha Šuleře nalézáme příbuznost k někdejšímu příkladu Vojtěcha Martínka, který rovněž působil nejen jako spisovatel, ale též v roli kulturního organizátora. Nechť jubilant žije co nejdéle, těžko někdo jiný nahradí šíři jeho zásluh a činorodého úsilí.

Jiří Urbanec

Foto Eva Kotarbová: Oldřich Šuleř

Vloženo v r. 2009

Napsat komentář




Antispamová kontrola

Zadejte velké x