Odpovídá ředitelka ostravské Komorní scény Aréna Renáta Huserová:
Kolik šancí jsi Aréně dávala?
„Tím, že jsme v loňském roce získali v kategorii Divadlo roku bramborovou medaili, tedy čtvrté místo, domnívala jsem se, že se tak o stupínek, maximálně o dva posuneme výš. Že bychom tu cenu opravdu získali, s tím jsem ale nepočítala. Spíš jsem sázela na to, že nominaci promění Ruská zavařenina v režii Ivana Rajmonta.“
S jakými pocity jsi cenu přebírala?
„Umělecký šéf Ivan Krejčí se mě ten večer asi hodinu dopředu ptal, zda mám nachystánu děkovnou řeč. Já jsem ho odbyla, že nebude třeba. Takže ve chvíli, kdy padlo jméno Komorní scény Aréna, jsem zůstala ztuhle sedět a Ivan do mě dloubl s lehce ironickou pobídkou – Tak běž!“
Převzala si ji se slovy „Konečně Ostrava!“, ale je třeba si uvědomit, že jde nejen o první ostravské divadlo, ale i o první divadlo z Moravy, které toto ocenění získalo…
„To jsem si v tu chvíli ani neuvědomila, že je to poprvé, kdy Cena Alfréda Radoka za tuto kategorii opouští české teritorium a míří na Moravu.“
O jak významné ocenění jde?
„Myslím, že během slavnostního večera to nejlépe pojmenovala kritička Jana Machalická, která jasně řekla, že udělování cen není a ani nemůže být spravedlivé. Ale když se v tomto „nespravedlivém“ oceňování dokáže dát dohromady patnáct hlasů různých divadelních kritiků pro jedno jediné divadlo, tak je to úžasný úspěch. Uvědomme si, kolik je v naší republice divadel, kolik jich je jen třeba v Praze. Navíc Aréna zvítězila s náskokem hned několika hlasů, takže její vítězství je o to výraznější a průkaznější.“
Nastala někdy za dvacetiletou existenci Arény chvíle, kdy už jsi měla pocit, že by si divadlo tuto cenu zasloužilo?
„Myslím si, že ne, že je to poprvé, kdy se sešly snad všechny inscenace, které jsou vysoce ceněny jak kritikou, tak diváky. V roce 2003 cenu Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku získalo Psí srdce v režii Sergeje Fedotova a Michal Čapka tutéž cenu za mužský herecký výkon. Ale ani tehdy mě nenapadlo, že bychom mohli dosáhnout na metu nejvyšší.“
Co se v divadle s touto cenou změní? Budeš mít větší pocit zodpovědnosti? Nebo dostanou herci přidáno, jak už žertem padlo?
„Určitě se nenecháme svazovat nějakou zodpovědností v tom špatném slova smyslu, půjdeme dále podobnou cestou, tak, jak to ostatně děláme celých těch dvacet let. A pokud by nám někdo na platy přidal, já budu s potěšením rozdělovat! (smích) Nicméně tahle cena je pro nás především prestižní, budeme ji hrdě prezentovat a spíš věříme, že nám třeba přivede do divadla další diváky.“
Diváci jsou pro divadlo přeci jen to nejdůležitější, někdy se stává, že se divadla těší přízni odborné obce, ale potýkají se s nedostatkem diváků…
„Už dávno jsme přišli na to, že „umělecké výkřiky“, které sice divadlo pro kritiky zveřejní, ale diváky nezaujmou, jsou mnohem méně, než systematická práce, kterou diváci cítí a oceňují svým zájmem. Např. za rok 2013 měla Aréna 96% návštěvnost, přičemž náš sál disponuje rovnou stovkou míst. Všechna představení jsou tedy prakticky vyprodaná.“
Jak vlastně cena vypadá a budou si ji diváci moci prohlédnout na vlastní oči?
„Cena má podobu vavřínového listu, poměrně těžkého, zřejmě z mosazi. Bude k vidění ve foyer divadla, protože začátkem dubna tam bude mít vernisáž í výstava fotografií z produkce našich herců a také budou vystavena všechna ocenění, která Aréna za dvacet let své existence nasbírala. Tedy ceny Thálie, cena Marka Ravenhilla a další.“
Bylo toto ocenění tajným přáním divadla?
„Před lety proběhl v divadle jakýsi interní workshop strategického plánování. Případné ocenění Divadlo roku bylo v jeho rámci považováno za nejvyšší možnou metu. Před dvěma a půl lety jsme workshop zopakovali a tato cena zůstávala dál naším tajným snem, který se ale překvapivě rychle splnil.“
Většinou se v souvislosti s cenami děkuje – komu bys chtěla poděkovat ty?
„Všem, kteří se na chodu divadla podílejí a dělají poctivě svou práci. Rovněž festivalu Ostravar, bez něhož by se o Ostravě a jejich divadlech vědělo v celorepublikovém kontextu mnohem méně. A také statutárnímu městu Ostrava, našemu největšímu donátorovi, protože bez jeho podpory bychom vůbec neměli šanci na existenci, a pokud ano, tak by vstupenka na představení stála kolem tisíce korun.“
Ptala se Alice Taussiková
Autor fotografie –Martin Svozílek
Cena byla udělena 8. března 2014