Čas a přítomnost. Nad poezií Franciszka Nastulczyka

Mimo české Těšínsko (v Bielsko-Biała), jehož osobitá literatura je předmětem výzkumu autora tohoto příspěvku, od r. 1983 žije a jako učitel pracuje Franciszek Nastulczyk (*22. 8. 1957 v Bystřici nad Olší). Svou literární dráhu zahájil ještě v době svého pobytu na českém Těšínsku aktivní účastí v Klubu mladých Groń při PZKO v Bystřici nad Olší a stále se účastní nejrůznějších literárních aktivit v regionu. F. Nastulczyk (na rozdíl od G. Morcinka nebo J. S. Polaczka) je zařazován do okruhu polských autorů českého Těšínska i ve slovnících (např. Franciszek Nastulczyk, in: W górę doliny – Zaolziańscy ludzie pióra, ed. Jan Korzenny a Władysław Sikora, Český Těšín, Zrzeszenie Literatów Polskich w Republice Czeskiej, 1992, s. 38-39). Po absolvování základní školy s polským jazykem vyučovacím v Bystřici nad Olší vystudoval Nastulczyk Lesnické odborné učiliště v Bílé, maturoval na Střední průmyslové škole dřevařské v Hranicích. Studoval na těšínské pobočce Slezské univerzity v Katovicích a ve studiu pedagogiky a filozofie pokračoval na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde absolvoval v r. 1983. Vzdělání si rozšířil postgraduálním studiem informatiky a tělesné výchovy na Technice v městě Bielsko-Biała.
Debutoval jako básník na stránkách časopisu pro mládež Ogniwo v Českém Těšíně v r. 1978. V r. 1985 přispěl do almanachu Spotkanie a patřil k těm autorům, kterých si povšimla literární kritika. V polské edici ostravského nakladatelství Profil měla po sbírkách L. Waszkové Bunt włosów (Vzpoura vlasů), R. Putzlacherové Próba identyfikacji (Pokud o identifikaci) a S. Jedzoka Werble ciszy (Virblování ticha) vyjít Nastulczykova sbírka Szept wiatru (Šepot větru), ale k vydání už nedošlo. Debutoval o několik let později sbírkou Tam za pozornie przezroczystym powietrzem (Tam za zdánlivě průzračným vzduchem; Český Těšín, 1993), poté následovaly sbírky Czas i obecność (Čas a přítomnost; Český Těšín, 1994), Ćmy i inne wiersze (Můry a jiné básně; Bielsko-Biała, 1997), Jesień stulecia (Podzim století; Bielsko-Biała, 2000), Przewodnik ślepego psa (Průvodce slepého psa; Bielsko-Biała, 2003) a Przypadkowa wieczność (Náhodná věčnost; Bielsko-Biała, 2006) a Hölderlin maluje (Bielsko-Biała, 2009). Básněmi přispěl do antologií, sborníků a almanachů Punkt zwrotny, Nocny list z Krakowa, Z biegiem Olzy, Pojednanie, Trudniejszy brzeg rzeki, Słowo jest odsłoną człowieka (Brzeg, BCK, 1996), Poezja bez granic (Brzeg, BCK, 1997), Almanach Poetycki Solidarności (Wrocław, Solidarność, 1997). Ukázky ze své tvorby uveřejnil na stránkách časopisů, novin a kalendářů Alternativa, Głos Ludu, Głos Ziemi Cieszyńskiej, Kalendarz Śląski, Nowa Kultura, Opole, Plama, Topos, Arkadia, Ozvěny-Echo, Psí víno, Radostowa, Romboid, Tvar, Zwrot aj., také ve Slovinsku (Mentor a Lirikon) Byl členem Stowarzyezenia Literacko-Artystycznego Polskiego Związku Kulturalno-Oświatowego, Związku Literatów Polskich w republice Czeskiej a Obce spisovatelů ČR.
F. Nastulczyk patří k mimořádně aktivním překladatelům české a slovenské literatury, zvláště poezie. Překlady publikuje v polských literárních a kulturně-společenských časopisech a jako překladatel intenzivně spolupracuje s polským internetovým časopisem Pobocza (Więcbork). Polským čtenářům zpřístupnil básně slovenských a českých autorů Miroslava Brücka, Ericha Grocha, Stanislavy Chrobákové, Mariána Milčáka, Ivana Štrpky, Josefa Hrubého, Zuzany Novákové aj.
Na překladech z Nastulczykovy poezie se podílel František Všetička (byl rovněž recenzentem Nastulczykovy polské sbírky Czas i obecność v časopise Alternativa, 1996, č. 10, s. 9) a autor tohoto příspěvku (v časopisech Alternativa nova, 1997, č. 9 a Tvar, 1999, č. 3).
Podle Edmunda Rosnera Nastulczyk ve své „intelektuálně i emocionálně dozrálé lyrice usiluje postavit most mezi tradicí a modernou, kráčí vlastními cestami, čerpaje mnoho z poetiky impresionistů“ (Literatura na Záolží, Alternativa nova, 1997, č. 9, s. 471). Literární kritik a publicista K. Jaworski v recenzi Nastulczykovy prvotiny výstižně nazval Nastulczyka hledačem ztraceného času: „Tematika a metaforika je v této sbírce různorodá. Básník zobrazuje náš svět svým způsobem, tak jak ho vidí a vnímá, ale hlavním motivem, který se stále navrací, je čas. V této poezii je hodně filozofických myšlenek na téma času jako takového. Nastulczyk lyrik se časem inspiruje, ale zárove? se ho hrozí, protože jednou prožité, krásné a nádherné chvíle nenávratně pomíjejí; přestože čas ubíhá, zůstává naděje“ (Poszukiwacz straconego czasu, Głos Ludu, 31. 7. 1993, s. 5). Ve své poezii naslouchá času hustému jako mlha, pokouší se o zachycení nepolapitelného slovy, která se jednou vyslovená stávají cizími: „każde słowo wypowiedziane / jest obce / wspomnienia opadają na dno / już nic mnie w przeszłości / nie dziwi // tylko w snach i marzeniach / nie traciłem czasu“ (Przed zamknięciem /Před zamčením/, in: Tam za pozornie przezroczystym powietrzem. Český Těšín, Olza). Čas je vzdalováním se minulosti od budoucnosti, ale i padáním květů v dešti z rozkvetlých stromů. Aspekt času je nepostižitelný, lyrický subjekt v květnu sní o „sierpniowej pogodzie ściernisk“ (*** v tych dniach /v těchto dnech/). Cestování, žloutnutí listí, konec zimy slibující jaro jsou také procesy, které se odehrávají v čase. Uplynulý čas nemizí nenávratně, existuje jaksi vedle nás („czas miniony trwa obok / ocierają się o nas słowa wypowiedziane dawno“); vše přetrvává v paměti („zielone fale ogrodu zamierają u progu domu / który zamienił się w zwęgloną pamięć“; Pamięć /Paměť/), dokonce „tam za pozornie przezroczystym powietrzem istnieje twój czas.“ Také návrat ke kořenům, do míst narození, do dětství, za blízkými lidmi se odehrává v čase: „na różnych torach / nasze pociągi odjeżdżające / każdy w inną stronę // w głąb ziemi / w poszukiwaniu matki / drzemiących mitów // między łowców słów / w labirynty bibliotek // do źródeł mrozu za granicą / ludzkiego cierpienia // na przełaj / przez pokrzywy i dziki kmin / do cienistego ogrodu dzieciństwa“ (*** na różnych torach /na různých kolejích/). Někdy básník zapochybuje, když si uvědomí, že změněný člověk se nedokáže navrátit do míst, která už neexistují, na všechno je pozdě, když to, co uplynulo, je jako pokoj, jenž se každým dnem vzdaluje světu. Jindy projevuje uspokojení ze skutečnosti, že „jeszcze wciąż żarzą się sierpnie / rok za rokiem mija“ (Mur /Zeď/), protože uvědomování si času je důkazem, že člověk žije a „przeszłość ma smak poznania / nieuniknionego“ (Pewność /Jistota/) – čas je jistotou, že „niezmienny jest zapach jabłek / przyniesionych na stół z piwnicy / tajemnica orzecha / jest wciąż taka sama.“
Různý je i typ verše, střídá se verš volný s veršem rýmovaným se zakončením mužským i ženským, časté jsou asonance. Rýmové schéma ve strofách je různé, v básni Czas (Čas) a b b (meziveršový předěl je v jednom případě uprostřed verše): „już nadszedł czas / stopniały śniegi niegdysiejsze / śniegi od słów lżejsze // zastawiony stół / za gościem idzie gość zaczyna się post // za oknem kwitnie sad / śniegiem sad cały się zabielił / zimę od lata oddzielił // dzieci z nosami koło szyb / haftuje szyby mróz / księżyc i wielki wóz // zatrzymał się czas / dzieci i starcy stoją w słup / czasowi na łup.“ V básnickém cyklu Rok na kalendarzu (Kalendářní rok), který K. Jaworskému připomenul Rok polski S. Grochowiaka, je schéma a b c b „w kagańcu płotów / na smyczy dymu z komina / warująca w zaspach przed progiem / oswojona zima“ (Styczeń /Leden/); nebo a a b a: „podchodzi noc pod las znienacka / zapachem siana skrzydłem gacka / osuwa się z pochyłych niebios / noc świętojańska noc pogańska“ (Czerwiec /Červen/); (popřípadě rýmové schéma není).
Postavantgardní Nastulczykův verš má v lokálním písemnictví paralelu v poetice W. Przeczka, s nímž ho spojuje i odvážná metaforika; melancholické, podzimní obrazy vzdáleně upomenou na podobně jemně vykrouženou a pečlivě cizelovanou poezii H. Jasiczka. F. Nastulczyk ve své první sbírce jistě dokázal „zadowolić miłośników poezji i zyskać ich dla propozycji zaolziańskiego środowiska“ (uspokojit milovníky poezie a získat je pro záolžské středisko; Saw [Władysław Sikora], Poezja Franciszka Nastulczyka, Głos Ludu, 15. 6. 1993, s. 5), nevnesl však do ní ještě žádné nové poetologické impulzy (přínos vidíme spíše v objevné práci s aspektem či motivem času); s těmi přichází až v další sbírkách. V Jesieni stulecia umísťuje své básnické světy blíž k univerzálnímu kulturnímu prostoru Evropy (Mistrz Teodoryk, Korfu, Legenda macedońska, Kaspar Hauser, Terapia Wittgensteina, Granica Leibniza, Virgo Vestalis Maxima) a bezprostřední přechod k záležitostem všedního dne do určité míry situuje jeho dílo k herbertovskému básnickému vzoru (Krzysztof Płatek, Z recenzji. In: Jesień stulecia. Bielsko-Biała, Wydział Kultury i Sztuki Urzędu Miejskiego, 2000, s. 57). Krásy světa impresionisticky zobrazuje prostřednictvím detailu, ale s důrazem nikoli na krajinářský portrét, spíše na objevování pravdy o člověku: „zbieram okruchy / kolor łąki zapach / jaśminu i akacji / nie poddaję się trwodze / coraz mniej myślę o sprawach ostatecznych / bezustannie gdzieś się śpieszę / jak zawsze nieprzygotowany / do dźwigania odpowiedzialności // zbieram swoje winy / i widoki / na fragmentu muru lub nieba / zaraz po przebudzeniu / kiedy rodzi się we mnie / świadomość istnienia“ (Okruchy /Střípky/).
F. Nastulczyk se pohybuje ve sféře filozofických paradoxů, aby odhalil principy, které hýbají světem, a vymezoval v něm místo člověka: „Pierwsza burza majowa / teraz i zawsze / będzie pierwsza / (za oknem pomiędzy zielonymi lipami / późnym popołudniem) / ponieważ w teraźniejszości / nie ma nic opróć deszczu / a przyszłość nie istnieje // teraz ani potem / ponieważ w teraźniejszości / zawiera się przyszłość“ (Granica Leibniza /Leibnizova hranice/). Recenzent sbírky Krzysztof Płatek má nepochybně pravdu, když soudí, že „Jesień stulecia to zbiór wierszy na koniec wieku, ale wbrew tytułowi wcale nie dekadencki, raczej zadumany“ (Podzim století je sbírkou básní na konec století, ale oproti očekávání, které vyvolává titul, vůbec ne dekadentní, spíše zamyšlený; Krzysztof Płatek, op. cit.).
Následující sbírka F. Nastulczka Przewodnik ślepego psa je bilanční. Nachází se v ní také dvojice básní, z nichž jedna byla napsána v r. 1988, druhá v r. 2001. Ukazují na cestu, kterou básník vykonal, ale určují i lyrickou situaci celé sbírky: „nie zatrzymałem młodości / i nie poznałem sensu // wszystko poza tym / jest klęską“ (Trzydziestoletni poeta mówi o klęsce /Třicetiletý básník mluví o porážce/); „nie zatrzymałem młodości / i nie poznałem sensu // próbowałem / zapisać tę klęskę“ (Czterdziestoletni poeta mówi o poezji /Čtyřicetiletý básník mluví o poezii/). Nastulczykovo básnické úsilí „zapsat tu porážku“ zní jistě nadsazeně, když v jeho případě nelze o tvůrčí a ani životní prohře vůbec hovořit. Můžeme však přijmout názor, který vyplývá z autorova postoje, že porážkou člověka je neodvratné plynutí času. Lyrický subjekt se s tím už smířil, ale stále znovu a znovu ho znepokojují nenávratně uplynulé chvíle: „dodaj te słowa: / czas / brak miłości // ta suma / zabija“ (Dodaj /Přidej/).
F. Nastulczyk touží zachytit (zapsat) důležité okamžiky života, dát jim svůj vlastní tvar bez ohledu na to, jestli je to záznam procházky po krakovských ulicích, ranní káva v baru, lednový motýl na zácloně, kocour, který sleduje vrabce nebo ohe? na Kozubové. To vše, co bylo zapsáno, již minulo a budoucnost neexistuje, poznamenává v básni Tempus fugit: „Rzeka czasu mętna / i zanieczyszczona / Choroby, zmartwienia, kłótnie / tymczasowe życie // A to jest właśnie / Teraz / Już nigdy inaczej // Czas nazywany / Jutro / się skończył.“ Básník ve svém úsilí „pojmenovat čas“ přesto neustává. Homér nežije, proto je třeba dále psát, když tato dovednost byla dána jen člověku, jenž může klást otázky, zkoumat tajemství, hledat smysl života a bránit se chaosu: „niedziela w uprzęży cienia / w pióropuszu wiatru / nastroszone trawy / wzywają: // wszystko / opowiadaj / nazywaj / ogarniaj sobą / nie pomiń niczego // śpiewaj / to cię nie ocali / ale może pomóc pokonać chaos // nie ma Homera / bohaterów / którzy mogliby powstrzymać / upadek“ (Wezwanie /Výzva/). Lyrický subjekt však pochybuje o tom, jestli veškeré úsilí stálo za to: „tyle nie zapisanych kartek / tyle nie spotkanych ludzi /…/ czy to było warte tego / że by robić cokolwiek“ (To życie /Ten život/).
Co tedy zůstává? Věčnost? Ta je strašlivá a básník ji v básni Dodana godzina (Přidaná hodina) věnované dědovi Józefovi, uvedená mottem z C. P. Aikena „Godzina dodana do ciszy istnienia“ přirovnává k samotě stáří. Nezůstanou ani dějiny, které jsou lidským výmyslem, nicotou, jako hodiny odměřující čas, armády na propustkách a znásil?ované státy: „osierocone kontynenty / nawołują bezdomnych ludzi / do wojny w imię Boga // palą się wieże Babel / z przepowiedni Nostradamusa // historia znów ruszyła / wstecz“ (Koniec historii /Konec dějin/). Lyrický subjekt se stylizuje v někoho, kdo vidí svět jako by poprvé („wciąż jestem początkującym / człowiekiem“; Początkujący /Začínající/), ale je to jen stoikova maska. Zůstává vzpomínka: „pozostaje wspomienie o tym, że byliśmy piękni / pozostaje miłość, jeżeli się jej zaznało / pozostaje to co b y ł o“ (Co pozostaje /Co zůstane/).
F. Nastulczyk nám pomáhá pojmenovat a vyjádřit to, co se v nás dožaduje vyslovení. Stává se tedy naším průvodcem: „że by być przewodnikiem ślepego psa / trzeba znać wszystkie jego radości / smutki i niebiezpieczeństwa“ (Przewodnik ślepego psa /Průvodce slepého psa/).
Nastulczykova další sbírka Przypadkowa wieczność ukazuje básníka ve výborné tvůrčí a myšlenkové kondici. Objevují se v ní motivy českých i polských měst, inspirace zahraničními cestami, o něž ostatně v jeho poezii není nouze, ale i mýtické podněty (Pies Argos mówi o Odysie). Nastulczyka zajímají a stále více přitahují univerzální lidská témata, vyrovnává se s postavami klasické filozofie (Parmenides, Heraklit, Demokryt, Platon, Epikur), ale i s evropskou klasickou literaturou (Romeo i Julia). Konec sbírky je podivuhodně hořký, neboť o Českém Těšíně píše snad s ještě větším odstupem, než jak je to možné sledovat u jeho o něco mladší básnické souputnice Renaty Putzlacherové: „moje mityczne miasto / rakowata narośl na organizmie dworca / w stylu austro-węgierskiej prowincji / gdzie poeci przepijali / swoje bony stołówkowe / i donosili na siebie / w swoich wierszach // piętnaście lak po aksamitnej rewolucji / cygańskie Las Vegas / bez istotnego powodu / trwa / w piosenkach Nohavicy / na zbędnej granicy /…/ wreszcie ujrzałem cieszyniankę w rozkwicie / przechodziłem koło Studni trzech braci / całkiem pobratany / ze swoim życiem i miastem“ (Czeski Cieszyn). Vystřízlivění z romantického odéru těšínské básnické avantgardy je završeno gestem smíření se svým životem a tímto pozoruhodným městem na dnes už skutečně zbytečné hranici.
Poslední Nastulczykovou sbírkou je Hölderlin maluje, ale ta vyšla teprve nedávno a píšícímu tyto řádky se ještě nedostala do rukou.
Po smrti Wilhelma Przeczka (1936-2006) patří Nastulczyk již jen k těm nemnoha těšínským básníků, kteří dokázali prolomit úzké, byť čtenářsky vděčné a společensky výhodné regionalistické zaměření své tvorby, našli univerzálnější východisko svého vidění skutečnosti a tím i širší publikum.

Libor Martinek

Na snímku Franciszek Nastulczyk