Zazvonila jsem na zvonek u domovních dveří. Pustila mě k výtahu. Než stačil dojet do přízemí, slyšela jsem rychlé kroky po schodech dolů a ona za mnou seběhla z třetího poschodí: Věra Heroldová, emeritní pěvkyně Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Dne 29. září 2013 oslaví své dvaadevadesátiny. Tato vitální dáma mi pak dvě hodiny vyprávěla o svém životě.
Narodila se v Brně v roce 1921 v rodině Kolářových. ,,Bylo to přímo na Masarykově univerzitě, protože otec a dědeček tam pracovali jako preparátoři. Moje rodina se do Brna přestěhovala po několikaletém pobytu ve Vídni. Náš krásný, veliký byt byl přímo nad pitevnou, takže otec i dědeček si často nosívali práci domů, a proto byl u nás cítit formalin. Konzervovali vnitřní orgány,“ vzpomínala paní Heroldová.
Neobvyklá práce otce a dědy ji trochu ovlivnila, protože jako středoškolačka přemýšlela o možnosti studovat lékařství. Do vzpomínek Věrčina dětství patří ovšem především zpěv, který do sebe vstřebávala, aniž tušila, že se stane základem její pozdější profesionální kariéry. Byl pro ni největším zdrojem radosti. Povznášel ji. Následovala v tom některé členy rodiny?
,,Ano, babička Anna – maminčina matka, se živila zpíváním. Projela na svých štacích mnoho států především jižní Evropy. Její talent zdědila moje maminka Antonie. Ta sice nikdy nebyla zaměstnaná, ale jako uznávaná zpěvačka se uplatňovala, řekla bych… většinou v církevních službách. Byla to ona, kdo mne naučil bezpočet národních písniček. Měla ze mne radost, protože jsem se prý učila rychle, reagovala jsem na její zpívání okamžitě a dobře. Pomohl mi v tom výborný hudební sluch. Asi v 9 letech mě maminka dovedla do dětského kostelního sboru v Brně-Králově Poli. Tam jsem se pěvecky rozvíjela prakticky až do své dospělosti.“
Zpívání v kostelním prostředí Věra Heroldová neopustila ani v době, kdy už byla uznávanou operní pěvkyní. Vraťme se však do časů jejího mládí. Jako studentka brněnského reálného gymnázia vystupovala na školních akcích nebo místní organizace TJ Sokol. To už měla řadu obdivovatelů, kteří pochopili, že Věřin talent stojí za podporu.
,,Na reálném gymnáziu mě podporoval především klavírista a muzikolog Bohumír Štědroň, ze slavné rodiny Štědroňů. Je zajímavé, že v té době jsem ještě zpívala jako altistka… Už tenkrát jsem se na pódiu setkala s Karlem Krautgartnerem, později známým hudebníkem, skladatelem a dirigentem, také se sopranistkou Libuší Domanínskou. Zazpívala jsem si s Marií Bakalovou, tehdy již uznávanou pěvkyní.“
Sňatek v r. 1946, narození dvou dcer, touha mít více pěveckých příležitostí, přechod do opavského divadla, kde do r. 1951 ztvárnila řadu významných operních postav, si vyžádaly po mladé paní Věře velké změny ve stylu života a pracovním nasazení. Jak vše dokázala zvládnout?
,,Za pomoc vděčím především mamince. Bez ní bych divadlo a malé děti těžko zvládala,“ přiznává paní Heroldová. (Matce obětavost vrátila, když se o ni starala do posledních dnů jejího života.)
Opavské úspěchy a zájem šéfa opery tehdy už Státního divadla v Ostravě – Rudolfa Vašaty, ji podruhé přivedly do ostravského angažmá. Vašatovi se líbila jako okouzlující Karolina ze Dvou vdov B. Smetany či Violetta z Verdiho Traviaty. Diváci ji pak mohli vidět v mnoha dalších rolích. Byla Gildou z Verdiho Rigoletta, Neddou v Leoncavallových Komediantech, Zerlinou v Mozartově operním díle Don Giovanni, Lišákem v Janáčkově Lišce Bystroušce. Ztvárnila titulní postavu v Pucciniho Madame Butterfly. Vytvořila více než 30 operních postav. Patřila k nim i Milada ze Smetanova Dalibora, kterou si zahrála ve filmu Václava Kršky (z r. 1956), jenž byl tvůrčím počinem v poválečné kinematografii. Celá opera byla nazpívaná umělci z Národního divadla. Paní Věra se velmi bránila vzít tuto roli, ale režisér trval na svém, vybral si ji z 35 adeptek. Propůjčila Miladě svůj půvabný zjev a vyzrálé herectví.
Věra Heroldová při našem setkání vzpomínala i na své divadelní partnery. Byli jimi Petar Burja, Luboš Procházka, Ivo Žídek, Jan Hlavsa, Oldřich Lindauer, Čeněk Mlčák aj. 
Výjimečně i Beno Blachut a Eduard Haken, velcí přátelé Heroldových. Zdůraznila, že pro její umělecký vývoj byl velmi inspirativní i pracovní kontakt s manželem: ,,Jiřího vliv na moje herectví a zpěv… S úctou k jeho výkonům jsem se podvědomě snažila hrát a zpívat své role se skutečnou opravdovostí – vnitřně každou prožít a stát se tak jejím věrným obrazem. Talent k takovým výkonům nám dodávaly naše geny.“ (Letos 4. března se připomínalo 100. výročí narození zasl. umělce J. Herolda.)
Paní Heroldová se rozloučila s divadlem v r. 1965. Později vystupovala především na koncertech. Řadu let se věnovala pedagogické činnosti – na ZUŠ v Ostravě-Zábřehu, kde učila zpěv a hudební nauku, také na ostravské Lidové konzervatoři. Naposled veřejně zpívala počátkem 90. let 20. st., a to Dvořákovy Biblické písně.
Zeptala jsem se, který životní okamžik by chtěla vrátit. Spontánně odpověděla: ,,Vše bych chtěla prožít znovu! Nebo aspoň vrátit opavskou Karolinu, Julii, Markétu z ,Fausta‘, tři ženské postavy z Hoffmanových povídek a hlavně Violettu, která byla mou nejoblíbenější rolí. Hrála jsem ji 16 let… Divadlo bylo můj posvátný život. S manželem jsme na jeviště vždy vstupovali s úctou, láskou a pokorou. Hudba se pro nás stala nejzářivějším diamantem umění.“
Stále velmi činorodá paní Heroldová i v současnosti sleduje dění a inscenace nejen v Národním divadle moravskoslezském. Zúčastňuje se kulturních akcí, na něž je zvána jako pamětnice velkých osobností hudebního a divadelního světa. Bývá čestným hostem festivalu Heroldův Rakovník. V poslední době si dopisuje s vnukem Antonína Dvořáka, s nímž si upřesnila vztah mezi světoznámým skladatelem a bratrem jejího dědečka – Prokopem Kolářem, varhaníkem v Třebsku u Vysoké. Vzpomínky a intenzívně vnímaná současnost jsou pro ni zázračným elixírem, posila v nynějších všedních dnech.
Eva Kotarbová
Fotografie: E. Kotarbová a archiv pěvkyně
Foto:
1. Věra Heroldová v srpnu 2013, 2. Pěvkyně jako Smetanova Mařenka v r. 1945, 3. Opavskká Violetta. 4. Filmová Milada
Vloženo září 2013