A už vím, co mne fascinuje na Istanbulu

Sedím si v pohodlí domova a zamyšleně koukám na krabici od bot. Měla bych tu krabici uklidit do skříně, ale ta je přecpaná šanony, mapami, průvodci a prospekty. Není tam pro ni dost místa. Měla bych v policích udělat pořádek a alespoň něco zlikvidovat. Ale nějak se mi do toho nechce. Dívám se s nechutí do regálů a najednou mi bleskne hlavou myšlenka. Proč mám Istanbul v krabici od bot? A proč Londýn, Paříž, Řím mají každý svůj pořadač. Mnoho lidí už se mne ptalo, které z těchto čtyř evropských měst mám nejraději. Neumím odpovědět. Každé z nich miluji, každé z těchto měst má svou neopakovatelnou atmosféru. Dvě desetiletí se do uvedených měst pravidelně vracím a vidím, jak rychle se mění. Vím, co mne v nich čeká. První ohromení už je odváto časem, a přesto se do nich vracím ráda.

A už vím, co mne fascinuje na Istanbulu a už vím, proč Istanbul je v krabici od bot. Mám odtud nejvíc různých vstupenek, reklam, lístků, obrázků, plánků, poznámek, několik průvodců, různých sešitků, a ty se špatně vkládají do pořadače. Dokonce jsem teď z krabice vylovila knížečku Jak se má oblékat správný turecký hoch a správná turecká dívka, tady ta knížka je životopis Otce Turků Mustafa Kemala Atatütka, z pod ní vykukuje cedule s kaligrafickým nápisem v arabštině, nevím sice, co je na ní napsáno, ale je krásná. Třeba je tam napsáno „Buď vítán každý, kdo s dobrým úmyslem přicházíš!“ Tuhle brožovanou knížečku mi kdysi přinesl syn, jmenuje se Arabsky snadno a rychle. V Istanbulu arabštinu nepotřebuji a kaligrafické nápisy podle Arabsky snadno a rychle stejně nepřečtu. Ale neumím z krabice nic vyhodit, co kdybych to někdy potřebovala. A tak se vracím zpět k tomu, proč mne ze všech těchto měst nejvíce láká Istanbul. Z té krabice od bot na mne vystupují vzpomínky.

Vzpomínám si, když jsem byla v Istanbulu poprvé, bylo to v roce 1992, vraceli jsme se s kamarády z poznávacího čtrnáctidenního výletu po antických městech západního Turecka. Byli jsme všichni úplně zblblí množstvím zboží, které na nás koukalo ze všech obchodů, bazarů, uličních prodejen: hromady levných triček, bot, ponožek, riflí, kožených bund, batohů, tašek, nádobí – nikdo z nás tolik zboží pohromadě neviděl, to u nás nebylo. Obchodníčci nás dokonale omámili, všichni jsme byli ověnčeni velkým množstvím různě velikých balíčků, a autobus pro nás měl přijet až pozdě večer. Bolela mne příšerně hlava, ani patláky nezabraly, zatrápená migréna!

Zůstala jsem sedět sama v parku před Modrou mešitou, kamarádům se to hodilo, protože se zbavili všech zavazadel, tím že je u mne všechny odložili. Horko, tma, neznámé vůně, neznámé prostředí, kolem chodí podivní ,,lidičci“ a teď ze všech minaretů začnou zpívat muezíni…. Ze všech minaretů… Allááááh akbar… Člověku se málem zastaví srdce, po zádech přebíhá na střídačku chlad a horko, ježí se chlupy… Bůh je největší, není většího boha než Alaha a Mohamed je jeho prorok. Přijďte k modlitbě, přijďte k modlitbě! Modlitba je lepší než spánek … Allááááh akbar.

Tohle volání mi už zevšednělo a nějak si uvědomuji, že teď už nezpívají všechny minarety jako před 20 lety. Tehdy zněly postupně všechny minarety, a že jich ve Starém městě je! Modrá mešita má 6 minaretů, ta je výjimkou. Ostatní – sultání mají „jen“ 4. Jenom ve Starém městě je 35 mešit a každá má minimálně 2 minarety. V křesťanském světě zvoní zvony, jejich zvonění mám moc ráda, ale z volání muezínů na mne přechází jakýsi bolný stesk, neumím to pojmenovat, třeba je to strach.

Istanbul je město, kde se potkává orientální nádhera s evropskou kulturou. Bojím se Istanbulu, možná mne láká, jak je obludně obrovský, je to největší město Evropy. Není! Má sice téměř 2 x tolik obyvatel jako největší evropské město Londýn (Londýn měl při sčítání v roce 2011 obyvatel 7 750 000 a Istanbul měl ve stejném období 13 200 000 obyvatel), ale Istanbul není celý v Evropě, kus jeho území je v Asii. Istanbul je obrovské město na nejkrásnějším místě Bosporu – mořském průlivu mezi Černým a Středozemním mořem. Někdy v 7. století před naším letopočtem bylo město založeno Dóry pod jménem Byzantion a díky své strategické poloze kontrolovalo veškerý obchod mezi Evropou a Asií, a proto bylo bohaté! Po skončení Makedonských válek ještě před naším letopočtem se připojilo k Římské říši. Římský císař Dioklecián v roce 293 rozdělil Římskou říši (už byla příliš veliká a nezvladatelná) na Východní a Západní. Jeho nástupci císaři Konstantinovi Velikému I. se zalíbila poloha města, a tak Byzantion přebudoval a přejmenoval na Nova Roma. A tak vedle samotného Říma, který byl hlavním městem západní poloviny Římské říše, Byzantion, už jako Nova Roma se stal hlavním městem Východořímské říše (pojmenované též Byzantská).

Ještě za života císaře Konstantina byla Nova Roma v roce 330 pochlebovačně přejmenována na Konstantinopol, slovanským jménem Cařihrad. Oproti Římu byl Cařihrad budován jako město řecké a křesťanské. V době svého největšího rozkvětu v 10. století měl podle některých pramenů až milion obyvatel. Počtem obyvatel se mu tehdy snad mohla rovnat jen některá města v Číně. Mohutné opevnění z něj dělalo nejsilnější město světa a svým bohatstvím a nádhernou výstavbou nemělo sobě rovného. Svojí výhodnou polohou město kontrolovalo bohaté karavanní cesty spojující Východ se Západem.

Historie města je opravdu obdivuhodná. Za vlády císaře Bazilea II. (vládl v letech 976-1025) dosáhla Byzantská říše největší rozlohy, kontrolovala celý Balkán, Řecko, Bulharsko, jižní cíp Itálie a pronikla až do Mezopotámie. V průběhu své tisícileté existence sloužila říše jako záštita křesťanství, čímž výrazně přispěla k ochraně Evropy před šířením islámu. Kromě toho disponovala pevnou zlatou měnou, jež byla používána v celém středomořském prostoru. Konstantinopol patřil jako jedna z největších metropolí v tehdejším světě k nejdůležitějším obchodním střediskům. Byzanc měla určující vliv na náboženství, právo, politický systém, architekturu a umění značné části Evropy a Středního východu a tím přispěla k zachování četných uměleckých, nejen sochařských, ale i literárních děl a vědeckých poznatků klasického světa a jiných kultur. Naši slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj byli vysláni byzantským císařem Michaelem III. v roce 862 na žádost Knížete Rostislava do střední Evropy a přinesli nám nejen bohoslužebný jazyk staroslověnštinu, prosadili jej u papeže a tím položili základy církve na Velké Moravě, ale vytvořili i slovanské písmo hlaholici.

Definitivní konec Byzantské říši udělali Osmané v roce 1453, dobyli Cařihrad a přejmenovali jej na Istanbul. A islám začínal nabírat na síle a začal zabírat nová a další území v Evropě, až se v roce 1683 zastavily turecké výboje porážkou u Vídně. Od té doby máme stále zažitou představu Turka s křivou šavlí v zubech, jak krade malé děti na převychování k sultánovu dvoru. :-))

Taková dlouhá historie se nedá zkrátit na několik vět. Pokaždé při návštěvě Istanbulu si uvědomuji, jaký kus cesty za 20 let ušlo Turecko. Teď jsem se dočetla, že v hospodářském růstu už předehnalo Belgii. Před 20 lety pro českého turistu bylo v Turecku velice levně, jenže našinci překážely v cestě neskutečné obstrukce na hranicích tranzitních států na Balkáně. V současné době je cesta od nás do Istanbulu rychlá a bezproblémová, ale pro změnu je hodnota turecké liry pro nás příliš vysoká a pobyt, vstupné do památek jsou pro nás mnohdy finančně neúnosné. Přesto vždycky musím oběhnout všechny ty největší historické poklady alespoň z venku.

Škoda, že Turci před několika léty zrušili „Program Modré mešity“. Nevíte, co to je? Kdo to zažil, nikdy nezapomene. Na betonových lavicích blízko Hipodromu, v nádherném parku mezi Modrou mešitou a chrámem Boží moudrosti Aya Sofia (tisíc let chrám křesťanský, pět set let muslimský, od dob Atatütka muzeum) se rozezvučily skryté ampliony a ve stromech a zeleni poschovávané reflektory začaly v barvách osvětlovat deset nejbližších minaretů, kopule střech chrámů, střechy blízkých mauzoleí a v některém ze světových jazyků se vyprávěla historie Istanbulu (býval hlavním městem do roku 1924), potažmo Turecka. Vše bylo doprovázeno hudbou. Člověk jako já tou nádherou zapomněl dýchat a nevěděl, kam se dívat dřív, před sebe nebo za sebe. Kolem osvětlených věží létali vyplašení rackové, svítil srpek měsíce. Na těch zmíněných betonových lavicích se shromažďovávalo mnoho turistů. Chápu, že není v silách policie zajistit jejich bezpečnost. Kdyby mezi turisty nějaký „pitomec“ „něco“ vhodil, tak se opravdu „zviditelní“ a turistů značně ubude!

Letos jsme asi byli svědky prvních nepokojů v Istanbulu, viděli jsme velké množství studentů před Istanbulskou universitou. Dohadovali jsme se mezi sebou – účastníky putování po Turecku, co se asi děje. Také na náměstí Taksim bylo v jihovýchodním rohu jakési shromáždění a mnoho policejních aut. Bála jsem se fotit i velkým zoomem. Co se tam začalo dít, jsme se dověděli, až doma. Lidé se vzbouřili proti vykácení parku a zastavění náměstí Taksim nějakými budovami. Ale nejen kvůli tomu.

Istanbul je moderní velkoměsto a jeho obyvatelům se nezamlouvá rostoucí vliv islamistů. Jenže byli zvoleni v demokratických volbách, a tak si jen povzdechnu. Západ vnucuje „demokracii“ i tam, kde nemůže fungovat. Kam jsem se to dostala od krabice bot „Istanbul“, zase k politice!

 

 

Turecké naděje

Text a foto Maria Saláková

Vloženo: červenec 2013