Obdivuhodná turecká Heraklea

Jsou dvě hodiny po poledni, vedro je pekelné, určitě moc nechybí do 40 stupňů Celsia. Ještěže má naše auto funkční klimatizaci. Od rána už jsme prohlédli rozlehlé zbytky starověkého Milétu a pohádkovou věštírnu Didymaion, největší antický Apollónův chrám na světě, takže jsme docela zmoření. Teď jedeme po úzké asfaltové silnici mezi zídkami a poli směr Heraklea. Nějak to tady nepoznávám, je to úplně jiné než před 20 roky. Tehdy to pro mne bylo pohádkové zjevení, a proto jsem do programu poznávací cesty tato místa zařadila znovu. Tehdy jsme jeli Karosou po uzoučké polní cestě kolem obrovského pohádkově modrého jezera. Střecha autobusu otloukala prales větví smokvoní, marhaníků a oliv, srážela zralé fíky a granátová jablka. Mňam zralé fíky: fialové, zelené, velké, malé, voňavé! Tehdy mi dalo dost práce najít správnou odbočku z hlavní silnice. Na mapě byla cesta nakreslena na opačné straně jezera a tam rozhodně žádná cesta nebyla. Také v Průvodci bylo dokonce napsáno, že hora Latmos je na opačném břehu jezera než Heraklea. Od tehdy jsem měla v poznámkách napsáno, že musíme odbočit až v Pinarçiku. Dokonce si pamatuji, že jsem hledala majitele domorodého auta, které blokovalo průjezd z hlavní silnice.

Teď jedeme po krásné asfaltce. Vegetace je nějaká oschlá, žádný tunel ze zelených korun stromů a jezero rozhodně nemá modrou barvu. V tomhle se tedy nevykoupeme, musíme to odložit až na volné moře. Tímto dlouhým úvodem vás chci seznámit s dalším z podivuhodných míst v Turecku, které na mne udělalo nezapomenutelný dojem, a kde se neplatí vstupné, protože tady skoro žádní turisté nejsou. Chci vám představit antické město Heraklea na Latmosu v Ionii v Národním parku Jezero Bafa.

Nejdřív ke jménu města. Herakles nebo taky Herkules je postava z řeckých mýtů, pravzor hrdiny a siláka. Zobrazuje svalnatého obra s mohutným kyjem v jedné ruce a přes druhou ruku má přehozenou kůži lva, kterého zřejmě za pomocí toho klacku čerstvě ulovil. A aby to nebylo jednoduché, tak ve světě je jeho jménem pojmenováno více než 30 starověkých řeckých a římských měst. Ale zpět k našemu městu. Historie města Latmos (Heraklea) je známa někdy od 12. stol. před n. l., kdy bylo Chetitské. Od 8. stol. před n. l. bylo město známé jako člen Délského námořního spolku. Bohatlo z obchodu. Mělo perfektně chráněný přírodní přístav. Ve 4. stol. před n. l. je dobyl kárský král Mausolos (podle kterého se jmenují výstavné hrobky mausolea). Město bylo vybudované (a tedy dobře chráněné) na vysokých skalách nad mořským zálivem na úbočí hory Latmos. Mělo 6,5 km dlouhé hradby s 65 věžemi. Hora Latmos je vysoká 1367 m (pozor tady je to opravdu od hladiny moře)! Turecky se hora jmenuje Beşparmak Dag (Pětiprstá hora). A jako u každého antického města, i zde se bohové vyznamenali.

Na úbočí hory Latmos žil kdysi krásný pastýř Endymión, do kterého se zamilovala bohyně měsíce Selené. Když pastýř spal ve své jeskyni, tak za ním v noci přicházela a milovala jej, aniž by jej probudila. Selené porodila 15 dcer (v některých Průvodcích je psáno 50!). Endymión přemluvil Dia, aby jej nechal usnout navěky. A tak se stalo, že se pastýř proměnil v jediného poloboha erotických snů a prý ještě ve středověku byl někde poblíž Latmosu uctíván kamenný sarkofág, o kterém se věřilo, že je Endymiónovou hrobkou.

Mořský záliv byl zanášen naplaveninami řeky Menderes (stejně jako přístavy Milétu a Priene aj.) a navíc jej v roce 17 našeho letopočtu přehradilo velké zemětřesení. Z mořského zálivu se stalo obrovské jezero s brakickou vodou. Jezero má rozlohu nějakých 2000 ha s velice členitým pobřežím, místy jsou břehy prudké, jinde zase daleko mělké. Během římského období to byla část provincie Asie a v šestém století našeho letopočtu vedoucí město byzantské provincie Caria. V té době město zaznamenalo velké období rozkvětu. Bylo sídlem biskupa. Mělo několik kostelů. První klášter byl založen v 7. stol. a v době, kdy je obsadili Osmané mělo už 13 klášterů, které byly roztroušeny v divoké krajině kolem.

V okolí Heraklei je také velké množství jeskyní, ve kterých sídlili poustevníci. Po obsazení Osmany město zpustlo a v jeho ruinách je v současné době malá turecká vesnice Kapikiri. Už několik kilometrů před vesnicí se otevře pohled na neskutečnou krajinu obřích balvanů. Balvany jsou zpřeházené, různě nakupené, asi si s nimi doopravdy hrál obr Herkules. Bizardní krajina. Otevře se pohled na jezero, na ostrůvku jsou zbytky hradu kláštera, a u kus dál jsou ruiny snad antického chrámu bohyně Selené.

Jen jsme vystoupili z auta, už nás obklopily místní ženy, které by rády prodaly turistům své ruční práce. Háčkované dečičky, obšívané šátky. Je to nepříjemné, nic nechceme, nic nepotřebujeme, raději nasedáme do auta a popojíždíme zaparkovat jinam.

A teď k tomu, proč se na sebe zlobím. Na břehu jezera mimo rybářských sítí a několika prázdných hospůdek, toho už víc neuvidíme. Ani ve vesnici není nic moc k vidění. Kus antického divadla, jen tak dvě necelé řady sedadel, má na dvorku nejbližší turecká chalupa, o kousek dál je zbytek zdi, snad stadionu. Na šplhání do svahu Beşparmaku nemáme sílu (abych byla přesná, já nemám sílu) a do programu jsem ještě na dnešek naplánovala koupání a Bodrum (antické Halikarnassos). Buďto dodržíme program, zchladit v moři se musíme, abychom se z vedra nezbláznili, stejně už jsme uantikovaní, nebo se tu musíme ubytovat a zůstat několik dní. Proč? Vysoko v horách v jeskyních jsou poustevny, vyzdobené nádhernými freskami představující život Ježíše Krista, Panny Marie a dalších svatých. A navíc nejvzácnějším pokladem Beşparmaku jsou unikátní prehistorické malby, které byly objeveny teprve v roce 1994 a dodnes je jich objeveno dalších 170. Tyto neolitické památky jsou prý většinou pod skalními převisy. Nemám žádnou podrobnější mapu ani křesťanských památek, které jsou známé dlouho, a kde tak asi mohou být památky neolitické? Neměla jsem to vůbec zařazovat do programu. Ani naše parta není jednotná a v duchu přemýšlím, kdo by první lezení ve skalách v neznámém terénu ofrflal. První bych asi chcípla já. Na internetu je k mámí několik popisů přechodu Pětiprsté hory, ale jsou to trekové trasy na víc dní a rozhodně ne výlety na pár hodin. Ani nedávám kolektivu vybrat, rozhodla jsem sama, jedeme pryč.

Ale kdyby někdo z vás náhodou do těchto míst zabloudil, naplánujte si čas tak, abyste alespoň některý z těchto pokladů viděli. Třeba do té doby bude už k mání nějaká podrobnější mapka nebo alespoň plánek památek v okolních horách. Pro ornitology to musí být rovněž zážitek, jezero je ptačí reservace s 208 ptačími druhy a přezimuje na něm 300 000 ptáků. A třeba se do té doby podaří zorganizovat zemědělství v okolí jezera tak, aby zase bylo jezero blankytně modré a ne zanesené sinicemi.

Maria Saláková

 

Vloženo v prosinci 2012