Karel Vůjtek I havrani cukrují

Jen zřídka sedám k počítači, abych se písemně vyjádřila ke knížce některého ze současných autorů a doporučila ji ke čtení. Za poslední dva roky jsem v podstatě zatoužila napsat jenom o próze Václava Chytila Chodci v soumraku (2011), která jímavým pohledem dvanáctiletého chlapce přibližuje život lidí na Ostravsku, pro něž každodenní těžká práce byla láskou, nemocí i hrobem. (Okolnosti tomu chtěly, že jsem uvedenou knihu nekomentovala, a nosím to v sobě jako dluh autorovi.)
Druhou knihou, o níž jsem zatoužila napsat a takto ji doporučit čtenářům, je titul I havrani cukrují (2012) básníka Karla Vůjtka, žijícího v Ostravě. Jedná se o knížku sestavenou z novinových sloupků, kurzívek a fejetonů, jež byly publikovány v denním tisku a časopisech na konci 90. let 20. st. a na počátku století následujícího. Karel Vůjtek váhal s jejím vydáním, vědom si toho, že sloupky, kurzívy a fejetony mohou mít jepičí život, neboť reagují na různé situace, nešvary, velké události určité doby, jejichž význam budoucnost oslabí. Patrně tomu tak většinou je, ale věřím, že texty ,,Havranů“ jsou onou výjimkou. Byly napsány zkušeným publicistou a hlavně básníkem, jakých se v každé zemi v určitém čase rodí jen tolik, že bys je na prstech spočítal, i když se na pultech a v regálech knihkupectví objevuje spousta ,,spisovatelského“ braku.
Texty Karla Vůjtka obsahují vše, co lze od zmíněných žánrů očekávat: většinou stojí na vtipném námětu, konkrétní podnět zevšeobecňují a jsou aktuální (ve Vůjtkově případě většinou nadčasové, vždyť věčně se např. budou senioři ohlížet za mladými děvčaty, i když si stěží zavážou tkaničky u bot, rodiče budou stále chtít být vzorem pro dospívající děti, lidé budou vnímat proměnlivost ročních období a s nimi jejich charakteristické vlastnosti, chlapi budou v hospodách zaujati sportem, člověk si bude připomínat, co mu dali do vínku pocitů a zkušeností předkové či děti, lásky i nelásky, …).
Kromě zmíněného je tu i další, co činí poslední Vůjtkovu knížku přitažlivou a zvláštní. Básnický subjekt textů je často až posedlý přírodou, která se z prostředí velkoměsta naštěstí dosud nevytratila, dovede ji vyzdvihnout a zvířectvo i rostliny konkrétně pojmenovat. Básník nám ji neotřele slovně staví před oči, aby do budoucna ovlivnil naše vnímání. Jsou-li základními živly voda, vzduch, oheň a země, pak on nalézá pátý – ptactvo, které je všude a vždy, ať už se člověk probouzí nebo chystá k večernímu odpočinku.
Vnímavý čtenář má šanci objevit v textech také básníkovu rozkoš z hraní si se slovy a jejich spojeními, s připomínáním těch, která mnozí už zapomněli, nebo je dosud neobjevili. Takže se lze radovat, že v češtině existuje či básník může použít: zahnout kramle, na sto honů (aniž víme, o jakou vzdálenost se jedná), kradeníci, vemeník (rozliš od vemena), jojování…

Autor knihy svoje sloupky, kurzívy a fejetony seřadil v časovém sledu daném ročními obdobími. V každém ze čtyř jen obsahem naznačených oddílů lze vystopovat jeho potřebu vnímat a poznat jiného člověka, porozumět mu, třeba je určitý jedinec zrovna dokonce pod ostřím jeho kritiky. A případné výtky proto vyznívají neurážlivě, jsou laskavé z nadhledu moudrosti a základní filozofie autora, kterou vyjádřil velmi působivě i v textu nazvaném Štědrej večer nastal: ,,A tak místo ohlédnutí se dívám dopředu, do let, která teprve přijdou, na ty, kteří se u zase jiného stolu budou scházet, ale sebe tam nehledám. Protože i já se budu ztrácet a ozvou se jiné dětské hlasy. Bůhví, co si v tu chvíli sváteční budou všichni povídat, zda sepnou ruce nebo se nadechnou k písní. Třeba se jen tak budou držet a lidské teplo jedněch rukou se přelije do druhých a možná, že někdo bude chybět, ale ta chvíle to všechno urovná. A nikdo nebude sám, protože ten stisk půjde dům od domu. Věřte mi, přátele moji, určitě tomu tak bude.“
Vůjtkova knížka I havrani cukrují je podle mne čtením, k němuž se vnímavý čtenář bude vracet také kvůli naznačené laskavosti autora, jeho víře v možnost smíření a vzájemného pochopení mezi lidmi, i pro jeho obdiv k zvířectvu a květeně, s nimiž je třeba koexistovat v čapkovsky laděné harmonii. A k ní patří, když člověka při procházce parkem ,,pokropí“ tisícihlavá letka havranů, kteří se pravidelně srocují nad Ostravou, městem, jemuž svou poslední knížkou vzdal Karel Vůjtek rovněž hold.

(Knihu vydalo v roce 2012 Studio K v Ostravě, obálku a grafickou úpravu s použitím fotografií Karla Vůjtka navrhla Štěpánka Bělovská, doslov napsal spisovatel Miroslav Stoniš. Vyšla s podporou statutárního města Ostravy, městského obvodu Radvanice a Bartovice.)

Eva Kotarbová

Fotografie z archivu K. Vůjtka

 

Vloženo 28. 11. 2012

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *