Londýnské setkání nejen s diamantovým výročím Alžběty II.

 

Do Londýna jsem v době letošní jarní největší slávy – „Diamantového“ výročí vlády britské královny Alžběty II. opravdu nechtěla. Ale stalo se. Podařilo se nám trefit zrovinka termín prodlouženého víkendu největších oslav. Návštěva a prohlídka největšího evropského města je obtížná za běžného provozu, ale tohle. Na internetu jsem si přečetla upozornění, že by bylo lépe do Londýna v tomto termínu nejezdit a že i Londý?ané prý raději odjedou pryč. Oslavy prý mají trvat 4 dny a výkonný ředitel festivalu na oslavu královnina jubilea Michael Lockett se nechal slyšet, že „naposledy Londýn zažil shromáždění podobných rozměrů před 350 lety“.

Agentura Reuters informovala, že „Slavnostní flotila“ tisícovky lodí 11 km dlouhá v ceně 306 milionů liber s 20 000 lidmi na palubách podpluje 14 londýnských mostů (z Hammersmithu do Greenwiche to je asi 50 km). Mistr slavnosti Adrian Evans nazval flotilu „největší sbírkou historických plavidel“, která se kdy sejde v Londýně. Průvodu se pochopitelně při příležitosti 60. výročí své korunovace zúčastní i sama panovnice královna Alžběta II. K tomu slavnostní přehlídky, koncert BBC v Bakinghamském paláci, pikniky ve městě, shromáždění v Hyde Parku atd., atd. Zpřísněná bezpečnostní opatření, uzavřené mosty, omezený přístup na břehy Temže, výluky v dopravě. A navíc vrcholící stavební přípravy na Letní olympijské hry. Dost nářků. Londýn má zdarma vstupy do svých muzeí, a tak když nás déšť, vír, nekonečné davy, rozmočené boty a zima zmohly, odpočinuli jsme si v muzeích.

Londýn se na tu diamantovou slávu důkladně vyparádil. Všechny budovy i obytné byly ověšeny britskými vlajkami, visely ze střech, z oken, z plotů i auta byla jimi ozdobena. Lidé měli z vlajek ušité šaty, vyrobené deštníky, na hlavách „vlajkové“ čepice, „vlajkové“ šátky, „vlajková“ tykadla, vlajkami pomalované obličeje. Všichni i jen tak kolemjdoucí dostali do rukou „britskou“ vlajku s nápisem „Hello! Celebrating the Queen’s diamond jubilee!“ My, účastníci poznávacího zájezdu, pochopitelně taky.

V pátek a v sobotu bylo sice typické Londýnské počasí: pošmourno, mlha, ale nepršelo, tak jsme měli neskutečný zážitek v pozorování přehlídky Královniny jízdní stráže Horse Guards Parade. Po The Mall od Admiralty Arch k Buckinghame Palace pochodovala za zvuku břeskné dechové hudby přehlídka Královniny stráže. Chodníky oddělené ploty s obrovskými davy po obou stranách. Každých pár metrů stráže policistů a vojáků. Pochodovaly celé pluky: Granátnické gardy, Skotské gardy, Irské gardy a Velšské gardy (dají se od sebe rozeznat podle znaků na náramenících a barvy pera na chlupatých čepicích) i celé skupiny různých zbraní, dělostřelci, kočáry, obrovské množství nejkrásnějších koní, černých, bílých. Muži s vysokými medvědími čepicemi, v červených a zlatých stejnokrojích. Nezjistila jsem nikde, kolik jich bylo, ale určitě k tisícovce. Nedá se to dost dobře popsat, jaká to byla nádhera. Doposud jsem viděla pohromadě jen tak asi 20 strážných při výměně stráží, ale tohle!!

Někde jsem se dočetla, že stráže nejsou jen nastrojení manekýni. Jsou to opravdoví profesionálové. Vojáci sloužící v královské gardě procházejí tím nejlepším, velmi náročným výcvikem. Pochodovala také vojenská hudba. Ve stejně nádherných stejnokrojích s bubny, trubkami – prostě se vším, co k takové vojenské hudbě patří. Mezi obrovskými davy se nedalo protáhnout, a tak naším útočištěm byla muzea. V Národní galerii na Trafalgar Square jsme se před nejkrásnějšími obrazy: Ticiány, Van Gogy, Monety, Manety, da Vinci, Renoiry, Picasy, Boshy, Pinturicci, Rembranty, zklidnili a zase vyrazili do venkovní vřavy.

V neděli se k mlze a větru přidal ještě déšť a ne jen ledajaký, ale občas pořádný liják. Některé londýnské mosty byly dokonce předem uzavřeny pro veřejnost a přístup na ně byl pouze na přímé pozvání. Neměli jsme žádné vstupenky, proto nás strážci ráno nepustili ani na nábřeží u Toweru – Londýnského hradu, ani u London Bridge, měli jsme smůlu i u pěší Lávky Milénia od Katedrály sv. Pavla k Tate Modern. Vyfoukaní a zmoklí jsme si užili v dalších muzeích: Science, Přírodovědném a Victora Albert muzeu.

Závidím Londý?anům taková obrovská a tak dobře zařízená muzea. Dítka, která jsme měli s sebou, byla nadšená a z muzeí se jim nechtělo. Zkusili jsme znovu štěstí až po 17 hodině u Westminsteru a zřejmě, protože už i lidé se vstupenkami měli počasí plné zuby, nedočkali konce Jubilejní flotily, takže jsme je vystřídali my, bez vstupenek. Stáli jsme na Westminster Bridge hned u zábradlí. Deštník se nedal udržet, objektiv jsem měla hned plný deště. Pod mostem podplouvaly lodě nevídaného vzhledu, plné lidí, vyparáděné, s hudbou. Takže jen škaredému počasí můžeme být vděčni, že jsme kus té slávy viděli. Z Hyde Parku jsme podle celé Park Line viděli jen 3 metry vysokou zelenou plechovou ohradu, nekonečné množství strážců a poletující helikoptéru. Totéž platilo o nekonečné frontě lidí všeho věku snad 2 km dlouhé od nádraží Viktoria Station k Buckinghame Palace. Kdo neměl vstupenku, tak neměl šanci.

 

Mimo slávu a obrovské davy v centru Londýna jsme si stačili prohlédnout i přípravu na Letní olympijské hry 2012. Na břehu Temže vedle Old Royal Naval College už stojí v plné parádě Cutty Sark, (nádherná plachetnice, která vozila z Indie čaj a obeplula zeměkouli), která před 6 lety shořela, je nově postavená na střeše skleněného pavilonu Muzea Cutty Sark. Celé okolí s břehy Temže je neskutečně krásně, vkusně opraveno. Za Námořním muzeem směrem k observatoři s nultým poledníkem se už dokončuje obrovský stadion jen z „lešenářských trubek“, který zřejmě po skončení LOH rozeberou.

Byli jsme se také podívat do centra her na North Greenwich. Stanice metra s obřími nástupišti, se zasklenými vstupy do vagonků na Jubilee line jsou bezchybně připravené na obrovské davy sportovních nadšenců. Vlastní Millenium dóm byl přejmenován na „O 2 Arénu“ a konečně bude mít využití. Od roku 2000 neměla obří hala využití a jen její údržba stála ročně prý 1 mil. liber. Vedle Arény se dokončuje 1 km dlouhá kabinková lanovka Emirates (investuje nějaký šejk z Dubaje) přes řeku Temži ve výšce 50 metrů a která má šanci být stejnou atrakcí jako londýnské Oko. Obří „ruské kolo“, vysoké 136 metrů, jehož investice se prý vrátila za 2 roky a jen v lo?ském roce vydělalo 29 mil. liber. Obrovské plochy stání pro autobusy městské dopravy, zasklená nástupiště, obří budovy s květinovými vzory. Snad se všechno bezchybně zvládne a olympijské hry, symbol spolupráce a neválčení, zpestří dnešní neklidnou dobu.  To ale v Londýně zrovna nebudu.

 

Text a foto: Maria Saláková

20. 6. 2012 

 

2 komentáře na “Londýnské setkání nejen s diamantovým výročím Alžběty II.”

  1. Mirka

    Tak to byl pro Vás opravdu zážitek,určitě to stálo za ty nervy a starosti ,co s tím máte.Mějte se. Mirka

  2. Blanka

    Je mi 45 let a nevím, kdy jsem zažila něco podobného … Majko děkuji !

Napsat komentář




Antispamová kontrola

Zadejte velké x