Antonín Gavlas – Světelná pole

     V roce 1967, v době mírného politického uvolnění, vydává nakladatelství Československý spisovatel antologii surrealistických textů pod názvem Magnetická pole. Název je odvozen od sbírky André Bretona, v níž autor definuje surrealismus a celá kniha se stává jakousi názornou učebnicí nového uměleckého směru. Antonín Gavlas se se zmíněným  dílem André Bretona setkal ve svých sedmnácti letech, a nejenže  jím byl silně vtažen do světa umění, ale už sám název knihy mu učaroval. „To slovo pole nosím od té doby neustále v sobě a snažím se hledat k němu ekvivalenty…“, říká autor výstavy, pro kterou zvolil název Světelná pole.
     První tvůrčí období A. Gavlase bylo tedy ovlivněno surrealismem, ale již v průběhu výtvarných studií v Brně se začal věnovat i jiným filozofiím a směrům a také se začal systematičtěji zabývat technologií malby. Od té doby u něj nalezneme díla tvořená technikou enkaustiky, starověké malířské techniky, při které malíř nanáší na plochu roztavené barevné voskové pasty a vytváří tak téměř reliéfně modelované obrazy, charakteristické svými sytými barvami a snovými obsahy. Většina jeho prací by se dala charakterizovat jako figurální kompozice, kde jsou ovšem postavy silně schematizovány a ocitají se ve zvláštním kosmickém prostoru, tvořeným geometrickými liniemi.
    Téměř zároveň s osvojením enkaustiky vstupuje A. Gavlas i na pole keramiky. Po bližším seznámení s technikou přistupuje k tvorbě rozměrných keramických reliéfů a realizuje několik výrazných prací v architektuře (nástěnný reliéf v Lázních Klimkovice, keramická a skleněná fontána  a reliéf ve Fakultní nemocnici  v Ostravě a další realizace v soukromých vilách).
    Ve své tvorbě však umělec neopouští ani grafické techniky, naopak, obrazně řečeno všechny jemu blízké techniky výtvarné tvorby vrství na sebe a realizuje jejich vzájemné průniky.  Tak se např. v hutné voskové pastě enkaustiky objevují jemné grafické šrafury, připomínající techniku leptu. (viz cyklus Elektroenkaustika – 1980 - 82, figurální kompozice z období 1983 - 84 či Vesmírné prostory z let 1985 až 1989).
    V roce 1995 zakládá Antonín Gavlas s přáteli výtvarnou skupinu In signum. Jejími dalšími členy jsou Lenka Kovalová, Dagmar Lindovská-Chwistková, Eva Damborská, Mirka Filipová, Kateřina Gavlasová, Karol Hercík a Jiří Masný. I když všichni tvoří různými technikami, proklamují společný pohled na svět a úlohu umění v něm. Skupina svými společnými výstavami vybízela k vnímání vyššího řádu, k zamyšlení nad životními hodnotami a odpovědností jedince za vlastní směřování. Právě v tomto smyslu se od poloviny 90. let u A.Gavlase objevuje symbolika světla a dostává se jak do témat i barevnosti obrazů, tak i do jejich názvů.
    Práce na rozměrných keramických dílech přivádí Antonína Gavlase i k sochařské tvorbě. V procesu hledání co nejadekvátnějšího vyjádření obsahu svých vnitřních polí plných filozofických reflexí, se opět objevuje jako základní motiv děl  postava člověka v širším kontextu světa a vesmíru, pojatá v čase i ve vnitřním dialogu sama se sebou. Výrazněji zde vystupuje autorův vědomý i podvědomý vnitřní dialog plný otázek po smyslu lidské touhy, radosti, smutku i samotné existence. Vyvrcholením příklonu k sochařství je založení Mezinárodního sochařského sympozia v Plesné v roce 2005.
    Smalt je další technikou, která umožňuje Antonínu Gavlasovi zúročit zkušenost z enkaustiky, grafiky a keramiky do techniky pracující s kovovými materiály. V roce 2006 iniciuje A. Gavlas vznik sympozia Smalt Vítkovice.
   Grafický a malířský cyklus map potvrzuje sepětí Antonína Gavlase  s krajinou, ve které žije. Totéž lze říci i o jeho pracích fotografických, které navíc prozrazují touhu objevovat vnitřní zákonitosti vzájemného působení tvaru a světla.
     Antonín Gavlas není jen umělec realizující se skrze svoji vlastní tvorbu. V roce 1992 zakládá Nadaci Silvie a výtvarné Mezinárodní bienále Vox Humana. Tato iniciativa je zaměřena na podporu humanistické, pozitivně laděné tvorby, potvrzující zákony harmonie a estetiky. V tomto okamžiku svého života se Antonín Gavlas zároveň vymezuje vůči estetice ošklivosti, a také jako pedagog vede své svěřence k oslavě krásy jako takové.
Retrospektivní výstava z díla Antonína Gavlase, realizovaná k výročí jeho padesátých pátých narozenin, ukazuje šíři autorova každodenního hledání smyslu své vlastní existence i smyslu své tvorby skrze vskutku ojedinělou škálu výtvarných technik. Je dokladem možnosti naplnění lidského života myšlenkou, odrážející se ve výsledku vlastní tvůrčí práce a je tím zároveň inspirací i výzvou.

Ladislav Vrchovský, 2008







Část textu k výstavě  Prosvětlování v Galerii Slováckého muzea v Uherském Hradišti (rok 2007)

   Antonín Gavlas se představuje kolekcí prací, vytvořených v několika disciplínách. V malbě je jeho hlavní doménou technika enkaustiky, což je velice specifický a poměrně náročný proces s bohatou historií, sahající až do doby starého Egypta. Je to natolik náročná a pracná technika, že není mnoho výtvarníků, kteří by jí tak propadli. On si však tento specifický postup oblíbil už v době svých studií, bylo to téma i jeho diplomové práce, a věnuje se jí doposud. Práce s enkaustikou je něco mezi řemeslem, alchymií, dobrodružstvím a mistrovstvím. Jednotlivé vrstvy vosku a barevných pigmentů tak vytvářejí neopakovatelné efekty a možnosti vyjádření. Souběžně se však autor nevyhýbá ani jiným technickým materiálům, a tak ve svém ateliéru pracuje také s plechy, které pojednává v malířsko-kreslířských postupech, s oblibou využívá i smaltování.
    Dalším z okruhů autorových aktivit je keramika. Poznal vlastnosti a modelační zákonitosti hlíny a v různém tvarovém uspořádání uplatňuje své náměty i v trojrozměrném prostoru, kde vytváří hlavně reliéfy a různé objekty z plátů hlíny.  V hledání nových inspirací si na pomoc přibírá také digitální fotoaparát a vybrané snímky dál počítačově zpracovává do výtvarně zajímavých fotomontáží.
    V Gavlasově tvorbě se poměrně často stává ústředním motivem člověk – v osamocení nebo ve skupinách, zástupech či v jakémsi společenství.  Figury v převážně lineárním provedení mají spíše charakter jakéhosi životného symbolu v nekonečném prostoru, v němž více či méně vládne světlo – přirozené i kouzelně mystické. Fenomén světla však používá i v ostatních artefaktech ve spojení s architekturou, prázdným exteriérem či v abstraktně vyznívajících kompozicích. Světlo je v jeho dílech všudypřítomné, je to světlo kolem nás, nad námi i v nás. Je to nekonečná energie, která v různých proměnách a intenzitách pulzuje a proudí prostorem blízkým i vzdáleným. Mnohé z těchto procesů si většinou neuvědomujeme, ale tu pradávnou podstatu sounáležitosti se světlem si v sobě nosíme všichni.
    Autorská výstava Antonína Gavlase představuje polohu meditativní s nabídkou bohatého okruhu možných výkladů, představ i přání. Jeho díla mohou posloužit jako uvolnění od všedních starostí či povzbudit momentální potřebu vyrovnat se s osobním problémem i prostřednictvím výtvarného umění. Se všudypřítomným světlem se tento prožitek může stát neopakovatelně příjemným.

Mgr. Marie Martykánová





Antonín Gavlas - smalty


   Cesta Antonína Gavlase ke smaltu byla  velmi  logická. Smalt je vlastně  skelná hmota s hlinitými  přísadami, takže se v mnohém chová  jako  keramické glazury. Obeznámenost s keramikou, to byl  také podnět, proč  byl autor pozván na  5. mezinárodní sympozium  Frýdlantský umělecký smalt v roce 2003.
První setkání se smaltem jej  nadchlo, příjemně překvapilo a snad i trochu zaskočilo. Uvědomil si, že smalt má  mimořádně široké možnosti, které jsou ještě nevyužité a málo známé, chová  se trochu jinak než keramické glazury a  je zde veliká příležitost  jak k technologickým experimentům, tak k obohacení výrazu a tématu.  Objevily se také  jisté paralely s enkaustikou, se kterou autor již léta pracoval.  Ta vyvolává dojem hloubky, což je pro smalt, jako skelnou hmotu, také velmi typický vyjadřovací prostředek. Frýdlantské zkušenosti využil Antonín Gavlas  při organizaci Mezinárodního sympozia smaltu Vítkovice 2006. Pracoval již  na velkých formátech,  na pleších používaných na silážní věže, takže  si mohl ověřit nové polohy. Po roce  se znovu vrací do Frýdlantu, již jako spoluorganizátor a  pokračuje ve své začaté práci. 
    Ve smaltech pokračuje Antonín Gavlas ve své  základní výtvarné koncepci,  kdy staví stylizované postavy do geometricky vymezených vztahů. Přesto se objevily i nové prvky, které smalt do jeho námětů přinesl. V prvním setkání to byla hlavně technika  šablony, která jej zaujala a doplnila práci s barvenou hmotou a kresbou, která je pro autora i smalt typická.  Ve Vítkovické epizodě si vyzkoušel  monumentální pojetí a  znovu pracuje se šablonou a kresbou. Ve výrazu je podtržena dekorativnost.  Experimentuje  se syrovou barevností, zdůrazňuje expresivní účinek barvy a staví ji do kontrastu s  figurou. Nové prvky  se objevují i v posledním frýdlantském setkání. V některých námětech se vrací až k antice, což jen rozvíjí jeho obdiv  k renesanci ze  starších prací. Dává ale také větší prostor  barevné hmotně a jejím specifickým  vlastnostem při vytváření tajemných  a sugestivních  kosmických prostorů, o kterých sní jeho  renesančně cítící  člověčí duše.

PhDr. Karel Bogar





Z textu k výstavě

Pro tvorbu Antonína Gavlase je příznačné úsilí umělecky ztvárnit lidskou touhu po proniknutí do podstaty předmětů a jevů skutečnosti sahajících až do vesmírných dálek.  Dominujícím tematickým okruhem nynějších malířských i keramických prací autora jsou vesmírné prostory. Nedostal se k nim náhodně. Spolu s výtvarnou výchovou vystudoval na univerzitě  v Brně obor matematika – a smysl pro exaktní vědy, geometrickou konstrukci a prostorové vidění mu zůstal.  Nevylučují však fantazii, intuici a vnitřní napětí pramenící z tajuplnosti možností lidského poznání.
Snad právě proto, že Antonín Gavlas ve své tvorbě nevychází jen z životní empirie, ale nechává se inspirovat budoucností zakotvenou v přítomnosti i dávné minulosti, volí starověkou malířskou techniku enkaustiky. Tak jako se vrství lidské poznání, tak malíř nanáší roztavené barevné voskové pasty a ztvárňuje své sny a touhy překračující relalitu. Modř dálek a hmatatelná sytost barev nepřímo umocňují představu o latentních lidských možnostech. Věří v ně, přitahují ho a uchvacují, avšak zároveň si je vědom nutných hranic v technizaci světa. Dialektický svár mezi vznikem a zánikem, krásou s hrůzou, obdivem a obavami je skryt jak v cyklu Elektroenkaustika z let 1980-82, tak ve figurálních kompozicích z let 1983-84. Cyklus Vesmírné prostory z let 1985-88 tvoří jakýsi oblouk odrážející autorovu estetickou kontemplaci a filozofickou reflexi.

PhDr. Svatava Urbanová, CSc., 1988