Svatava Urbanová: Prostorovost v próze Oty Filipa Sousedé a ti ostatní
Jiří Trávníček: Do krajiny českého románu se přivalil obrovitý balvan
Jiří Urbanec: Ota Filip Evropan?
Jan Kubica: Ota Filip a poznámky k jeho takzvaným ostravským románům










Prostorovost v próze Oty Filipa Sousedé a ti ostatní
(ze sborníku Prostor v jazyce a v literatuře. Ustí nad Labem, 2007)

    Sledovat kategorii prostoru v tvorbě Oty Filipa, v zahraničních slovnících označovaného jako německého nebo slezského spisovatele[1], znamená rozpoznat několik prostorových vztahů, které jsou přítomny v autorově literárním diskursu. Tím, že se zabývám problematikou regionu, regionalismu a regionální literaturou[2], pozorněji si všímám, jak se Filip vyrovnává s individuální, regionální a národní identitou[3]. Není bez zajímavosti sledovat, jak  sémantizuje fyzický, komunikační i mentální prostor, zasazuje děj do konkrétních míst a jak  vybízí k dialogu o souvislostech  lokálních, řekněme regionálních, národních a evropských. Ukažme si některé postupy na románu Sousedé a ti ostatní (2003)[4], který sice byl několikrát recenzován[5], ale vzhledem k našemu tematickému vymezení  inspiruje k zamyšlení nad řadou dalších vztahů. Třeba nad vymezováním vlastní (osobní, lidské) identity a vztahu k ostatním, "sartrovsky" řečeno "těm druhým", co zůstávají Za zavřenými dveřmi. V románu se vlastně vede dialog o tom, co považují lidé za vlastní, identické, s čím se ztotožňují, co považují za jedinečné a vlastní, třebaže ovlivněné proměnou osobnosti v čase. Autor se opakovaně  ptá, proč se po tolika letech života v Německu cítí Cizincem (s. 136). Při čtení nás napadají analogie blízké Spenserově teorii integrace a diferenciace, o níž uvažuje už někdy v roce 1931 sociolog Emanuel Chalupný, ale také teorie jinakosti, známá z úvah francouzského fenomenologa Emmanuela Lévinase. Jinakost u něj není jen nějaká podivnost, odlišnost, nečekaná novost, ale je to forma sebereflexe spojená s odpovědností za sebe i vůči jiným. "Sousedé" tak tvoří společenství, které nese v sobě řadu interakcí a vazeb, založených na srovnání s jinými osobami. Románovým názvem se  naznačuje, že sousedství se stává prostorem hraničním, a to jak společensky, tak existenciálně.
 
Cesta jako symbol života
   Zopakujme si, že ústřední postavou románu je stárnoucí český exilový spisovatel, který žije více než třicet let v Německu. Jeho životní cesta je značně komplikovaná, plná slepých vyústění, hledání, úniků, výsluní, zákoutí a pozastavení, rozprostírá se někde mezi rodnou Slezskou Ostravou, valašskou chalupou v Hošťálkovicích, odkud pochází jedna rodinná větev,  Prahou, Mnichovem a Murnau, místem, kde se nyní nachází. Dialektika nutnosti a náhody prostupuje jeho životem a ovlivňuje významové vztahy určitých událostí. Osud ho zavál na různá místa Evropy a světa a také Oskar Měšťáček, hrdina a vypravěč, se ptá hned na začátku románu, kde vlastně je a proč tam je, proč není někde jinde a jak se tam dostal (s. 11). Slovy jiné postavy, sudeťáka Horsta Kramera, věčného sepisovatele knížky o dr. Edvardu Benešovi, "co vlastně je a kam patří" (s. 148). Na tyto základní filozofické otázky, které vymezují rámec vztahů, v nichž něco trvá nebo se děje, ale co rovněž souvisí s prostředím, místem, prostorem, řekněme časoprostorem, se autor snaží nalézt odpověď. Není a ani nemůže být jednoznačná, protože navíc u něj nedochází ke ztotožňování nebo "zvnitřnění" žitého prostoru.
   Ota Filip už svou prvotinou Cesta ke hřbitovu (Ostrava, Profil 1968) vnesl do české literatury relativizující pohled na postavení člověka v moderních dějinách a otřásl prostorovým toposem vžitým v  poválečné literatuře. Obraz cesty v závěru románu přerůstá mytický charakter a stává se existenciální metaforou toho, že jedinou jistotou života je nejistota. Chlapec se navíc nevydává na svou cestu dobrovolně, je k ní přinucen okolnostmi. Cesta zde není projevem jeho svobodného rozhodnutí, ale stává se nutností, doprovázenou pocitem křivdy. Sledujeme-li ostatní romány O. Filipa, zvláště Sedmý životopis (2000), máme dojem, že cestu, kterou kdy hrdinové šli nebo byli jí hnáni, nikdy nevedly k ideálnímu cíli a místa, kde se nacházejí, jsou prostorem se spletitými mezilidskými vztahy. V Sousedech a těch ostatních se dovídáme, že se všichni obyvatelé ulice odněkud  přistěhovali a mají snahu vytvářet společenství, které se chce vymodelovat podle vžitého obrazu životního stylu odpovídající místní tradici. Také Oskar Měšťáček s manželkou se po letech strávených v Mnichově dobrovolně rozhodnou žít v novém prostředí, což má podle něj jedinou výhodu: mohou začínat znovu a jinak, mohou na chvíli zapomenout na minulost.  Nebyl by to ovšem Ota Filip, aby nenaznačil, že také tato dobrovolná volba je po všech životních omylech a oklikách tak trochu hrou o sebe a svou existenciální identitu. Také v této hře se musí vyrovnávat s novými skutečnostmi, jsou mu vnucovány různé role, proměňují se jeho pozice a  nechtěně proniká do "sociálních obsahů" jejich zážitků a vzpomínek.
    Děj se odehrává na první pohled v poklidném alpském městečku Murnau jižně od Mnichova,  na přelomu 21. století, a to v jedné jediné ulici. Vedle sebe téměř idylicky žijí lidé různých národností, ras, etnické příslušnosti, věku, zaměstnání, pohlaví i sexuální orientace, lidé s "vlastními dějinami", avšak nyní se shodnou přítomnosti a strategií života [6].  V tomto poklidném "sousedském" světě vládnou zástupné problémy a důležitost se přikládá marginálním záležitostem, jakými je třeba sekání trávníku ve stanoveném čase, povinné nedělní návštěvy při kávě a koláči. Autor sebe a svého hrdinu nešetří a vytváří karikaturní portrét člověka, který je ochoten přijmout životní styl hodný příjmení Měšťáček. A tady nastává další autorova skrytá vzpoura, která navenek působí jednoduše (třeba se projevuje drobnou revoltou - ručním sekáním trávy), avšak uvnitř  je složitěji strukturována, je ambivalentní. Oskar Měšťáček nemíní sousedům ani přitakat, ani je odmítat, nemíní se s prostředím "zosobnit", "zvnitřnit", "zakořenit" zde, avšak necítí se ani "vykořeněn". Nechce do ničeho příliš zasahovat, nemíní se do ničeho plést, nic nechce ovlivňovat, brání své postavení, sebevědomě koordinuje vnější představy o své osobnosti, avšak tím, jak empiricky zkoumá své sousedy (dalekohledem a odposlechem) a stává se "zapisovatelem" každodennosti, začíná sám pochybovat o vlastní identifikaci s tímto životním stylem a vlastně ani nedochází k lokální identitě. Když mu ale sousedé sdělují svou minulost spojenou s událostmi druhé světové války, nezůstává lhostejný. Vadí mu, že se zase do něčeho bezděčně zaplétá, vykazuje je mimo svůj intimní prostor, ale zároveň není s to se zbavit pocitu zodpovědnosti. Nechce, aby vymizelo povědomí o individuálních osudech v politických, sociálních, kulturních a obecně historických kontextech, aby se při změnách v Evropě vytratily zážitky a zkušenosti jednotlivce, jehož dimenze se formují v čase a jehož identita je stejně tak intenzívní a jedinečná, jako všední a společná.
    Vladimír Barborik ve zdařilé recenzi nazvané Koľko znesie román? (Tvar) upozorňuje, že se hrdina dovede vzepřít svým pochybeným českým příbuzným, čelit vlastenecké demagogii a dramaticky bránit svůj dům,  ale pouze bere na vědomí, co se děje kolem něj, ty bezvýznamné, všední sousedské události. 
     Pohlédneme-li na hrdinův postoj  z hlediska zapojení do děje, působí to tak. Zpočátku skutečně jen pozoruje své sousedy, ustupuje, přizpůsobuje se, snaží se vyhovět, avšak postupně zjistíme, že ve vztazích dochází k vnitřnímu pnutí. Místo, které si zvolil, přijal a nese za své rozhodnutí odpovědnost. Tady sám sebe ironizuje, ale nereptá. Brání si pouze svůj intimní prostor, svou individuální existenci. Nechce-li  ztratit svou těžce vydobytou individuální svobodu, odmítá sdílet společný prostor i čas s vetřelci – nezvanými příbuznými z Moravy . Existence a individuální svoboda, gesto protestu i mlčenlivý odstup, vlastní setrvávání ve všední existenci a vzdor, který v něm je, vytváří dvojí pohyb: vnější a vnitřní. Je zde zastoupeno gesto pokory, stažení se do ústraní, spojené s odchodem do Murnau, se stárnutím a spisovatelskou rezignaci, ale i gesto vzpoury spojené s pohybem směřujícím ven z omezujícího prostoru. Pohyb vnější, v němž se přemísťuje, a pohyb vnitřní, který vede k zastavení, k zamyšlení nad vlastní existencí. To se stává samo o sobě hodnotou. Oba tyto pohyby vedou ke zkoumání hranic, řekněme mezi pocitem domovské přináležitosti a cizotou, mezi vnitřním, hlubokým pocitem a vnějšími, spektakulárními projevy. Celkem jednoznačně vyjadřuje svůj odpor vůči nabubřelým frázím a vyznáním lásky k vlasti a rodné řeči, k umělé folklorizaci, které jsou tak trochu pozůstatkem romantického pangermanismu a projevují se třeba v zálibě v krojích, v užívání dialektu nebo v sentimentálních krajinomalebných výjevech, avšak neubrání se gestům. Román je zároveň jakoby sondou do možností individuální vzpoury člověka vůči okolnostem, do nichž se v minulosti dostal. Není ani vzpourou vůči každodennosti a stereotypům pochybených kvalit (včetně touhy současných Němců po exotických zážitcích a neobyčejném aktu smrti), ale vzpourou proti zapomínání a vytrácení hodnotových konotací, které se v různých historických souvislostech i závislostech na reáln[1] Lubos, A. Geschichte der Literatur Schlesiens I, II, III. München: 1960, 1967, 1974.ých životních situacích vyskytují.
    Jako autor se tak opakovaně vrací  k tématu cizoty, odlišnosti a k problematice osobnostní kontinuity. Pozoruhodné je, že v románu Sousedé a ti ostatní zachycuje, jak zapomínání přerůstá jednotlivce a jak odcizení přechází z politické a ideologické roviny modernistické doby do vzorců postmoderních. V románu se střídají obrazy lokální, které známe a vžily se pod pojmy maloměšťáctví, s obrazy globalizačními, které vypovídají o fragmentárnosti a klipovosti doby. Zcela paradoxně se oba proudy (moderní i postmoderní) dostávají do blízkosti v projevu bývalého docenta marxismu-leninismu a nyní přednášejícího demokratickou ústavu a globalizaci na vysoké škole v Ostravě, zetě údajné valašské sestřenice, která  s početnou rodinou nečekaně vpadla do Měšťáčkova obydlí. Kaleidoskopické zobrazení rodinného nájezdu má groteskně patetickou příchuť a je líčen formou stylistického chuchvalce, složeného z jadrného valašského dialektu, politických frází a nejnovějších globalizačních teorií, citátu  Halasova básnického textu Já se tam vrátím a Kohoutových agitačních veršů z 50. let. V dramatickém výjevu se promíchá všechno možné, bez odlišení hodnot a jazyka (aktéři promlouvají  česky, německy, anglicky, dialektem, básnickým jazykem, politickým žargonem). 

Klišé zvané domov a vlast
   Při používání motivů  spojených s pojmy domov a vlast můžeme vysledovat několikeré směřování: dostředivé, vedoucí k blízkým lidem (matce nebo manželce představující domov) a odstředivé, související s "domovinou", něčím prolhaným, pseudoromantickým a iluzorním, lživým a vlasteneckým (s. 18), v čem by měl být člověk zakořeněn. V románu Sousedé a ti ostatní jsou rozvinuty myšlenky zveřejněné poprvé v článku Identita v cizině[7], kde se bránil "tlejícím, pseudoromantickým a sentimentálním slovům".  Místy až kousavě kriticky, s ironickým nadhledem v románu tvrdí, že žádné kořeny nepotřebuje, nepostrádá zakořenění v domovské ornici, ani v německé půdě, protože není strom ani ozdobná květina, ale člověk jednadvacátého století, nomád táhnoucí z jednoho jazyka do druhého, poutník mezi evropskými kulturami a vlast a domov jsou mu ukradeny (s. 15). Filipovy názory vkládané do úst Oskara Měšťáčka nejsou překvapivé, zároveň však nejsou marginální, protože vedou k pochopení ambivalentnosti autorových postojů. Modelově se Filip vrací k hrdinovi, jehož původ není ani český, ani německý, protože pro obě strany je načas obtížně přijatelný, jehož domov je lokalitou střídavě danou a jak postupně stárne a blíží se k smrti, stává se nepodstatnou. Dům, do něhož se Měšťáček s manželkou nastěhují, zahrada, kterou "opečovávají", okna, z nichž pozoruje vnějškové dění, pokoje, do nichž se zavírá, aby měl soukromí a unikal před zraky zvídavých sousedů a nemusel na nic hloupého odpovídat a třeba obhajovat své slovanství, tvoří fabulovaný, románový svět. Je vytvořen rafinovaně, na základě  selekce faktů a přesných detailů, které se mu do kompozice a do vlastní výkladové koncepce hodí. Není ani tak rozhodující, že se Měšťáčkova rodina přizpůsobuje nebo nepřizpůsobuje okolí, ale že předpokládá, že lze utéci před otázkou směřující k původu člověka a jeho identitě. Nemíní-li očekávaně reagovat a odpovídat na patetické nebo sentimentální otázky o domovu a vlasti, musí se stát součástí pitvorné kamufláže. Vypravěč ironizuje všechna klišé: německý romantický mýtus, že být  cizincem znamená být bez domova, bez vlasti a bez kořenů, folklorní mýtus v podobě krojů z kraje odkud pochází, české plebejství, navenek působící jako neomalenost a nevychovanost. Nešetří ani sám sebe. Sice se snaží "skoro denně své nemístné úvahy o německo-bavorských sousedech potlačit" (s. 18), ale nevylučuje, že je to tím, že si ve skrytu duše přeje zaujmout pozici člověka nesrovnatelně dokonalejšího, hlavně citlivějšího, vtipnějšího a vůbec lepšího.
   Ota Filip ve svém románovém díle neustále vytváří hrdinu, který není existenciálně usazen, neprošel přirozeným aktem zasvěcování (v duchu generačního nebo mistrovského předávání rodových zkušeností), který putuje životem, svízelně se dopracovává k poznávání a třebaže si myslí, že už jej nic nepřekvapí, není tomu tak.  

Jazyk jako prostor rozumění a porozumění
   U Filipa se často zdůrazňuje, že je autorem dvoujazyčným. Píše česky i německy, podle okolností. Jak sám říká v rozhovoru s Luďkem Navarou: "prostě tak, jak to situace vydá"[8]. Němčina, jak jinde uvádí, se stala jeho druhou, "náhražkově-domovskou řečí", jazykovým kódem, kterým byl nejdříve donucen přijmout, naučit se mu, který je mu vnucen, avšak v jisté době naopak mu pomohl uplatnit se a svobodně  vyjadřovat svůj odpor k mocenským manipulacím, stal se prostředkem individuální vzpoury a formou svobodného konání. Textová prezentace románu Sousedé a ti ostatní v češtině není podle mého soudu jen záležitostí náhody, ale podobou záměrně zvoleného diskursu. Tomu odpovídají pasáže textů, které známe také odjinud, třeba z Filipovy publicistiky. Jako kdyby chtěl autor nejdříve promluvit k někomu, na kom si vyzkouší citlivost a disponovanost, chtěl vést dialog o věcech problematických, dlouhá léta zamlčovaných, ve svých významech neukončených a předsudečně poznamenaných a teprve potom se mínil obrátit k těm, o nichž píše. Spíše mu  jde o vlastní vnitřní hlas a doufá, že Češi rychleji pochopí, o čem je řeč. Tady se dostáváme k vymezení, co je možná podstatnější než zvolený jazyk. Je to prostor dorozumění. Při interpretaci se mi vybavují názory Zygmunda Baumana, který v Úvahách o postmoderní době uvádí, že "materiál, z něhož jsou podoby člověka a společnosti tvořeny, určuje způsob, jímž můžeme psát historii jejich vzájemného vztahu. Ptáme-li se, zda se tento vztah v běhu času proměnil a zda tato změna učinila člověka svobodnějším, než byl dříve, pak pozorně zkoumáme sdělení, jež člověk od "společnosti" – tj. od těch lidí, kteří v jeho myšlenkách a citech něco znamenají" – dostává" (s. 62).  Když na s. 191 zařazuje Filip téměř celostránkovou pasáž o mateřské řeči a cizích řečech, o krajinách, v nichž se "původní a všeobecně dorozumívací řečí krajin a zemí stává spíše mlčení, šum potoků, řek a splavů, vytí jejich vichrů a bouří, zpěv domácích ptáků, pokud jsou zpěvní a chce se jim zpívat, křik živých bytostí v hodině smrti" a ironicky dodává, že patos a zamlžené básnické obrazy, které se vztahují k mateřské řeči, přebíráme zpravidla z literatury. Můžeme dodat, že se můžeme vymezovat mlčením vůči každodenní existenci, vůči tomu, jak se mění voda v řece, což už známe ze starověké moudrosti, ale asi těžce můžeme mlčet, kdyby řeka vyschla, změnila řečiště nebo zcela ztratila svůj charakter. Pak je ovšem důležitější porozumění než ulpívání na zvoleném jazyce.

Prostředí, místo děje
   Motiv místa a prostoru se u Filipa objevuje v mnoha podobách, patří k navracejícím se motivům, které se mnohdy stávají zprávou o autorově existenci. Ostravské ulice a čtvrti nabývají u něj rázu identifikačního,  autor je spojuje se svým dětstvím a mládím. Podobně jako Nýrsko a Chebsko, z něhož pocházejí někteří sousedé, jsou místem  politicky, sociálně a národnostně hodně propleteným a v celé Filipově tvorbě permanentě přehodnocovaným. Přítomnost člověka a jeho žití v prostoru nabízejí četné možnosti k seberealizaci a komunikaci, což dokazují i  prototypové rodinné a řadové domky bavorského městečka. Již svou vnější podobou, svou unifikovanou úpravnosti a  rituály typu nedělní "Kaffee und Kuchen", poskytují informaci o životním stylu. Čas a prostor, zaznamenávané v románu  Sousedé a ti ostatní, je málo prožívaný. Pestrá skladba sousedů má být sice důkazem národnostně, etnicky, sociálně i politicky nepředpojaté společnosti, setkáváme se zde s rentiéry, lidmi všedními (policejní strážník) i výstředními, avšak vidíme je vždy jen zvnějšku, nevíme nic o jejich vnitřním světě. Projevují se jen  navenek, mnohdy zatajují svůj názor, původ i minulost. Mezi sousedy dochází k běžným setkáním a povrchním řečem. Zatímco v starších Filipových prózách rozděluje svět a jedince politický konflikt a postavy se musejí dostat ze situace, do níž se dostaly ve jménu nějakých zvrácených ideologií, tady se k minulosti vracejí jako k nostalgickému období mládí. Týden dělí navštěvování sousedů, a to všechno doprovází tlachání, zevlování, sportování, turistické cestování a zabíjení času. Realita ztrácí na osobitosti a chování jednotlivců je líčeno spíše groteskně až panoptikálně. Takto se jeví dokonce náhlá úmrtí, zmizení postav i vraždy, které jsou mnohdy kuriózně motivované.
   Vyhraňovat se a vytvářet individuální strategie pohybu v tomto prostředí konzumu a běžné spotřeby, tohoto povrchního světa, by bylo samoúčelné. Jestliže hrdina románu Oskar Měšťáček nejdříve pozoruje záliby, sklony a vášně  obyvatel ulice a je k nim v podstatě loajální, sleduje-li rozehrané role v imaginárním divadle rodinných nebo partnerských soužití sousedů, naslouchá-li konverzačním tématům o ošetřování růží, skrytě za záclonou pozoruje sousedčino venčení psa a následně dojde k slovní přestřelce, nejedná se o ztotožňování se s místem. Pohyby postav z jednoho místa na druhé mu nepřinášejí  subjektivní prožitky, jedná se spíše o fragmentární, epizodní, nekonsekventní záznamy jednotlivostí. Pozorovateli z vnějšku, do kterého se autor jako vypravěč stylizuje, existování postav v tomto prostředí, nenabízejí ani žádný hlubší smysl. Sám si ovšem toto místo zvolil, rozehrál v něm děj svého životního představení a protože nenachází smysl v tom, aby se vracel do Čech nebo pěstoval sociální vazby s příbuznými nebo snad dokonce s vlastním potomkem, setrvává. Cesta, která v existenciálním pojetí představuje prostorový přesun, se v této všednosti může konat jedině do ztracena. A tak spolu den co den sousedé žijí, pozorují se, dokonce šmírují, ale v podstatě jsou k sobě cizí a vztahově lhostejní a když jde do tuha, mizí. To, co je zde naznačené, není důkazem kompozičního nezvládnutí románového tvaru, ale naznačení, že ani vražda, ani útěk do vlastního světa nejsou  něčím výjimečným. Tomu ostatně odpovídá zvolený styl narace a kolážovitá kompozice textu. 

 Dům, rodina a rodinné vztahy
   V románu Sousedé a ti ostatní má být nejintimnějším prostorem dům, do něhož se Měšťáčkovi přistěhují. Tady je neurčitým objektem, optimálním ve svém rozprostranění. Jako v každém moderním a zároveň sousedsky zabydleném městě se v takových a podobných domech spatřuje kompromis mezi potřebou mít soukromí, ale zároveň potřebou být součástí nějakého společenství. U Filipa však jde o víc. Jako kdyby si pohrával s významy slov dům a "domov". Ve slovanských jazycích přece jen znamenají něco jiného než německé slovo "Heim", "Heimat", což  v němčině zastupuje jak trvalé bydliště, tak vlast. Český domov   (polský "dom" ) jsou vnímány emotivněji, kontinuitně, stejně jako je u nás odlišně pojímán český význam slova dům a rodinný dům, zvláště když si ho rodina sama postavila, byl zděděn nebo v něm žije více generací.  Kdyby existovala německy psaná verze románu, musel by autor zřejmě místy použít slova, jakými jsou "Wahlheimat", tedy místo, kde se člověk vědomě rozhodl žít, které si vybral, kde se nyní nachází a k němuž si buduje vztah[9]. Zatímco český dům označovaný jako domov mívá svou atmosféru a vypovídá o osobním přístupu a způsobu komunikace v rodině, dům v Sousedech  evokuje místo trvalého bydliště, bydlení. Čteme-li Filipův text, stále více si uvědomujeme, že sémantické a lexikální rozdíly mezi slovanskými jazyky a němčinou mohou posunout významy o vědomí sounáležitosti či ztotožnění s určitou hodnotou, ideou, se sociální komunitou, s národní, regionální nebo individuální identitou a Filip s tím zřejmě počítá. Tak trochu provokuje, když píše: "Ve slepé uličce Im Krahwinkel si Oskar připadal, jako by sem spadl z jiné planety, jako cizinec, o němž se neví, kde byl dosud doma a jestli vůbec nějaký domov měl, jak dlouho zůstane, nebo jako zbrusu nový člověk vstupující na jeviště ve slepé uličce Im Krahwinkel do už dávno rozehrané hry, nebo jako nová, snad i tajemná postava, která si svou roli v komedii, ve frašce nebo tragédii i ve svém novém domově ve slepé uličce Im Krahwinkel musí teprve najít."(s. 13), nebo dále říká "I třicet let po příchodu do německé ciziny mě zdejší lidé neustále obtěžují patetickými otázkami, jestli se v německy mluvící cizině necítím vykořeněn a jestli netruchlím po kořenech v moravské půdě… "(s. 14). Jako kdyby v sobě stále nesl to křehké Já, které obvykle končí zjištěním, že chceme k někomu patřit, ale nechceme se nechat tímto společenstvím ovládat.

Strategie Já mezi cizími
    Pro Filipovy velké románové texty je příznačné, že se v nich opakovaně objevuje bezvýslednost racionálních strategií. Není radno se příliš divit, ale ani se nedá mnoho předvídat. Vymezení existenciální situace mezi  "Já" a sousedé, mezi "Já" a "ostatními", těmi třetími, se může proměnit buď ve stereotyp nebo se mu pohybům těch ostatních nepřikládá důležitost.
   Rodinné vztahy, které se stávají ústředním tématem Filipových starších románů, se objevují  v řadě různých subtémat, v dílčích motivech kauzálně i náhodně spojených,  fungují proměnlivě, rodí se, rozvíjejí, vytrácejí a mizí. Román Cesta ke hřbitovu například tematicky předjímá část Filipova díla. Je tady zastoupen vztah jedince a rodiny, jedince a historie, rodinné tolerance i nenávisti, která se projevuje v podobě nejrůznějších postojů a selhávání. Pro otce Bohumila je modlou majetek a pro něj ztrácí čest občanskou, manželskou i otcovskou. Pro Oskara Měšťáčka je osudové psaní, doprovázené příznačným vnitřním neklidem, pocitem jinakosti bytí. Jeho hrdina je vržen do světa, vydává se na další a další cesty, začíná stále znovu, pohybuje se v tom či jiném prostoru, ale chce být nezávislý, obává se ztráty těžce vydobytého pocitu svobody. Přestože si pěstuje kosmopolitní komunikaci, najednou si uvědomuje, že společnost tvoří lidé, které dějinná minulost ani generační paměť nezajímá. Filip si stále více uvědomuje, že každé učiněné gesto je především vlastní pozicí,  dochází k zjištění, že ji hraje  především každý za sebe a svou existenciální identitou, protože v některých situacích může patos slov ztrácet na svém významu.    

Hra jako kompoziční princip
   Příběh Oskara Měšťáčka je vlastně celkově pojímán ironicky, s černým humorem, spektakulárně. Nenese v sobě laskavě humoristický náboj poláčkovského typu, spíše odpovídá satiricko-parodickému stylu postmoderní doby. Ostatně i chování hrdiny můžeme srovnat ke globalizačnímu posunování koule s pohyblivým těžištěm. Oskar pozoruje jiné i sebe, je pozorně sledován a pozorován svými sousedy, sám násobí viditelnost svého oka a sleduje dění nedění dalekohledem, naslouchá cizím dialogům pomocí moderní odposlouchávací techniky, přitom ho to valně nezajímá. Neví, kdo se zrovna na něj dívá a kdo jej odposlouchává. Sám se obhajuje, že má tvůrčí motivaci, kdyby začal psát, avšak nakonec se sám a dobrovolně stává součástí jakési reality show. 
    V Sousedech a těch ostatních autor hned v úvodu sděluje osoby a role, vymezuje ulici a jeho domy jako scénický prostor i vhodné kulisy dramatu. Na tento postup upozornili již jiní, je běžný u Filipa a oblíbený u řady dalších autorů včetně Milana Kundery. V Sousedech a těch ostatních hraje Měšťáček svou hru na psaní, když manželka spí nebo dělá, že spí, hraje vlastní hru na souseda, hru plnou gest a velkých slov, když předstírá rozhořčení při návštěvě příbuzných: "Nahoře na schodech si připadal jako na jevišti. Ten nápad s jevištěm se Oskarovi zalíbil, a tak se rozhodl sehrát před svými domnělými příbuznými a před zvědavými sousedy komedii."(s.38) Hra je zde vnímána jako série po sobě jdoucích setkání, z nichž každé tvoří uzavřený celek a záleží na hráči, zda a kde v ní chce pokračovat. Když se ozve bývalá milenka s údajným synem, Měšťáček hru ukončuje, ztrácí se, protože jejich distance je natolik velká, že se už ani nesnaží vyznat se v nových herních pravidlech. Zatímco v dřívějších románech byli hrdinové tragickou obětí a zobrazování existence bylo spojeno s odhalováním vnějších činitelů, nový Filipův hrdina spoluutváří svou situaci na postmoderních herních principech.   
   V románu se uplatňuje modus epický i dramatický, přitom někdy směřuje k tragédii, někde ke komedii. Hra, jeden z kompozičních principů, který se u Filipa opakuje, se zde stává prvkem spojený s pobytem člověka na světě, ale také s jeho koncem. Na rozdíl od dramatických tragédií v mnoha případech konflikt nevzniká a nenarůstá tak, že je ukončen smrtí, ale zbytečnou smrtí, která oslabuje významnost události. Úmrtí sousedů v rychlém sledu po sobě ztrácí na mimořádnosti, nešokuje ve své tragičnosti. Epické a dramatické momenty se neumocňují a vnitřní odcizení je tím větší. Vedené spory jsou spíše groteskního ladění,  podoby smrti v sobě nesou prvky latentní tragikomické frašky. Jsou spíše anekdotickým rozvedením spolužití, plného ironie osudu. Všechno je tak trochu dílem náhody, omylu, pochybnosti, žárlivosti, zoufalství, rezignace, nezvládnutých situací, nenaplněných očekávání a zklamání.
   Vedle divadelní hry připomíná román televizní seriál, kombinovaný počítačovým herním principem. Hra končí, postavy jsou vystříleny, může začít nová herní série. Někdy má životní hra charakter panoptika, divadla rozmanitosti, někdy podobu hry se sebezáchovnou maskou, protože se nechtěl nechat usmýkat nebo ovládat, jindy hru doprovází neutuchající improvizovaná aktivita.

Trvalé hodnoty
   Vraťme se k začátku. Co má trvalou hodnotu v Měšťáčkově hierarchii hodnot a co představuje domov? Domnívám se, že všemu navzdory je to vnitřně uznávaná podoba mezilidského vztahu, lásky, porozumění a vzájemnosti v celoživotním partnerství. Měšťáčkova manželka  Olga je snad jediná ctěná, respektovaná bytost románu, její ložnice se stává téměř svatyní a v její tiché přítomnosti dochází ke katarzním účinkům. Olga se svým vševědoucím spánkem je zdrojem jistoty, klidu, stává se domovským přístavem a jedinečným, inspirujícím a přitom nepřekážejícím zázemím. V její přítomnosti nacházejí věci řád, zklidní se, kauzy se usadí, nějak se samy vyřeší a spisovatel, český exulant a německý občan Oskar Měšťáček může horečně zapisovat, co ve vymezených časových intervalech postřehl, přitom ani nemusí vnímat, zda píše česky nebo německy. Vztahy založené na porozumění a respektu muže a ženy jsou ve Filipově podání trvalejší a hlubší než ty, které jsou vyvolané sexem a libidózní motivací, konflikty, střety, emočně krajními řešeními a mentálními excesy. Tady se Filipův modernistický tvůrčím postupem a postmoderní aluze prolínají s něčím tradičním, univerzalistickým, téměř archetypálním. Třebaže si klade-li věčné existenciální otázky, které jsou v románu posunuty do polohy "kdo vlastně jsem? A proč jsem tady… Jak jsem se sem dostal?" (s. 11), touží po řádu a jistotě domova a rodiny. "Pociťuje až panický strach ze záludných náhod, které už několikrát zpřevracely jeho život, svedly jej na scestí a někdy do nastražených pastí" (s. 11).
   V hledání dimenzí identity osobnosti se v románu dostáváme k zjištění, že navzdory zpochybnění stálosti a pevnosti identifikačních vazeb vymezovaných v ustálených pojmech (individuální, regionální, národní identita) a rozvíjející se v konkrétním prostoru, se Ota Filip s těmito dimenzemi má potřebu vyrovnávat a již tím naznačuje potřebnost kladení otázek a hledání odpovědí. 

Svatava Urbanová

Summary
An explication of Ota Filip´s novel Sousedé a ti ostatní The (Neighbours and the others), an observation of the space category within the context of the existential determination. The signs of individuality, regional and national identity, interaction and relationships that lead to the feelings of marginality and differentness are observed there. Not only the observation of the background, includes the topos of home, but also deeper relationships and more permanent values are viewed, especially in these parts: Cesta jako smysl života (The Journey as a Sense of Life), Klišé zvané domov a vlast (The Topos Called Home and Country), Jazyk jako prostor porozumění (The Language as an Area of Understanding), Strategie Já mezi cizími (The Strategy - Me among the Strangers). These relationships and values become a premise of an affirmative attitude to life.



----------------------------------------------------
[1] Lubos, A. Geschichte der Literatur Schlesiens I, II, III. München: 1960, 1967, 1974.

[2] Zpracování hesla Ota Filip v Literárním slovníku severní Moravy a Slezska (1945-2000). Olomouc: Votobia, 2001. Urbanová, S. – Málková, I. Souřadnice míst. Šenov u Ostravy: Ústav pro regionální studia, nakladatelství Tilia, 2004. V Ústavu pro regionální studia Ostravské univerzity vznikly například dílčí interpretační a literárněhistorické studie. Např.  Magdoň, L. Filipův model regionalistického románu. In Region a jeho reflexe v literatuře. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 1997, s. 125-132.

[3] Dopis Oty Filipa. In Literatura a region. Sborník z konference konané 7. a 8. 12. 1994 v Ostravě. Opava: Optys, 1995.

[4] Filip, O. Sousedé a ti ostatní. Brno: Host, 2003. Román zatím vyšel jen česky.Všechny citace budou z tohoto vydání.

[5] K osobnosti O. Filipa se opakovaně vrací Miroslav Zelinský, autor hesla Ota Filip: Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, in Český Parnas. Literatura 1970-1990. Praha: Galaxie, 1993, dále Tomáš Kubíček Sousedé a my ostatní. In Duha 2004, roč. 18, č.3, s. 17-19, Deziluzivní anamnézy a životní bilance. Tvar 2002, roč. 13, č. 15, s. 17-19. Za pozornost stojí recenze románu Sousedé a ti druzí, kterou napsali Lukáš Přeček Osobní odpovědnost versus společenstva. Host 2004, roč. 20, č. 3, s. 42 a především Barborik, Vladimír Koĺko znesie román? Tvar 2004, roč. 15, č. 14, s. 5.

[6] Bauman, Z. Úvahy o postmoderní době. Přel. Miloslav Petrusek. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002.

[7] Filip, O. Identita v cizině. Tvar 1995, roč. 2, č. 17.

[8] Sousedé Oty Filipa. Konec konců. 2005, roč. 1, č. 5, s. 29.

[9] Martinek, L. Region, regionalismus, regionální literatura. Rukopis.


Vloženo 26. 4. 2008



                                                                                                                                           

Ota Filip Evropan?
(Červen 2005 – pro konferenci Hodnoty a hranice, Praha) 

    Podíváme-li se na česko-německé literární vztahy současnosti, pak nelze pominout jméno spisovatele, který nejen tvoří  oběma jazyky, ale zároveň je bytostně zasažen vlivy obou kultur. Ota Filip,  český spisovatel, jehož pětasedmdesátiny jsme nedávno vzpomínali, ani po letech prožitých v Německu se s tamním prostředím plně neztotožnil, ač ho německé intelektuální, nakladatelské  i čtenářské kruhy  akceptovaly. Ale dočkal se posléze jisté averze i v původním domácím prostředí, zvláště poté, co německá televize v roce 1998 natočila pořad o jeho podlehnutí STB a když on sám se potom pokusil dosti vágně vysvětlit svou situaci v padesátých letech knihou autobiografického charakteru Sedmý životopis.
    Nicméně zůstává Filipovi zásluha, že po celá léta do roku 1989 se pokoušel zprostředkovávat známost české literatury v Německu a udržoval styky i s našimi disidenty. Jde o činnost, která zčásti přispěla rovněž  k vytváření onoho širšího evropského kulturního kontextu, na nějž se v posledních letech upírá pozornost právě v současném seskupení nazvaném Evropská unie.
    Jaké místo přisoudíme Filipově celoživotní literární činnosti vedle postavení a významu jiných novodobých českých spisovatelů, kteří z různých důvodů žili nebo žijí v cizích zemích, od Egona Hostovského přes Pavla Kohouta, Milana Kunderu až třebas k Libuši Moníkové? Překonal Filip ve svém díle to úzké tematické zaměření, svou mladistvou ublíženost a národnostní nezakotvenost svých školních let, jež varioval v několika prozaických knihách?
    Po celá léta Filipův styl charakterizovala živá fabulační schopnost, pronikání fantastických prvků a sklon k parodičnosti, nevyjímaje ironizování vlastní osoby. Jeho podání se vyznačovalo jakýmsi dynamismem, neřku-li chvatem, jímž často chrlil své horečné obrazy inspirované prostředím, které za svého často velmi komplikovaného života poznal. Určitým nedostatkem promyšlené tvůrčí kázně bylo až nadměrné opakování stejných motivů a situací na ploše jedné knihy, což se nejmarkantněji projevilo v  knize Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy.  Typickým kompozičním prvkem Filipovým je až do poslední doby míšení časových rovin, postupné vyjevování předcházejících událostí a příčin, jež vedou k pozdějšímu vývoji. Také sklon k banalitě, případně až k vulgárnosti mu není cizí, což souvisí i s výběrem figurek a postav spíše z vrstev neintelektuálních, tíhnoucích hojně k prospěchářství nebo k podfukářství za každou cenu.
    Milan Jungmann v Literárních novinách v roce 2001 napsal,  že Ota Filip je „v jistém smyslu bílou vránou mezi českými spisovateli“ a že se v něm rozvinul „duch obojakosti“. I když k tomuto tvrzení   mohla Jungmanna vést především skutečnost Filipova jistého selhání v padesátých letech, lze chápat slovo „obojakost“  v obecnějším smyslu, blízkém archaizovanému slovu „podobojí“, kdysi v historických Čechách tak frekventovanému. Ota Filip dodnes hledá své „centrum securitatis“ a někdy se sám označuje za poutníka mezi Čechami a Bavorskem, mezi českou a německou kulturou, aniž patří jednoznačně k některé z obou.
    Jestliže se podíváme na jiné autory Filipovy generace, kteří pocházejí z českých zemí a po roce 1989 se také nevrátili do původního prostředí, v němž nedokázali za tzv. husákovské normalizace žít, jejich postoj není tak nevyhraněný jako u Filipa. Kunderovo hrdé gesto osamocenosti, do jisté míry i lidské nepřístupnosti za současného pobytu ve Francii a jeho tvorba ve francouzském jazyce ukazují spíše k náznakům rodícího se kulturního evropanství než k jednoznačnému přilnutí pouze ke francouzské kultuře a opuštění širšího kontextu  literatury české. Kohout  se nepřerodil v Rakušana, naopak prohlašuje, že jisté relikty, jež nachází ve Vídni z časů habsburského soustátí,  mu vlastně připomínají Prahu, a svými společenskými a organizačními aktivitami by chtěl  rozvíjet někdejší středoevropské kulturní tradice. Libuše Moníková, i když psala v Německu německy, obracela se v podstatě k problémům českého prostředí, jež chápala jako postižené rozdělením Evropy do dvou bloků.
    Jak je tomu u Filipa, který si při své emigraci vybral Německo, protože německy znal nejlépe? Necítí se ani po letech nikde doma, rovněž ani v české nebo německé řeči. Kromě vyjádření na toto téma v různých příležitostných pořadech nebo interview najdeme nejotevřenější přiznání na několika místech jeho románu Sousedé a ti ostatní,  v němž se nemilosrdně v postavě vypravěče jménem Oskar Měšťáček vyrovnává se svým místem v Evropě na sklonku dvacátého století a především s prostředím města Murnau pod Alpami, kde se rozhodl žít po letech svého pobytu v Mnichově. Vkládá-li do úst spisovateli Měšťáčkovi následující slova, jde jistě o nepřímé vyjádření pocitů samotného autora Oty Filipa:
     „Němčina je pro mě – jak jsem už řekl – cizí řečí a čeština se mi během těch let, kdy jsem se pokoušel zmocnit se němčiny a přivlastnit si ji, vzdálila, připadá mi, jako by mě opustila. Moje mateřština je pro mě teď mou druhou cizí řečí. Žiji ve světě rozděleném češtinou a němčinou a pochopil jsem, že – pokud jde o jazyk – nejsem teď už nikde doma, nikde jako host, ale všude napolo zdomácněný, napolo cizí.“
    Můžeme konstatovat, že ona pozice Filipova „někde mezi“, ale nikde „jednoznačně“, je výrazem jisté vyhoštěnosti a ztráty jednoznačné kulturní identity. Pokouší se marně hledat  možnost  ztotožnění s některým prostředím nebo kulturou, ale zůstává v pozici poutníka bez uvědomělého cíle, jak vyznává Oskar Měšťáček: „/…/ nejsem strom ani ozdobná květina, ale člověk jedenadvacátého století, nomád táhnoucí z jednoho jazyka do druhého, poutník mezi evropskými kulturami“. 
     Mluví-li zde o Evropě, nejde o  pochopení vyšší evropské integrity nebo nadnárodní možné integrace. V případě Oty Filipa je to spíše výrazem vnitřní frustrace, přiznání o jistém druhu zmatenosti životní dráhy. Ostatně postavy jeho próz na mnoha místech onu „vykolejenost“ přiznávají. Podivný hrabě Belcredos, jenž se v románu Kavárna Slavia  panoptikálně  pohybuje po  Praze, o době po roce 1945 prohlašuje: „Teď jsem však viděl, jak jsem vpleten do katovského kola času a jak mě to beze smyslu a bez cíle někam unáší“   a ve stalinských letech padesátých „ležel pod troskami své puklé doby“.
     Kromě velmi dobré prózy Valdštýn a Lukrecie,  spojující příběh krátkého konjunkturálního sňatku Valdštejnova s tápáním mladého badatele v padesátých letech, a několika dalších knih menšího významu a spíše oddechového charakteru (Poskvrněné početí  a Blázen ve městě ), ostatní Filipova díla jsou vlastně variací jeho vlastního osudu, přičemž se vyjevování skutečných životních podkladů děje jaksi stupňovitě a etapově, od knihy ke knize.
    V prvním románu Cesta ke hřbitovu  vypravěč jen vzdáleně naráží na vlastní osud Filipův, kterého otec po německé okupaci zbytku Československa v březnu 1939 převedl v Ostravě z české školy do německé a přihlásil celou rodinu k německé národnosti, tudíž stali se tzv. říšskými občany, na rozdíl od Čechů, kteří měli méně významné občanství protektorátní.  V Cestě ke hřbitovu se otec jmenuje Bohumil Haboň a nedal se k Němcům, pouze s okupačními mocipány se úzce přátelí, za což je ve dnech osvobození zatčen. Tím kniha končí. Pohled autorův na tyto děje působí značně smířlivě, nikde nedochází k vypjatému dramatismu. Jen na počátku vypravěč vyznává, že má k příběhu niterný vztah: „Na co sáhnu, všechno bolí, stydí se to nebo schovává a neříkejte, že čas zacelí rány: to je lež, nebetyčná lež /…/ bolest a bolest, pálení, trápení, krvácení dovnitř, všechno co bylo pořád žije, dokud neskončíme“.
     Novou variací na vlastní osud Filipův je značně rozsáhlý román Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy.  Zde je otec vypravěčův fukcionářem fotbalového klubu Slezská Ostrava, po okupaci v roce 1939 se přihlásí k Němcům a rovněž hráči S. K. Slezská Ostrava prožívají různé osudy za různých politických dob. Zde už Filip zachytil značně parodistickým způsobem celé panoptikum figurek, zároveň své skutečné – ovšem v podání až fantaskně hyperbolizované –  životní příběhy od třicátých let až do let sedmdesátých.
    Potřetí se vrátil k vlastnímu životu po šesti letech v knize Sedmý životopis, který nazval „románem“, ačkoliv první část je dosti podrobná autobiografie, teprve druhá polovina týkající se padesátých let je zčásti fikcí. Filip je navždy zatížen osudovým rozhodnutím otce Bohumila dát se za okupace k Němcům a tím, jak ho vlekli 1. září 1939 do německé školy, ač se vzpouzel. V knize už nevystupuje jako nezúčastněný vypravěč, ale s hořkostí své trauma přiznává: „V uplynulých sedmdesáti letech svého života jsem, aniž bych opustil střed Evropy, přežil sedm režimů, třináct prezidentů, jednoho Adolfa Hitlera a jeho tisíciletou říši, která, a to jsem měl velké štěstí, pro mne trvala jen šest let, jednoho Stalina, sedm bolševických generálních sekretářů komunistické strany a v letech 1948 až 1974 jedno věčné přátelství k Sovětskému svazu. Třikrát jsem změnil státní občanství, dvakrát řeč a dvakrát jsem ztratil domov, a to vše v nemocném a tuze neklidném srdci Evropy.“
    V těchto třech zmíněných knihách se také vyostřuje poměr chlapcův k otci Bohumilovi: zatímco v Cestě ke hřbitovu je to jen distance spíše chápavá a nostalgická, v Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy je postava otce parodována až do podoby slizkého hochštaplera a zároveň slabocha, v Sedmém životopise už je poměr otce a syna téměř démonizován.
    K širšímu pojetí evropských  dobových poměrů u Filipa nedochází, příběh jeho života jako převládající téma  jeho tvorby není z celkového hlediska typický. Na rozdíl od Kohouta nebo Kundery u něho nenajdeme obecněji platnou  symboliku nebo přesahy do sféry filozofie. Je to spíše bilancování a křečovité odmítání doby, kdy Filipa – podle vlastních slov – „v srdci Evropy polámaly, semlely a nakonec do zbytku života vyplivly zkurvené dějiny“.
    Podíváme-li se na vývoj Filipova pojetí češství nebo němectví, pozorujeme pozvolný, i když ostražitý příklon k německému prostředí a k událostem, jež mají vztah k Německu. Ačkoliv jako publicista v německých, později v  českých žurnálech  se stavěl kriticky k sudetoněmeckému krajanstvu (stejně tak kritizoval vztahy v československé redakci Rádia Svobodná Evropa) a sám odmítá, pokud ho někdo považuje za tzv. sudetského Němce, přece jen u něho vzniká postupně spíše pochopení německých osudů než českých. Příkladem může být jeho kniha …doch die Märchen sprechen deutsch s podtitulem Geschichten aus Böhmen.  Je to sbírka reportáží z Čech, především z míst, která v minulosti byla spojena s německou kulturou, přičemž v podtextu knihy nacházíme i kritický osten vůči Čechům a českému prostředí. Nepřináší zde německému čtenáři pohled na soudobé Čechy pohledem českého spisovatele, sice žijícího v Německu, ale uchovávajícího si  prvotní vědomí vlastního češství. Pokud deklaruje vlastní stanovisko, je to hlavně pocit tragiky, jak píše na počátku této knihy (v českém překladu): „Velké evropské dějiny od roku 1945 až do dneška mně připravily smutné, tragické, hořce melancholické a absurdní příběhy.“ 
    Určité distancování od zřetelného vědomí, že je (původně) českým spisovatelem, nacházíme na řadě míst v jeho knihách, např. v románu Sousedé a ti druzí: „/…/ má moravsko-česká vlast, kterou jsi mi, Bože všemohoucí, proti mé vůli přidělil“.  V knize Kavárna Slavia vložil nevlídnou charakteristiku Čechů do úst podivína Belcredose: „Ach, milý příteli, tihle čeští vrtáci! Pro každý omyl si dodatečně najdou ospravedlnění. Teď už to vím. Víra v Boha, politické programy a podobné věci zde měly jen funkci metafory. Dělá to dokonce dobře být poražen a ponížen, protože ti lidé vědí, že dodatečně celému světu předvedou bebíčka a budou přitom škemrat o soucit, kterého se jim také dostane, stejně tak jako šance předvádět se později jako hrdinové.“
     Poslední svou knihou 77 obrazů z ruského domu s podtitulem Román o velké, ztroskotané lásce a vzniku abstraktního malířství  Filip opouští dosavadní tematiku, která vycházela ze zásadního konfliktu jedince s nepříznivou dobou, a vrací se  novým kompozičním postupem až na začátek století. Postava vypravěče je zde zcela ztotožněna s autorem Otou Filipem, který bydlí v podalpském městě Murnau a chodí na procházky kolem domu, kde před první světovou válkou žil jeden ze zakladatelů abstraktního malířství Vasilij Kandinskij  a šest let pobýval v domě výtvarnice Gabriely Münterové. Filip se sice drží základních reálií, ale konstruuje životní epizody vzájemně se podněcujících a zároveň kontrastně odlišných výtvarníků rozborem jejich obrazů, přičemž mísí časové roviny, minulost i přítomnost v jeho podání splývají, nic nezaniká a lze mluvit i s těmi, kteří už fyzicky nežijí, jak dokládá promluva Kandinského k autorovi: „Náš čas, v němž se teď, dorogoj drug, nacházím, se podobá… jak bych to řekl?  …podobá se nehybné hladině rybníku bez jediné vlnky, na němž já i Ela, i když už nejsme, veslujeme v pramici sem a tam, z budoucnosti zpět do přítomnosti nebo do minulosti.“
    Je to značně jiný Filip než dosavad, jeho styl v této knize má blízko k poetizaci,  sám vychází z široké a uměřené prezentace  kulturního zázemí, kde vznikalo moderní umění – Mnichov, Švýcarsko, Švédsko, Moskva. Zároveň nejde o biografický román, ale o volnější variace na tematickém půdorysu láska, umění, plynutí času. Zde také Filip zcela opustil svou trvalou a polarizovanou dimenzi češství – němectví, totalita – volnost, tlak doby – ublíženost. Teprve nyní můžeme mluvit v jeho případě o širším pojetí evropanství, jež není spojeno s jazykem, ale s  uměleckým žánrem obecně přístupným. Sám ovšem není trvale zařazen a marně bychom jednoznačně chtěli určit, zda je to autor český žijící v Německu nebo německý, jenž píše na základě svých prožitků z českého prostředí. Takto se vyznal: „Když píšu německy, přepadá mě teď pořád častěji zvláštní druh nevysvětlitelného strachu, že ztrácím češtinu, že se jí lehkomyslně zbavuji, že se jazykově rozpadám. A když píšu česky, česky mluvím nebo čtu, tak se mi zdá, jako by ze mě němčina unikala jako vzduch z prokopnutého fotbalového míče.“
    V každém případě Ota Filip je typem spisovatele, který posledním dílem dokázal, že od dlouhodobého zaujetí vlastním osudem se dokáže povznést ke klidnému a zároveň umělecky působivému nazírání na život a jeho kulturní přesahy.
Jiří Urbanec

Převzato z webové stránky:  http://ubk.fpf.slu.cz/pracovnici/urbanec/doc/Ota%20Filip%20Evropan.doc    (tamtéž  poznámky)



Ota Filip a poznámky k jeho takzvaným ostravským románům

    Vznik druhého "ostravského" románu Nanebevstoupení Lojzka Lopáčka je od 50. let spojen s druhým Filipovým konfliktem se státní mocí. 21. 8. 1969, na první výročí sovětské okupace Československa, sepsal Filip, toho času lektor ostravského nakladatelství Profil, anonymní protestní dopis v šestnácti kopiích, ve kterém vynadal jak úřadům, tak prezidentu Svobodovi kvůli stále přítomným sovětským vojákům. O týden později byl zatčen a v únoru roku 1970 byl za podvracení republiky odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců.
    Po nástupu k výkonu trestu strávil autor nejprve čtyři měsíce v samovazbě, a protože nesměl psát, rozhodl se napsat nový román "v hlavě". Většinu trestu si Filip odpykal ve věznici Na Borech v Plzni a zbytek trestu v Heřmanicích u Moravské Ostravy. Borské vězení má v historii Filipovy rodiny smutnou tradici, protože zde pobýval jeho dědeček odsouzený pro velezradu v letech 1914-1915 a v 50. letech jeho otec Bohumil jako kolaborant a buržoazní, protistátní živel. Za zmínku stojí první ideologická kampaň, která se rozpoutala v dobovém tisku v době Filipova odsouzení. Za všechny citujeme z článku v deníku Nová svoboda: "Otto Filip byl odsouzen za trestnou činnost, které se dopustil porušením platných zákonů této země. Nebyl souzen za své politické přesvědčení, názory, diskuse nebo, jak tomu on sám říkal, intelektuálské polemiky. Byl souzen jako občan, pro kterého platí zákony bez rozdílů společenského postavení. Za tuto trestnou činnost by byl odsouzen stejně obuvník, jako herec, zemědělec nebo spisovatel." 1
    K době Filipova uvěznění se vztahuje "obžaloba" Möllerova filmového dokumentu, která nás upozorňuje na "[...] eine Erklärung, in der sich Filip zur Mitarbeit beim tschechoslowakischen Nachrichtendienst StB verpflichtet." 2 V rozhovoru s Filipem pro Spiegel totiž redaktor Hans-Ulrich Stoldt tvrdí, že se údajně v prohlášení zavázal, že "[...] Informationen über kritische Intellektuelle und Künstler zu liefern." 4 a má "[...] den Eindruck, dass es dem Autor mehr auf die Dramaturgie der Anklage ankam als auf ein abgewogenes Urteil [...]" 5. Dále nás také Kohler upozorňuje na Möllerovu důvěryhodnost: "[...] (so gibt es etwa auf der ,eigenhändigen Verpflichtungserklärung´ Filips keine Unterschrift von ihm). Gerade Möller, der selbst vor ein paar Jahren auf einer in Prag veröffentlichten Liste mit den Namen angeblicher StB-Informanten stand, müßte um die Fragwürdigkeit von StB-Dokumenten wissen." 6
    Filip vypráví ve výše uvedeném rozhovoru, že byl v borském vězení opakovaně vyslýchán a zastrašován dvěma příslušníky StB. Sám k tomu říká: "Sie verhörten mich täglich mehrere Stunden vor oder nach der schweren körperlichen Arbeit in der Keramikproduktion des Gefängnisses. Nachts durfte ich nur drei, höchstens fünf Stunden schlafen." 7 Tuto výpověď potvrzuje výrok publicisty a prozaika Ivana Kubíčka, který zná Filipa ještě z doby jeho pobytu v Ostravě a který si s ním vyměnil několik motáků: "Ota war sehr schlecht dran, das war schnell klar, [...] Und dann schrieb er mehrfach, es sei nicht mehr auszuhalten, er sei zusammengebrochen." 8
    Během tiskové kampaně v roce 1998 hájí Filipa v Česku jen bývalí disidenti. Především tito lidé, kteří sami měli zkušenosti s režimem jako političtí vězni, ho mohli nejlépe pochopit. Jak český, tak i v německý tisk citoval Ludvíka Vaculíka a Petra Uhla. Stručně formuloval svůj postoj Vaculík: "Wir wissen, daß er in großer not war, und wer dieses nicht selber erlebt hat, kann niemandem vorschreiben, wie er in so einer Situation handeln sollte." 9
   
    Román multietnicity
    Hned po návratu po roce a půl, které Ota Filip strávil ve vězení, napsal během dvou měsíců svůj román Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy. Jak sám ve své ostravské přednášce v roce 1997 tvrdí, cítil se pod časovým tlakem, protože mu stále hrozila domovní prohlídka. Tak dokončil autor knihu co nejrychleji a poslal ji přes západoněmecké velvyslanectví svému německému nakladateli.
    Nejprve vyšlo roku 1973 v nakladatelství S. Fischer německé vydání pod titulem Die Himmelfahrt des Lojzek aus Schlesisch Ostrau, které pořídila Josefine Spitzer a české bylo vydáno ve čtyřech dílech roku 1974 v nakladatelství Index a ve stejném roce v edici Petlice. Poté si autor troufl psát dále, a tak vznikl román Zweikämpfe (Souboje). Tato kniha nemá žádný český titul, protože vyšla v českém vydání spolu s knihou Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy v jednom svazku pod stejným názvem. Kniha Zweikämpfe vyšla roku 1975 v nakladatelství S. Fischer opět v překladu Josefine Spitzer.
    Ve druhém "ostravském" románu sahá Ota Filip ještě hlouběji do dějin a zabývá se životem ve Slezské Ostravě v letech 1928-1945. Pokud můžeme označit první Filipův román Cesta ke hřbitovu (1968) jako válečnou kroniku ostravské oblasti, je druhý velkou freskou, protože jeho další část německého vydání, Zweikämpfe, zahrnuje dobu do roku 1968. Pro knihu je příznačné, že německé vydání začíná seznamem osob jako v divadelní hře. K tomuto seznamu je ještě připojena sestava F. C. Schlesisch Ostrau am ersten Sonntag im September 1928 (F. C. Slezská Ostrava o první neděli v září 1928), kdy se Lojzek Lapáček, vypravěč, narodil. Tento nezvyklý úvod je nutný vzhledem k rozsahu románu, protože se zde tentokrát nejedná jen o kruh několika stálých hostů kavárny, ale o mnohovrstevné spektrum všech možných a "nemožných" reprezentantů celé ostravské společnosti. Hlavní hrdina Lojzek se pohybuje ve více sférách osobního a společenského života. Lojzkův otec, pekař a jednatel fotbalového mužstva, tlačí svého syna do role maskota fotbalistů, skrz jejichž mikrosvět chlapec od malička poznává i velký svět: Kocifaj - brankář, příslušník sekty "Svatého kříže"; Cach - obránce, řezník; Jurzena - 2. obránce - student práv, později žalobce; Gozco - střední záložník, havíř; Wiesenthal - 3. záložník, Žid, majitel kořalny U dubu; Krajiczek - útočník, intelektuál; Hyneš - střední útočník, penězokazec, věrný člen Komunistické strany; Mušial - střední útočník, vynálezce a vedoucí spiritistického kroužku "Apoštolové". Nemusíme vypočítávat celou jedenáctku, abychom zjistili, s jakými různými typy se malý Lojzek setkal.
    Ve druhé kapitole se Lojzek představuje jako alkoholik, který se sám od sebe může dostat do létacího transu a poletovat nad Ostravou, a vše tak pozorovat z ptačí perspektivy. Lojzkovy létací sny představují jakýsi druh odstupu od událostí, které se odehrávají na Zemi, možnost lepšího rozlišení rozmanitých souvislostí a rozporů.
    Tematicky je tato kniha velmi podobná prvnímu "ostravskému" románu. Avšak poté co v prvním románu Filip sledoval dobu druhé světové války, ve druhém se pokusil zkoumat podmínky předválečného období stejně jako důsledky, které podmínily poválečný vývoj. V popředí stojí, vzhledem ke geopolitické situaci, soužití Čechů, Poláků, Němců a Židů. Multikulturní pestrost se často stává ve 30. letech mezi Ostravany překážkou jejich dobrých osobních vztahů. V "malých" osobních konfliktech klíčí předpoklady pozdějších extrémních nacionalistických konfrontací. Autor často spojuje na obrazu svých postav vážné nebo tragické epizody s rámcem groteskní a absurdní perspektivy každodenní reality. Jako dobrý příklad by nám mohla posloužit historka fotbalisty a učitele Wenzela Deutschera. Díky kulise oblíbeného masového sportu se jeví postava nacistického kariéristy přinejmenším jako směšná figurka: "Wenzel Deutscher v té době už pomalu zanechával fotbalu, protože se rozhodl svůj další život zasvětit nikoliv planému pobíhání za merunou, ale velké věci vůdce německého lidu Adolfa Hitlera. Deutscher vstoupil do Sudetoněmecké strany, pořídil si krátké kalhoty a bílé punčochy, což mu moc slušelo, protože měl z fotbalu svalnaté nohy. [...] " 10
    Pro Filipa je typické, že také v tomto románu střídá téměř v každé kapitole časové vrstvy, čímž získává stále se proměňující časový odstup, a tak nabízí čtenáři paralelní vývojové linie románových postav ve stínu rozhodujících dějinných obratů.
    Ve druhé kapitole zmiňuje autor rok 1968, potom se dostává zpět do 30. let a tutéž kapitolu zakončuje rokem 1945, který spojuje se scénou odsunu Němců. Románoví hrdinové tak často působí jako bezmocné, pasivní loutky, nemilosrdně manipulované "osudovými ranami". Rychlá změna časové perspektivy ještě zesiluje chaotické zauzlení mnoha figur a jejich konfliktů v čase a prostoru. Stabilitu přisuzuje Filip jen reáliím, zde je to především město Ostrava a řeka Ostravice.
    Slezská fotbalová jedenáctka nebo stále častější národnostní třenice mezi Čechy, Němci a Poláky nezasáhly Lojzka tak silně jako obsazení Ostravy německými jednotkami a jeho členství v Hitlerjugend. Počáteční "nevinné" šarvátky vedou později k začlenění mladistvých bez bezprostřední válečné zkušenosti do bojových jednotek. Německá armáda ustupuje před sovětskou směrem na Západ a nedospělí členové Hitlerjugend mají Rusy zastavit. Touto situací byl Lojzek přinucen vyrovnat se se svou identitou v bezprostřední blízkosti smrtelného nebezpečí. Je nasazen se svým velitelem skupiny Kurtem Wagnerem na slezské straně řeky Odry, aby s puškou v ruce zastavili ruské tanky: "[...] ale nejsem si vlastně zcela jist, zdali bys mě teď zastřelil, máš sice zase tvrdé oči, ale nejsem si tak docela jist, jestli za nimi nemáš už malinký zárodeček strachu. Počkám si, až se víc rozední. [...] Ale potom mi to nedalo a řekl jsem: - Nikde nemám ty své, nikam nepatřím, je mi úplně jedno, jaké tanky jedou kolem, já na ně budu střílet, ať jsou čí jsou." 11
    Podobné dilema měli tzv. Prajzáci (hanlivá zkomolenina slova Prusové) - smíšené obyvatelstvo pohraniční oblasti Hlučínska, které dříve patřilo pruskému Slezsku, bylo po první světové válce přičleněno k Československu. Po Mnichovské dohodě bylo Hlučínsko, stejně jako ostatní Němci osídlené oblasti Československa, postoupeno Německu. Žili tam ovšem i Češi a Poláci a ti, kteří se přihlásili k německé národnosti, museli také vstoupit do Wehrmachtu. Z Hlučínska pocházel také Filipův otec Bohumil, který se roku 1939 prohlásil za Němce, a tak byl jeho syn, jako příslušník Hitlerjugend, postaven před problém své česko-německé identity.

    Budovatelské časy
    Mladý Lojzek dospívá v muže, stejně jako Jan v prvním "ostravském" románu, na konci války, když musí vlastně jako německý voják zažít "totální" válku. Mnoho lidí z jeho okolí přišlo za války o život a Němci byli odsunuti. F. C. Slezská Ostrava však žije dál, a tak je poválečné pokračování románu opět symbolicky uvedeno fotbalovým zápasem [česká verze pokračuje pod stejným titulem, německá vychází samostatně pod titulem Zweikämpfe (Souboje)]. Poválečné období staví Lojzka před novou situaci, kdy čeští komunisté, pod vedením sovětských poradců, získávají stále větší moc a po únoru 1948 začínají budovat totalitní režim. Hlavní hrdina se zamiluje do své budoucí ženy Anky, která však jako členka Českého svazu mládeže propadla jeho ideologii. Absurditu takzvané kolektivistické morálky, ovlivněné komunistickou ideologií poznáme na příkladu jedné socialistické brigády mladých budovatelů: "Velké bylo nadšení a vůbec všechno, co k němu náleží; velké byly i lásky vzadu za míchačkou na prázdných pytlech od cementu. Zdenka z Prahy a Ondrej z Košic se spolu pomilovali, a teď už se nedalo nic tajit, takže oba museli před svazácký výbor. Usnesení kolektivu znělo: Zdenka a Ondrej se do měsíce vezmou. To za prvé. Za druhé: Svatba bude vystrojena na náklad brigády. Za třetí: Všichni členové brigády odpracují jednu noční směnu navíc, jejíž výnos bude věnován na pohoštění svatebních hostů. Za čtvrté: Až se narodí dítě, převezme celá brigáda nad ním patronát. Bude-li to chlapec, dostane jméno Vladimír Iljič, bude-li to děvče, tak Stalina." 12
    Lojzek je ve svém osobním životě vystavován neustávajícímu ohrožení deformující síly socialistické ideologie. Proto nenalézá ve vztahu ke své ženě bezpečí a klid, a proto často utíká do minulosti, která je však pro něho v mnoha ohledech také poměrně traumatická. Kritizuje ho nejen jeho "socialisticky" optimistická manželka, ale často také ve snech jeho babička, která jím tím, že mu dává za vzor jeho dědečka, chrabrého c. k. rytmistra Georga von Zabalského, pohrdá. Tímto je ovlivněn i jeho vztah k budoucnosti: "Co je to budoucnost, pomyslel jsem si, tohle neznám, rostu z minulosti, je to hloupé, ale je to tak." 13
    Lojzek zažívá také v poválečné době podobné, zčásti identické životní epizody jako jeho autor. Z malého soukromého výrobce mazlavého mýdla se, díky doporučení politicky angažované Anky, stává redaktor Československého rozhlasu, ze kterého byla po únoru 1948 řada lidí propuštěna. Po "slibné" rozhlasové kariéře spojené se vstupem do Komunistické strany však přichází krize a Lojzek je díky manipulacím členů strany a kvůli svému "kapitalisticko-monarchisticko-militaristickému" dědečkovi nejprve vyloučen ze strany a pak také propuštěn z rozhlasové redakce. Dále může pracovat jen jako horník a po sedmi letech v dole může doufat ve zlepšení své situace.
    Různými osudovými ranami unavenému Lojzkovi nezbývá, zvláště po okupaci Československa Sovětskou armádou roku 1968 prostor pro právě potěšitelné ohlédnutí: "Měl jsem strach, že až já jednou dojdu k chvíli, kdy sečtu své výsledky, tak asi nebudu mít dost odvahy vyslovit tohle jediné slovo, ale počnu si nalhávat, že všechno mé klopýtání, všechny mé omyly a každé z mých ztroskotání měly snad nějaký smysl, který nejsem schopen rozpoznat, ale ti, kteří přijdou po mně, mi přiznají velkou poctu, když řeknou, že jsem ve městě zanechal svůj otisk." 14

    Problém identity
   Jak hlavní hrdinové "ostravských" románů, tak ústřední postava knihy Blázen ve městě vykazují mnoho autobiografických rysů, přičemž "ostravští" hrdinové hledají svou jazykovou a národní identitu. "Blázen" naproti tomu zvažuje, zda se nebude cítit lépe jako "šílenec" ve vězení než jako "svobodný" a "rozumný" občan. Problém identity lze u Filipa považovat jednoznačně za leitmotiv všech jeho děl, protože jej prožíval nejen jako dítě, ale i v 70. letech jako emigrant. Tomuto tématu se věnuje také ve fejetonu z roku 1994, ve kterém formuluje své pojetí identity svým osobitým přístupem: "Přiznám se: Kdyby se mě v roce 1930, kdy jsem se narodil, Stvořitel zeptal, chci-li být zrozen jako Slezan v Československu, a jestli si jako rodnou řeč hodlám zvolit češtinu, tak bych po trpkých zkušenostech s vlastí ve vlasti do roku 1974 odpověděl: Bože, neuváděj mě do života na Slezské Ostravě, ale slituj se nade mnou a přiveď mě na svět v italském Toskánsku nebo v americké Kalifornii, v nejhorším případě v tom strašně nudném Švýcarsku, a kdyby to jinak nešlo, tak třeba v té protivné Vídni." 15
    Mira Beham charakterizuje Filipa ve svém komentáři k jeho publicistickém svazku Die stillen Toten unterm Klee následovně: "Ob er es zugibt oder nicht - Ota Filip ist ein Vermittler zwischen den Welten, und darin eben doch zwei Heimaten verhaftet. Der - durchaus gesunde - Mangel an Nostalgie läßt sich erklären durch die schmerzvollen Wunden und Enttäuschungen, die ihm sein 'Vaterland' zugefügt hat. Deshalb will er jetzt, da er die Möglichkeit hätte, nicht zurückkehren, und deshalb auch bleibt er ein unerbittlicher Kritiker der Zustände in seiner Heimat." 16
    Roku 1974 se Filip z Československa vystěhoval. Rok předtím chtěl Hans Peter Riese dokonce v Ostravě natočit o Filipovi film, ale StB mu v tom zabránila. Riese a jeho žena jako pracovníci televizní stanice ARD se pokusili s autorem natočit dokument o tom, jak se coby zakázaný autor a disident momentálně živí rozvážkou mléka, a představit také jeho literární činnost. Pro srovnání ocitujeme opět dobovou reflexi události z oficiálního tisku: "[...] A tak se 24. srpna 1973 v Ostravě vesele filmovalo. Pan Filip si obstaral staré roztrhané šaty, aby vypadal jako žebrák, a v potu tváře předváděl groteskním způsobem, jak rozváží po Ostravě mléko. [...] Odpoledne se pak nechal pan Filip filmovat v ještě roztrhanějším oděvu u jedné ostravské haldy, jak předčítá z nějaké knížky. Díky bdělosti našich pracujících zde skončila celá provokace a účinkující a filmaři byli zadrženi, neboť bylo zjištěno, že nemají povolení pro tuto činnost." 17
    Pro Filipa tato událost znamenala další pronásledování, které vyvrcholilo o Velikonocích 1974 výzvou k vystěhování se na Západ. Na pasovém oddělení mu vyčetli, že mu v NSR vyšly dva romány, což mohlo znamenat žalobu pro devizový podvod a zároveň pro podvracení socialistické republiky. Filip vlastně vůbec nechtěl opustit Československo, ale po konzultaci s tehdejším obhájcem disidentů Pavlem Rychetským, který mu potvrdil nebezpečí odsouzení nejméně k šestiletému vězení, své mínění změnil. Jako rozhodující argument pro vycestování uvádí možnost jeho dětí studovat na Západě na vysoké škole, což bylo v tehdejším Československu kvůli jejich otci nemožné. Filip 10. 7. 1974 vycestoval se svou rodinou do NSR. Usadil se v Mnichově, kde mu jeho nakladatel obstaral byt, a tak mohl okamžitě začít psát do novin. Žena a děti to měly na začátku těžké, protože neuměly německy. Filip vzpomíná na tuto dobu v rozhovoru v roce 2000: "[...] Ty první tři roky byly pro nás těžké. Ale měl jsem honoráře za knížky a mohli jsme si vybavit byt a celkem slušně existovat." 18 V Mnichově začíná Filip pracovat jako lektor v nakladatelství S. Fischer. Píše pravidelně pro Frankfurter Allgemeine a pro Die Welt, později pak pro Die Zeit.
    Své dva "ostravské" romány označuje Ota Filip za způsob rozloučení se se svým rodným městem. O prvním z textů se vyjádřil v roce 1967 v článku pro Novou svobodu: "Dnes už vím, že Ostrava mi dala na cestu do života trvalá poznamenání (a možná i předurčení), s nimiž se musím vyrovnat. Snažil jsem se o to v knize Cesta ke hřbitovu. Asi půl roku si však myslím, že jsem v knize neřekl všechno, jak jsem chtěl, a že jsem jen cosi nadřekl. Budu muset asi napsat ještě jednu knihu o Ostravě. Měl bych na sebe ještě povědět, že jsem posedlý 'historizujícím fantasmem'." 19
    Na závěr přinášíme jako drobnou kuriozitu úryvek z lektorského posudku na druhý "ostravský" román z nakladatelství Československý spisovatel: "Vážený soudruhu, přečetli jsme Váš rukopis 'Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka' a sdělujeme Vám s politováním, že se nehodí k uveřejnění pro velkou kompoziční roztříštěnost a mělkou kresbu postav." 20
Jan Kubica

Převzato z webové stránky: http://www.protimluv.net/protimluv/11-12/strana.php?cislo=9  (tamtéž poznámky)