Přinést lidem úsměv

   Dlouhá léta mi novinář, korektor a  dnes už i spisovatel Antonín Szkandera pomáhal vypravovat jednotlivá čísla zpravodaje Centrum městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz na cestu ke čtenářům. To jako výborný korektor hledal gramatické chyby a překlepy v mých textech, přitom i ve velkém pracovním tempu, v němž jsme noviny dokončovali,  stačil ještě projevit svůj osobitý smysl pro humor, jenž vždy potěšil a opětovně rozjížděl unavené motory naší pracovní činnosti, aby opět nabraly největší obrátky. Dlouho jsem nevěděla, že píše drobné humoristické povídky, až mě jednoho dne překvapil informací o své prvotině Trhněte si ploutví! Otevřela jsem ji s rozpaky, protože k rybaření mám tak daleko jako ke kosmonautice, ale pak jsem se do ní začetla a uvědomila si,  že mi stojí za přečtení do konce.
   Neuplynula dlouhá doba a Antonín Szkandera má na svém autorském kontě už knížky tři. Vyšly poměrně rychle za sebou, ale k rozhovoru jsem jejich autora přemlouvala poměrně dlouho. Nakonec jsem jej ulovila.  

   Proč právě tyto příběhy - od vody?
   Chodil jsem k vodě s udicí a najednou zjistil, že lovím nejen ryby, ale i příběhy. Krásné, zemité, které může vytvořit jen život. Nelze je vymyslet. Pohladí vás u srdce, vdechnou vám novou sílu, abyste mohli jít dál. A často jsem více naslouchal chlapům, než chytal ryby. Nezřídka jsem proto zaslechl: ,Máš tam pověšeného kapra! Nespi!' Ty káravé hlasy přátel měly pravdu. Hřály mne myšlenky, které někdo vyslovil. Byly mnohdy silnější, než záběr kapra.
   Jakoby tě ty myšlenky přenesly někam jinam…Do tepla, klidu, pohody. A tehdy jsem si uvědomil, že si je nemohu nechávat jen pro sebe, že by tyto příběhy mohly potěšit i mnohé čtenáře, že se musím pokusit je přenést na papír, zachytit ty neopakovatelné momenty. A tak se o to snažím."
   Pamatuješ si, kterou povídku jsi napsal jako první?
  Nevzpomenu si už na její název. Šlo ale o to, že rybář přišel k vodě bez udic. Byl tak zamyšlený, že je zapomněl ve vlaku. A tento text jsem četl rybářům u jezera. Jeden z nich mi poskytl k povídce námět. A tehdy mi někdo řekl: ,Víš, ty sice přicházíš k vodě s udicemi, ale jsou ti stejně k ničemu, jen nasloucháš našemu vyprávění.' Mimoděk mi tak vnuknul myšlenku, že i bez udic se dá u vody ,lovit' – krásné příběhy, nevšední úsměvné historky. A bylo rozhodnuto. Začal jsem je ,lovit'!
   Odtud tedy pramení podtitul všech mých tří knížek – Příhody od vody aneb Lovy bez udice.
  Jsem vášnivý rybář. Každou volnou chvíli trávím u vody nebo u počítače. Lovím nejen ryby, ale i humorné příběhy, které se u vody nebo v souvislosti s rybařením udaly. Jde tedy vlastně o ,lovy' historek bez udice."
   Je jednoduché ty „úlovky“ přetvořit do povídek?
  Zprvu se mi to zdálo jednoduché. Mám námět, myšlenku, co mi schází. Ale moc jsem se mýlil! To je jen první krůček. Bylo nezbytné tu zaslechnutou větu zasadit do času a prostoru, obléct ji, aby nebyla nahá. A to je často dlouhý a nelehký proces, plný hledání a nezdarů. Člověk jen škrtá a škrtá v textu a znovu a znovu začíná od začátku. A když nakonec najde tu správnou cestu, zjistí, že postavy ne vždy chtějí jednat tak, jak jsi myšlenku zaslechl. Prostě by rády žily trochu i vlastním životem… Snaží se tě ovlivnit při psaní, přesvědčit, že pravda je někde jinde."
   Kolik těch „úlovků“ bez udice jsi už napsal?
  Asi kolem padesáti jich bylo zveřejněno v nejrůznějších novinách a časopisech, mimo jiné také v krajském kulturně-společenském měsíčníku Zaseto, který do ledna  2005 vycházel díky iniciativě občanského sdružení Paleta a redaktorky Táni Popkové. V roce 2004 mi vyšla knížka pod názvem Trhněte si ploutví! a o dva roky později titul Na rybách je lépe než na světě. Obě jsou doprovázeny krásnými kresbami Zdeňka Jandy z Olomouce. Knížka, kterou jsme pokřtili letos v červenci, nese název Čtení na háčku a je doplněná fotografiemi. Těmito sbírkami povídek jsem započal tvořit edici Sešitů k vodě, i když věřím, že něco řeknou i nerybářům."
   Co chceš a nechceš svými texty lidem říct?
  Nechtěl bych nikoho nudit, přinášet filozofické meditace člověka u vody. Nechtěl bych ho také unavit dlouhým čtením, ale potěšit krátkým a vtipným textem. Nechtěl bych také nikoho poučovat, ale  vykouzlit úsměv na tváří čtenáře. Humor je v té dnešní, hektické době, neocenitelným kořením, bohatstvím. Pomáhá nám nacházet klid a pohodu, hladí nás po srdci, když nás něco trápí, učí nás žít, nadechnout se do dalších kroků. A tu oporu a sílu bych chtěl lidem svými texty přinášet. Přispět k tomu malou kapičkou by bylo pro mne štěstím."
Vyzvídala Eva Kotarbová


Vloženo 6. 9. 2007