Napsali o něm




Jak jsem potkával spisovatele Lubomíra Mana 

   Už si nevzpomínám, kdy se tak stalo poprvé. Vždy na mne působil klidným a rozvážným dojmem. Brzy jsem poznal, že je i zásadový, inu jako sportovec, nenakažený vidinou rychlého zbohatnutí, a učitel, který chce vštípit mládeži to správné a vlastně to nejlepší, co by sám rád v tomto životě na tomto světě potkával.
  
Jde o autora s přednostním zájmem o mládež, pro niž sport může být prostředkem mravní výchovy při dodržování zásad čestného zápolení. Styl Manův je do značné míry blízký foglarovskému světu, a proto není divu, že jeho dílo je hojně čteno a zastoupeno téměř ve všech našich knihovnách, mnohde i ve větším počtu exemplářů (např. brněnská Mahenova knihovna eviduje u každého Manova titulu v průměru hned 10 kusů). Z tematického okruhu mládeže blíže neurčené se vymyká jeden jeho titul - Jak vyhrát pomerančovou mísu, protože v tomto případě jde o poutavě psaný biografický román o vzestupné kariéře tenisty Ivana Lendla. Pouze tato kniha vyšla v nakladatelství Optys v Opavě, ostatní v různých nakladatelstvích v Ostravě. Pro velký zájem jsou některé tituly vydávány znovu.  

    Při jednom setkání jsme hovořili na téma fikce a realita v literatuře a v životě.
   L. Man - spisovatelCo mají společného a co rozdílného hrdinové literárních příběhů se skutečnými lidmi?
   "Mám za to, že společného se skutečnými lidmi toho mají literární postavy požehnaně. A čím požehnaněji, tím asi větší čáka, že příběh i postavy budou důvěryhodnější a dílo hodnotnější. Jít takto cestou reality, upřednostňovat ve výběru literárních postav charaktery, které autor bere ze života, představuje pro něj i cestu snazší a výhodnější. Líp se píše o někom, koho zpodobitel příběhu zná, než pokoušet se postavu z gruntu vymyslet. To se ostatně stává zřídkakdy, i do postavy vymyšlené vkládá autor kusy lidí známých. Čím méně si vymýšlí, tím kladněji asi svému dílu přispívá. Platí to zase jen zhruba… že by totiž např. Alberto Moravia ty desítky svých podvodníčků, zlodějů a kavárenských vysedávačů znal?"

   Osudy literárních hrdinů a skutečných lidí - jde o podobnost čistě náhodnou?
   "O podobnost rozhodně jde - u někoho více a u někoho méně. A zase to VÍCE je dílu nejspíš prospěšnější než to MÉNĚ."
   Tvrdí se, že v literatuře každý dobrý příběh končí smrtí, platí to i ve skutečném životě?
   "Smrtí končí lidský příběh ucelený, dokončený - a z tohoto pohledu asi nejpravdivěji. Takto se píší biografie - ale ne všechny musí být dobré. A naopak dobrý může být příběh nedokončený, fragment, který právě svou šikovnou nedokončeností roznítí fantazii - a prožitek čtenáře tak rozkošatí."

---

   A o nějaký čas později jsme pak hovořili na téma Manovy sedmé knihy Hrrr na ně!
   Po knížkách Vysoký cíl, Hurá do poháru, S devatenáctkou do Bernu, Čekání na rychlou stopu, Jak vyhrát pomerančovou mísu, Sen na dosah jsi vydal už sedmý sportovní román pro mládež HRRR NA NĚ!
   "Je samostatným pokračováním předchozího svazku Sen na dosah. Ve Snu na dosah jde v prvé řadě o sport, kluci bojují v žákovském fotbalovém poháru, v Hrrr na ně! se děj posunuje k detektivní zápletce - spolu s trenérem hoši pátrají po ničitelích soch v městském parku."
   Vím. V závěru knížky píšeš, že příběh má oporu ve skutečnosti.
   "V sedmdesátých letech minulého století začali neznámí vandalové poškozovat Viegelandovy sochy ve Frognerově parku v Oslo. Policejní ochrana nestačila, poškozování pokračovalo. A tehdy jistý učitel z Osla zorganizoval strážní družstva z žáků, která pak při ochraně parku byla úspěšnější než policie. Boření ustalo."
   Od Vysokého cíle se věrně držíš dvou témat: sport a mládež. Proč právě ta?
  "Sportu - a to téměř hned od začátku závodně - jsem se věnoval od svých dvanácti let. Začalo to zbudováním vlastního doskočiště vedle našeho domku v Třebíči a vrcholilo pak sedmi lety v reprezentačním atletickém mužstvu. Zážitků z téhle cesty jsem tak předzásoben, že do dnešního dne mě v noci nejpřednostněji navštěvují sportovní sny. Dříve jsem lítával nad doskočištěm a stále nepadal do písku. Dnes je to horší: před startem skoku dalekého nemohu najít tretry apod. Takže není divu, že při úvaze co psát mi ten sport skočí do pera jako první. No a mládeže se držím, protože ke sportu nejvíc patří."
   Proč vůbec píšeš?

   „Snažím se pomoct tomu dobrému v lidech. Konkrétně v mladých lidech, kde to dobré má snad ještě šanci se uchytit. I když věcně vzato je tahle šance den ode dne mizivější."
   Proč myslíš?
   "Podívej se kolem. Rozcuchaný režisér natočí film ohlašovaný jako první film postavený na vtipech. Ale pak se ukáže, že víc než na humoru spočívá toto dílo na sprostotě. Což ostatně režisér potvrdí v novinách výrokem, že je třeba spěchat, protože, kdoví, jestli si takto budeme moct zasprosťačit i v EU. Ale film má masové návštěvy a na nejsledovanějším kanálu se promítá v osm hodin večer: takže možnost ho shlédnout má každý školáček. Jak ten pak asi vidí svoji učitelku, která mu klade na srdce, že člověk by měl mluvit slušně? Anebo jak asi vnímá mou knížku - pokud se k ní vůbec dostane? Je to marný boj pěšáků s tou nejmoderněji vyzbrojenou mohutnou mašinérií. Bylo by třeba zatnout jí tipec! Masaryk k tomu říká: hodnota svobody se určuje teprve podle toho, k jakým účelům se svobody užívá. Anebo k dnešní situaci ještě přiléhavěji: pravá svoboda je též svoboda od svévole a od zlého." 

   Pořád si představuji Lubomíra Mana jako toho chlapce, o kterém psal Jaroslav Foglar. Skromný a nenápadný. Na hřišti poměřuje pohledem laťku ve zdánlivě nezdolatelné výšce. Pak se lehkým krokem rozeběhne a nikým nesledován a bez aplausu ten vysoký cíl zdolá.
   Každý sen je na dosah, je zřejmé z knížek Lubomíra Mana, jen chtít.
 

Richard Sobotka

Vloženo 16. 8. 2007