Nejsmutnější léto


   Ti nejlepší z nás odcházejí strašně brzy a většinou uprostřed rozdělané práce. První červencovou neděli tragicky zahynul náš blízký spolupracovník, fotograf František Řezníček.
  Jako trpělivý dokumentarista Ostravy zaznamenával dlouhá léta její proměny i společenské dění. Zachycoval nejen podoby domů a ulic, ale byl také dvorním fotografem Komorní scény Aréna a Divadla loutek, patřil ke všem ročníkům ostravského folklorního festivalu a nedávno fotografoval umělce při práci ve vítkovické smaltovně. Bez jeho tiché profesionální přítomnosti se v Ostravě neobešly vernisáže ani velké společenské události. Jeho snímky byly neodmyslitelnou součástí každoročně vycházejícího Ostravského kalendária, občas o sobě dal vědět i výstavou z vlastní tvorby a podílel se na vzniku řady publikací i pohlednic s novými podobami Ostravy. Fotografoval pro noviny a v tříleté existenci časopisu ZaseTo, byl jeho obětavým přispěvatelem, zejména však jeho morální oporou.
   V jeho obsáhlém fotografickém archivu nechybí snad žádná z významných osobností moravskoslezské metropole ani žádná ze zajímavostí města a regionu, své místo tu však mají také lidé jen tak z ulice. Svou brašnu s fotografickým „nádobíčkem“ neodkládal František ani ve volném čase, se samozřejmou oddaností ji nesl na túry v létě i na zimní výlety na běžkách, kdykoliv připraven podívat se přes hledáček a zmáčknout spoušť. Jako obětavý organizátor fotografického života vedl ostravský fotoklub a pečlivě připravoval velká pravidelná jarní a podzimní klubová setkání s originálním programem. A se stejnou samozřejmostí jako o fotografování, fotoklub a galerii na Chelčického ulici se tím nejlepším způsobem staral také o svou rodinu.
  František si snad nikdy na nic nestěžoval, při práci se nedíval na hodinky a neptal se na odměnu. Mluvil jen tehdy, měl-li co říci, většinou se jen s výrazem dobráckého medvěda s dobrosrdečným nadhledem usmíval do svých bohatých vousisek.
   V průběhu prázdnin měl být František Řezníček fotografem obrozeného festivalu Janáčkovy Hukvaldy. Určitě i tady chtěl co nejvěrněji zachytit festivalovou atmosféru i jeho osobnosti, a za nejlepším záběrem mu proto nebylo zatěžko vystoupat až na hukvaldské hradby. Vysoko, vysoko … až k nebi…
   Ještě předchozího dne jsme cestou z hradu mluvili o festivalových i prázdninových plánech, ale také o fyzických kondicích a rychle letícím čase. Nikoho ani nemohlo napadnout, že se František tak brzy připojí k Tarasu Kuščynskému, Františku Kraslovi a dalším fotografickým kolegům či kamarádům, k jejichž dobrým fotografiím už žádná další nepřibude. Zůstaly nám jen snímky z archivu a bude hodně dlouho trvat, než se v našich myslích rozplyne jeho dobrácký povzbuzující úsměv.

Táňa  Popková, redaktorka Listů moravskoslezských

Vloženo 3. 8. 2007






Úvod ke knize Františka Řezníčka Ostrava


   Dal bych si něco dobrého a do hospody ještě daleko, ale u chodníku stojí stará třešeň – ptačinka, a ty peckovičky… slaďounké, samá chuť! A pak zas maliny. Pasu se. Dojdu na Velkou louku pod Skalkou a zčistajasna jsou tu ovocné stromy: slivoně a ptačinky, na horách snad jiné třešně nenajdu, zapomenuté lilie v dávné zahradě a voňavé lípy, nic víc, pak už jen ostrůvek brčálově zelené trávy, která se uprostřed louky vlní jako moře.
    Vzpomínám na Františka. Za pár hodin jsme se pod horou měli sejít na 15. festivalu folku, country a trampské písničky. Ach, měli… To on mě před pár lety do Dolní Lomné přivedl. Tehdy o Střípcích Moravy a Slezska  ještě nebyla řeč. Akorát jsme měli za sebou společný výstup na Čertův mlýn. Byl zvědavý na kamenný stůl, objev doc. Folprechta, který jsem našel díky senzitivnímu kamarádovi.
     Vyzkouším Františka, napadlo mě. A tak mu na kopci říkám, rozhodni se sám, kam půjdeš. Udělal půlobrat vlevo do nevábného porostu tak jako můj kamarád. Jak tě to napadlo? nestačím se divit. A František mi vysvětluje, jak se do něj opřela neznámá síla, a drží se za hruď. Nic čarodějného, třeba jen energie kamenných bloků. Tenkrát také nafotil studánku v kapradí, která vypadala stejně jako ten dolmen.
     Po nějaké době se mě zeptal, jestli bych nedoprovodil obrazovou publikaci o Ostravsku svými črtami. Ale, Františku, vždyť já znám jenom Beskydy. Fulnecko, Opavsko, Hlučínsko… to mi moc neříká. On na to: Času máme dost, to všechno spolu objedeme. Ty mě vezmeš do hor a já za město.
     Jezdili jsme hlavně za město. Díky němu jsem poznal místa, která bych nikdy nenavštívil. Copak by mě někdy napadlo, že v Dolních Marklovicích je dřevěný kostelík jak babiččina zahrádka s lelujema?... A ještě to musíš vidět a ještě tohle, říkal mi František, a pěkně podle itineráře: Fryštát – oáza minulých staletí uprostřed panelového města, něco nečekaného. Stejně tak žasnu nad barokním Fulnekem… Starorůžový zámeček v Kuníně, takový bych si dal líbit. Kravaře, zámek ročník 1778… Farní kostelík v Raduni, že by gotika? Ale ne, na venkově samotný počátek 17. století. A co teď? Smrk, Pustevny, krojované děvuchy v Dolní Lomné, hrčavské kyrie, jasoň červenooký nad Štramberkem, Prašivá, co na ní kostel "zjedli", Gruň s šedivkami a Čistý blízko slovenské hranice, který mám pro sebe a pro pár známých.
     Jeden den končí. Nádherné podvečerní světlo vsakuje do cihlových zdí hradeckého zámku. V zahrádce U Bílé paní si dáme nějakou moc dobrou kávu. A ještě tiramisu. František se diví, co mě to napadá. Ne, nic jsem neslavil, ani jsem nic nebral. Jen tak. Přes náměstíčko se krabatí červený zámek a varhany z kostela zvou k večerní pobožnosti.
Jaromír Šlosar, Česká televize Ostrava

Vloženo 8. 11. 2007