Libor Pavera: Řeč při křtu nové knihy Drahomíra Šajtara
Kolektiv autorů: Chodec cestami poezie









Řeč při křtu nové knihy Drahomíra Šajtara, nazvané  Poezie Věnceslava Juřiny a ti druzí 
(28. 6. 2007 v ostravském knihkupectví Artforum)

   Paní a pánové, milí hosté, vážení přátelé!
   Začnu citátem:
   „Pro toho, kdo se zabývá zkoumáním literatury, je zkušenost s vlastní literární tvorbou užitečná, avšak jeho úkol je zcela jiný. Musí převést svoji zkušenost s literaturou do intelektuální roviny, uzpůsobit ji tak, aby odpovídala koherentnímu systému, který musí být racionální, má-li být poznáním. Předmět jeho zkoumání může být iracionální nebo může přinejmenším obsahovat silně neracionální prvky, avšak jeho postavení se proto ještě nebude lišit od postavení historika malířství, muzikologa nebo třeba sociologa či anatoma.“
   Ta slova napsal jeden z nejvlivnějších literárních vědců 20. století – René Wellek. Ta slova zní tak trochu jako obrana, jako obrana literární vědy, o níž se L. Paveraněkdy pochybuje, že je vlastně vědou.
   My dnes máme možnost setkat se s literárním vědcem, který celým svým dosavadním dílem dokazuje, že myšlení o literatuře je dobře možné, ba v životě potřebné. Nejen myšlení o literatuře velikých autorů, všech těch „generálů“ literatury, ale i o té literatuře „pěšáků“, pokud si vypůjčím termíny z oblasti válečnictví. Ano, myšlení o té literatuře, která vzniká dnes a denně kolem nás, třebas na provincii a v regionu. Dobře už víme, že není žádné centrum a periferie, protože centrum mohu tvořit právě já a vše kolem mě může být periferií a vica versa. Připomínám to rozlišování zejména v souvislosti s knihou Drahomíra Šajtara, kterou zde dnes budeme křtít – týká se básníka Věnceslava Juřiny a jeho básnických druhů a také časopisu Červený květ, který je spjat s Ostravou a s její literární kulturou druhé poloviny padesátých a pak téměř celých šedesátých let 20. století.
   Rozměrnější citát z dnes již světově proslulé Teorie literatury(napsané Reném Wellkem a Austinem Warrenem) vypovídá v podstatě o tom, že oba autoři usilovali už před více než půlstoletím vymezit hranici mezi literaturou jako tvůrčí činností a odborným studiem literatury. Dějiny literární vědy nicméně ukázaly, že takové striktní rozlišení není možné, i když o něj usilujeme a směřujeme k němu. V praxi se naopak zdá, že po desítkách let od svého napsání přežívají a jsou aktuální právě ty odborné práce, jejichž autoři se kdysi nechali unést na křídlech vlastní imaginace, strženi studovanými literárními díly i svým ingeniem k novým vlastním opusům, ve své podstatě uměleckým: F. X. Šalda, Vojtěch Jirát, Václav Černý, Oldřich Králík… Ta řada jmen by byla dlouhá, nikoliv však bezedná.
   Pel vlastního básnického vidění reality utkvěl silně také v odborných pracích Drahomíra Šajtara, který letos v tvůrčí aktivitě oslaví 17. června neuvěřitelných pětaosmdesát let. Stále aktivně studuje literární tvorbu 20. století, stále soustavně sleduje současné literární dění, po několik posledních let organizoval vydávání literární revue Alternativa a uskupení literátů kolem ní, budoval mosty mezi českou a polskou literární kulturou, vracel se ke svým oblíbeným autorům, píše a vydává rozsáhlé časopisecké a knižní monografie. Jeho činnost je navíc rok od roku extenzivnější. Zdá se přitom navíc, že rok od roku se zcela vědomě a záměrně pouští na tenčí a ještě tenčí led: vyzrálý a zkušený literární badatel a editor si totiž ke studiu nevybírá výlučně „velké“ literární tvůrce, dalo by se říci „generály literatury“, jako tomu bylo v minulosti (P. Bezruč, V. Martinek, V. Závada aj.), ale sílu pronikavého myšlení a svůj kombinační důvtip osvědčuje na autorech méně známých, hodnocených v syntézách literatury nejednou za „okrajové“, „nevýznamné“, procesuálně málo nosné. Nejde přitom o autory, které by si byl objevil teprve ve zralých letech, ale jako by kruhem se navrací až k látkám, o nichž se tu a tam vyslovil již ve svých raných pracích, avšak tehdy zpravidla jen ve stručné petitové poznámce. Tyto monografie jsou tedy výslednicí jeho trvalého několikaletého zájmu o některý literárněhistorický problém, jev, osobnost; zájmu, který dozrával. Cesta od námětu ke knize nabývá přitom u Drahomíra Šajtara vývojových analogií s přírodními cykly, lze ji srovnat s životem semínka v přírodě: to nejprve muselo někým být vsazeno do úrodné půdy, aby tam v příznivých podmínkách a za trvalé péče klíčilo, bobtnalo a připravovalo se vyrůst do netušené podoby, v našem případě do podoby rozměrného pojednání. Týká se to z poslední doby jeho knížky o Eduardu Bagrickém, monografie o Tereze Dubro732 209 166vské, knihy o hledání klíče v přístupu k regionálním autorům i svazku zatím posledního, věnovaného Věnceslavu Juřinovi a jeho generačním básnickým druhům. Anketa mezi univerzitními studenty by nejlépe vypověděla, nakolik tyto tvůrce zná dnešní generace. Drahomír Šajtar nicméně jmenované spisovatele, jejich tvorbu i dobu dokázal prostřednictvím monografií přiblížit dnešnímu člověku, podařilo se mu zapojit je do vývojového panoramatu – tu ruské, tu zase české literatury 20. století.
   Vědomé ozkušování svého vědění, interpretačního důvtipu a zkušeností na autorech, kteří stojí přece jen ve stínu slavnějších „literárních generálů“, se u Drahomíra Šajtara stalo v posledních letech přímo programovou záležitostí. Ta metoda pochopitelně svoje pozitiva, ale rovněž četná rizika a úskalí. Pozitiva spočívají v tom, že Šajtar poukazuje za jevy dosud materiálově a analyticky sotva dotčené, a proto originální a badatelsky vzrušující. Úskalí pak v tom, že výsledky jeho výzkumů nabourávají tradiční modely vývoje literatury, jež jsou petrifikované v různých syntézách. Navíc svými závěry narušuje axiologický, hodnotový systém literatury, ba navíc mnohdy při čtení jeho knih zůstávají na rtech dráždivé otázky, zda badatel měl při hodnocení na mysli pouze a jenom hodnoty estetické či zda nesoudil pod tlakem etiky a morálky (uvědomíme si to například v hodnocení vztahu Šalda a Dubrovská v již citované knize). Na jedné straně všechna tato tázání mohou vést a vedou k nesouhlasným stanoviskům kritiky – k polemikám a názorovým střetům. Na druhé straně i v těchto výzvách k dial732 209 166ogu je ukryta mocná síla Šajtarových literárněvědných prací: nezůstávají nikdy bez rezonance.
   Odkud se bere a čím je tato síla živena, na to můžeme zčásti odpovědět, procházíme-li jubilantovou biografií. Nepochybně je dána už jeho rodovými dispozicemi, zčásti ji potom můžeme hledat v inspiraci, již získal od vědců, s nimiž se v průběhu života setkával.
   Pochází ze Záblatí u Bohumína, kde se narodil 17. června 1922, po skončení druhé světové války studoval pražskou filozofickou fakultu, ale po likvidaci svého učitele na Univerzitě Karlově prof. Václava Černého byl nucen dokončit studia včetně doktorátu filozofie (PhDr.) v Olomouci u prof. Oldřicha Králíka. Už jména Černého a Králíka nemohou být opominuta: z Černého u Šajtara ulpěl celoživotní zájem o románskou kulturu, esejistický způsob výkladu a temperament, s nímž se pouští, ba přímo se zaujetím vrhá do literárněvědné práce, z Králíka je to zájem o Bezruče a z metod potom zalíbení v Králíkem propracované metodě literárněvědné stratigrafie, jejímž prostřednictvím lze jemně a důsledně sledovat tvůrčí proces autorův od prvních textových náčrtků až po finální produkt; nyní tuto metodu propracovávají tzv. manuskriptologové. Ač Černý i Králík ctili nadevše text literárního díla a stejně jako Šajtar byli zčásti také editory, nejednou hledali smysl literárního díla nikoliv v textu samém, ale za tím, co v textu, přímo v matérii a východisku odborníkovy literárněvědné práce, není řečeno explicitněa a jednoznačně. Pouštěli se tak do oblastí sice nanejvýš lákavých, ale stejně tak žhnoucích a riskantních.
   Jak vypadal vývoj Šajtarových vědeckých textů? Na počátku Šajtarových knižních prací stojí jednak knižní prvotina Zlomená gesta s podtitulem Tři studie o poezii protektorátní (1946, o K. Bednářovi, K. Bochořákovi a J. Ortenovi), věnovaná tehdy nejmladší české básnické generaci, jednak studie a knižní práce o Petru Bezručovi a o jeho tvůrčím odkazu. Tato dvojdomost kritika současné literatury a literárněhistorický přístup je pak příznačná pro celé Šajtarovo literárněvědné směřování až po dnešní dny. Navíc je tu přítomno úsilí věnovat se rovným dílem literatuře v regionu a dílem literatuře celonárodní a cizí. I tu Šajtar navazoval výrazně na svého učitele Václava Černého, neboť na jedné straně Černý hodnotil světovou literaturu a špičky české literatury, na straně druhé projevoval zájem až o minuciózní témata ze svého rodného (náchodského) kraje, ale napojil se tím rovněž na předchůdce Černého na stolici francouzské literatury – na kritika F. X. Šaldu; i v knize o Juřinovi Šajtar začíná příznačně světovým (francouzským, americkým aj.) kontextem, na jehož pozadí vidí poezii Juřinovu a autorů publikujících na stránkách Červeného květu. Ta šaldovská šlépěj je dobře patrná také ze Šajtarovy práce nazvané Bezruč u Šaldy (1950), jež se stala podkladem jeho rigorózního řízení v Olomouci v oblasti slovanských literatur. Zároveň stojí u počátku celé série studií, článků, edic i knižních prací, v nichž Šajtar usiloval najít předchůdce Petra Bezruče i jeho pokračovatele.
   Zvláštní místo mezi všemi bezručovskými pracemi Drahomíra Šajtara zaujímají Prameny Slezských písní (1954), v nichž interpretoval jednotlivá čísla ze Slezských písní v kontextu s ostatní dobovou básnickou produkcí a konfrontacemi ukazoval Bezručovy spojitosti s programem básnické moderny devadesátých let 19. století i básníkovu svébytnost a samorostlost. I zde je přítomna již uvedená dvojdomost: Bezručovu poezii vidí Šajtar na pozadí národnostní a sociální situace ve Slezsku na konci 19. století, ale zároveň nezapomíná na literární dění a dobový domácí i zahraniční kontext (Manifest symbolismu, Rimbaud, Verlaine, Mallarmé, F. X. Šalda, A. Sova, J. S. Machar, S. K. Neumann aj.). V knize sleduje promyšleně, jak den po dni a v návaznosti na Bezručův občanský život i na podněty z literatury vznikala jednotlivá čísla básníkovy sbírky, všechny inspirace dává neustále do kontextových souvislostí a tím takřka statickou matérii značně dynamizuje. Centrální úlohu zde přitom nesehrávají pouze Bezručovy texty, nýbrž také rozbor Šaldovy stati Synthetism v novém umění. V návaznosti na ni Šajtar v knize hledá i vhodnější označení Bezručovy tvorby, aby mohl zaměnit dosud nepřesně užívané přídomky Bezruč-symbolista nebo Bezruč-realista novými a správnějšími.
   Zatímco v Pramenech hledal Drahomír Šajtar podněty, z nichž Bezručovo monumentální dílo jako z „praménků“ vyrůstalo v mohutnou řeku s energickým proudem, v knize Pět studií ve znamení Petra Bezruče (1958) jde mu o poznání poetiky autorů, kteří určitou strukturní složkou Bezruče následovali. Již zde se objevují jména spisovatelů, s nimiž se bude Šajtar vyrovnávat ještě v budoucnu, např. T. Dubrovská nebo A. Chamrád. Meritorní kapitoly knihy Pět studií věnoval nicméně ohlasu Bezručovy tvorby, Čechoslavu Ostravickému, poezii Vojtěcha Martínka, slezským básníkům uskupeným kolem časopisu Oheň a počátkům básnické tvorby Viléma Závady. Závěrem Šajtar hovořil přímo o „ostravském hnutí“, které se na základě Bezručovy tradice vytvořilo (s. 244): „Vskutku, jeho tradici založil Bezruč a Bezruč je přece básníkem, v němž se střetly jako v jediném bodě všechny tendence slezského historického společenského vývoje na přelomu století.“
   Vedle prací bezručovských se Drahomír Šajtar zpočátku intenzivně věnoval rovněž práci folkloristické, např. Stav a úkoly české folkloristiky ve slezské oblasti (1951), Slezský písničkář Arnošt Chamrád (1962), nejednou folkloristické problémy promýšlel společně s dialektologem a později folkloristou Antonínem Satkem; ostatně A. Satke se netají tím, že k folkloristické práci jeho samého přivedl právě Drahomír Šajtar, s nímž společně působil ve Slezské studijním ústavu v Opavě. Ve stejné době vznikaly dílčí Šajtarovy analýzy o tvorbě spisovatelů působících ve Slezsku v etapě mezi dvěma světovými válkami (o A. Jasníkovi, F. Klapuchovi, A. Rožňákovi, Ó. łysohorském, E. Gudrichové, L. Hořké, F. Smějovi, Z. Vavříkovi, Z. Šmídovi, Z. Bárovi aj.); bylo by žádoucí pro poznání „literárního Slezska“, aby všechny tyto analýzy vyšly někdy souborně v samostatné knize, ačkoliv v jednotlivostech již nereagují na novou literaturu předmětu a mohou být překonané.
   Ve dvacetiletí normalizace či konsolidace nesměl Drahomír Šajtar publikovat. Jeho bibliografie z těch let je chudá na data, což nelze říci v žádném případě o devadesátých letech 20. století. Zatímco v čase normalizace publikoval výjimečně a často pouze ineditně, v devadesátých letech vydal několik časopiseckých i knižních prací: Mýtus domova (Bohumír Četyna) (1993), Poesie 1931–1934 (Historie jednoho časopisu) (1995), Básník Eduard Bagrickij (1997), Básnířka Tereza Dubrovská (2001), Hledání klíče (Literatura v regionu) (2005), Černé labutě (2006), Poezie Věncelava Juřiny a ti druzí (2007). Běží o práce vyzrálého a zkušeného vědce, seznámeného dobře s pramenným materiálem, příznačné úsilím zasadit jednotlivinu do kontextu národní i světové literatury. Náš podiv přitom vzbuzuje, že Drahomír Šajtar si ke studiu nevybíral autory z nejznámějších. Knihu o Bagrickém pak v roce 1999 předložil k habilitačnímu řízení na Ústavu slavistiky brněnské filozofické fakulty a na základě její obhajoby získal hodnost docenta (doc.) v oboru slovanských literatur. Nebýt pověstných klacků, které mu byly z různých stran vhazovány do cesty v průběhu jeho osobní i životní kariéry, nepochybně by na některé z vysokých škol vytvořil svoji katedru a ucelenou literárněvědnou školu; přesto za sebou má spoustu žáků, i když nepřímých, a to v řadách nejen literárních badatelů, ale i spisovatelů.
   Naši zvláštní pozornost si zaslouží fakt, že Drahomír Šajtar stál u zrodu, řídil nebo přispíval do několika periodik. Založil časopis Číslo (vyšlo skutečně pouze jedno číslo, 1946), přispíval do Radostné země, Červeného květu, Plamene, Kulturního měsíčníku, Hostu aj., spoluredigoval a dával tvář Slezskému sborníku, v letech devadesátých 20. století založil a řídil časopis Alternativa (později vycházel pod názvy A. nova a A. plus).
   Pro úplnost by bylo třeba jmenovat další Šajtarovy práce, zvláště časopisecké překlady (např. z T. Różewicza), knižní edice (J. Seifert: Petr Bezruč, 1955; K. Toman: Dílo II, 1957; P. Bezruč, Povídky ze života, 1957; P. Bezruč: Verše starého ještěra, 1957; P. Bezruč: Slezské písně, 1958; V. Závada: Znám jedno město, 1960; J. Ryba: Padaly roušky, 1986; V. Stolaříková: Pole slunečnic, 1991; Dopisy do ulice du Bac, 1992; L. Vrla: Kořeny, 1999, aj.), časopisecké studie, doslovy ke knihám, články a glosy. Souborný obraz o nich podává jeho personální bibliografie (zpracovaná za léta 1943–1998), vydaná ostravským Ústavem pro regionální studia v roce 1997; její doplněk (za léta 1998–2007) přináší přítomný almanach, věnovaný Drahomíru Šajtarovi u příležito732 209 166sti jeho životního jubilea (má vcelku příznačný název Chodec cestami poezie).
   Drahomíru Šajtarovi se podařilo jako málokomu vytvořit velké literárněvědné dílo. Podařilo se mu to i přesto, že za éry komunistického režimu byl nejednou v nemilosti mocných. Okruh jubilantových přátel a kolegů dobře ví, že má ještě mnoho námětů ke zpracování a že jistě nás ještě překvapí nějakou monografií. Aby si mohl všechna svá předsevzetí splnit, k tomu Drahomíru Šajtarovi přejeme hodně zdraví a neméně tvůrčích sil.
   Zdar nové knize!
   Ad annos multos, docenti Drahomiri Šajtari! 

Libor Pavera

Foto: Eva Kotarbová - Libor Pavera

Vloženo 22. 7. 2007







U příležitosti 85. narozenin Drahomíra Šajtara vydala Společnost Leopolda Vrly, a. s., publikaci, kterou připravili Květa Šajtarová a literární teoretik Libor Pavera. Je to soubor vyznání a vzpomínek Šajtarových přátel, známých a spolupracovníků, nazvaný Chodec cestami poezie Drahomír Šajtar osmdesát pět.
Kniha

Vloženo 23. 6. 2007