Eva Kotarbová: Na řetízkovém kolotoči jsem se nikdy nesvezl  (pro Listy moravskoslezské 29. 5. 2007)
Eva Kotarbová: Ulrika zatím nepřichází (5. 5. 2007)





Tři desítky let básníka Karla Vůjtka s poezií

Na řetízkovém kolotoči jsem se nikdy nesvezl

 
   Milý Karle, před třiceti léty ti v Nakladatelství Profil v Ostravě vyšla první knížka - sbírka veršů Řetízkový kolotoč. Vzpomínáš si, jaký jsi měl pocit, když jsi ji vonící tiskařskou černí poprvé držel v ruce?

  Pocit z právě vydané prvotiny? Skvostný! Přišla po desítce let časopisecké publikační činnosti a rukopisné sbírce oceněné v celostátní literární soutěži Šrámkova Sobotka. To jsem byl ještě posluchačem ostravské Pedagogické fakulty a brzy poté se ukázky z tohoto rukopisu objevily i v Červeném květu, prestižním literárním časopisu. A představ si, že díky brilantnímu literárnímu vědci Milanu Blahynkovi vím i po tolika letech na den přesně, kdy Řetízkový kolotoč přišel na knihkupecké pulty a já se podle něj stal „kolotočářem“. Bylo to v „knižní čtvrtek“ 16. června 1977.
  Řetízkový kolotoč je metafora, ale také neodmyslitelná součást mého maloměstského dětství a mládí. Ke své ostudě však musím přiznat, že jsem se na něm nikdy nesvezl. Již jmenovaný Milan Blahynka, znalec života  a díla Vladislava Vančury, mi s fakty o dni vydání prvotiny také zaslal volně tlumočena Vančurova slova, že nikdo nerozumí ženám jako lidé od houpaček a roztáčeči kolotočů. Velmi mě tím potěšil.
   Od roku 1977 se tvůj rodinný i profesní život podstatně změnil. Jak ovlivnil témata tvých dalších básnických sbírek? Básník často vyjadřuje své nejniternější pocity, myšlenky…Platí to i pro tebe?
   Myslím, že jako u většiny autorů poezie, osobní s „obecným“ se prolíná a tu a tam má jedno nebo druhé navrch. U prvotiny a sbírek Takové noci takové dny a Milostín to spíš bylo mé privatissimo, poémy Báseň pro soprán a Skřivánek jako by patřily k tomu druhému. Ale kdo četl pozorně, dovedl přečíst i v nich tu moji citlivou strunu: v Básni pro soprán snadněji, ozývá se ale i ve Skřivánkovi.
   Kdybys měl ze své básnické tvorby vybrat to nejzdařilejší, co by to bylo?
   Zřejmě obě lyrickoepické básnické skladby: Báseň pro soprán a Skřivánek. A asi bych neměl zapomenout na básnickou sbírku pro děti Náš kopec má kytku za kloboukem, tak krásně ilustrovanou Evou Šedivou. Jiří Žáček ji považuje „za jednu z několika parádních dětských knížek“ a on tomu opravdu rozumí. Literární kritika ocenila i mé přebásnění z polštiny básnické sbírky pro děti Gustawa Sajdoka Kouzelný mlýnek. Před časem jsem v ní znovu zalistoval a docela jsem se začetl.
   Nedávno ti bylo šedesát, já to beru jako starší střední věk, v němž člověk dozrává, a proto se ptám: Jaké máš další tvůrčí plány? Co schováváš někde v zásuvce srdce, myšlenek a básnické potence, co bys chtěl, aby vykrystalizovalo do další knížky?
   Plánů mám moc a moc, dost hodně se jich týká tzv. umělecké publicistiky a literatury faktu. Jsou témata, která nosím v hlavě i více než dvě desítky let a nikdy jsem na ně neměl dost času a soustředění. Zatím jsou v poznámkách, případně z nich vyšly útržky v podobě reportáží atd., něco je už těsně před finišem. Mám také připravené rukopisy pro děti, třeba se najde nakladatelství, které bude mít zájem vydat autorskou knížku pro předškoláky a malé čtenáře. A nikterak se nezříkám práce na nové lyrickoepické básnické skladbě. Do třetice…

Ptala se Eva Kotarbová

 Vloženo 28. 5. 2007

 





Ulrika zatím nepřichází…

 
  Milý Karle, před třiceti léty ti v Nakladatelství Profil v Ostravě vyšla první knížka - sbírka veršů Řetízkový kolotoč. Je to už hodně dávno.Vzpomínáš si, jaký jsi měl pocit, když jsi ji poprvé držel v ruce, ještě novotou vonící? Jenom připomínám, že do výtisku, který jsi mi věnoval, bylo vepsáno: Evě Kotarbové, která dobře ví, jak je první knížka protrpěna….. Takže ten pocit utrpení zmizel?

Pocit z právě vydané prvotiny? Skvostný! Ale člověk by nevěřil, jak může být takové věnování ukecané. A tak jsem nad Tebou připomenutými slovy přemýšlel a myslím, že to mám: Jedním z lektorů Řetízkového kolotoče byl tehdejší velice vlivný literární kritik a tomu se rukopis nezdál. Vzhledem k tomu, že třetí posudek byl pozitivní, knížka vyšla, Milan Blahynka ji v celostátním týdeníku recenzoval pod titulkem Posila pokolení, ale onen nevyslyšený kritik nezapomněl, a v jeho časopisu mi to natřeli. No, bylo mi tehdy všelijak. Ale po pravdě řečeno, v literatuře a s literaturou jsem nikdy netrpěl, ba naopak, přinášela a přináší mi radost a potěšení a prožil jsem s ní stejně krásné či těžké chvíle jako s láskou. U mě jedno bez druhého prostě neexistuje.      
   Měli bychom připomenout, že vydání každé knihy před rokem 1989 bylo spojeno s velmi složitým procesem schvalování. Člověk zapomíná. Jak to vlastně bylo?
   Nic až tak moc složitého na tom vlastně nebylo – nakladatelství nechalo nabídnutý rukopis posoudit dvěma z okruhu svých lektorů; byli to literární vědci, ale v případě poezie také básníci, ti byli voleni pochopitelně mimo region, aby byla zachována jistá objektivita. V případě „nerozhodnosti“ byl vypracován třetí lektorský posudek. Pokud byla posuzována umělecká kvalita rukopisu, až tak moc by se proti tomu namítat nedalo, snaha vydávat pouze kvalitní rukopisy by měla platit i dnes. Stávalo se však, že zde sehrával hlavní roli zřetel mimoliterární, což autory a tím i literaturu vědomě poškozovalo. Stojí za úvahu, zda se tímto snad i nepsaným procesem nakladatelské domy nevyhýbaly vlastní odpovědnosti.
   Myslíš si, že je dobré, když si dnes každý může nechat vytisknout vše, co napíše, aniž si nějak ověří kvalitu textu? Autor vydá dvě tři knihy a už se považuje za spisovatele…
   Někdo jich může vydat pět, šest, více a spisovatelem stejně není, prostě pouze vrší papírovou pyramidu. Ale abych se vrátil k úvodu Tvé otázky. Jak se říkalo za mých mladých let: Za peníze v Praze dům. Mám pocit, že kvalitu textu si některá nakladatelství už dávno neověřují, dokonce docela slušně žijí z toho, že vydávají texty, které by právě pro jejich  neumětelství  nikdy vyjít neměly. K čemu umělecká hlediska, hlavně když to sype. A ještě něco: vždyť k vydání knížky ani žádné nakladatelství není třeba. Stačí rukopis odnést do tiskárny, zaplatit a už jste autorem. A někdy dokonce i profesně organizovaným. Vzhledem k tomu, že všeobecná vzdělanost klesá a lidé se s literaturou setkávají stále méně a méně a stejně tak málo jí rozumí, divila by ses, co všechno lze dnes považovat za slovesné umění. Když tu a tam čtu to kňourání, jejich autory považované za poezii a nedej bože zaslechnu v rozhlase s takovým mistrem rozhovor, je mi smutno. Pokles vzdělanosti se bohužel dotknul i pracovníků sdělovacích prostředků a zvláště na rozhlasových vlnách to pořádně tahá za uši. Pokud někdo nezvládne ani spisovný jazyk, plete si Josefa Kainara s Jaroslavem a nerozpozná, že mluví s grafomanem, není na svém místě.
   Vraťme se ale k tobě. Od roku 1977 se podstatně změnil tvůj život – rodinný i profesní. Jak ovlivnil téma tvých dalších básnických sbírek? Básník často vyjadřuje své nejniternější pocity, myšlenky…Platí to i pro tebe?
   Myslím, že jako u většiny autorů poezie, osobní s „obecným“ se prolíná a tu a tam má jedno nebo druhé navrch. U prvotiny a sbírek Takové noci takové dny a Milostín to spíš bylo mé privatissimo, poémy Báseň pro soprán a Skřivánek jako by patřily k tomu druhému. Ale kdo četl pozorně, dovedl přečíst i v nich tu moji citlivou strunu: v Básni pro soprán snadněji, ozývá se ale i ve Skřivánkovi.
   Kdybys měl ze své tvorby vybrat to nejzdařilejší, kriticky přiznej, co by to bylo?
   Zřejmě obě lyrickoepické básnické skladby: Báseň pro soprán a Skřivánek. A asi bych neměl zapomenout na básnickou sbírku pro děti Náš kopec má kytku za kloboukem, tak krásně ilustrovanou Evou Šedivou. Jiří Žáček ji považuje „za jednu z několika parádních dětských knížek“ a on tomu opravdu rozumí. Literární kritika ocenila i mé přebásnění z polštiny básnické sbírky pro děti Gustawa Sajdoka Kouzelný mlýnek. Před časem jsem v ní znovu zalistoval a docela jsem se začetl.
   Nedávno ti bylo šedesát, já to beru jako starší střední věk, v němž člověk dozrává, a proto se ptám: Jaké máš další tvůrčí plány? Co schováváš někde v zásuvce srdce, myšlenek a básnické potence, co bys chtěl, aby vykrystalizovalo do další knížky?
   Plánů mám moc a moc, dost hodně se jich týká tzv. umělecké publicistiky a literatury faktu. Jsou témata, která nosím v hlavě i více než dvě desítky let a nikdy jsem na ně neměl dost času a soustředění. Zatím jsou v poznámkách, případně z nich vyšly útržky v podobě reportáží atd., něco je už těsně před finišem. Mám také připravené dva rukopisy pro děti, třeba se najde nakladatelství, které bude mít zájem vydat autorskou knížku pro předškoláky a malé čtenáře. A jak tu a tam říkám, Ulrika zatím nepřichází… Nikterak se totiž nezříkám práce na nové lyrickoepické básnické skladbě. Do třetice…

Foto a otázky: Eva Kotarbová

Vloženo  5.  5.  2007

Rozhovor ke knize Bereš mi rty 2011