Zavádějící název souboru povídek

Marie Vosiková: Jen já a ty. Praha: Isadora, Jitka Stehlíková, 2006.

 
    Dvacet nových povídek Marie Vosikové vypovídá o sbližování a vzdalování lidí, o zpřítomňování minulosti a nečekaných reminiscencích, o autopsii ve smyslu poodkrytí tajných míst lidského nitra. Jsou psány promyšleně, poučeně a vztahy mezi vyprávěním a příběhem, událostí a časové vztahy v příbězích se různí.  Zaujmou rozsahem stupněm účasti vypravěče v příběhu. Zkouší vyprávět jakoby vlastní příběh, jindy vystupuje jako neviditelný svědek, který vidí, co se děje a vnímá detaily a dějové segmenty. Není však vypravěčem vševědoucím. Název souboru Jen já a ty, stejně jako obálka a text na zadní straně nekorespondují ani s tematickým zacílením povídek, ani s typem výpovědi, třebaže některé povídky jsou psány v ich-formě a sugerují ono "JÁ". Vždyť jen v první z nich s názvem Vyznání nelásky se po úvodním konstatování "Dnes ráno jsem se probudila, sedla jsem si na postel a řekla nahlas: Nemám nikoho ráda" objevuje relativizace. Syžet povídky je založen na postupném uvádění postav, které narativní agens, tedy žena, která promlouvá sama k sobě,  vztahuje do nových vazeb. Hrdinčin zorný úhel či hledisko se nemusí shodovat s výpovědí. Její pozice vzhledem k příběhu může být vnější nebo vnitřní, nejde přece o pozici lásky nebo nelásky k druhé osobě, jak se říká na obálce, ale o složitější ambivalentní pocity. V narativu se to projevuje tak, že se minimalizuje časový a psychologický odstup mezi vypravěčem a postavou, mezi vyprávějícím "já" , ale nikoliv zažívajícím "já". Stupeň vnímatelnosti (perciptibility)  se tím nesnižuje. Z hlediska narativní roviny v ní hrdinka vede monolog, ale jako vypravěčka otevírá  Marie Vosiková skrytý dialog a prozrazuje v něm svou pozici nad příběhem a to bez ohledu na to, zda vypráví jakoby svůj vlastní příběh nebo cizí. Proto ve  fikčních světech svých povídek věnuje dostatečný prostor popisu místa děje (většinou všedního až banálního), identifikaci postav (vidíme, kdo jak vypadá, co má na sobě oblečeno), zaznamenává určité časové údobí (v několika minutách rekapituluje život). Slyšíme, co její postava říká nahlas nebo sama k sobě, vidíme, co dělá, avšak dále se nepokračuje, nezevšeobecňuje, nepsychologizuje, ani se nic nekomentuje. Spolehlivě zvládá fikční svět a fikčního adresáta. Tím ponechává dostatečný prostor pro čtenáře a jeho účasti na vytváření smyslu čtení.Text povídek M. Vosikové je srozumitelný, rozsahem krátký, mnohdy s nečekaným vypointováním a při povrchním přečtení můžeme nabýt dojmu, že jsou odvozeny ze stereotypního, konvenčního života, reálného ženského života a v něčem připomínají Irenu Douskovou a její soubor Doktor Kott přemítá. Není tomu tak zcela. 
   Povídky M. Vosikové jsou ozvláštněny tím, že připomínají filmovou řeč nebo sled fotografických záznamů se syžetovými momenty a místy nás udiví, jak bezpečně na malém prostoru dovedou rekonstruovat svět, měnit úhel pohledu, vytvářet otevřené mezery, klást otázky, které si čtenář musí zodpovědět sám. Třeba v povídce Etuda pro Markétku dovede zachytit zdvojené zklamání. Mladé ženy a její šestileté dcerky. Obě s napětím čekají na pana Fialu, žijícího v domě jako podnájemník, který se někde zdržel. Obě vyplňují čekání zástupnými činnostmi: dětskou hrou na doktora a přípravou masité večeře. Muž nečekaně přichází s jinou ženou, údajně se svou snoubenkou, a rozplývá se dětský i ženský sen. Banální situace jak z meziválečné oddechové četby. Náhle jakoby došlo ke střetu iluze a reality, hry a snu, na chvíli se z jejich pohledu zastavil  pohyb, čas a zúžil se prostor. Nastává mezera v příběhu, ale také v textu, protože další informace si musí vyplnit čtenář úměrně své kompetenci. 
 
Topografie se u Marie Vosikové podílí na tematickém utváření textu a tak nejdříve vnímáme věcný charakter povídek (předměty v pokoji a na zahradě, jinde je středem pozornosti třeba kufr, koláč aj.), pak modální, vztahový a postojový rozměr (zvláště nápadný, jde-li o vypravěččin vztah k tematickému dění) a teprve pak následuje směřování člověka k druhým lidem. Tady ovšem protagonisté překračují svůj vymezený prostor a míří (někdy marně) do společného světa. Nedocenění těchto textových a významových rovin, které ovšem zvyšují zájem a zvědavost čtenáře a přispívají ke čtenářově dynamické účasti na významech textu, vydavatelce uniklo. Nejde zdaleka o milostné nebo banální "ženské"  příběhy. Marie Vosiková patří mezi autory, kteří za zdánlivou lehkostí věcí skrývají složitost života a přes efemérní jednotlivosti směřují k hlubším, promyšleným sdělením. Spojování a vrstvení malých částí, segmentů, fragmentů a detailů jí dovolují vytvořit přechody mezi přítomným, minulým, žitým a tušeným, daří se jí vyvolávat odstup a evokovat chvíli, kdy se dostavil pocit ztraceného času. Pouhé oscilování mezi první a druhou osobou by jí v narativní fikci svazovalo.

                                             Svatava Urbanová 

Vloženo 21. 6. 2007                          









Kapky rosy

Redaktor PhDr. Jan Machač

Knížku tvoří sedmadvacet krátkých próz spojujících v sobě prvky pohádky, bajky a povídky, jsou alegorií na lidský život. Lidi zastupuje příroda, zvířata a rostliny. Hluboký význam drobných příběhů pak o to naléhavěji vystupuje do popředí.
               PhDr. Marie Šťastná, historička umění

Vaše pohádky se mi moc líbí. Byl jsem jimi tak nadšen, že jsem je s Vaším dodatečným svolením poslal do Brna…Děkuju Vám za hezké chvíle při čtení…
                                                                                                 Karel Höger, herec

Sbírka povídek je zajímavá kultivovaností a básnivostí prozaického jazyka i snahou odkrýt za slupkou jevové skutečnosti podstatu základního lidského problému. Nenásilná tendence moralistická, která prostupuje celým debutem, je opřena o pochopení hodnoty ryzích lidských vztahů.
   Doc. PhDr. Vladimír Křivánek, CSc., básník, literární historik a vysokoškolský pedagog       

Kniha obdržela cenu Nejkrásnější knížka roku (grafika Evy Haškové)



Louka
Redaktor PhDr. Jan Machač, k vydání doporučil Doc. PhDr. Jiří Opelík, literární kritik a historik

„Román Louka je opět kniha, v níž jde o umělecké ztvárnění obecných morálních kategorií. Jejím základním tématem je proces umírání otce na rakovinu a v protikladu k němu proces rychlého dospívání a vyzrávání jeho syna. Je zasazena do reálného venkovského prostředí. Jak ses dostala k takovému tématu?“
„V době, kdy jsem původní povídku, v níž šlo o jakési „předávání životní štafety“, rozšiřovala v novelu, zemřel můj tchán. Byla jsem poprvé svědkem umírání. A krátce na to zemřel náhle můj otec. Motiv smrti se pro mě stal tak silným, že jsem cítila nutnost se s ním vyrovnat, nutnost mající svůj základ ve strachu před zánikem.“
                                                                                            Z rozhlasového interview  s autorkou, redaktorka PhDr. Marie Šťastná

Tématem je obraz lidského zrání mladého člověka. Jde o zajímavou, místy až naturalisticky otevřenou psychologickou sondu do světa současných venkovských lidí. I zde si autorka klade především otázku morálky.
                                                                                             
Doc. Dr. Vladimír Křivánek, CSc., bohemista
 
Základní problém prózy vidím v hypertrofii popisnosti. Nejlepší částí Louky je Křížová cesta, předposlední kapitola, v níž syn odváží otce autem do Prahy a on mu při tom umírá.
Přál bych autorce, aby zkušenost získaná z Louky ji vedla ke třetí knize stezkou, kterou se vydala v Křížové cestě: směrem k náznaku, zámlce, podtextu.
                                                                                             
Doc. PhDr. Josef Galík, CSc., bohemista


Klíče
Redaktor PhDr. Jan Machač, k vydání doporučil Doc. PhDr. Jiří Opelík, literární kritik a historik

Šest povídek do knihy zařazených jako by spojovalo oba póly  dosavadní poetiky Marie Vosikové: směřování ke složitější metaforičnosti i kultivovanou popisnost zdánlivě všedních lidských dějů. Kompozičním svorníkem většiny z textů je téma vykořeněnosti a cizoty. Vnějším vyjádřením tohoto životního pocitu se stává titulní obraz klíčů, skutečných, i klíčů k druhým životům, klíčů, jež jsou povětšinou ztraceny nebo zašantročeny. Jednotná je i technika vyprávění: postavy jednotlivých povídek nejsou spojovány epicky důmyslným proplétáním zážitků, nýbrž vždycky před námi defilují jako apoštolové v orloji. Snad tím chce autorka vyjádřit právě onu odcizenost, přetržitost, nevzájemnost života jednotlivců.
Pokud jde o stylové postupy, ty jsou autorkou ovšem velmi rozlišeny. Marie Vosiková po čase znovu oživuje zdánlivě odepsanou modelovou prózu toho typu, co se u nás psala v polovině šedesátých let a která se v některých literaturách nikdy psát nepřestala. Určitou spřízněnost je vidět s prózami Věry Sládkové z té doby. Vosiková je však o hodně měkčí, řekl bych sentimentálnější.
V Dispozici, nejvyhraněněji modelové próze Klíčů, se otevřeně odhaluje inspirace Kafkovým Zámkem. Avšak řešení, které autorka nabízí, je opět milosrdnější. Anna, jež se nemůže ze záhadných byrokratických důvodů dostat na vytoužený koncert v monstrózním sídlišti Dispozice, v němž je jí žít, odchází se starým klíčníkem na koncert náhradní, do  města N., s rozhodným úmyslem neutéci, nýbrž znovu se vrátit do toho nenormálního bydliště.
Ve Svaté za dědinou napsala autorka originální mariánský apokryf. Je to stylisticky suverénní, uvolněné zobrazení typického ženského údělu jako takového.
Nejvíce autorských ambicí je vloženo do povídky Nositel vyznamenání za vynikající práci. Je to próza syntetizující, shrnuje přednosti modelových postupů s popisnými. Ne nadarmo jí také kniha vrcholí. Zdánlivě jako vedlejší se v ní ozve důležitá otázka: Může být vynikající práce zbytečná?
                                                                                           Doc. PhDr. Josef Galík, CSc., bohemista

Svatá za dědinou je moderní apokryf. Pozadí –mýtus o Marii a Kristovi je v podstatě jen rámcem. Povídka vyznívá jako apoteóza mateřství – namísto slov „zázrak věčného života“, chtělo by se říci „věčný zázrak života“ – lásky, početí, mateřství i smrti.
                                                                                           PhDr. Miloslava Zenklová, vysokoškolská pedagožka

Když jsem si přečetl tři knihy této autorky, o které jsem se dověděl jenom to, že se narodila roku 1942 v Ostravě, všechny tři vydané v ostravském nakladatelství, knížky, které jsem předtím neznal, bylo to určité překvapení: nesetkal jsem se s žádným regionálně „omezeným“ zájmem, nýbrž s vážně založenou a vážně rozvíjenou prózou. Zejména zaujala ta próza poslední, sdružující šest dvou až tříarchových povídek vyprávěných už s výrazně osobitým pohledem. Úzkost o vzájemné plnohodnotné mezilidské vztahy, to znamená z druhé strany bolest nebo smutek z jejich narušení a neúplnosti, je jejich hlavní atmosférou i problematikou. Příběhy jsou vyprávěny s pozorovatelskou a psychologickou pečlivostí, ale nikoli nudně nebo prostoduše. Autorka tedy píše především z potřeby porozumět lidským, většinou citově založeným vztahům. Nečteme spontánní zpovědi mládí, které se obvykle hlásí jako vrchol upřímnosti, pro kterou je mírou sám subjekt, nýbrž pokus o etickou a citovou analýzu našeho světa.
                                                                                          PhDr. Miloš Pohorský, literární kritik

Podle mého soudu jsou tyto povídky prózami gnozeologickými, kladou znepokojivé otázky.
Autorka je podle mého názoru velmi talentovaná, její talent má značný rozsah, což se projevuje v žánrovém i výrazovém rejstříku. Vosiková dovede napsat lyrizovanou prózu, realisticky budovanou psychologickou novelu i fantastické povídky filozofického podtextu. Je to výpověď poctivá, umělecky cenná, stranící perspektivám lidskosti. Autorka má bohatý výrazový rejstřík a kultivovaný styl.
                                                                                          Doc. PhDr. Vladimír Křivánek, CSc., bohemista


Dámy bez deštníku
Redaktor a nakladatel PhDr. Jan Machač

Dávno před tím, než se Marie Vosiková setkala s myšlenkou nositele Nobelovy ceny za literaturu Rakušana Eliase Canettiho – Říkej to nejosobnější, říkej to, jen na tom záleží, nestyď se, to všeobecné je v novinách, ji vlastně naplňovala.
Psát o neosobnějších věcech, pocitech a zážitcích, o tom, na čem záleží, s i Marie Vosiková předsevzala i ve své nové povídkové knížce. Posedlost dobrat se nejhlubších záchvěvů lidské duše (a z nich snad jakési nezaručitelné pravdy nebo spíše pravdě podobnosti) odstartuje v jejích syžetově uvolněných povídkách mezní situace. A těch je v lidském životě překvapivě mnoho: k tomuto poznání – paradoxně k pojmu mezní – docházejí postavy jednotlivých povídek i sama autorka.
                                                                                         PhDr. Lubomír Petr, redaktor

Vážená paní Vosiková,
velmi Vám děkuji za Vaši sbírku povídek. Obdivuji Váš jasný sloh a snad hlavně to, že umíte jasně psát o obyčejných věcech. Nejvíce se mi líbily povídky více méně drastické: „Vykloubené rameno“ (mne zajímají takové ozvy střetu pohlaví – znáte povídku Pati Viliurského „Eskalácia citu“ a reakci Juráňové na to, tuším, že se nazývá Utrpenie starého kocúra“? Nejsou Vaší povídce podobné ale přece mají něco společného), ale také „In flagranti“ (kde je popis Richarda T., jednička, obzvlášť zdařilý), a Smrt (vlastně jediná milostná povídka v celé sbírce a vyhnula jste se jakékoli sentimentalizaci). „Den čarodějnic“ se mi líbil, protože v této povídce jsem viděl (zdali jste to chtěla, nevím) přesvědčivou interpretaci Máchova Máje jako básně o frustraci --- ale jako bláznivý kritik i v povídce „Můj pavouk“ jsem viděl šikovnou variantu novodekadentní sterility jako ohlas Hlaváčkovy „Subtilnosti smutku“. Švanda jako ironie…
Bohužel se mi tolik nelíbí ty mysterióznosti jako v „Adéle“ a „Ďáblovi“ a „Marabu“, protože podle mého „cizáckého“ názoru jste nejlepší, když píšete přímo a když studujete obyčejné bdělé duše. Velmi Vám děkuji za příjemný velikonoční zážitek. Děkuji Vám vůbec, že jste na mne myslela. V dokonalé úctě
                                         Prof. Robert Pynsent, MA, PhDr., bohemista The School of Slavonic and East Europian Studies University College London

Jsou-li rozdíly mezi ženskou a mužskou literaturou výsledkem tradičních předsudků, autorka jim vychází nemálo vstříc. Třeba tím, jak potlačuje děj nebo jí slouží k psychologizaci postav, že sleduje věci nenápadné, ale zásadní, např. složitost všemožných vztahů, že nezůstává u nápovědí, protože nedokáže nedopovídat, že se nebrání opojnosti slova i za cenu ztráty vypravěčské střízlivosti, že své texty konstruuje, a zároveň jim citově podléhá.
                                                                                       Martin Tomášek, vysokoškolský pedagog                                                                            


Jen já a ty
Redaktorka a nakladatelka Jitka Stehlíková

Jen ty a já je jen titul knížky, do jejíchž stránek naštěstí vstupuje víc než „jen“ dvoustranný vztah. Ono víc napovídá blíže motto z Marka Aurelia Antonina: Všichni jsme zde kvůli sobě navzájem. Jde o ty a já dotýkající se dotýkané.
V době sklánějícího se roku, kdy občas poctivé svědomí provádí sumář svých činů, se objevuje nový soubor povídek rožnovské autorky Marie Vosikové. A hned s domovskou charakteristikou by mohla vystoupit představa regionálnosti. Opět naštěstí jen z hlediska prvního dojmu. Žádnou „rožnovskou“ nebo „valašskou“ příchuť tato práce nemá, což však do její povahy nevkládá ani kladné, ani záporné znaménko.
Témata povídek – ač hned první se jmenuje Vyznání nelásky – se rodila na základě prožitku a pozorování vztahů. Nejrůznějších vztahů. Těch, které vznikají jaksi mimochodem, těch, které v dlouhém čase, nebo naopak náhle vrostou až do kostní dřeně. Prostřednictvím nenápadných věcí, jako je třeba kufr nebo kdysi ustřižené vlasy, se vynořují zvrstvené obrazy minulosti, která zasahuje právě žité dny hrdinů. V rozblácené scéně až symbolicky hrozivé povodně se brodí žena a ve vzpomínce se jí vynoří zlomek obrazu – muž s živočišným požitkem pořádá mastnou klobásu – a ten se prolne se zvukovou iluzí moře hučícího v mušli. Vše v osudovém momentu, který spěje k hranici života a smrti. Již z tohoto náznaku se dá tušit, že nejde o „kopie“ životních příběhů nebo seriálová klišé „jako ze života“.
Žádná hranice mezi mravností a nemravností, člověk je původcem nesnází druhých, ale i dárcem štěstí. Vzpomíná, klopýtá, hledá opory v minulém i právě žitém, ztrácí… Marie Vosiková vyvolává situace prostřednictvím obrazů, bez efektů slov nebo emocí. Teprve obraz začne působit svou vlastní silou. Myslím, že poté, co si čtenář povídky přečte, může knížku znovu otevřít a zakoušet její další hodnotu. Lze totiž číst a vybrat si jen určité místo, útržek textu, aniž je nutné vybavit si kontext děje nebo celistvý příběh. Tyto detaily mají podobnou hodnotu jako smyslově silná barevná skvrna, která se v malířském díle odpoutává od námětu a obsahu obrazu. Sama pak je schopna rozvinout emocionální odezvu a v divákově představivosti třeba vytvořit nový obraz, příběh nebo děj.
Naznačená autorská metoda je sevřena až úsporným jazykem, avšak pohybuje se v prolínavých časech minula, současna i představ. Pro čtenáře může být i jakýmsi kompasem pro cestu z bezbřehých lascivních nebo naopak tvrdých „rockových“ nebo postmoderních textů, které si občas libují právě v okázalých vulgarismech jazykových odpadlišť. Skoro se mi chce říct, že Vosiková dokáže postihnout i čistotu nečistého. Aniž moralizuje. Jen výjimečně se příběh či obraz prolne do vypravěčského „já“. Způsob, jak autorka vypovídá o osudech bližních i vzdálených,  neznamená jen další vyzrání stylu, ale i silnou lidskost.                                                                                                                                                                                                            
                                                                                                      Marie Šťastná,  historička umění  

Texty dodala autorka, byly vloženy 14.  5. 2007