Rozhovor Marie Vosikové s historičkou umění Marií Šťastnou 

(Dům knihy Librex 25. 4. 2007 u příležitosti vydání nové knihy Jen já a ty)  

 
Knížka vyjde… má vůbec smysl ji dále povzbuzovat, aby ji čtenář zachytil? Jaká je asi šance titulu, který „nevystoupí“ jako hit?
„Přečetla jsem si v novinách, že u nás vychází ročně přibližně 17 000 knih. Z toho je 20 až 25% titulů z krásné literatury. Je skoro nemožné, resp. je náhoda, když se knížka dostane ke čtenáři, jemuž bude ladit s jeho myslí, city, zkušeností. Zastávám názor, že to není až tak důležité, ke kolika čtenářům se knížka, o níž říkáš, která nevystoupí jako čtenářský hit,  dostane. V Listech Luciliovi  od Lucia Annea Senecy jsem se dočetla: „Také řekl kdosi – není totiž jistota, kdo to byl, - když se ho ptali, jaký to má cíl, pěstuje-li se umění jen mizivému počtu posluchačů: Mně jich postačí hrstka, postačí jeden, postačí žádný.“ V tomto názoru a tedy k jisté lhostejnosti k publicitě knížky mě zviklává ale situace, kdy se knížka opravdu jen díky péči jiných dostane k dalším čtenářům a z nich  některý vysloví radost, že se s knížkou seznámil, že se ho dotkla, že se na ni „naladil“. A s tím bych hned v úvodu chtěla poděkovat společnosti Librex, paní Vaňkové, manažerce kulturních programů a paní Šťastné za péči o tuto knížku.“   

 S tím asi může souviset tvůj pohled autorky na kritiky a vůbec všechny, kteří knihu okomentují.
„Vážím si všech, kteří se ke knížce vysloví. Ať už tak, či onak. I když není názor pro mě příznivý. Volně bych tady ocitovala Voltaira – S vaším názorem nesouhlasím, ale budu vždy hájit vaše plné právo ho zastávat. V žádné kritice, a nejen v kritice, ale v žádném vyslovení se k čemukoli  nesnáším dobře výsměch, kousavost, „jedovatou slinu“, přezíravost, povýšenost. Pokud na takové kritiky reaguji, snažím se udělat to co možná nejzdvořileji, tak, abych se nikoho nedotkla, tedy abych se nedotkla já autora kritiky, která se dotkla mě.“

Může se autor bránit, když cítí nespravedlnost? Může pocítit stud, když recenzent knize „přidá“?
 „Bránila jsem se dvakrát. Jednou v kritice ke své druhé knížce Louka, v níž autor vytknul textu nelogičnost a chybění důležitých souvislostí ve sledu děje. Opsala jsem dvě stránky textu dokazující, že autor souvislosti přehlédl. Nekomentovala jsem to s výtkou, bylo to právě až mým „přemrštěným“ smyslem pro logiku, snad vyplývajícím z mé profese, a přehlédnutí bylo možné, dané vysvětlení se v knížce objevilo jen jednou v několika málo větách. Podruhé jsem se „bránila“ kritice redaktorky z Albatrosu, jejíž jméno jsem zapomněla. 
Nabídla jsem ke druhému vydání svou první knížku Kapky rosy. Odpovědí byla povýšená kritika, že knížka má sice dobrý záměr, ale je naivní, či cosi podobného. Napsala jsem v odpovědi, že jsem kritiku nechtěla, poněvadž se jednalo o knížku už krtizovanou, uváděnou Dr. Justlem ve Viole (poblíž Albatrosu) nebo Janem Kačerem v Ostravě a vyhodnocenou jako nejpěknější knížka roku. Na to mi odpověď nepřišla. Kdyby si redaktorka i poté ponechala svůj názor a byla by ho ochotna prezentovat, byla bych ráda. Obávám se ale, že tomu tak nebylo. Tenkrát mě ujistili „ostravští“, že kritiku zapříčinila jen značka „Ostrava“.  Takové by kritiky neměly být...Že by mi někdo přidal? To jsem necítila. Ani když jsem dostala dopis od prof. Pynsenta z Londýnské university. A takových kritik od Pynsenta má asi málo českých autorů. Byla jsem jenom ráda. "

Jak vnímají tvé psaní tvoje vzdálené děti?
„Moje vzdálené děti mi přejí, podílejí se na vydání i na rozšíření knížky. Malé děti, tedy vnuci jsou na mě hrdí. To je pěkné.“

 Vím, že sleduješ knižní novinky. Podle čeho si ty sama knížky vybíráš?
„Musím se přiznat, že bych si jistě svoji knížku podle kritérií, pomocí nichž si vybírám knížky ke čtení, nevybrala. Snad jen tehdy, kdyby se mi náhodou podařilo otevřít ji na stránce, která by mě opravdu zaujala. Vybírám si podle cen majících světovou prestiž, to zaprvé, a pak podle kritik v Hostu a také – tu a tam – v denním tisku. I podle vydavatelství, ale ne vždycky. Pokud je kniha hodně kupovaná a čtená, tedy „hit“, jak jsi řekla, přistupuji k ní s nedůvěrou. Příliš velký ohlas je někdy výsledkem zjednodušování a podbízení autorů. Pro mě jsou to autoři jako Coelho a Murakami.“

Po drobných časopisecky vydaných prózách vyšly v r. 1979 Kapky rosy. Vzpomínáš na pocity, kdy jsi poprvé držela v ruce svou první knížku?
„Byl to jistě pěkný pocit, ale nezapsal se mi příliš do paměti. Žiji knížkou, když ji píšu. A když vyjde, bývám už dost vzdálená.“

 Vnímám dílo (a nejen literární) jako vyjímání detailů, zážitků, obrazů, myšlenek atd. a pak jejich vsunutí do nových – už autorem vytvářených - kontextů. Původní impuls se rozplyne, promění nebo docela ztratí. Jak „sbíráš“ své „detaily“ ty?
„Na rozdíl od mnoha autorů, já bych uvedla jako příklad třeba Alexandru Berkovou (nebo i Raye Bradburyho) nepíšu často, nemám žádné zápisníky, nezapisuji si obrazy. Když píšu, lovím obrazová přirovnání k vyjádření pocitů z paměti, mísím je, doplňuji podle fantazie. Pocity jsou abstrahovány z mých prožitků. Je třeba zdůrazněn jen jeden hlavní, jiné v události, kdy vznikly, jsou potlačeny apod.“
Vím, že některé momenty v tvých prózách jsou velmi určité (tím nechci říci, že ze života opsané, ale jím podnícené). Stalo se ti někdy, že se ozval člověk, který se v textu „našel“?
Člověk, který se v knize našel, se neozval. Ale ozvali se lidé, kteří člověka, jehož jsem opravdu měla jako „předlohu“, poznali. Většina z nich v tiché, krásné vzpomínce mi ho připomněla. Bohužel se mi jednou stalo, že jsem se někoho dotkla. A jednou se mi stalo, že kdosi nadšeně řekl, koho tam přesně poznal, a já jsem věděla, že mi „obrazem“ stál někdo jiný.“

 Teď odjinud: matematika a krásná literatura. Ty umíš obojí – a mohlo by se zdát, že jsou to oblasti velmi odlehlé. Nebo ne?
„Nedomnívám se, že by šlo o věci odlehlé. Matematika je logika a schopnost analytického myšlení. Je mi vždycky trochu stydno, když lidé veřejně říkají, jak jim matematika nešla a jak jsou na ten předmět „hloupí“. Ještě jsem nikdy neslyšela, že by se někdo téměř holedbal tím, že vůbec neumí logicky myslet, a že analýzu z ničeho v životě pořádnou neudělá. Jen jedno je v tomto případě snad omlouvající a to, že se říká, že matematika není to, co se učí na střední škole, ale až to, co se učí na vysoké škole.“

 Jako matematik bys mohla umět dobře kalkulovat s časem. Teď bys ho mohla mít spousty… Jak ho užíváš?
„Jsem teď méně trpělivá než dřív. Měla bych si vychutnávat možnost dělat věci, které jsem nestihla při zaměstnání a při dětech. Ale neužívám si jich. Jako by mě pořád něco hnalo. Jsem ráda, když mám nějaký dlouhodobější pracovní program. Loni jsem pojala myšlenku, že by se měla napsat knížka o historii elektroniky v Rožnově. Se svým kolegou a s týmem spolupracovníků jsme se tím začali zabývat. Pracovala jsem dlouho v opavském archivu. A jistě se tam ještě budu často objevovat.“   

 Přemýšlíš někdy o tom, co jsi nestihla? Co bys chtěla, ale víš, že už nestihneš?
Přemýšlím o tom. A myslím, že jsem nestihla mnoho, mnohem víc, než jsem toho stihla. Ne v oblasti citové. Tam nemám pocit něčeho neprožitého. Je to v oblasti věcné. O velké většině vědních oborů nemám ani tušení. Nedá se to dohnat. Nepředstavuji si povrchní znalost. Měla bych touhu podívat se dovnitř. A to znamená učit se jim od začátku. Mít mnoho příštích životů a studovat je. Jednou  jsem přistihla svoji kolegyni matematičku, jak nadšeně vypráví o skalničkách. Na dotaz,zda ji zajímají skalničky, že o tom nic nevím, mi řekla, že člověka vždycky začne zajímat to, čím se zabývá do větší hloubky.  Myslím, že měla pravdu. Na tu hloubku už nebudu mít v ničem čas. To je mi líto.

Zasláno autorkou a vloženo  14. 5. 2007



Psala jsem z jakýchsi potřeb, které jsem musela naplnit … 

    Marie Vosiková se narodila v Ostravě  v r. 1942, promovala na  Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy university v Praze v oboru matematická statistika (tamtéž později získala titul RNDr.). Je autorkou těchto prozaických knih: Kapky rosy, nakl. Profil, Ostrava, 1979 - bajky a alegorické příběhy,  Louka, nakl. Profil Ostrava, 1981 – novela, Klíče, nakl. Profil, Ostrava, 1987 - sbírka povídek, Dámy bez deštníku, nakl. Anagram, Ostrava, 2002 - sbírka povídek,  Jen já a ty, nakl. Isadora, Praha, 2006  - sbírka povídek.     

     Marie, moje první otázka tě zastihla ve Švýcarsku (další už doma v Rožnově) a možná vůbec ne u počítače či psaní nějaké povídky. Mýlím se, nemýlím?
     ,,Nemýlíš se. U počítače ani u psaní povídky mě tvoje otázka opravdu nezastihla. Byla jsem v Ticinu, v městečku Caslano, u své dcery, možná by bylo přesnější říct u své vnučky. Narodila se ve Svatou noc a zdejší přátelé a známí jí říkají Jesu Bambina, což v italštině znamená Jezulátko v ženském rodě. Hned po porodu jsem pomáhala mamince v šestinedělí, jak je odedávna zvykem. Přijela jsem pomáhat v péči o vnučku a devítiletého vnuka, potěšit se s dětmi a pobýt s dcerou, která je doma, ale jen do července, pak už znova nastoupí do práce ... Mateřská dovolená je ve Švýcarsku krátká – ze zákona jen pouhých 14 týdnů a placena osmdesáti procenty platu. Další pak závisí na solventnosti a benevolenci zaměstnavatele.
    Ve stáří není mnoho chvil, v nichž člověk omládne. Aniž by chtěl, aniž by o to usiloval. Ty okamžiky jsou vzácné. Od začátku jsem byla s dítětem po celý den, ochotná pomáhat i v noci. A po krátkém čase jsem pocítila dávno zapomenutou bezbřehou něhu. Lásku schopnou oběti až k hranicím možností, v níž se rozmělňují vlastní bolesti a přání. - Mateřský pud, živočišná potřeba ochrany lidského tvora, jediného mláděte neschopného života bez péče okolního světa.  
      Jednou  mi vyprávěl jeden můj známý, který v krytu prožil bombardování Drážďan: „Lidé křičeli hrůzou, podléhali hysterii, viděl jsem muže šílící strachem. V okamžiku, kdy nálety ustaly, byl vchod zatarasen mrtvými těly. V té chvíli se bez paniky, v tichu zvedla skupinka žen. Odklízely mrtvá těla, dokud nebylo možné projít. Pak vzaly děti a se slovy útěchy vyšly ven. Od té doby nepochybuji o tom, že nejsilnější ze všech lidských citů je mateřský cit.“
      Z toho, jak se zmiňuješ o rodině, mě napadá, že nepatříš k autorům, kteří píší každý den "povinně" několik stránek a tráví tím dlouhé hodiny i za cenu, že upřednostní tvorbu před všedním ale smysluplným prožitkem. 
     ,,Opravdu nepatřím k autorům, kteří píší denně. A přiznám se, že jsem teď – až na jednu drobnost – už dlouho nic nenapsala. Nedá se říct, že bych upřednostňovala tvorbu, to skutečně ne. A ve svém případě bych místo slova tvorba užila raději slovo psaní. Václav Havel řekl v poděkování za Cenu Karla Čapka: ´Nepíši rád a říkám si, že možná to je dobře.´ Řekla bych o sobě něco podobného.“
      Odpovíš mi na otázku, co tě přimělo k psaní knih? Co tě inspirovalo?
      „Je pro mě dost těžké zodpovědět i sobě samé, proč jsem psala, píšu, nepíšu, budu, nebudu psát, a co mě inspirovalo. Nejobecněji bych mohla říct – inspirovaly mě jenom vlastní prožitky, nikdy jsem nefabulovala bez svého velkého zaujetí, nedokázala jsem vyprávět pro potěšení z vyprávění.  Nikdy jsem si průběžně nic, co bych později použila při psaní, nezaznamenávala. Nikdy jsem nic nenapsala pro čtenáře. Nikdy jsem si žádného nepředstavila. Psala jsem z jakýchsi potřeb, které jsem musela naplnit: z potřeby uvolnit nakupené, z potřeby vyrovnat se s bolestmi z minula, z potřeby zachovat, co podle mě za záchovu samo o sobě stálo, z potřeby zveřejnit řešení záhady, na něž jsem přišla, z potřeby seřadit a zobecnit, co se v útržcích v životě naskládalo, z potřeby uchopit a vyjmout jádro, k němuž jsem se dobrala, z potřeby v jeden proud spojit myšlení a slova, z potřeby potěšit se z toho, jak mohou být obrazy krásné ve slovech... Nevím, z jakých ještě potřeb. S knižním trhem ale nemají nic společného. 
      Teď píšu málo. Možná už mám méně potřeb. Člověk se s přibývajícím věkem stává o mnoho skromnějším.“
     Asi před rokem jsi v Domě knihy Librex v Ostravě představila přátelům a čtenářům svou poslední vydanou knihu Jen já a ty. Jak dlouho vznikala a které věkové kategorii je určena?  
     ,,Knížka Jen já a ty, jejíž původní název byl Jeden a druhý a teprve na návrh nakladatelky byl změněn na Jen já a ty, což je komerčně přitažlivější, ale méně výstižné, vznikala v několika letech po roce 2002, v němž vyšla moje předposlední kniha Dámy bez deštníku. Tak jako žádná z mých knížek, nebyla nikomu určena. Psala jsem si ji z potřeb výše uvedených. Pokusím se aspoň trochu konkretizovat: první povídka Vyznání nelásky vznikla z potřeby uvolnit náhlý vnitřní přetlak nahromaděné samoty. Druhá povídka Svatební noc byla napsaná z potřeby vyrovnat se s bolestí z minulosti – vychází z konkrétního vlastního prožitku, i když v jiných kulisách. Třetí povídka Pastičky s dobrotou  vznikla z potřeby odhalit mnou nalezené jádro charakteru jistého člověka,  nebo spíše několika lidí, kteří vytvořili jakýsi prototyp, a také mého vztahu k nim, a hlavně z potřeby zobecnit, co je v altruizmu a v sebeobětování pro obě strany nebezpečné - a tak bych mohla pokračovat.
     Pro jakou věkovou kategorii je knížka určená nevím. Ale velmi mě překvapilo, že našla ohlas i u hodně mladých lidí. A to nejen u dívek, ale i u některých mladých mužů. Možná jsou věci, o nichž někteří lidé s pochopením čtou bez ohledu na svůj věk.
     Nemusíme tajit, že jsi ve věku, kdy člověk začíná trochu bilancovat svůj život a někdy i měnit pořadí priorit. Jak to bylo a nyní je u tebe s pořadím: práce, rodina a literární tvorba. Bez čeho bys nemohla existovat?
     ,,To je pěkná otázka. Prakticky existuji bez práce – tedy bez práce, kterou by ode mě někdo vyžadoval, s celou rodinou v cizině a bez literární tvorby. Ve všech oblastech, na něž se ptáš, si něco plánuji. Chci se „podívat“ na léta před rokem 1989,  mám nějaké materiály o rožnovské Tesle, které by se měly zpracovat. Dva letní měsíce, jakož  pak jistě  po krátkých pauzách i další, budu pečovat o děti ve Švýcarech. A pokud se týká literární tvorby? Budu-li mít nějakou potřebu, naplním ji.“


 Ptala se Eva Kotarbová

Vloženo 9. 6. 2008, psáno pro časopis Seniortip