Další kniha ostravského autora Oldřicha Šuleře

 

  V roce 2005 vyšla v ostravském nakladatelství Repronis vaše kniha Laskavé podobizny, na letošní rok je v tomtéž nakladatelství připravena k vydání obdobná pod názvem Laskavé medailony. Jak napovídá název, jedná se o podobné téma? 

  "Po knize o zapomenutých a zapomínaných literátech ze Slezska a severní Moravy Laskavé podobizny, která se setkala se čtenářským zájmem ne pouze v našem regionu a obdržela prestižní Cenu E. E. Kische za pozoruhodnou literaturu faktu, jsem dokončil a v rukopisu předal témuž nakladatelství navazující, obdobně rozměrné Laskavé medailony. I tato kniha obsahuje na padesát portrétů neprávem zapomínaných a zapomenutých spisovatelů tentokrát ne pouze ze Slezska a severní Moravy, nýbrž větší měrou z Valašska a částečně také z Hané. V memoárové podobě se tu objeví medailony spisovatelů provázané ukázkami z jejich tvorby z ostravska (J. Drozd, L. Čada, J. Veselský, M. Daněk aj.), z Opavska a Jesenicka (J. Blechta, V. Prokůpek, J. Zatloukal, J. Koudelák ad.), z Pobeskydí (B. Benešová, R. Svobodová, T. Svatopluk, B. Koňařík - Bečvan ad.), ale též z Valašska (M. Jahn, M. Jirko, O. Kalda, J. Karafiát, J. Kobzáň, P. Křenek, P. Křička, A. Kutinová, J. Marcha, J. Misárek - Slavičinský, L. Nezdařil, M. Podešvová, B. Vlček, J. M. Troska, O. Zemek ad.) či z Hané (F. O. Babler, E. Glocar, J. Galík, J. Kanyza, J. John, St. Krejčí, J. Kebza, J. Spáčil ad.) a ze Zlínska (R. Habřina, F. Pecháčková, F. Skácelík, Fr. Táborský, ale také třebas F. Pavlíček, J. Tomeček, tématicky svázaní s regionem). V doslovu Literatura nezná hranice pak kniha podává ve stručnosti užitečný přehled literární tvorby této moravské a slezské oblasti."

 Vydání tak rozměrného díla, jak Laskavých podobizen, tak i k vydání připravených Laskavých medailonů, co do tématického zaměření ojedinělého, jistě není zase až tak úplně snadné.

  "Vydání obou knih je ovšem vázáno také na podmínky mimoliterární, jak je u nás v současnosti bohužel obvyklé. Nicméně spolu s nakladatelem doufáme, že se zdárně vyřeší i materiální stránka a také Laskavé medailony, i tato kniha zejména pro knihovny, studenty i širší čtenářskou obec potřebná, se brzy objeví na knihkupeckých pultech."

  Vydat krátce po sobě dva tak poměrně objemné svazky jistě není běh na krátkou trať.

  "Na rukopisu Laskavé medailony, obdobně jako na již uvedené knize Laskavé podobizny, jsem pracoval dlouho, takovou knihu nelze napsat na jeden zátah, vrstvila se vpravdě desítky let a čerpal jsem pro ni materiál a inspiraci především ze svých dílčích článků v časopisech či rozhlasu, vycházejících povětšinou z mých přátelských vztahů se spisovateli, případně ze čtenářských zážitků z jejich knih, a ovšem z celé řady písemných podkladů, tedy z vydaných slovníků a studií, z archivů, z knihoven, ale i z běžné vzpomínkové publicistiky (např. při jubilejních příležitostech autorů). Je to velmi pracný způsob, nechtěl jsem se ovšem spokojit s pouhým konstatováním a mým záměrem bylo beletrizujícím slovem čtenáře zaujmout i pro časově dosti vzdálenou problematiku. Někdy to bylo pátrání vpravdě detektivní a leckdy jsem zejména potřebné životopisné údaje získal až po velké námaze, třebas až u rodinných příslušníků zapomenutého spisovatele, pokud se mi ovšem podařilo je nalézt. Nicméně zaujalo mne to, obzvláště pak u literátů z Valašska mně nejbližších. Podle čtenářského ohlasu na Laskavé podobizny soudím, že má kniha oslovila ne pouze pamětníky starší literatury z našeho regionu, ale i zájemce mimo jeho hranice (o čemž svědčí i loňské udělení Kischovy Ceny Laskavým podobiznám).“

Richard Sobotka

 

Se spisovatelem Oldřichem Šuleřem na téma román

 
  Není život trochu jako román? 

 „Tuze složitá otázka, kterou se po léta zabývají nejen literární teoretici, ale i samotní spisovatelé. Budu citovat alespoň něco: "Román je zrcadlo, se kterým jdeme po silnici. Brzy v něm vidím nebeský blankyt, brzy bahno louží na silnici. A člověka, který zrcadlo ve své nůši nese, obviňují z nemravnosti. Jeho zrcadlo ukazuje louže a oni obviňují zrcadlo! Obviňujte silnici, na níž louže je, nebo raději cestáře, který to zavinil." Kdo tuto pozoruhodnou myšlenku vyslovil? Autor jednoho z nejlepších světových románů Červený a černý, vl. jménem Henri Beyle, kryjící se pod pseudonymem Stendhal.

  Románem se stává literatura nejvýraznějším svědectvím své doby. Nikoliv ovšem zápisem fotografie - ač právě uměleckým ztvárněním ,může být přesvědčivějším dokumentem (byť subjektivním pohledem). Karel Čapek napsal řadu článků, studií a polemik na téma román (také se přel v Lidových novinách s Pavlem Eisnerem, který podceňoval český román ve srovnání s jeho klasiky). Příklon k obyčejnému životu je konečně příznačný pro tvorbu nejpřednějších českých prozaiků. Vezměte Vladislava Vančuru: "Obyčejnost sama je přece už zázrak! Já ho jenom zaznamenávám. Možná že věci taky tak trochu osvětluji, jako osvětlovač na posetmělém jevišti. Ve skutečnosti není jeviště vůbec setmělé. Je na něm plno denního světla. Proto lidé zavírají oči a vidí tak málo."
  Ovšemže toto zdůrazňování životní empirie neumenšuje nezbytný podíl inspirace fantazií, právě Vančura je toho důkazem. Nicméně romány životopisné, ať už autobiografické, nebo rodové ságy, se vždy četly nejvíce (Gorkého trilogie Moje univerzity, Thomas Mann s Budenbrooky, Rollandův Kryštof, Thomas Wolfe K domovu pohleď anděle, atd. atd., dalo by se uvádět do úmoru, jeden krásnější román než druhý). Ovšem s rozdílným přístupem autora a stylistikou, od klasického realismu po román moderní užívající reportážních postupů a ve zvýšené míře přínosu literatury faktu. Byla by to řeč na dlouho (a podrobněji se tomuto tématu věnuji ve svém rozsáhlém esejistickém rukopisu o tvůrčím psaní Třináctá komnata, který se snad dočká vydání - ale to už prozrazuji proti svým zásadám předčasně).

  Kolik románů máte za svůj literární život na svém kontě?

  V konfrontaci se světovým románem připadá mi skoro nevhodné mluvit o svých románech, ale budiž: V řádce bezmála čtyřiceti titulů je románů, povětšinou rozsáhlých (nad 300 i více stran) počítám-li odhadem asi deset (zbytek představuje literaturu faktu, pro děti, povídky, esej, bibliofilské a příležitostné tisky aj.), z nichž řádka byla poctěna cenami. Ale tohle už zní trochu domýšlivě, byť jenom cituji skutečný stav.

  Který z nich je vám nejmilejší?

  Připomínám si Viléma Závadu, jak na Bezručově Opavě na podobnou otázku odpověděl: "Když vyslovím v knížce vše, co jsem cítil a zamýšlel, odpadne mi od srdce, myslím na další tvorbu". Byť tak docela to patrně pravda není, prozaik si své postavy a děje stále nosí v sobě, tomu se nevyhne, všechny ho poznamenávají - je to krásné, ale i nebezpečné dobrodružství, kterému autor propadl celý.
  Těžko říct, který z mých románů je mi nejmilejší. S největším čtenářským zájmem se setkaly romány "Letopisy v žule", "Sláva a pád valašského pánbíčka", "Hořela lípa, hořela", esejistické "Je to chůze po kotárech", "Paměť domova". Každý nese stopu prožitku, neráz z autobiografie, a tu potom bývá hodnocení autora třebas i jiné než odborné kritiky, ba i čtenářů. "Dlouhé stíny" jsou mi milé pro intenzivní citový náboj, jaký prožívá mladý student, můj poslední román "Úhlavní přítel" už proto, že jsem jej právě jako septimán začal psát a po čtyřech přepracováních se dočkalo konečně loni vydání, nemusí však vždy jít o inspirací osobním zážitkem (byť i v takové próze chtě nechtě vždy je), mám tu na mysli např. svůj románový debut "Letopisy v žule", ale proto se přece nemohu zříci dalších svých románů. Na tuto otázku asi ani není možno odpovědět jednoznačně.

  Na jakém románu právě pracujete?

  Je to asi autorská pověrčivost, že se nemá vyzrazovat, co jsi sotva dopsal (byť ještě nevydal). Snad jen tolik, že by to měl být jakýsi souhrn lidského života našeho věku od II. světové války po dnešek, ale kdeže je výsledek, v nedohlednu. K vydání v ostravském nakladatelství Repronis je připravena kniha o zapomínaných a zapomenutých literátech ze Slezska a severní Moravy "Laskavé podobizny", ve Vsetíně vyjde v nejbližších týdnech Kobzáňovo "Nech sa buček zeleňá".

  Má román místo ve 3. tisíciletí a v jaké podobě?

  Ovšemže má, kolikrát byl už pohřbíván, vždy znovu ožil v ještě působivější podobě, odpovídající trendu doby. marná sláva, román je král prózy. má ovšem na své zpodobitele náročné požadavky. "Znakem génia je z chaosu života vytvořit vlastní svět a k tomu je potřebí co sdělit lidem a také tuze mnoho práce." To jsou, prosím, slova Romaina Rollanda.“

(Napsáno pro Zpravodaj ostravského střediska Obce spisovatelů, otázky kladl Richard Sobotka, květen 2004)