Třináctá komnata

   Byť by oněch několik avizovaných řádků bylo třeba i víc, nebo dokonce mnoho, v příměru ke 433 stranám knihy Oldřicha Šuleře Třináctá komnata jich bude vždy jen několik.
   Domnívám se, že jde o knihu dobrou, jak je u Oldřicha Šuleře obvyklé také dobře napsanou, popravdě o ,,nezastupitelnou pomůcku pro všechny zvídavé čtenáře, začínající spisovatele, studenty a milovníky literatury", jak je uvedeno na přebalu knihy.
   Oldřich Šuleř je znám svou systematickou prací na poli literárním, schopností organizačně zvládnout nepřeberné množství literárních podnětů, které za šest desítek let prošlo jeho literární dílnou. A konečně i tím, že těchto podnětů dokáže systematicky využít, jak je to ostatně patrné z jeho předchozích knih Je to chůze po kotárech a Paměť domova. Ve své prozatím poslední knize, jak je uvedeno ... ,,Autor, sám vynikající spisovatel, zúročil v tomto strhujícím textu několik desetiletí osobních zkušeností, a to nejen zkušeností tvůrce, ale také vysokoškolského pedagoga. Nabízí nám pohled do literárního zákulisí, seznamuje nás s jednotlivými literárními žánry, se svými oblíbenými tvůrci..."
   Kniha je skutečně podanou rukou všem, kdo se o literární tvorbu zajímají. A to od prvotního jiskření a magické přitažlivosti umění, přes kapitolu o literárním řemesle a další ne nepodstatné body v práci spisovatele, až po kapitolu o pravdivosti umění. Je v ní mimo jiné uveden také nezanedbatelný postřeh, že... ,,Nestačí jen něco napsat. Aby se rukopis proměnil v knihu, čeká autora jednání v nakladatelské redakci. Redaktor je první, kdo rukopis posuzuje." Ale to už je rukopis v konečné fázi, neboť předtím autor - ,,...musí v sobě najít sílu přepsat rukopis podruhé, popáté, možná podesáté, než vznikne dílo ve výsledném vyznění kupodivu celistvé, homogenní, které připadne čtenáři tak samozřejmé, jak ani jinak nemohlo být."
   Odborných návodů, jak se stát spisovatelem lze vyhledat celou řadu, většinou postavených na základech teorie. Kniha Oldřicha Šuleře vznikla na základě celoživotní literární praxe a její četba se může stát podnětným vodítkem pro začínající i zkušené autory.
   Knihu Oldřicha Šuleře Třináctá komnata, povídání o literatuře a tvůrčím psaní vydalo nakladatelství Mladá fronta 2007.
Richard Sobotka
Vloženo 10. 11. 2007



Spisovatelova třináctá komnata bez tajemství
 

   Známý prozaik a publicista Oldřich Šuleř vydal nyní obsáhlou knihu, nazvanou Třináctá komnata, která má být nejen jeho autorským vyznáním a ohlédnutím za ušlou tvůrčí cestou, ale i  jakýmsi rádcem nebo "pomůckou" pro ty, kteří chtějí psát. Tedy něco jako lekce z tvůrčího psaní. Můžeme říci, že je spíše široce založenou informací o všech souvislostech a problémech, které při vzniku literatury vznikají. Jde o téma nejen složité, ale svým způsobem ošidné. Šuleř je si toho dobře vědom, a proto rozvrhl knihu do kapitol tak, aby vždy pojednal o "jedné" ze  složek svého tématu a doslova to "anatomicky" člení do stále menších celků. Nutno přiznat, že jako zkušený literární publicista "myslí" takřka na všechno, co se nějak k literatuře nebo k živému tvůrčímu procesu vztahuje. Problém je v tom, že kniha vypovídá o jeho sčetlosti a znalosti, je ale značně extenzívní, rozbíhá se do několika stran, množstvím citátů z díla našich a cizích spisovatelů nás přímo zahlcuje, ale o vlastním tvůrčím procesu toho nakonec mnoho neřekne. Překvapuje, že Šuleř mlčí o problémech, které jako autor rozsáhlého románového díla určitě při tvorbě měl. Ten "osobní" prožitek z tvorby se mu jaksi vytratil. Ale i tak musíme mu přiznat erudovanost a zaujetí pro literaturu. To ostatně je ale o něm obecně známo. Kniha, kterou předkládá čtenářům, je spíše zajímavou literární kronikou, zprávou pozorovatele literárního života u nás za posledních více než padesát let, ale žádné vlastní tajemství tvorby nepodává.                                                                       
              Achiles 
Vloženo 25. 10. 2007





Pro konferenci v Jeseníku „Slezsko a Jesenicko v literárním zobrazení“ 29. září 2004


Jesenický spisovatel Oldřich Šuleř

  Na počátku mého vystoupení může leckdo vznést námitku, že renomovaný prozaik Oldřich Šuleř, právník, redaktor a dlouholetý organizátor spisovatelského střediska v Ostravě, přece se na Jesenicku nenarodil a na Jesenicku nebydlí. Je to plná pravda, a přece se tento autor zasloužil na úseku české beletrie mimořádným způsobem o zpodobení Jesenicka, někdejšího Frývaldovska s jeho kameníky, s jeho horskou přírodou severského typu, s jeho severní rovinatou částí přecházející do  nížiny táhnoucí se až daleko k Baltu.
   Ale Jesenicko, určující jeho rané zážitky z dětství, není hlavním tématem poměrně rozsáhlého a žánrově rozrůzněného díla umělce, který je také robustním zpodobitelem minulé i novější Ostravy a hlavně srdcem stále nejvíce spojen s Valašskem, kde dospíval. A přesto je to autor také do značné míry „jesenický“, zásluhou své prvotní životní inspirace, k níž se několikrát za své životní dráhy vrátil.
  Narodil se v železničářské rodině v Ostravě 1. června 1924 a od roku 1929 bydlel s rodiči v Hukovicích. Denně jezdil do české jednotřídky ve Vidnavě, v níž každá lavice znamenala jeden postupný ročník. Po ukončení páté třídy se již ocitá v Krnově, kde chodil do české měšťanky, a po zkoušce do sekundy českého gymnázia v Opavě zde navštěvoval školu až do října 1938, kdy gymnázium muselo evakuovat do Valašského Meziříčí.
   Toto město, někdy zvané také „valašské Atény“, ho přivedlo v prostředí  bohatého kulturního života na dráhu umělce. Na několik let se vzdálil od jesenického regionu, který mezitím prožil dramatický přelom, nicméně od padesátých let, v nichž se stal redaktorem ostravské stanice Československého rozhlasu, se najednou překvapivě mnohokrát vrací na Jesenicko, často až dvakrát týdně, s reportérským magnetofonem, ale i jako dychtivý badatel, který studuje  archiválie, hledá pamětníky starého života a dokonce dopisuje si i s těmi, kteří po roce 1945 už žili v Německu.
   I když v jeho prózách vztahujících se k Jesenicku najdeme leckde řadu údajů historických a geografických, stále musíme mít na paměti, že nejde o dílo vlastivědného badatele, ale umělce, který přetváří skutečnost podle své obrazivosti, který hledá to podstatné a typické v lidském společenství, co vyjadřuje atmosféru doby a prostředí.
   Připomenul bych zde antického Aristotela, z časů více než dva tisíce let od nás vzdálených, který již tehdy konstatoval, že ve čtenářích a vnímatelích se vytváří a ustaluje  obraz minulých dob  nikoliv podle přesných prací historiků, ale podle uměleckých děl, jež působí i svou emotivností a uměleckou přesvědčivostí. Cožpak o dramatismu trojské války nevypovídá více ztvárnění Homérovo, než přesný popis vykopávek pozdějších archeologů?
   Podíváme-li se nyní na tři knihy Šuleřovy o Jesenicku, půjde nám o pohled z hlediska krásné literatury, nikoliv o hodnocení historikovo. Proto pomíjím jeho publikaci Kraj žuly a mramoru z roku 1957.
   Stále zůstává v popředí naší pozornosti – pokud jde o Jesenicko – jeho dílo zřejmě nejzávažnější, jeho rozsáhlé Letopisy v žule, s nimiž zvítězil v roce 1957 v literární soutěži Svazu československých spisovatelů a Československého svazu mládeže a jež poté poprvé vyšly v roce 1958 v pražském nakladatelství Mladá fronta (podruhé roku 1961 v Krajském nakladatelství v Ostravě, potřetí  roku 1967 v nakladatelství Československý spisovatel v Praze). Ani dnes ještě autor tuto práci neopustil a přepracovává ji na základě pozdějších životních a uměleckých zkušeností do nového tvaru pro uvažované další vydání.
  Tato kniha v padesátých letech v kontextu české literatury, tehdy stále ještě pod výrazným direktivním dohledem komunistických ideologů, vzbudila značnou pozornost. Pozoruhodné bylo nejen mládí autorovo, vždyť tuto rozmáchlou ságu napsal autor  jen nemnoho překročivší tři desítky let života, ale také dotud nezvyklá tematika, obraz kraje donedávna v naprosté většině s obyvatelstvem mluvícím německy.  Jen málo  let po válce to bylo zcela neobvyklé. Právě v tom tušíme tu prvotní hlubokou inspiraci zarývající se v autorově duši z doby dětství, právě obraz Jesenicka byl prvním velkým úspěchem spisovatele, který v podstatě byl ještě na počátku své dráhy.
   Vstupní kapitoly románu překvapí svým hlubokým dojmem, jímž působí na čtenáře. Jsou to baladické obrazy životních etap, v nichž se rodí kořistnický charakter rodu cukmantelských Tröstrů v protikladu k důvěřivé rodině pacholka a brzy nato dříčského kameníka Hankeho. Šuleř dovede nejen ve zkratce zachytit prostředí a ráz krajiny, jež je úzce napojena na Nissko  na pruské straně, ale také umí psát věrohodné dialogy, plné dramatismu, zároveň s dobrým vystižením psychologické stránky jednajících postav. Jsou to charaktery ostře řezané, z různých sociálních vrstev, plnokrevné, výstižně navzájem odlišené. Právě v první části se nejvíce vzepjalo umělecké mistrovství Šuleřovo, tam, kde neměl k dispozici tolik dokumentů a kde musel vytvářet vlastní psychologické pojetí postav, o nichž se ví málo. I když ani další kapitoly nejsou dílem průměrného autora, ale přesvědčují o schopnostech vytvářet do detailů propracované scénky včetně živých dialogů, přesto zůstává dojem, že se zde více projevuje úsilí zůstat kronikářsky věrný na úkor umělecké koncepce, jež se řídí jinými zákony.
   Při studiu všeho, co dosud bylo o Jesenicku, zvláště na úseku vlastivědné literatury, napsáno, musel se Šuleř nutně střetnout také se starými bájemi a pověstmi v německém jazyce. Již několik snaživých lidí se pokusilo po roce 1945  přetransponovat tyto pověsťové podklady do nových textů v češtině, ale ze starších dob nesmíme zapomenout ani na Vlastenecké putování po Slezsku od Františka Slámy z roku 1886 nebo na Staré pověsti slezské, vydané poprvé v roce 1934, jejichž autorem je František R. Jura. Pochopitelně u těchto dřívějších autorů byla hlavní pozornost upřena na oblasti s obyvatelstvem českého jazyka a širšího Jesenicka se dotýkali jen okrajově. Šuleř má poměrně velké zkušenosti se zpracováním takových témat z valašského prostředí, kde ve svých knihách hýří lidovými úslovími a slovy s názvukem nářečí, ať je to např. Nic nalhaného, máloco pravda (1990), Poklad pod jalovcem (1993) nebo Zbojnické pohádky a pověsti z Valašska (1993).
  Tak nemohl pracovat v případě své knihy s jesenickými pověstmi s názvem Modrá štola a jiné pověsti z hor na severu z roku  1985 (nakladatelství Albatros v Praze). Nepokoušel se ovšem ani zčeštit vlastní jména původních postav, které vystupují v textech německých, takže v Modré štole je to ovčák Konrád, tkadlec Teodor, rytíř Helembert, pastucha Gill, hejtman Tymlink, nebo kuchařka Matta a loupežník Zachariáš Hunzaches. Originálním přínosem Šuleřovým je u těchto jesenických pověstí určených spíše dětskému čtenáři jejich výrazná beletrizace včetně působivých dialogů a také kompoziční sevřenost příběhů, jež vždy spějí k výraznému zakončení. Ovšem i zde se cítil zřejmě nejlépe, když v pověsti je řeč o pasácích a ovečkách, tehdy se objeví náznak koloritu téměř beskydského typu. Do živého vypravěčského stylu občas zapojil i přiléhavá úsloví, jako „Ej věru, je tomu tak, jak se říká: dobří sousedé – poloviční blahobyt!“ (Vozka).
   Konečně je to kniha Severní svahy z roku 1997 (Knižní klub v Praze), která je – přes zdánlivě jen lehce nahozené vyprávění – Šuleřovým nejvnitřnějším svědectvím  o vlastním přilnutí k Jesenicku.  Skládá se ze tří částí, první je nazvána Dogy   a je to působivé vystižení pocitů malého chlapce, který jezdí vláčkem do české třídy ve Vidnavě, přátelí se s německým hochem ze mlýna a je posléze překvapen, jak musejí české rodiny utíkat v roce zfanatizovaného henleinismu. Štěkající dogy ve dvoře, jímž si zkracoval cestu na vlak, jsou symbolem nebezpečí, které v tomto prostředí Jesenicka pro Čechy najednou vyvstalo.
   Prvotní a hluboce zaříznuté pocity dětského Oldřicha Šuleře, na jedné straně bezpečí domova s otcem a milující matkou, na druhé – jak uvádí na počátku druhé části Severních svahů nazvané Ruřiště (vlastně jde o Rejvíz) – „nevypuditelná představa chladné cizoty tohoto kraje“.  Jakmile brzy po válce přijíždí jako vysokoškolák znovu na Jesenicko, mísí se v něm nostalgická vzpomínka na šťastná léta v rodinném závětří  a zároveň vědomí jakési cizoty. Když vlak stoupá horskou krajinou „měnlivou jako v kaleidoskopu“,  „v tu chvíli byl ochoten zapomenout na zraňující odkaz vlastního dětství“. Pomiňme v této knize část třetí s názvem Žula, která není z hlediska slovesného umění nejšťastnější a je spíše splátkou na faktografii doby padesátých let (dokonce s poněkud nepravděpodobným hepyendem), a všimněme si ještě zmíněného textu Ruřiště.
   Bylo by naivní zkoumat, co je zde autenticky svéživotopisného a co je fikce. Jde přece o umělecké dílo, nikoliv o memoáry. Ale co neztratí ani po letech na svém významu, jsou – na pozadí hlavní příběhové linie milostných peripetií – nerozsáhlé a výrazně viděné postřehy o hloučku prvních osídlenců uprostřed zakřiknutých Němců, přičemž Šuleř barvitě předvádí vševládného komisaře jako podvodnického recidivistu, prvního národního správce hotelu, jenž byl podobného ražení, i německého hajného, navrátivšího se koncentráčníka, kterého někdo neznámý s nacistickou minulostí tajně sprovodí ze světa. Šuleř nikoho nešetří a také neglorifikuje, vidí ostře  a spravedlivě, aniž přidává vlastní hodnocení. Obraz doby i prostředí pravdivý, působivější než striktně vědecká historická studie.
   Jesenicko v rozsahu okresu Jeseník, krajina kromě severní strany všude od okolních krajin oddělená horami. Německá vlastivědná literatura 19. století uváděla, že tam proto žije specifický „Völkchen“, odlišný od jiných oblastí. Je tomu tak i dnes, kdy zde žijí ve většině Češi? Je i nyní Jesenicko zcela specifické, odlišné od jiných částí Slezska, Moravy i Čech? A jaké je dnešní Jesenicko a jeho lidé, právě to by měla ukázat i literární tvorba, k níž přispěl také Oldřich Šuleř dílem podstatným
.

Jiří Urbanec

 

Hořela lípa, hořela...


  Našim posledním romanopiscem je snad skutečně spisovatel Oldřich Šuleř. Debutoval románovou kronikou z Jesenicka Letopisy v žule, z téhož regionu je také román Severní svahy, z Valašska partyzánská kronika Na srnčích nohách a román Sláva a pád valašského pánbíčka. Kromě dlouhé řady dalších titulů je to i nejnověji vydaný román Hořela lípa, hořela... (nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy, 2002), jediný román čerpající tématicky z hornického prostředí Ostravska v období 50. let 20. století.
   K psaní těchto neobyčejně obsahově i myšlenkově rozsáhlých prozaických děl má Oldřich Šuleř kromě záviděníhodné dispozice umělecké také rozsáhlou sbírku životních zkušeností: pracoval jako horník, knihovník, rozhlasový a časopisecký redaktor, ředitel nakladatelství, elektrárenský strojník a také jako vedoucí činitel ve spisovatelské organizaci. To vše je dobře patrné ze stavby díla i vypravěčského kumštu, kdy jsou jednotlivé stavební prvky účelně využívány k vyvrcholení autorského záměru a děj kulminuje nejen v každé kapitole, ale celkovým vršením pak také na závěrečných stránkách románu.
   Námětově se příběh odvíjí od osudu havířského synka Gustava Gazdy, který se poctivostí v životě i v práci probojuje do čela havířské party a jeho kariéra posléze vrcholí funkcí generálního ředitele. I když jména jsou pozměněna, je příběh postaven na reálném základě. Autor nic nezakrývá a nic nezveličuje. Bez umělých a tendenčně laděných zásahů nechává příběh plynout v časech 50. let minulého století, v časech novátorských metod, rekordů, drsného prostředí hornických part, stranických funkcionářů, tedy v době důvěřivých, pracovitých ba hrdinných lidí, kteří navzdory absurdní politické mašinérii na pozadí odvedli obrovský kus práce. Hornický synek Gustav Gazda už z tohoto soukolí nedokáže a ani nemůže uniknout. A když při instalaci na post generálního ředitele přece zaváhá, vysvětlí mu jeho situaci a nemožnost vycouvat ze svěřené funkce stranický tajemník: "Jednou jsi dělnický ředitel, vybraný prototyp představitele vládnoucí dělnické třídy, máš za sebou příkladnou proletářskou minulost, otec revolucionář, celá rodina oběť brutálního vykořisťování uhlobarony. ... - ty jednoduše nesmíš zklamat. My jsme tě vynesli nahoru, teď musíš splatit, co dělnické třídě dlužíš!" Jedinou nadějí na únik je smrt. Ta přichází po nečekaném úderu mozkové mrtvice teprve šestatřicetiletého generálního ředitele až po dlouhých devíti letech pomalého umírání v téměř úplné nehybnosti. Hrdina příběhu a zároveň hrdina práce umírá zapomenut, opuštěn a ještě za svého života, ale už na smrtelném loži, pošpiněn a zneuctěn. Je to jasnozřivá předzvěst časů následujících, kdy si o padesát let později na tyto lidi už nikdo nevzpomene, a pokud ano, pak jen s úsměškem. O někdejším hrdinství dnes zapomenutých lidí vypovídá citát akademika Otto Wichtrle z úvodu knihy: "Ani v sebehorším režimu se nemohou nedít i věci pozitivní."
   Autor se nevyhýbá drsné havířské mluvě, ale nepoužívá vulgarismů samoúčelně, nýbrž promyšleně jako stavebních kamenů svého vypravěčského umění.      
  Vyprávění do jednotlivých kapitol člení strofy textu písně nevinnosti, obětování, neštěstí a zrady Hořela lípa hořela... Její završení v celistvosti pak příběh také uzavírá.
   Není mnoho autorů, kteří se dnes zabývají zapíranou, zapomínanou a jakoby neexistující dělnickou tématikou. Spisovatel Oldřich Šuleř ji knihou z hornického prostředí obohatil přímou a do hloubky vyoranou brázdou. 
 (SB)

Oldřich ŠULEŘ

   Narozen 1. června 1924 v Ostravě. Protože jeho otec železničář pracoval na několika místech Slezska a severovýchodní Moravy, poznal Oldřich Šuleř Vidnavu na Jesenicku, kam začal chodit do školy, poté studoval na gymnáziu v Opavě, ale po německé okupaci pohraničí maturoval ve Valašském Meziříčí 1943. Do konce války byl nuceně v „Totaleinsatz„ na šachtě v Ostravě a ve zbrojovce ve Vsetíně. Po válce studoval práva v Praze (JUDr. 1950), nicméně ho táhla více literatura, takže se stal redaktorem Československého rozhlasu v Ostravě, 1956 byl metodikem Krajské lidové knihovny, 1957 – 1961 ředitelem Krajského nakladatelství v Ostravě, zároveň vedoucím redaktorem měsíčníku Červený květ. 1961 – 1970 působil jako tajemník ostravské pobočky Svazu československých spisovatelů, po sovětské okupaci se uchytil jen jako strojník v elektrárně, později až do roku 1984 vykonával funkci právníka Okresní správy silnic v Novém Jičíně. Po 17. listopadu 1989 byl zvolen předsedou ostravského střediska Obce moravskoslezských spisovatelů (do 2000), v letech 1995 – 2000 byl i předsedou celé Obce moravskoslezských spisovatelů. V současnosti je předsedou komise česko - slovenské  soutěže literatury faktu E. E. Kische.

   Jako prozaik je námětově věrný především třem oblastem: Ostravě s jejími vývojovými proměnami a zvraty, Jesenicku se zážitky kolem druhé světové války a zvláště Valašsku, jež je mu nejbližší a jemuž věnoval několik knih obdivu a skutečného přilnutí srdce. Jesenickem začal – jsou to nejen rozsáhlé Letopisy v žule zachycující několik generací slezských kameníků, ale i román Severní svahy a pověsti Modrá štola. K minulosti města Ostravy se vrátil  velmi pěkným beletrizujícím shrnutím v knize Bílý kůň ve znaku a především romány Měsíční krajina a Dlouhé stíny, přičemž neváhal se kolem roku 1968 pustit i do žité současnosti (Vášnivé povahy a Marné návraty) a později podívat se zpětným pohledem na atmosféru dnes již odeznělého prostředí ostravských šachet a jejich někdejších oslavovaných „hrdinů„ (Hořela lípa, hořela). Sám o sobě a lidech kolem něho v elektrárně na počátku „normalizačního„ období psal v pozoruhodném románu Horký provoz. A pak je to Valašsko a beskydská krajina, důvěrně známá a místy až adorovaná, především v knihách širokého pohledu na život a jeho zvyky v knize Je to chůze po kotárech!  a v láskyplné a věcně dobře podložené knize o kulturním Valašsku Paměť domova. Ale Šuleř nezůstal jen u komplexního poznání,  věnoval i pro dětský svět několik svazků pohádek a pověstí, vydal též román s kontroverzní postavou někdejšího města Valašské Meziříčí Sláva a pád valašského pánbíčka, napsal jazykově velmi působivou a téměř lyrizující  legendu o životě malíře Kobzáně O Janíčkovi malérečkovi, několikrát se vrátil k různým příhodám z doby partyzánů v Beskydách a vyzpíval i obdiv ke krajině a přírodním zákoutím v knize Zpěvník léta.
  Je to autor širokého záběru a v některých knihách robustního podání, nicméně má i jemný smysl pro prchavé chvíle přírodního okamžiku za různých denních dob. Nepíše bez trvalého zřetele k dobré úrovni jazyka a je vnímavý k odstínům řeči, dovede střídmě a vhodně užít lidová úsloví a pojmenování, aniž sklouzává k povrchnímu folklorismu. V Šuleřovi, slovesném umělci usilujícím o podání v různých žánrových rovinách, je zároveň i něco „martínkovského„, ta snaha prospět rodnému kraji též široce založenou popularizací, která se v knížkách dokumentární povahy nevyhýbá ani přesným detailům a ověřeným faktům. Usiloval vždy o proniknutí do předního proudu české literatury, což nepřímo lze doložit i místem vydání (hodně Praha), ale přesto chce zůstat svůj. Oknem domova vidět svět, takové bylo motto ostravského večera k sedmdesátinám a tak lze nejlépe charakterizovat ráz jeho díla  i poslání jeho rozsáhlé tvorby.

                                                                                              Jiří Urbanec