Bravo ostravské baletní inscenaci
NGOA-É, představení prosycené smutkem i  optimismem
  Proč si koupit lístky na ostravského Jakobína


Seznam starších článků, televizních scénářů aj.


Romeo a Julie

Bravo ostravské inscenaci Prokofjevova baletu Romeo a Julie 

   Dlouhotrvající potlesk a volání bravo v průběhu i na závěr divadelního představení – to jsou spíše znaky premiér, kdy hlediště z části zaplnili dobří známí účinkujících, snadno odpouštějící menší i větší prohřešky v uměleckých výkonech. Pokud se totéž objeví při reprízách, je třeba před tvůrci inscenace s úctou smeknout. Bravo bylo slyšet i při nepremiérovém uvedení Prokofjevova baletu Romeo a Julie dne 5. dubna 2007 v Národním divadle moravskoslezském Ostravě. 

   Tým inscenátorů: Dirigent Paulo Gatto, choreograf Igor Vejsada, režisér Michael Tarant, výtvarník scény David Bazika a výtvarnice kostýmů Dana Hávová. Účinkující dne 5. dubna: Saori Fukuda (Julie), Lukáš Lepold (Romeo), Vladimír Vašků (Merkucio), Michal Bublík (Benvolio), Vladimír Ivanov (Tybalt), Jan Kolda (Paris), Dana Muntágová (chůva), Petr Miller (páter Lorenco), Tamara Černá (Kapuletová), Markéta Pospíšilová (Monteková), Miroslav Rataj (Kapulet), Václav Živný (vévoda veronský) aj.

   Šéf baletu NDM Igor Vejsada prozradil, že na vytvoření choreografie k Romeovi a Julii se dlouho připravoval. Cítil, že musí umělecky i lidsky uzrát, aby se mohl pustit do choreografického zpracování Prokofjevova díla, jehož uvedení na světová jeviště nemělo snadnou cestu.
   Skladatel (narozen 1891, zemřel 1953) komponoval balet po svém návratu z dlouholetého pobytu v cizině do Sovětského svazu, tedy v třicátých letech minulého století pro Kirovovo divadlo v Leningradě (dnes Sankt Petěrburg). Třebaže tvořil na objednávku, nebyl balet vedením scény nakonec přijat a byl stažen také z přípravy ve Velkém divadle v Moskvě, prý pro hudbu, která byla označena jako netaneční. Nakonec měl světovou premiéru v Brně - 30. 12. 1938, a sice v dnešním Mahelově divadle! Vzbudila však rozpaky a inscenace se uváděla pouze šestkrát. Další osud Romea a Julie byl již naštěstí příznivý, neboť se stále vrací na jeviště předních divadel. Také Igora Vejsadu a celý ostravský inscenační tým Prokofjevova hudba inspirovala natolik, že vzniklo představení, které potěší.
   Choreograf nechtěl vytvořit klasickou baletní kompozici, v níž budou dominovat jednotlivá velká čísla hlavních představitelů, ale šlo mu o taneční divadlo, v němž každý pohyb kohokoliv, někdy až zcela civilní, má svůj opodstatněný význam a přispívá k celkovému vyznění inscenace a podtrhnutí děje. Na začátku prvního jednání přivedl na jeviště značný počet tanečníků, aby vytvořil atmosféru města, kde se na náměstí setkávají především mladí lidé. Ti spolu dovádějí, smějí se, jako by mezi nimi neexistovaly problémy. Tato scéna je založena nejdříve na hodně chaoticky působících tanečních kreacích. Když se proti sobě vymezí znepřátelení Montekové a Kapuletové, pohyb je sevřenější, uspořádanější - klasičtější. Klasických baletních prvků pak přibývá v dalších scénách, např. když Julie dovádí s chůvou. Už v těchto okamžicích se prokazuje, že si Igor Vejsada vybral velmi dobře, jestliže do titulní role obsadil mladičkou, křehkou Japonku Saori Fukuda, absolventku vídeňské baletní školy. Přesvědčivě zobrazuje dospívající dívku, dychtivou a plnou očekávání čehosi jedinečného. Její gesta působí neobyčejně lehce, při výskocích jako by se vznášela. Zdá se, že v inscenaci má právě Julie nejvíce tanečních výstupů, v nichž je dán prostor klasickému projevu i tím, že byla vytvořena baletní čísla, ovšem velmi nenásilně navazující na předchozí akce. (Pozn.: Julii v Ostravě tančí také Japonka Yuriko Kitamura.)
    Velkolepě působí v prvním jednání ples u Kapuletů. Kromě tanečníků a choreografa je za to zapotřebí pochválit režiséra a scénografa. Divák se nestačí divit, co dokáže promyšlené osvětlení, jak se dá vykouzlit na jevišti bez nábytku honosné zámecké prostředí. Tomu napomáhají i  kostýmy tanečnic, evokující dobu renasance. Dramatičnosti plesu dodává kontrast mezi až děcky vypadající Julií a její ženky vyzrálou a pohlednou matkou, která jednou zamilovaně hledí na svého muže a vzápětí koketuje s Tybaltem. Pohyby Tamary Černé vhodně doplňuje projev činoherce Miroslava Rataje, který svými gesty věrohodně popisuje charakter tvrdého Kapuleta.  Záměr využít pro inscenaci typově jedinečných osobností Národního divadla moravskoslezského, kteří nejsou členy baletního souboru, je možno označit za dobrý nápad, ať už v uvedeném případě, dále v roli vévody veronského, v níž alternují pěvci Václav Živný a Martin Gurbal´, či v postavě pátera Lorence, jehož v dobře promyšlené pohybové zkratce ztvárňuje Petr Miller, známý z mnoha operetních inscenací.
    Po plese, kde se Julie seznámí s Romeem, oba titulní hrdinové pochopí, že se do sebe zamilovali. Posléze přijde na řadu tolik známá balkónová scéna. Tady opět velmi překvapil scénograf: Z nenápadného tmavého „můstku“ pouhým jeho vyzdvižením vytvořil místo, kde dochází k dojemnému vyznání lásky. Oba protagonisté byli při něm velmi přesvědčiví. Jejich pohyby spolu souzněly, chvílemi byli jako jeden, z tváří jim vyzařovala něha až do zadních sedadel. Když Romeo zvedl ruku v závěrečném gestu loučení, hlediště sotva dýchalo a pak …aplus.
    V druhém jednání velmi upoutá pohybově náročná scéna souboje mezi Tybaltem a Merkuciem a posléze Tybaltem a Romeem, která přichází až po té, co se mládež na náměstí pobaví Romeovou zamilovaností, kterou on dává světu velmi rád najevo, a až po té, co se díky pochopení pátera Lorence uskuteční tajný sňatek milenců. Všichni tři tanečníci jsou v bojových akcích obdivuhodně hbití a věrohodní v projevovaných pocitech. Pochvalu si zaslouží i taneční projev chůvy, jež vnáší do děje v prvním i druhém jednání uklidňují humor. 
   Třetí jednání je velkou ukázkou tanečního mistrovství protagonistů, též invence choreografa – např. při loučení Romea s Julií, před jeho útěkem z města, nebo v okamžicích Juliina umírání, které je bez zbytečných gest a patetičnosti,  což kontrastuje se scénou, kdy je její zdánlivě mrtvé tělo přineseno do kaple. Tady režisér, scénograf a choreograf pro diváka připravili velkolepý obraz: Pochod truchlících, kontrast tmy světel a pochodní,  a k tomu průhledná stěna, jež symbolicky oddělí tělo dívky od pozůstalých. Tyto „rekvizity“, ač jsou na jevištích mnohdy používány, ostravskou inscenaci rozhodně nekazí, ale pomohou z ní učinit velké divadlo. Závěr, po návratu Romea a jeho odchodu za milovanou do „země stínů“,  je vytvořen podobně. Za průhlednou stěnou, která symbolizuje hranici mezi životem a smrtí, svárem a láskou, zůstává na straně živých dav a v něm ti, kdo byli příčinou neštěstí milenců, především rodiče, kteří kvůli vzájemné nenávisti,  neústupnosti a nepochopení svých dětí nezvratně přišli o svůj nejcennější poklad.
   Myslím si, že i při dalších reprízách ostravské inscenace Romea a Julie se bravo zopakuje, zaslouží si je samozřejmě a především Prokofjevova hudba interpretovaná operním orchestrem NDM pod taktovkou Paula Gatto.
                                                                                                   Eva Kotarbová


Vloženo 8. 5. 2007








Ngoae-noviny


   NGOA-É, představení prosycené smutkem i optimismem

   V ostravském Divadle Antonína Dvořáka byl uveden ve světové premiéře 17. února 2007 titul NGOA-É,  hudební představení současného skladatele Pavla Helebranda.  Tato novinka, napsaná pro profesionální pěvce a hlavně dětské hlasy, na motivy Ezopových bajek, ,je  strhujícím obrazem lásky k světu a divadelnímu umění, zároveň i snahou poukázat na fakt, že za mnohým, co je černé
, nebezpečné a zničující, je možno najít naději pro jedince i společnost, naději, která je v inscenaci symbolizována pramenitou, životodárnou vodou.  Nejbližší repríza je25. března 2007.
   Hudební skladatel Pavel Helebrand  komponoval své dílo Ngoa-É asi tři roky jako tzv. otevřené divadlo, které se v průběhu času obohacovalo o scénické a hudební ztvárnění dalších Ezopových bajek. Jedna z jeho „mladších“ verzí byla představena publiku např. loni v létě v prostředí slezskoostravského hradu. Od té doby se hudební představení opět změnilo, obsahově rozšířilo a  režijně v něm byly zdařile využity technické a prostorové možnosti, jež nabízí jeviště i hlediště klasického divadelního domu, a troufám si konstatovat, že bylo vytvořeno jedinečné umělecké dílo, kterým by se Národní divadlo  moravskoslezské Ostrava mělo prezentovat i za hranicemi našeho regionu. Nutno zdů
raznit, že Pavel Helebrand je zároveň libretistou a režisérem inscenace. V tomto případě se jedná o symbiózu, která dala vzniknout myšlenkově, hudebně i scénicky  ucelenému představení. Diváka může překvapit gejzírem nápadů, směřujících ke konečnému cíli: nadšenému vyjádření obdivu k přírodním živlům, světu, Vesmíru, všemu, co tyto danosti  obsahují a ovlivňují.
   Výjimečné představení bylo připraveno v úzké spolupráci autora s dětským Operním studiem, které existuje pod vedením sbormistryně Lenky Živocké už 13 let při Národním divadle moravskoslezském.  Nešlo tu jen o nastudování už napsaného partu, ale o přímou tvůrčí spolupráci, kdy byly podněty dětí často zdrojem pro Helebrandovo komponování, a také ho mnohdy přivedly k režijním postupům, jejichž výsledkem je spontaneita a nekřečovitost hereckého a pěveckého projevu všech účinkujících členů studia. Díky profesionálnímu vedení mladých zpěváků sbormistryní Lenkou Živockou (v inscenaci vystupuje někdy až téměř 60 dívek a chlapců) jsou sbory i sólové árie dětmi dobře zvládnuty, a protože jsou umocněny nadšením, pramenícím z podílu na tvorbě inscenace,  působí ve výsledném dojmu na diváka jako balzám, jenž dává zapomenout na jindy prožitá divadelní klišé.
    Premiérové představení bylo složeno ze šesti bajek (Zajíc a Želva, Ovečka a vlci, Kůň a Osel, Kdo je mocnější?, Kdo je nejkrásnější? a Lampa a hvězdy) a písně Ngoa-É.  Sólista opery NDM Vojtěch Kupka působil strhujícím dojmem, když se převtělil do starého, umírajícího zvířete, marně prosícího Osla o pomoc při těžké práci. Pěvkyně Anna Číhalová zase přesvědčivě zahrála a zazpívala pyšnou, krásnou Lampu, jež se hloupě směje zdánlivě pomíjivému svitu hvězd, s velkým temperamentem, vášní, vyjádřenou patřičným zabarvením jejího příjemného hlasu. Pochvalu si zaslouží i další vystupující profesionálové  - mnozí členové činohry a baletu NDM i komorní mužský sbor a orchestr této scény, jmenovitě např. šéf baletního souboru Igor Vejsada za pohybovou kreaci, v níž ztvárnil Supa. Je obdivuhodné, jak dokonale ovládá své tělo,  a  proto v působivé zkratce dokázal charakterizovat nebezpečného dravce.
   Neobvyklost představení umocňuje při každém jeho uvedení také hostování některého ze známých dětských sborů z Ostravy a okolí. Vystupují při provedení nesmírně emotivně působícího závěru bajky Kdo je mocnějš
í?, tedy Slunečního kanónu, kdy jsou na jeviště přivezeny hendikepované děti na vozíčcích. Tak se do inscenace postupně zapojují žáci a učitelé z Múzické školy v O.-Mariánských Horách, dále bruntálský sbor Rosnička, opavská Kulhavá noha  aj. Tento režijní prvek směřuje k tomu, aby si člověk uvědomil, že každá živá bytost má své místo na Zemi, kde ji laskají paprsky Slunce. Zároveň je cestou k velmi těžko dosažitelnému cíli,  vzbudit v mládeži trvalý zájem o operní umění. A je tu další  klad uměleckého počinu skladatele Pavla Helebranda a zároveň všech, kdo dílo dovedli k premiéře. Připomenu ještě aspoň dirigenta Jurije Galetenka a hostující dramaturgyni Terezu Pogodovou.
   O hudebním představení Ngoa-É by se dalo ještě mnoho napsat, stálo by za to podrobně rozebrat Helebrandovy skladatelské postupy, využití palety hudebních nástrojů a jejich zvukových možností apod.  Pro běžného diváka je však důležité, aby věděl, než přijde do divadla, že skladatelova novinka opravdu podmaňuje i dynamičností, lyrickými pasážemi, stejně tak jako  několika velkými áriemi, či dokonce melodiemi, v nichž si autor odskočil do světa  populární muziky.
  (Ngoa-É  je Helebrandem vytvořené zvukomalebné označení pro prameny života a fantazie.)
 Eva Kotarbová
Vloženo 20. 3. 2007





Jakobín

Proč si koupit lístky na ostravského Jakobína

   Operní umění má své stálé obdivovatele, kteří nevynechají jedinou premiéru a mají pak možnost srovnávat jednotlivé inscenace, uváděné na téže scéně v průběhu několika desítek let. Takové diváky a příznivce má i Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Je tu ale i další publikum – lidé, kteří chodí na operní představení příležitostně. Nic nesrovnávají a odnášejí si z něj buď kladný, nebo záporný zážitek. Poslední ostravská inscenace Dvořákovy opery Jakobín má šanci ty první i druhé uspokojit.  Měla jsem možnost vidět premiérové představení v sobotu 16. 12. 2006.
  Příběh, v němž  dojde k usmíření otce se synem, hraběte Viléma a jeho Bohuše, jenž dlouhá léta žil v cizině s milovanou ženou, neuznávanou hraběcí milostí,příběh v němž nakonec není bráněno lásce mezi učitelským mládencem a Terinkou (dcera starého učitele), režijně nastudoval ředitel uvedeného divadla Luděk Golat. Ten inscenoval Dvořákovo dílo v klasickém duchu, nevnesl do svého pojetí nic, co by měnilo celkové myšlenkové vyznění opery nebo smysl jednotlivých situací..
   Obsazení rolí slibuje v každé variantě pěkný zážitek. Martin Gurbal´ (hrabě Vilém), Vladimír Chmelo (Bohuš, hraběcí syn) a Alexander Podolkov (purkrabí) dali na premiéře plně vyniknout svým hlasům. Podolkov k tomu nabídl i skvělé herectví, v němž se zračil veliký smyl pro humor a umění dotáhnout komičnost situací i dokonalým výrazem tváře, jímž se potěšili též diváci sedící v zadních řadách hlediště. Bravo!
   Václavu Morysovi (Jiří, učitelský mládenec) role také sedí a odvedl dobrý pěvecký i herecký výkon. V paměti diváků možná utkví i Jiří Halama, ztvárňující starého učitele Bendu. Nedisponuje sice tím, čemu se někdy říká velký hlas, ale to v jeho případě nevadí. Zaujal hereckým ztvárněním postavy, lze mu uvěřit, že je poctivým, ustaraným venkovským kantorem, který mnoho dokáže, ale může i pokazit, když dceři Terince zakazuje lásku k Jiřímu a vnucuje jí za manžela postaršího purkrabího.
   K tomu pěknému při premiéře patřil i výkon Evy Dřízgové-Jirušové (Bohušova žena) a Agnieszky Bochenek Osiecké (Terinka). Taky jí to zpívá a je půvabná a temperamentní! S učitelským mládencem tvoří sympatický pár. 
  
Inscenace má podle mne i menší vady na kráse: Měně jí sluší trochu kýčovitá scéna  (výtvarníka Jaroslava Maliny) s velmi rozměrnou malbou zámku na kopečku, umístěnou v pozadí jeviště,  a kostýmy některých postav (výtvarnice Heleny Anýžové), hlavně hrabě Vilém by si zasloužil něco vhodnějšího vzhledem ke svému velmi vysokému vzrůstu.
   Závěr? Stojí opravdu za to koupit si lístky na ostravského Jakobína a prožít tak operní dílo, které Dvořák opatřil mimo jiné i onou známou árií „My cizinou jsme bloudili…“, jež v každé době, kdy je opera inscenována, vybízí k zamyšlení nad smyslem domova – vlasti i rodiny. Stojí za to poslechnout si operní orchestr, hrající pod taktovkou zkušeného dirigenta Václava Návrata, který se vždy rád vrací k české operní klasice.

Eva Kotarbová
Vloženo 13. 3. 2007