Bravo ostravské inscenaci Prokofjevova baletu Romeo a Julie
Dlouhotrvající potlesk a volání bravo v průběhu i na závěr divadelního představení – to jsou spíše znaky premiér, kdy hlediště z části zaplnili dobří známí účinkujících, snadno odpouštějící menší i větší prohřešky v uměleckých výkonech. Pokud se totéž objeví při reprízách, je třeba před tvůrci inscenace s úctou smeknout. Bravo bylo slyšet i při nepremiérovém uvedení Prokofjevova baletu Romeo a Julie dne 5. dubna 2007 v Národním divadle moravskoslezském Ostravě.
Tým inscenátorů: Dirigent Paulo Gatto, choreograf Igor Vejsada, režisér Michael Tarant, výtvarník scény David Bazika a výtvarnice kostýmů Dana Hávová. Účinkující dne 5. dubna: Saori Fukuda (Julie), Lukáš Lepold (Romeo), Vladimír Vašků (Merkucio), Michal Bublík (Benvolio), Vladimír Ivanov (Tybalt), Jan Kolda (Paris), Dana Muntágová (chůva), Petr Miller (páter Lorenco), Tamara Černá (Kapuletová), Markéta Pospíšilová (Monteková), Miroslav Rataj (Kapulet), Václav Živný (vévoda veronský) aj.
Šéf baletu NDM Igor Vejsada prozradil, že na
vytvoření choreografie k Romeovi a Julii se dlouho připravoval. Cítil, že musí
umělecky i lidsky uzrát, aby se mohl pustit do choreografického zpracování
Prokofjevova díla, jehož uvedení na světová jeviště nemělo snadnou cestu.
Skladatel (narozen 1891, zemřel
1953)
komponoval balet po svém návratu
z dlouholetého pobytu v cizině do
Sovětského svazu, tedy v třicátých letech
minulého století pro Kirovovo
divadlo v Leningradě (dnes Sankt Petěrburg). Třebaže tvořil na
objednávku,
nebyl balet vedením scény nakonec přijat a byl stažen
také z přípravy ve
Velkém divadle v Moskvě, prý pro hudbu, která
byla označena jako netaneční.
Nakonec měl světovou premiéru v Brně - 30. 12. 1938, a sice
v dnešním
Mahelově divadle! Vzbudila však rozpaky a inscenace se
uváděla pouze šestkrát.
Další osud Romea a Julie byl již naštěstí
příznivý, neboť se stále vrací na
jeviště předních divadel. Také Igora Vejsadu a
celý ostravský inscenační tým
Prokofjevova hudba inspirovala natolik, že vzniklo představení,
které potěší.
Choreograf nechtěl vytvořit
klasickou
baletní kompozici, v níž budou dominovat
jednotlivá velká čísla hlavních
představitelů, ale šlo mu o taneční divadlo, v němž
každý pohyb kohokoliv,
někdy až zcela civilní, má svůj opodstatněný
význam a přispívá k celkovému
vyznění inscenace a podtrhnutí děje. Na začátku
prvního jednání přivedl na
jeviště značný počet tanečníků, aby vytvořil
atmosféru města, kde se na náměstí
setkávají především mladí
lidé. Ti spolu dovádějí, smějí se, jako by
mezi nimi
neexistovaly problémy. Tato scéna je založena
nejdříve na hodně chaoticky
působících tanečních kreacích. Když se
proti sobě vymezí znepřátelení Montekové
a Kapuletové, pohyb je sevřenější,
uspořádanější - klasičtější.
Klasických baletních
prvků pak přibývá v dalších
scénách, např. když Julie dovádí
s chůvou.
Už v těchto okamžicích se prokazuje, že si Igor Vejsada
vybral velmi
dobře, jestliže do titulní role obsadil mladičkou, křehkou
Japonku Saori
Fukuda, absolventku vídeňské baletní školy.
Přesvědčivě zobrazuje dospívající
dívku, dychtivou a plnou očekávání čehosi
jedinečného. Její gesta působí
neobyčejně lehce, při výskocích jako by se
vznášela. Zdá se, že v inscenaci
má právě Julie nejvíce tanečních
výstupů, v nichž je dán prostor klasickému
projevu i tím, že byla vytvořena baletní čísla,
ovšem velmi nenásilně
navazující na předchozí akce. (Pozn.: Julii
v Ostravě tančí také Japonka
Yuriko Kitamura.)
Velkolepě působí
v prvním jednání ples u
Kapuletů. Kromě tanečníků a choreografa je za to
zapotřebí pochválit režiséra
a scénografa.
Divák se nestačí divit, co dokáže
promyšlené osvětlení, jak se dá vykouzlit
na
jevišti bez nábytku honosné zámecké
prostředí. Tomu napomáhají i kostýmy tanečnic, evokující dobu renasance.
Dramatičnosti plesu dodává kontrast mezi až děcky vypadající Julií a její ženky
vyzrálou a pohlednou matkou, která jednou zamilovaně hledí na svého muže a
vzápětí koketuje s Tybaltem. Pohyby Tamary Černé vhodně doplňuje projev
činoherce Miroslava Rataje, který svými gesty věrohodně popisuje charakter
tvrdého Kapuleta. Záměr využít pro
inscenaci typově jedinečných osobností Národního divadla moravskoslezského,
kteří nejsou členy baletního souboru, je možno označit za dobrý nápad, ať už
v uvedeném případě, dále v roli vévody veronského, v níž
alternují pěvci Václav Živný a Martin Gurbal´, či v postavě pátera
Lorence, jehož v dobře promyšlené pohybové zkratce ztvárňuje Petr Miller,
známý z mnoha operetních inscenací.
Po plese,
kde se Julie seznámí s Romeem, oba
titulní hrdinové pochopí, že se do sebe
zamilovali. Posléze přijde na řadu
tolik známá balkónová scéna. Tady
opět velmi překvapil scénograf: Z nenápadného
tmavého „můstku“ pouhým jeho
vyzdvižením vytvořil místo, kde dochází
k dojemnému vyznání lásky. Oba
protagonisté byli při něm velmi
přesvědčiví. Jejich pohyby spolu souzněly, chvílemi byli jako jeden,
z tváří jim vyzařovala něha až do zadních
sedadel. Když Romeo zvedl ruku v závěrečném
gestu loučení, hlediště sotva dýchalo a pak
…aplus.
V druhém
jednání velmi upoutá pohybově
náročná scéna souboje mezi Tybaltem a Merkuciem a
posléze Tybaltem a Romeem,
která přichází až po té, co se
mládež na náměstí pobaví Romeovou
zamilovaností,
kterou on dává světu velmi rád najevo, a až po
té, co se díky pochopení pátera
Lorence uskuteční tajný sňatek milenců. Všichni
tři tanečníci jsou
v bojových akcích obdivuhodně hbití a
věrohodní v projevovaných pocitech.
Pochvalu si zaslouží i taneční projev chůvy, jež
vnáší do děje v prvním i
druhém jednání uklidňují humor.
Třetí
jednání je velkou ukázkou tanečního mistrovství protagonistů, též invence
choreografa – např. při loučení Romea s Julií, před jeho útěkem z města,
nebo v okamžicích Juliina umírání, které je bez zbytečných gest a
patetičnosti, což kontrastuje se scénou,
kdy je její zdánlivě mrtvé tělo přineseno do kaple. Tady režisér, scénograf a
choreograf pro diváka připravili velkolepý obraz: Pochod truchlících, kontrast
tmy světel a pochodní, a k tomu průhledná
stěna, jež symbolicky oddělí tělo dívky od pozůstalých. Tyto „rekvizity“, ač
jsou na jevištích mnohdy používány, ostravskou inscenaci rozhodně nekazí, ale
pomohou z ní učinit velké divadlo. Závěr, po návratu Romea a jeho odchodu
za milovanou do „země stínů“, je
vytvořen podobně. Za průhlednou stěnou, která symbolizuje hranici mezi životem
a smrtí, svárem a láskou, zůstává na straně živých dav a v něm ti, kdo
byli příčinou neštěstí milenců, především rodiče, kteří kvůli vzájemné
nenávisti, neústupnosti a nepochopení
svých dětí nezvratně přišli o svůj nejcennější poklad.
Myslím si, že i při dalších
reprízách ostravské inscenace Romea a Julie se bravo zopakuje, zaslouží si
je samozřejmě a především Prokofjevova hudba interpretovaná operním orchestrem
NDM pod taktovkou Paula Gatto.
Eva Kotarbová
Operní umění má své stálé obdivovatele,
kteří nevynechají jedinou premiéru a mají pak možnost srovnávat jednotlivé
inscenace, uváděné na téže scéně v průběhu
několika desítek let. Takové diváky a
příznivce má i Národní divadlo
moravskoslezské v Ostravě. Je tu ale i další
publikum – lidé, kteří chodí
na operní představení příležitostně. Nic
nesrovnávají a odnášejí si
z něj
buď kladný, nebo záporný zážitek.
Poslední ostravská inscenace Dvořákovy opery
Jakobín
má šanci ty první i druhé uspokojit.
Měla jsem možnost vidět premiérové představení v sobotu 16. 12. 2006.
Příběh, v němž dojde k usmíření otce se synem, hraběte
Viléma a jeho Bohuše, jenž dlouhá léta žil v cizině s milovanou
ženou, neuznávanou hraběcí milostí,příběh v němž nakonec není bráněno
lásce mezi učitelským mládencem a Terinkou (dcera starého učitele), režijně
nastudoval ředitel uvedeného divadla Luděk Golat. Ten inscenoval Dvořákovo dílo
v klasickém duchu, nevnesl do svého pojetí nic, co by měnilo celkové
myšlenkové vyznění opery nebo smysl jednotlivých situací..
Obsazení rolí slibuje
v každé variantě
pěkný zážitek. Martin Gurbal´ (hrabě Vilém),
Vladimír Chmelo (Bohuš, hraběcí
syn) a Alexander Podolkov (purkrabí) dali na premiéře
plně vyniknout svým
hlasům. Podolkov k tomu nabídl i skvělé
herectví, v němž se zračil
veliký smyl pro humor a umění dotáhnout komičnost
situací i dokonalým výrazem
tváře, jímž se potěšili též diváci
sedící v zadních řadách
hlediště.
Bravo!
Václavu Morysovi
(Jiří, učitelský mládenec)
role také sedí a odvedl dobrý pěvecký i
herecký výkon. V paměti diváků možná
utkví i Jiří Halama, ztvárňující
starého učitele Bendu. Nedisponuje sice tím,
čemu se někdy říká velký hlas, ale to v jeho
případě nevadí. Zaujal
hereckým ztvárněním postavy, lze mu uvěřit, že je
poctivým, ustaraným
venkovským kantorem, který mnoho dokáže, ale může
i pokazit, když dceři Terince
zakazuje lásku k Jiřímu a vnucuje jí za
manžela postaršího purkrabího.
K tomu pěknému při premiéře patřil i
výkon Evy Dřízgové-Jirušové (Bohušova žena) a Agnieszky Bochenek Osiecké
(Terinka). Taky jí to zpívá a je půvabná a temperamentní! S učitelským
mládencem tvoří sympatický pár.
Inscenace má podle mne i menší vady na
kráse: Měně jí sluší trochu kýčovitá scéna
(výtvarníka Jaroslava Maliny) s velmi rozměrnou malbou zámku na
kopečku, umístěnou v pozadí jeviště,
a kostýmy některých postav (výtvarnice Heleny Anýžové), hlavně hrabě
Vilém by si zasloužil něco vhodnějšího vzhledem ke svému velmi vysokému
vzrůstu.
Závěr? Stojí opravdu za to koupit si lístky
na ostravského Jakobína a
prožít tak operní dílo, které Dvořák
opatřil mimo jiné i onou známou árií
„My
cizinou jsme bloudili…“, jež v každé době, kdy
je opera inscenována,
vybízí k zamyšlení nad smyslem domova
– vlasti i rodiny. Stojí
za to poslechnout si operní orchestr,
hrající pod taktovkou zkušeného dirigenta
Václava Návrata, který se vždy rád
vrací k české operní klasice.