Vyjděte si z Úvalna kolem hradu Šelenburk ke Krnovu

Na startu v Úvalně
   Na výlet z obce Úvalno do Krnova, zprvu po modré a posléze zelené značce, se můžete vydat v každou roční dobu. Nenáročných 10 až 11 kilometrů je naplněno hned několika turisticky a historicky zajímavými objekty. Krajina s mírnými kopci je ale obzvlášť půvabná v létě a na podzim.
   Hned za nádražím se turista vydá rovně podle ukazatele po místní silnici ke kostelu. Půjde obcí, která se kdysi dávno jmenovala Chvalno, jak dokládá obecní kronika z roku 1238, kde se o ní píše jako o slovanské osadě. V její blízkosti se nachází lokalita prehistorického sídliště. 
    Úvalno bylo dlouhou dobu protestantské, teprve koncem 17. st. tu opět převládlo katolictví.  Při své cestě nemůžete minout kostel sv. Mikuláše. V září 2008, kdy jsem jej fotila, probíhala rekonstrukce jeho střechy. Je to  původně gotická stavba ze 14. století, která byla upravena v barokním stylu v r. 1762. K dalším památkám obce patří rychta, o níž byl záznam v obecní kronice již v r. 1241. Mezi cenné památky patří např. i Červený dvůr (ležící na hlavní silnici mezi Úvalnem a Krnovem), ale modrá turistická značka k němu nevede.
    Na trase výletu, naznačené v úvodu, lze v centru obce navštívit také rodný dům slavného úvalenského rodáka Hanse Kudlicha (o něm více dále), stavení, které bylo v  r. 1998 na základě iniciativy Rudolfa Vöglera z Rakouska zrekonstruováno a kde byla zřízena veřejně přístupná pamětní síň. Současně se provedla i oprava hrobky rodiny Kudlichů na místním hřbitově. (Do domu lze na prohlídku, pokud půjdete ve skupině, a je třeba se objednat alespoň den předem na tel. čísle obecního úřadu: 595 176 283.)
   V předválečné době a během 2. světové války žilo v Úvalně převážně německé obyvatelstvo. Z celkového počtu dvou tisíc obyvatel bylo v r. 1938 jen 45 Čechů, 20 Poláků. Po skončení 2. světové války a odsunu Němců přišli do obce obyvatelé z beskydské Čeladné, Hanáci z Kroměřížska a Holešova a obyvatelstvo z Opavska, později přistěhovalci z Volyně a odjinud. Dnes tu žije asi tři tisíce občanů. 

Hans Kudlich podrobněji
   Vraťme se ale k výletu: Po zelené značce, která vede nepříkrým kopcem, vystoupí turista na vršek Strážiště, kde jej uvítá další nepřehlédnutelná pozoruhodnost - rozhledna Hanse Kudlicha (1823 – 1917). Ta byla otevřena v r. 1913 u příležitosti Kudlichových 90. narozenin. Později (v r. 1925) bylo v jejím přízemí vybudováno rodinné  mauzoleum.
     Hanse Kudlicha většina veřejnosti dnes asi nezná. Stojí však za připomenutí. Narodil se 25. 10. 1823 jako třetí z dětí poddaného sedláka. Jeho matka si velmi přála, aby se stal duchovním, proto studoval klášterní gymnázium v Opavě. Jeho pozdější názory jej ale odklonily od církevní dráhy, takže v r. 1839 požádal krnovskou vrchnost o povolení k studiu na vídeňské univerzitě, kde se pak věnoval  filozofii a právním vědám. Po jeho ukončení pracoval v jedné z nejlepších advokátních kanceláří ve Vídni.
   Dtřebaže zákon o zrušení roboty byl přijat 7. září 1848. o Kudlichova života výrazně zasáhly události z března r. 1848, kdy v sídelním městě císaře vypukla revoluce. Kudlich se přihlásil k požadavkům revolucionářů. Jako člen akademické legie se zúčastnil demonstrace před Zemskou sněmovnou, kterou bránila císařská vojska. Když vzbouřený dav vnikl dovnitř, byl Hansl zraněn. V květnu se pak vrátil do Úvalna. Politické aktivity ale nedal stranou. Na naléhání otcových přátel se začal brzy ucházet o zvolení za říšského poslance, jímž se i přes své mládí opravdu stal.   Jako nejmladší poslanec Říšské rady ve Vídni podal již v červenci 1848 návrh na zrušení roboty. Narazil však na odpor velkostatkářů, jejich přívrženců a katolických kruhů, tedy všech, kdo se obávali o majetky. Po obtížných debatách byl konečně 7. září 1848 zákon o osvobození rakouských sedláků - Zrušení roboty  - přijat. Mladý poslanec mohl být spokojen, jenomže další události revolučního roku a postoj císaře Františka Josefa I. vedly k rozpuštění vídeňského sněmu a poslanci byli pozatýkáni. Hansi Kudlichovi se podařilo uprchnout z Úvalna do porýnského Falce. Rozhodl se nevracet do rakouského mocnářství, kde byl odsouzen k trestu smrti. V Donaueschingenu nalezl lásku - Luisu Vogtovou. Pod vlivem jejího otce začal v Curychu studovat medicínu a po promoci se vydal do  Ameriky. Nakonec se stal úspěšným lékařem v městečku Hoboken, které je dnes součástí New Yorku, kde zemřel 10.  11. 1917 ve věku 94 let. Do naší historie vstoupil jako "osvoboditel sedláků", který se podílel na zrušení roboty 14 milionů zemědělců.
   V roce 2000 byla ve spolupráci s potomkem Hanse Kudlicha - s Walterem Kudlichem z německého Burghausenu a s dalšími příznivci slavného rodáka z Úvalna -  zajištěna rekonstrukce rozhledny a mauzolea.

Kolem mokřadel k hradu Šelenburk
    Od rozhledny, kde si člověk mimo jiné uvědomí, jak lehce se zapomínají lidské zásluhy, vede turisty zelená značka nejdříve k neupravenému rybníčku, později k dalšímu o hodně většímu a malebnému, který je místem rozjímání místních rybářů.  
   Stojí za to se cestou zastavit u několika informačních tabulí a odpočívadel. Kdo však chce spěchat, může. Všichni turisté se trochu zadýchají při výstupu k málo známé zříceně hradu Šelenburk, kterému se také říkalo Cvilín. Trochu námahy ale stojí za to. Hradní zdi naznačují, že tu bylo v minulosti značně velké šlechtické sídlo. Nyní cituji z propagačníku plakátku: ,,Hrad byl vybudován jako jeden z článků obranné zemské soustavy někdy v polovině 13. století. Poprvé se připomíná v zakládací listině Horního Benešova, vydané podkomořím českého krále Benešem z Úvalna. Od roku 1284 byl hrad pod správou opavského vévody Mikuláše, nemanželského syna Přemysla Otakara II. Po rozdělení knížectví na opavské a krnovské vlastnil hrad kníže Jan I. Do roku 1474, kdy hrad i obec dobyl a vyplenil uherský král Matyáš Korvín, změnil postupně třikrát vlastníka. V roce 1493 jej udělil v léno český král Vladislav za věrné služby svému kancléři Janu ze Šelenburka, jehož syn Jiří se oženil s dcerou Barbory z rodu Přemyslovců, která se vlády nad hradem ujala tři roky před Janem. Sňatek vyřešil vlastnické spory obou rodičů. Jiří se stal Barbořiným spoluvládcem. Roku 1523 však prodal knížectví krnovské i s hradem markraběti Jiřímu Hohenzollernskému z Ansbachu. Od roku 1622 hrad vlastnili Lichtenštejnové."
    Smutný konec čekal hrad po třicetileté válce, kdy byl opuštěn a začal chátrat. Jeho zdivo bylo později dokonce z části rozebráno na stavbu nedaleké silnice. Co zůstalo z velkého šlechtického sídla i přes zdevastování však stále vzbuzuje obdiv k stavitelské zdatnosti našich předků a na turistickém výletě dokáže naladit hodně do romantična.

Ještě poutní místo na Cvilíně a rozhledna
    Z Šelenberka to už pak není daleko k známému kostelu a rozhledně na druhém vrcholku  kopce Cvilín. Tyto památky jsou hodně známé v Moravskoslezském kraji. Kostel Panny Marie Sedmibolestné se už dávno stal poutním místem a s rozhlednou tvoří výraznou dominantu nad městem Krnovem.  Stavba zdejšího svatostánku patří k iniciativám řádu minoritů v 18. století. V roce 1786 byla z nařízení císaře Josefa II. určena k zboření. Naštěstí se jí díky krnovským občanům podařilo zachránit, ale museli ji vykoupit. Kostel byl znovuotevřen v r. 1795. Císař ovšem nedovolil, aby jej spravovali opět minorité, a proto se tehdy stal vlastnictvím města. Majetkem řádu byl znovu až v roce 1940. Za II. světové války byl vážně poškozen. Po ní byla činnost minoritů také násilně přerušena a řád kostel spravuje zase až od roku 1994. 
   Ještě něco málo o rozhledně na Cvilíně. Vybudovala ji krnovská sekce Moravsko-slezského sudetského horského spolku na začátku 20. století podle projektu architekta Ernsta Latzela. ,,Tehdy ovšem působila mnohem zdobněji než dnes. Nad základní válcovou věží s vyhlídkovou plošinou ve výšce 25 m se totiž zvedala ještě úzká boční věžička, která kryla východ schodiště a zároveň umožňovala jednomu či dvěma lidem kruhový rozhled z místa ještě o pět metrů vyššího. Při otevírací slavnosti, konané 11. června 1903, dostala jméno Liechtensteinova rozhledna na počest bohatého mecenáše, bez jehož významného knížecího daru by výstavba nebyla možná."
    O unikátní věžičku rozhledna přišla při opravách prováděných po válce. V šedesátých letech ji potkal osud mnoha dalších podobných staveb, když na její vrchol umístili antény televizního vysílače. Ty byly odstraněny teprve nedávno při celkové rekonstrukci.“
    Z vrcholu rozhledny na Cvilíně je vidět daleko do kraje. Můžeme obdivovat okolní krajinu, která patří k našemu domovu nebo nedaleké polské pohraničí. Ať je léto či zima, oči si najdou tu i jinde hodně krásy. A pak už jen zbývá dojít do města Krnova, kde je také na co se dívat a obdivovat. Šťastnou cestu! 

Text a foto: Eva Kotarbová