Neváhá pozdravit podřízené a jezdí na in-linech  (rozhovor s ředitelkou knihovny města Ostravy Miroslavou Sabelovou)

Příroda vypadá jinak i nebe a také člověk  ( Předvánoční setkání s básnířkou Lydií Romanskou)

Podobné prožitky nosí člověk v sobě stále
Než se na knihkupeckých pultech objeví Průvodci
Jaromír Šlosar - průvodce Beskydami
Bylo to, jako kdyby řekl: Běž a piš
Jak ožívá  60 tun kamene  (rozhovor se sochařem Martinem Kuchařem o  chystaném sympoziu Landek 2008)
Psala jsem z jakýchsi potřeb, které jsem musela naplnit …
Herci NDM fotografickou kamerou ze třetí řady ...
Fotografie Jiřího Janovského – balzám na duši
8 x s básnířkou Boženou Klímovou o jejím básnění a nejen o něm
Jak se v minulosti parádily rožnovské panny a paní
S historičkou Jiřinou Fabiánovou o příběhu české tištěné bible
Novinky z dílny spisovatele a novináře Richarda Sobotky
Kniha o literární tvorbě vyvzdorované na ochrnutí (rozhovor s lit. historikem Liborem Knězkem o jeho knize, postihující život a dílo P. Tobiáše)
Jak se žije v Itálii (rozhovor se Zuzanou Larišovou,  bývalou tiskovou mluvčí Městské policie Ostrava)
S Martou Dvořákovou o její půvabné knížce Hladová voda
Přinést lidem úsměv - k prozaické tvorbě Antonína Szkandery
V každém kameni je ukrytá socha, v každém člověku je skryt  ďábel (rozhovor  se spisovatelem Břetislavem Olšerem)
O prvotině a básnické tvorbě - rozhovor s Kamilou Garberovou 
Ohlédnutí spisovatelky Gabriely Kopcové 
Čtyři prozaické příběhy básnířky Lydie Romanské 
Rozhovor s básníkem Karlem Vůjtkem - Ulrika zatím nepřichází  
S Richardem Sobotkou nejen o jeho knize Jiné světy 
Malá rekapitulace novinářské cesty Táni Popkové











Neváhá pozdravit podřízené a jezdí na in-linech

Chcete si zamluvit výpůjčku knižní novinky přes internet? Nebo dáte přednost přímému kontaktu se sympatickou knihovnicí? V Knihovně města Ostravy, v jejích 27 pobočkách, se snaží vyplnit každé přání. Půjčovny pro děti, pro dospělé, Britské centrum, Zvuková knihovna pro Sabelováslabozraké, hudební a další oddělení. KMO je jako malá továrna. Na jejím chodu se podílí 160 zaměstnanců. Od  roku 2000 jim šéfuje Mgr. Miroslava Sabelová, žena, která  neváhá jako první pozdravit své podřízené a k ředitelování říká: ,,Řízení kolektivu nelze postavit na zásadě, že já jsem šéf  a co řeknu, je svatá pravda.“ 
Jak se stala jedničkou v knihovně?
 ,,Hlavně si nemyslete, že jsem  už v dětství chtěla být knihovnicí a že jsem ležela v knížkách. Četla jsem ráda, ale měla jiné plány. Po maturitě jsem pracovala v jeslích. Hrozně mě bavilo pečovat o maličké děti. Uvažovala jsem o studiu nějakého zdravotnického oboru, abych mohla u té práce zůstat.  Pak jsem si musela najít jiné zaměstnání a zvládnout něco zcela odlišného. Například  účetnictví, abych dobře spočítala mzdy v  Geologickém průzkumu v O.-Hrabové. Protože jsem hodně zvídavá a baví mě prozkoumávat nepoznané, nebrala jsem změnu jako tragédii. Začala jsem se zajímat o ekonomiku a později o  obor, který před léty mnoho žen nevyhledávalo: Studovala jsem na katedře informačních technologií a knihovnictví Filozofické fakulty UK v Praze. Shodou náhod jsem v roce 1988 získala místo v knihovně. Přijala jsem ho s dobrým pocitem, že poznám zase něco nového. Nejsem člověk, který by moc plánoval, kudy povede jeho životní cesta, nejsem  vyhraněný typ pro jedinou činnost. Dovedu se ale přizpůsobit potřebám okolí. Když se dostanu do jiného pracovního prostředí a  před nějaké nové problémy, ráda je řeším.  Získám tím hodně dalších znalost.“ 
Knihovna města Ostravy se musela vypořádat s modernizací práce a vybavení. K tomu patřilo zvládnutí počítačové techniky a nejen to.
 ,,Bylo zapotřebí vytvořit informační databáze, převést běžné katalogy do digitální podoby. Museli jsme se napojit na celorepublikový knihovnický informační systém a zvládnout poskytování některých služeb pomocí internetu. Když jsem se stala ředitelkou, měli podřízení k dispozici pouze tři ,,pecéčka“, dnes je jich více než dvě stě. Dohnali jsme městské knihovny z předních států Evropské unie, a to jsme byli v mnohém hodně pozadu.
Mluvíte o všem, co souvisí s vaší prací, nadšeně. Jste workholik? A máte vůbec nějaké koníčky?
,,Jsem žena, která zvládá také domácnost. Zájmů mám hodně. Samozřejmě jsem závislá na ,čtení písmenek‘. Mám ráda Františka Kožíka, k jeho románům se vracím. Jsem zaujata příběhy, které popisuje, a také zachycením prostředí a určité doby. Velkou slabost mám pro knížky Ivanky Deváté. Sáhnu po nich, když si chci opravdu odpočinout. Píše úžasnou češtinou, je vtipná, laskává, a laskavosti je v současnosti hodně zapotřebí.“
 Takže knihy a zase knihy?
,,Není tomu tak. Mám ráda sport, při něm se dokonale odreaguji, vyčistím si hlavu. Lyžuji, s dětmi jezdím na  in-linech, holduji cyklistice. Některé roky jsme dovolené trávili zásadně na kolech. Rádi se couráme po horách, hlavně v Beskydách. Divadlo, kino, koncerty – to také potřebuji. Baví mě i zahrádka, Tam si při práci někdy zazpívám, nebo usilovně přemýšlím. Ohánět se kosou jako kdysi, už nemusím, je tu přece sekačka, takže pohoda.“ 
Čím  byste se pochlubila na mezinárodní knihovnické konferenci?
,,Naši knihovnu dělají jedinečnou její  zaměstnanci.  Většinou pracují s nadšením a nehledí na čas, což se projevuje  ve velkém množství koncertů, výstav, besed a přednášek, které organizují nad rámec svých běžných povinností. Za vzpomenutí stojí mimo jiné také projekt, který realizuje pobočka ve Vítkovicích. Jeho výsledkem je příkladná pospolitost českých a romských čtenářů. Mohu se pochlubit i akcemi, jež organizují všechny pobočky najednou a přitom si bez pocitů rivality vzájemně pomáhají.  Aspoň jeden příklad za všechny - Noc s Andersenem, při níž stovky ostravských dětí prožijí s našimi knihovnicemi nezapomenutelná setkání s literaturou.“ 
Text a foto: Eva Kotarbová

Vloženo 31. 1. 2009






Příroda vypadá jinak i nebe a také člověk

 

Předvánoční setkání s básnířkou Lydií Romanskou

 


Lidie Romanská    (Lydie Romanská - spisovatelka, předsedkyně ostravské pobočky Obce spisovatelů,  nar. v Polance n/O, žije v O.-Svinově, vydala dvanáct sbírek veršů. Poslední, nazvaná Svlékání z růže, vyšla letos v září. Je také autorkou prózy Ticho pro klarinet – Příběhy poznamenané Ostravou, která byla oceněna v soutěži Ostrava – město v pohybu v r. 2006. V současnosti je ředitelkou Základní umělecké školy O.-Svinově.)

 

 

   

    Opět se blíží Vánoce, doba, v níž chceme prožít něco výjimečně krásného. Vánoční svátky, které tolik opěvujeme a taky někdy slabošsky zatracujeme, když nás tlačí shon příprav na Štědrý den. Většinu z nás ale magicky přitahují. Patří k nim i rekapitulace zážitků v pokoji, kde voní jehličí. O vzpomínání jsem poprosila ostravskou básnířku Lydii Romanskou.  Co ji napadne, až si zapálí štědrovečerní svíci, koho bude vidět za zavřenýma očima?   

    ,,Ty, kteří s námi už nejsou. Zastupují je u štědrovečerní večeře jejich fotografie v rámečcích. Mému muži prostřu talíř se svíčkou. Ale budu vzpomínat na chvíle, kdy jsme byli pohromadě, kdy nám spolu bylo krásně…Nedávno jsme si s  kolegyněmi ve škole povídaly o tom, co k Vánocům připravují; já jsem musela říci, že to budou  jablečné placky. Ty můj manžel vskutku miloval. Jeho maminka, paní řídící Lidmilová, uměla péct vynikající cukroví. On to po mně nechtěl, přesto, když jsem vzala na sebe v prosinci zástěru, zjihl. Jakmile jsem rozválela těsto, našel mi ten správně velký kastrůlek, kterým jsem je vykrajovala. Pak jsem kruhy pokrývala nastrouhanými jablky a on mi na ně sypal skořici. A u toho vždycky říkal, jak mi to sluší a díval se hodně milostně a já jsem bývala šťastná. Když jsme placky jedli, byl v sedmém nebi, chutnaly mu a žádné další cukroví k Vánocům nechtěl.“

       Takže se zrodil krásný zvyk, který by leckterá žena záviděla…Vím ale, že umíš dělat  další dobroty, třeba perníčky…

     ,,Ano, nakonec i ty perníčky vždycky musely být. I  přesto, že byly spíše pro dekoraci. Těsto jsem zadělávala  už na kraji listopadu, i moje kamarádky, pak jsme je upekly a někdy kolem Mikuláše jsme se sešly - bývalo nás tak šest, sedm -  a zdobily jsme. Dírkou v růžku mikrotenového sáčku jsme protlačovaly ušlehaný bílek. Každá zdobila podle svého – perníčky jako prasátka, kapry, stromečky, komety, betlémy… Patřila k nám i malířka Jana Pivovarská, vzácná žena, ta už bohužel není mezi námi a další odešly za ní…A chybí i romantické oči mého muže, ten uměl obdivovat naše zručné ruce, které vytvářely z polevy pomíjivou, avšak  originální, jemnou  krásu.“

      Určitě si vzpomeneš na nějakou přímo štědrovečerní příhodu.

     ,,Tuhle si připomínám moc ráda: Synovec, tehdy asi šestiletý, dělal velká ramena, tvrdil, že Ježíšek není, že dárky nadělujeme my, že si pokoj se stromečkem prohlédne, zapečetí, a pak se uvidí, jak to bude s dárky. To také udělal. U večeře ale poněkud znejistěl. Před rybou s bramborovým salátem dokonce říkal, že by se měly ty dveře přece jenom rozlepit a odemknout. Ale my jsme nesouhlasili. S těžkým srdcem pak otvíral. Ale jak žasl, když stromeček zářil a pod ním stálo nové kolo a sáně, dárky, které si přál. Vrtalo mu to hlavou dlouhé roky… To já jsem se schovala ve skříni, prostě jsem se tam nechala zavřít, a poté oknem odešla pro dárky a nadělila. U večeře jsem pak seděla, jako by se nechumelilo. Stálo to trochu  námahy, ale mělo to smysl. Myslím, že na Ježíška toho večera bezpečně uvěřil.“

       Ještě něco zvláštního?

       ,,Zvláštního? Snad cikánka… Stará, sehnutá, v kabátě až na zem tlačila před sebou kočárek, vozila v něm, co jí kdo dal, co kde našla. Znala nás, občas jsem se s ní během roku zastavila. O Štědrém večeru přicházela k brance a zpívala prosté cikánské koledy. Krásným, starým, krákoravým hlasem. Vyšli jsme na dvůr, odemkli vrátka a poslouchali. Mělo to veliké kouzlo. Někdy jí maminka dala likér a výslužku, když přišla dřív, dostala v kuchyni večeři. Ale neměla stání, musela se svým kočárkem dál, musela na koledu.“

      K Vánocům patří hudba, kterou autoři složili právě kvůli nim a také ve svinovském kostele bývají krásné vánoční koncerty, pod nimiž jsi „podepsaná."

      ,,Poprvé jsme tady  s mým mužem uspořádali vánoční koncert  v roce 1988. Bylo to pro nás a pro všechny nové, předtím se moc o Ježíšku zpívat nemohlo. Pracovali jsme tehdy s Dětským pěveckým sborem Svinov, dnešním Cantabem,  a s Ženským pěveckým sborem Svinov; nevadilo, že jsme místo úklidu a shánění dárků chodili do zkoušek. Dobroslav  zkomponoval vánoční muziku a spolu jsme ji se zpěváky nastudovali. Tak tomu bylo po všechny další roky. K našim sborům jsme si vždy pozvali i hosty: tu děti  z Českých Budějovic, jindy lidové zpěvačky z Čavisova nebo školáky ze slovenské Detvy. Stejně tomu bude, s jistými změnami, i letos. S hostem ještě jednáme, ale v každém případě budou zpívat ženy i Cantabo  a ještě Zvonoklíček, nejmenší děti svinovských škol. Koncert nyní kombinujeme s vystoupením našeho folklorního souboru Opavička.  Takže se bude nejen zpívat  a koledovat, ale také tančit. Děti ve slezských krojích  nakonec utvoří živý Betlém; to nejhezčí děvče představuje Marii a z chlapce uděláme Josefa. Přinesou Ježíška, zpěváci pokleknou,  zapálí se svíčky, zhasne se, lidé spontánně povstanou a zpívá se Narodil se Kristus Pán. Kostel bývá přeplněný… slz dojetí hodně… Možná v tom někdo může spatřovat kýč, ale Betlém, to je rodina, do něho si lidé promítají  touhu po kráse, po štěstí, po naději… Už 17. prosince v 17.30 začínáme.“

    Když dozní vánoční koncert, skončí nadílka a domov o Štědrém večeru ztichne, cítíš potřebu zachytit v básních neopakovatelnost  právě prožitých okamžiků?

     ,,Vánoční atmosféra na mě hodně působí, je bilanční a rodí nápady, ty dny jsou kvalitativně jiné než ostatní v roce, je jiný vzduch, jiné světlo, příroda vypadá jinak i nebe a člověk se  zalyká láskou, když není nablízku příjemce, je to těžké, ale to všechno patří ke katarzi roku, k očistné vánoční atmosféře… snad ani nejde o to, psát, jde o prožívání."                                                                                                            

Text a foto: Eva Kotarbová

 

Vloženo 14. 12. 2008
 





Podobné prožitky nosí v sobě člověk stále
Rozhovor se spisovatelem Richardem Sobotkou


    Právě jsem dočetla tvou novou knížku – Štěňata, příběh valašské rodiny, odehrávající se na konci II. světové války, v němž jsou události viděny dětskýma očima. Můžeš prozradit, jak dlouho jsi tu knížku v sobě nosil?  

Richard Sobotka   ,,Podobné prožitky nosí v sobě člověk stále. Vracejí se při různých příležitostech, například když někteří mladí autoři, kteří odrostli jen na archivních materiálech, podávají zaručeně svůj nejsprávnější výklad tohoto úseku našich dějin. Tak se například můžeme dočíst, že po obsazení Sudet naši lidé odcházeli z pohraničí dobrovolně a ti, co tam zůstali, se měli lépe než kdykoliv předtím. A že při totálním nasazení na nucené práce vlastně našinci šli rádi do Říše za lepším výdělkem... Zvláště v Beskydech byla situace ze války na ostří nože a přesun válečné fronty tady zdaleka nebyla idylická záležitost. Tak se například proti všem předpokladům plynulého přesunu válečné fronty přes Rožnov pod Radhoštěm o město tři dny urputně bojovalo, byly ztráty na životech a velké materiální škody. Takže pokud jde o Štěňata, vlastně šlo jen o to, jak toto téma uchopit a zda se knížku podaří někdy vydat. To se nakonec podařilo a patří dík všem, kdo tomu napomohli."

     Nakolik je autobiografická?

   ,,Vše, nebo přesněji téměř vše, je postaveno na autentických prožitcích. Jen v některých případech jsem musel fabulovat, aby měl příběh vyvrcholení, ale ani tam jsem se – jak doufám – neodchýlil od celkové atmosféry, která tehdy v květnových dnech roku pětačtyřicet v podhorské vesnici panovala."

     Malý vypravěč příběhů novely Štěňata, vidí svět, jak je pro mládí typické -  v černobílých barvách, a protože ještě možná žijí někteří svědci událostí, o který se zmiňuješ, ptám se, nemáš strach, že tě mohou vinit ze zkreslení historie? 

     ,,Někdy mám pocit, že jsem poslední žijící pamětník těch událostí, ale jistě tomu tak není. Až na několik drobností, jak již bylo řečeno,  se jedná o autentické svědectví. Ohlasy čtenářů – pamětníků - jsou shodné s mými pocity z doby, kdy jsem ten příběh prožíval jako kluk a potom o něm psal. Je samozřejmě pravda, že i přes časovou propast více než šedesáti let je ta historie ještě pořád příliš živá. Posbíral jsem během let materiál i k několika jiným příběhům ze závěrečných dnů druhé světové války, ale pro svou permanentní aktuálnost zatím stále zůstávají v mém archivu. Jak dlouho ještě, to nedokážu odhadnout. " 

    ,,Myslíš si, že téma II. světové války může dnes děti zaujmout? Ve škole se o válečných událostech moc neučí, moje dcera před maturitou v hodinách dějepisu došla jenom k Mnichovu...

     ,,Pokusil jsem se toto svědectví podat jako příběh dětí – školáků. Jestli zaujme také mladé čtenáře, to je otázka. Někteří dospělí jej přečetli prakticky na posezení. Ale domnívám se, že pokud zaujal filmově zpracovaný příběh Obecná škola, pak je určitá naděje, že také Štěňata zaujmou, snad i malé čtenáře." 

     Litovala jsem, že kniha nemá ilustrace, jen na obálce je kresba Marie Parmové-Knězkové, před léty známé výtvarnice, kterou dnešní čtenáři bohužel asi neznají…Trochu mám strach, že Štěňata ve svém „skromném kabátě“ zapadnou v knihkupectvích v haldách výtvarně výrazněji pojatých publikací.  

     ,,Kromě všeobecně známého problému s vydáváním knížek je nemalý problém také s ilustracemi. O ilustrátory snad ani nouze není, ale pokud je potřeba brát při vydávání knížky zřetel také (nebo především) na ekonomiku, pak se volba značně zúžuje. I tak jsem rád, že knížku alespoň doprovodily dvě fotografie tak říkajíc z místa děje." 

     Kniha vyšla ve vydavatelství Moravia publishing INC, Toronto. To vzbuzuje zvědavost. Proč právě v něm? 

    ,,Můj dobrý přítel Milo Komínek, politický vězeň, emigrant, občan Kanady i ČR, ale především celým svým životem vlastenec měl (mimo dalších činností) v emigraci své vydavatelství a po návratu do vlasti přenesl jeho působnost také na území ČR. Vydává i časopis Svědomí (Conscience), který je tribunou svobodných názorů. Protože námět knížky byl rovněž jemu blízký, potěšilo mne, že její vydání vzal pod svá křídla." 

     Od tvého dětství uplynulo několik desítek let,  máš už vnoučata. Myslíš, že si tvoji knihu rádi přečtou a že se jim bude líbit? 

     ,,Mám dvě vnučky a zatím netuším, jestli knížku četly, ale vím, že starší gymnazistka psala na některou z mých dřívějších knih školní práci."

     V roce 2008 jsi, stejně jako vloni, vydal několik knih. Můžeš je připomenout a uvést, která z nich je ti „dítětem nejmilejším“? 

    ,,Je dost těžké rozhodnout se, každý příběh musí autor prožít do nejmenších podrobností. Ale z těch, co byly vydány mezi posledními bych se přiklonil ke knížce Vlčí stopou, která je jakousi oslavou beskydské přírody. Pak je tu také knížka Zbojnické léto, což je baladický příběh dvou posledních beskydských zbojníků z meziválečné doby, kteří pocházeli z mé vesnice, kde působili a kde se především odehrává děj knihy. Je to pravděpodobně vůbec poslední romantický příběh zbojníků na našem území."  

 Ptala se Eva Kotarbová

Foto: Eva Kotarbová

Vloženo 12. 11. 2008






Než se na knihkupeckých pultech objeví Průvodci

    Lukáš Bárta -  autor tří básnických sbírek. Já se doslechla, že právě čekáte na vydání svého prvního románu, a sice v ostravském vydavatelství Repronis.  Prozraďte  něco o chystané knížce!

    ,,Román se jmenuje Průvodci a nebylo by správné vysvětlovat proč. Zhruba před rokem a půl se mi zrodil v hlavě nápad, velice mlhavý. Nechal Lukáš Bártajsem ho spát, ale on se občas budil a zcela suverénně nabýval jasnějších obrysů, aniž bych třeba jen jednou usedl a začal nad ním vážně přemýšlet. Tuhle vlastní pasivitu přičítám tomu, že nemám s psaním prózy valné zkušenosti, jednoduše řečeno jsem si nedokázal představit takhle rozsáhlý a dlouhodobý literární „projekt“. Zavání to seriózní, vytrvalou, houževnatou a důslednou spisovatelskou prací, což zcela odporuje mým obvyklým tvůrčím metodám. Nakonec zvítězila zvědavost nad tím nezmarem v hlavě. Nad tím, jak se jednotlivé motivy spojují a vytvářejí cosi, co by snad mohlo být obsahově i  kompozičně celkem působivé. Zakázal jsem si autobiografický román, třebaže bude takový dojem logicky vyvolávat – jedna z narativních linií textu je vyprávěna v ich-formě gymnaziálním učitelem češtiny. Zábavný román „ze školních tříd“ jsem však rozhodně nezamýšlel. A Průvodci jím ani nejsou. I tahle negativní definice snad má určitou výpovědní hodnotu.“  

    Jak se ve vašem případě stal z básníka prozaik?

    ,,Nestal. I přes nesporně epický charakter některých pasáží Průvodce stále vnímám jako převážně lyrizovanou prózu. V určitých momentech je to převlečená báseň, důležité jsou obrazy, asociace, emoce zachycené mnohdy těsně před tím, než opadly. Sám jsem se už při korekturách divil a tak úplně si nerozuměl. Jestli se k tomu románu po nějakém čase vrátím, bude to zřejmě objevitelská práce. Podobně jako při četbě úplně cizí knihy. Těžko mě taky napadne jiný rozumný důvod, proč po sobě ty stovky stránek znovu číst. A pokud už jsem si tu zahrál na prozaika, vypravěče příběhů, pak asi abych to vyzkoušel. Pracovat s takovým množstvím slov, být tak mnohomluvný. Využít toho, že když má autor k dispozici tolik prostoru, snad se mu nakonec přece jen podaří zformulovat myšlenku aspoň s přibližnou přesností.“

    Před léty bývalo dobrým zvykem, že na každou knihu, chystanou k vydání, se psaly lektorské posudky. Dnes to není pravidlem. Požádal jste někoho, aby vám sdělil své názory na váš román? Jak jste si ověřil, že může zajímat veřejnost?

   ,,Rukopis románu jsem dal přečíst hned několika lidem, na jejichž názorech mi záleží. Zároveň jsem je ihned ,,zaúkoloval“ z hlediska korektorského a opravdu mi velice pomohli. O klasický posudek však ani v jednom případě nešlo, přestože mezi prvními čtenáři figurují i dva lingvisté a literární odborníci. Jeden z nich, bohemistka Martina Rysová, pobývala tou dobou v Číně a napsala mi pak uprostřed noci velice expresivní e-mail, v němž reflektovala prožitek z právě dočtených Průvodců. Samozřejmě mě to povzbudilo a ještě jsem byl tak drzý, že jsem její „vyznání“ vykradl a některé z těch prvotních, bezprostředních formulací umístil na záložku románu. Kromě toho četli rukopis lidé mému srdci blízcí, zde se mi jednalo především o emociální reakce. Chtěl jsem vědět, zda bude text „fungovat“, jestli dokáže vyvolat úsměv nebo třeba i trochu dojmout. A jestli je to knížka, která u sebe čtenáře udrží. O tomhle jsem pochyboval nejvíc, protože s prózou, v níž je příběh rozložen na takhle velkou plochu, žádnou zkušenost nemám. Tohle byl vyložený experiment. Snad vyšel.“

     Co vás více motivuje k psaní? Citový přetlak, nebo zralá úvaha, že o něčem je zapotřebí napsat.

Pozvánka   ,,Ke zralým úvahám jsem se zatím rozhodně nedopracoval. V poezii jde v mém případě vždycky o okamžité rozpoložení, nečekané vyvolání klíčového obrazu, málokdy o vědomý návrat k něčemu, co mě napadlo dříve. Nutí mě to psát okamžitě, nárazovitě a v celku, nenávratně. S románem je to samozřejmě trochu jinak. Trvalo mi rok, než jsem dospěl k finální podobě textu. Ovšem ani při téhle dlouhodobé práci jsem nepostupoval příliš systematicky. Měl jsem stanovenou základní kostru příběhu  a určitou představu o kompozici, všechno ostatní však vznikalo stejně spontánně a intuitivně jako při psaní poezie. Nemůžu říct, že by se výsledek nějak zásadně odchýlil od původního plánu, protože plán v tomto smyslu neexistoval. Můžu však říct, že mě každopádně překvapil. To se autorům, kteří píší na základě zralých úvah, nejspíš nestává. A pokud jde o motivaci k dopsání Průvodců, jak už jsem řekl, šlo ze všeho nejvíc o zvědavost. Jestli se všechno nevymkne z rukou. Jestli si zachovám kontrolu nad příběhem i nad emocemi.“

       Máte nějaký velký spisovatelský vzor?

    ,,Mám pouze oblíbené autory, kteří jsou mému naturelu z nějakého důvodu blízcí. Někdy jde víc o obsah, jindy o formu. Kafka, Márquez, Nabokov, Plathová, němečtí expresionisté, u nás třeba Halas, Holan, Diviš, Slíva nebo Wernisch. Jmenuji tady básníky a vy jste se asi ptala spíš na prózu. Během psaní Průvodců jsem se snažil nečíst pokud možno vůbec. Je to nebezpečné. Nevěříte samozřejmě, že jsem to vydržel…“

     Zvědavost někdy vyhrává… Držím palce, ať  vaši prozaickou prvotinu čtenáři nepřehlédnou a ať se jim líbí. Vyjít by měla už v listopadu!  

    Ptala se Eva Kotarbová

 

Foto: Jana Balcarová



Vloženo 28. 10. 2008







Jaromír Šlosar – průvodce Beskydami

 

    Jaromír Šlosar, nar. 1953, rozhlasový a televizní reportér, básník, prozaik, publicista,  je velkým milovníkem Beskyd. Připomeňme si třeba rozhlasové pořady Lovy beze zbraní či Lovy slovy nebo televizní cyklus Náš venkov, publikaci Setonův průvodce Beskydami, Petr Bezruč bez záruky či jeho poeticky laděný text v roce 2007 vydané  publikaci fotografíí tragicky zesnulého ostravského fotografa Františka Řezníčka Střípky Moravy a Slezska. 

    Lidé, kteří mě znají, vědí, že můj zájem o Beskydy a lidi kolem nich je opravdu nekončící.  Ti ostatní se to teprve dozvídají, když mě někde potkají nebo si přečtou některý z mých sem tam se někde objevujících článků.

     O prázdninách jsem se jala uklidit mou místopisnou knihovničku a dostala se mi po čase do ruky zajímavá útlá knížečka Setonův průvodce Beskydami od Jaromíra Šlosara. Poutavé čtení o výpravách do hor, tak emotivní, že by se člověk posbíral a hned někam vyrazil. Tak mě napadlo, že by  stálo za to Jaromíra Šlosara  potkat a trochu se ho na Beskydy poptat. Samozřejmě nezvládnu hned všechny zajímavé lidi potkat osobně a ráda využívám vymoženosti civilizace  a koresponduji přes počítač. Pak už záleží na lidech, na které se obrátím. Buď můj mail ignorují, protože asi nejsou má krevní skupina a nebo se mnou podělí o své dojmy, zážitky či vzpomínky … U Jaromíra Šlosara šlo asi o případ podobné krevní skupiny, protože se rozhodl se mnou rozmlouvat:     

 

Pár slov o Vás …

Jaromír Šlosar    ,,Nevím, co byste chtěla slyšet. Třeba: Píšu jen o tom, co mě skutečně chytí za srdce, co mě baví. Do ničeho, tedy ani do psaní, se nenutím. Zdaleka už nejsem tak ctižádostivý jako ve dvaceti. Nebo: Stále si mám co říct s kamarády z dětství, nikdy jsem nekoukal na jejich vzdělání. Tak to se mnou není snad tak špatné." 

    Čím jsou pro Vás hory a příroda, jaký máte vztah k Beskydám?

   ,,Cítím se na horách dobře, zvířata, rostliny mě stále udivují, pak se o svůj údiv nadšeně dělím s blízkými. Před pár lety bych to dovedl vyjádřit, jaký mám vztah k Beskydám, teď už ani nevím. Chodím do Beskyd tak často a tak dlouho, že mě vlastně už zevšedněly. Chyba je určitě ve mně. Na druhé straně si nedovedu představit, že bych je nenavštěvoval. Ani nevím proč. Ale vím, že ještě před dvaceti, patnácti lety, kdyby mi někdo nabídnul lepší život někde v cizině, neodešel bych nikam i kvůli Beskydám." 

    Myslíte, si, že jsou Beskydy nejzajímavější (nejromantičtější, nejpozoruhodnější) pohoří v ČR?

   ,,To nevím, jestli jsou nejzajímavějšími horami, ty ostatní vlastně neznám. Čím mě uchvátily?... Jednak jak je poznamenala valašská kolonizace a ze slovenské strany hranice dodnes tradiční hospodaření – to se kochám, a jednak, že v nich pro sebe najdu divokou přírodu Karpat, jeřábka, tetřeva i pobytové znaky velkých šelem, které se v posledních čtyřiceti letech právě v Beskydech ze všech českých hor objevily nejdřív." 

    Co bylo impulsem k vydání Setinová průvodce Beskydami?

    ,,Na radu svého přítele Jaromíra Tomečka ze samého počátku 70. let minulého století jsem si v 90. letech začal psát dojmový deník z výprav do Beskyd s kamarádem Jendou. Zprvu jsem ani nepřemýšlel o jeho využití. O jedněch prázdninách v druhé polovici let devadesátých jsem z deníkových záznamů připravil čtení pro Český rozhlas Ostrava, kde jsem tehdy pracoval. Herec Luděk Eliáš přesně a přesvědčivě interpretoval moje zážitky. Tenkrát kolegyně Helena Berková poznamenala, že bych je mohl dát do knížky. Dala mi zkrátka brouka do hlavy." 

    Jak často vyrážíte do hor, chodíte s fotoaparátem nebo jen s duší?

    ,,Snažím se o jakousi pravidelnost, abych se do hor dostal jednou za čtrnáct dnů. Většinou to vychází. Chodím bohužel bez fotoaparátu, jen s duší, jak píšete, a s dalekohledem. Ale nejdůležitější pro pobyt v přírodě je umění zastavit se, nespěchat v hlavě, jak říkal Tomečkův hrdina z Podkarpatské Rusi, pastýř Logojda. Ne vždy se mi to daří. A pak je třeba mít otevřeny všechny smysly a srdce.

    ,Jak vnímáte obec Staré Hamry, jejíž část byla zatopena přehradou Šance?

   ,,Staré Hamry mám kdesi v genech, věřím tomu. Je pravděpodobné, že tam byla počata moje babička. Její maminka se strýcem na počátku 20. století do prvních válečných let v Hamrech v pronájmu měli známý hotel Duda. Tam zažívali příběhy plné obav se zběhy a rakouskými důstojníky, které mě lákají ke zpracování. V dětství jsem Starými Hamry projížděl ve spartaku s rodiči, když jsme jeli na hřiby, borůvky nebo jen tak na výlet, vzpomínám si vláček, který nás kus cesty doprovázel, v oknech samé tváře. Možná nepřesně budu citovat básnířku Františku Pituchovou: Hamřani, Hamřani moc vas poranili, že stě taku velku slzu uronili, taku velku slzu z Hamer do Řečice, rozum je smiřeny, šak duša vyčice. To je i můj pocit z dnešních Starých Hamrů." 

   Slyšela jsem o Vašem snímku Samotáři z Vroble, můžete o něm uvést něco zajímavého, potkal jste konkrétně na Starých Hamrech další zajímavé lidi jako je Eduard Němec?

    ,,Na dokument z televizního cyklu Náš venkov Samotáři z (Černé) Vroble i po letech rád vzpomínám. Byla to má první větší spolupráce s mladičkým režisérem Ivem Macharáčkem, skvělým dokumentaristou, který najednou dostal příležitost předvést se, a využil jí. Film byl také oceněn na mezinárodním festivalu Etnofilm v Čadci. Ve Vrobli jsem se poznal s Edou Němcem, moudrým a opravdovým člověkem, poznal jsem jeho život v osamění. Poznal jsem také lidskou bídu a bolest jeho sousedů: samí chlapi, mour ve vráskách, temná, začouzená jizba, slepice pod kuchyňským stolem, aby je nezabily kuny, bezmoc stáří a nemoci, pyramida prázdných láhví od alkoholu, sněžnice na zimu… Eda mě dovedl ke studánkám, které má rád, udržuje je a dává jim jména, ke studni ve skále, bazénu, kde kdysi chovali pstruha, ukázal mi první důmyslný vodovod v osadě – strouhu svedenou z horské bystřiny, která zásobovala stavení vodou. Rád se k Edovi vracím. Na Starých Hamrech v lokalitě Pod nebem v osadě Klubová žijí zajímaví manželé Štaudovi, on – syn známého pražského a později ostravského kameramana, ale žádný intelektuál, jen citlivý člověk, který se nebojí těžké práce, ona – podnikavá Sibiřanka. Mnohokrát jsem využil pohostinství jejich domu a rekreační chaty." 

     Co Vám říká jméno Miloslav Nevrlý, co má společného s Beskydami?

    ,,Karpatské hry Miloslava Nevrlého – úžasná kniha! Eseje i zážitky z rumunských hor. Před časem mě doslova inspirovaly k napsání recenze na ně. Před časem jsem také víceméně náhodou objevil v čtenářském blogu na netu srovnání Setonova průvodce s Karpatskými hrami, moc mě to potěšilo, přímo vyznamenalo. To je snad jediná spojitost mezi Miloslavem Nevrlým a Beskydami, která mě napadá. Zřejmě však chcete slyšet něco jiného…"        (/Jen doplním, že tahle spojitost  má určitě své opodstatnění. Jinak pan Nevrlý je skvělý člověk, přírodovědec, který napsal Knihu o Jizerských horách a také Nejkrásnější sbírku a tu hlavní spojitost s Beskydami jsem objevila před více než deseti lety, když jsem panu Nevrlému napsala a zjistila, že jeho paní pochází z Čeladné a celé roky až do letoška, kdy její rodnou chalupu prodali, tady jezdíval.) 

     Nesmí samozřejmě chybět otázka Petr Bezruč a Beskydy …

    ,,Petr Bezruč a Beskydy, to je strašně obsáhlé téma; tolik se už toho o něm řeklo. Možná se tak neví, že Petr Bezruč znal beskydskou přírodu jako málokdo, na úrovni se mohl bavit s odborníky. Dodnes na Smrku najdu oměj šalomounek tam, kde on. Příroda ho bavila, ale co ho nebavilo?... Na Ostravici si víc než oblíbil maminku mého kamaráda, dnes docenta katedry biologie Přírodovědné fakulty Ostravské univerzity, Bohumíra Lojkáska. V dopisech a na pohlednicích ji oslovoval Krašličko, protože zkrášlovala jeho vzhled v ostravickém holičství lazebníka Mecha. Na Hamrovicích v domě jejích rodičů si dávali schůzky, když byla Helenka sama; stačil jen papírek v plotě, že vzduch je čistý. Na Ostravici bydlela vnučka a pravnučka Bezručovy milenky Dody, ale to snad jen byla náhoda…" 

    Jaký je Váš názor na technoparty, která proběhla na Ostravici přímo pod přehradní hrází nádrže Šance o posledním srpnovém víkendu?

    ,,Můj názor na technoparty je jednoznačný: Nevím, jak je něco takového vůbec možné! Je to naprosté pohrdání vším lidským, a to nemyslím jen soukromí lidí samotných (sousedů akce) – člověk toho hodně vydrží, ale především vztah člověka k přírodě, ke zvířatům. Za pár dnů nastoupí jelení říje, něco tak jedinečného během roku, zvěř by měla žít v klidu a ne zažívat nepoznaný stres. Jak je v takových situacích bezmocná veškerá ochrana přírody! Jak jsou bezmocné nejen mravní, ale i právní normy!" 

     Je ještě něco, co na co jsem se Vás nezeptala?

   ,,Napadá mě, že jste se nezeptala na Kainara, který nějaký čas pracoval na ostravické pile,místa, kam bych Vás pozval a šli bychom mými chodníčky, ne po značkách: na Kněhyni, Smrk a na moravskoslovenské pomezí, nezeptala jste se mě na moje působení v ostravickém dětském  domově, kde mi bylo moc dobře...Ale, co Vás to napadlo, připravit rozhovor se mnou?...

     Naposled tedy odpovídám já Vám:

     Mám moc ráda Beskydy, zajímavé lidí, kteří je mají rádi taky a Vy mezi ně určitě patříte. Takových lidí se ráda poptám, na to co mě zajímá a na všechno to ostatní, co jste naznačil, se Vás zeptám třeba zase příště. Dobří lidé se člověku nikdy neztratí a sem tam je na svých cestách čas od času potkává … 

Připravila: Pavla Zemaníková

Vloženo 10. 10. 2008

 






Bylo to, jako kdyby řekl: Běž a piš.

 

 Spisovatel Lubomír Man, autor několika knih pro děti a mládež, se narodil 23. 3. 1930  v Záblatí u Bohumína. V Budišově u Třebíče absolvoval měšťanskou školu, později nastoupil jako učeň do obchodu s uhlím. Po II. světové válce se vrátil do Bohumína a chodil na gymnázium. V letech 1949 až 1955 studoval tělesnou výchovu a angličtinu na Filozofické a Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.  Od r. 1950 do r. 1956 byl reprezentantem Československa ve skoku dalekém. V roce 1956 získal 2. místo na Kongresových hrách v Praze. Jeho sportovní kariéru ukončilo onemocnění. V letech 1959 až 1960 byl redaktorem ČTK v Praze. Později učil převážně  na středních školách a dlouhá léta na Státní jazykové škole v Ostravě. Vydal např. knihy Vysoký cíl, Hurá do poháru, S devatenáctkou do Bernu, Jak vyhrát pomerančovou mísu (biografie tenisty Ivana  Lendla) aj.

 

     Lubomíre, nedávno jsi  v rukou držel další svou novotou vonící knihu určenou dětem. Můžeš ji přiblížit?

     „Jde o mou prvotinu Vysoký cíl a vlastně už čtvrté a přepracované vydání téhle knížky. Ukazuje to (protože tolika  vydání jsem u žádné z dalších Lubomír Mansvých knih nedosáhl), že prvotina nedopadá vždy špatně. Autor se sice na ní teprve učí psát, ale zase ze sebe chrlí to nejnaléhavější, co v sobě až do okamžiku, kdy se rozhodl psát, nosil. Asi i proto bývají  prvotiny nejvíc autobiografické - a nejinak je tomu u Vysokého cíle. Čtrnáctiletý hrdina téhle knížky - Martin Ruml -  prožívá totéž, co jsem si jako kluk zažil sám. Je uchopen do tenat lehké atletiky, konkrétně do tenat skoku dalekého a vysokého, zbuduje si doskočiště a naveze ho pískem z rybníka, tvrdě na něm, víceméně  sám, trénuje, později získá pro atletický trénink další kamarády, účastní se stanového tréninkového tábora, kde prožívá různá i neatletická (čili tábornická dobrodružství), odjíždí na celostátní žákovskou olympiádu, na které vítězí ve skoku dalekém. Tady jsem hrdinovi své knížky zafandil, protože já byl na přeboru ČSR druhý.“

     Vzpomínáš si ještě, kdy Tě poprvé napadlo autorsky se věnovat dětské literatuře, tedy psát příběhy hlavně ze sportovního prostředí? Existoval někdo, kdo Tě k tomu vybídl?

    „To si vzpomínám docela přesně. Coby kantor jsem míval dvouměsíční prázdniny, které jsem trávil se synem na chalupě rodičů v Budišově u Třebíče. Bylo mi už kolem čtyřicítky, ale sportovní srdce ve mně stále bilo, takže jsem u chalupy vybudoval už druhé doskočiště svého života. Tentokrát už ani ne tak pro sebe, ale spíš pro mého synka a jeho kamarády. S těmi jsem pravidelně sportoval, skákal do písku, jako na hrazdě cvičil na tyči upevněné mezi dvěma borovicemi,  a  v lesním průseku u chalupy hrával fotbal… Jednou jsem se těch kluků, vesměs to nadšených sportovců, zeptal, jestli  čtou knížky. Odpověď byla spontánní: ,Nečteme, knížky jsou blbost.‘ To mě jako  čtenáře zarazilo, ale cosi jako paprsek naštěstí hned nato zasvítilo - protože jeden z těch kluků, Aleš Střecha, prohlásil: ,Víte, pane Man, já bych i  četl. Ale kdyby bylo něco o klucích a o sportu. To jo, to bych čet… Ale ono nic takového není.´

    Bylo to, jako kdyby řekl: Běž a piš. Pro takové zažrané sportovce  jako jsem já. Protože když taková sportovní knížka pro kluky nebude, zůstanu možná literárním analfabetem na celý život. Bez toho dobrého, co knížka může člověku dát. Tak jsem vstal od borovice, u které jsme zrovna seděli, šel do chalupy a začal psát první kapitolu Vysokého cíle.“

    Vím, že máš dceru, které je kolem dvaceti let. Jak ona přijala tatínka jako spisovatele? Měls u ní úspěch?

     ,,Úspěch jsem měl nejdřív jako vypravěč příběhů před spaním. Byly na jediné téma: Pat a Patachon. To byli legrační podivíni z předválečných dánských filmů, na které nás rodiče v neděli odpoledne vodili. Děj těch filmů jsem si už nepamatoval, ale ty figury ano, takže jsem je vzal a začal si k nim vymýšlet příběhy, většinou detektivní. Počítám, že v New Yorku, kam jsem je umístil, se nestalo zas o tolik víc zločinů, než kolik jich v mém každodenním vypravování tihleti dva vyřešili.  Když už byla dcerka takto navnaděna, nemusel jsem ji dlouho prosit, aby si vyslechla kapitoly knížek, které jsem zrovna psal, a  řekla mi, je-li to takto dobré, nebo je třeba něco předělat. Byla tak první posuzovatelkou toho, co jsem napsal, na jejíž připomínky jsem skoro  vždycky dal.“

      Psát pro děti a mládež asi není jednoduché, třebaže si to leckdo může myslet… Co musí autor umět a znát, aby zaujal takové čtenáře?

    ,,Musí být - když píše třeba pro kluky - tím dost vzácným typem chlapa, který v tom svém nejvnitřnějším a nejvlastnějším já zůstal klukem. A navíc klukem s dobrou pamětí. A navíc s pamětí na něco natolik zajímavého, aby to stálo za zaznamenání.“

    Nedávno jsem dlouhou dobu procházela knihkupectvím a hledala něco pro dívku a chlapce ve věku 8 a 10 let. Z regálu na mne volal Harry Potter a mnoho hrdinů, kteří se jmenovali např. Jim, Mary, John… Já však chtěla něco z českého prostředí. Nakonec mi nezbylo, než koupit klasické pohádky – tvorbu Boženy Němcové. Nechtěla jsem totiž děti své známé dovést na americký ranč a jinde do světa. Chtěla jsem, aby zůstaly doma… Sleduješ současnou českou tvorbu pro mládež? Je jí podle tebe dost? Je kvalitní?

     ,,Té české tvorby pro mládež ubývá a bude jí ubývat stále víc, protože ještě víc než dříve platí dnes pro českou knihu (a nejen mládežnickou) to, co Karel Čapek napsal v Lidových novinách v r. 1925: ,Česká kniha se topí v přívalu zbytečného překladového papíru.´ Dnes je ten příval samozřejmě ještě divočejší, než byl za Čapka, cizích přeložených knih je tolik, že ty naše mohou vycházet (když už se jim vůbec poštěstí vyjít) jen  v minimálních nákladech, ještě minimálnější jsou potom i autorské honoráře - a to už si praktický adept jízdy na Pegasovi rozmyslí, má-li věnovat rok psaní za odměnu, která mu nevynese ani na výlet do Krkonoš.

     Lék je za této situace jediný: maximálně tu českou knihu podporovat - finančně za přispění státu, a dále ji i maximálně propagovat. Jinak dobrá česká kniha zajde. Uvedu příklad: Dnes už bych nemohl napsat takové knížky jako S devatenáctkou do Bernu či Čekání na rychlou stopu. Neměl bych totiž na jejich napsání peníze. Přesněji: neměl bych peníze na sběr materiálu, který bych k jejich tvorbě nezbytně potřeboval. Tehdy - v těch šedesátých a sedmdesátých letech – jsem potřebné finanční prostředky získal z nakladatelství. Dnes bych musel žádat o grant a není zaručeno, že úspěšně, protože většinou jde o výběrové řízení... A tak budeme (když budeme mít to štěstí) vydávat, přepracovávat a modernizovat to staré.

      Co bys doporučil rodičům a prarodičům současných školáků v souvislosti s českou literaturou?   

      ,,Doporučil bych jim, aby svým dětem, vnukům či pravnukům kupovali české knihy. Aby se tyto v tom cizím a bohatě dotovaném přívalu ,překladového papíru´ neodvratně neutopily. Vlastně ale nejenom proto. Ony jsou totiž ty české knihy podle mne (zatím) lepší než to, co stojí psáno na tom ,překladovém papíru´.“

Ptala se a fotila Eva Kotarbová

Vloženo 4. 9. 2008






Jak ožívá  60 tun kamene
 

  Když se MgA. Martin Kuchař nastěhoval se všemi potřebnými mechanismy do budovy v areálu Hornického muzea v Ostravě-Petřkovicích, ještě nebyl rozhodnut, jestli se pustí do svého dlouholetého snu - udělat v Ostravě nějakou ojedinělou  uměleckou akci. Nejdříve upravil starou dílnu na ateliér, navezl z různých lomů v ČR spoustu kamene a začal se starat, aby včas odevzdával zakázky, které se přece jen často objevovaly. Martin se zamiloval do kamenů už jako mladý kluk a to mu zůstalo i do jeho devětatřiceti. Začátky byly, jak jinak, velmi těžké a  první "ateliér" byl v domku v hornické kolonii  (už je dnes zbouraný). Každý začátek je ale asi těžký, zvláště, když je  k dispozici jen chuť něco pěkného dělat, ale bez počátečního kapitálu. Prostředí, ve kterém se teď Martin pohybuje, evokuje rozhodně různé nápady, protože genius loci bývalého dolu Anselm (později přejmenovaný na Eduard Urx) tam  bezpochyby je. Právě na tomto místě, nedaleko Ostravy, kdysi lidé nalezli hořící kámen - uhlí - ale už před nimi tady žili zřejmě odvážní lovci mamutů. Dnes je zde vybudováno Hornické muzeum OKD Landek, které má rozsáhlý areál a poskytuje návštěvníkům obraz, jak to s dolováním uhlí skutečně vypadalo.
 
    Jak to vlastně bylo s nápadem o mezinárodním sochařském sympoziu?
Martin Kuchař    Docela složité, protože nikdy taková akce v průmyslové Ostravě nebyla. Sice v  roce 1968 skupina umělců uspořádala "železné sympozium", na které pozvala i cizince. Nakonec z toho byl poprask, protože se zde objevil někdo z kapitalistické ciziny. Já jsem chtěl tak trochu na tohle sympozium navázat, i když s použitím docela jiného materiálu.
    Byl tvůj projekt přijat dobře a co důležité granty?
    Řekl bych, že náš projekt se od počátku opravdu setkal s příznivými ohlasy. Počínaje hejtmanem kraje a konče třeba bezvadnou Nadací Landek. Poskytování různých podpor, darů, grantů... to prostě zabere moře času, než se člověk k těmto penězům dopracuje. Ale začali jsme v roce 2002. Sympozium je bienále. Také vzniklo Sdružení pro pořádání mezinárodních kamenných sympozií, které má jen pár
členů, ale tím pracovitějších. Sám bych rozhodně všechno nezvládl.
    Letos tedy pořádáte už čtvrtý ročník. Kdy to bude a kdo přijede? 
    Sympozium bude letos skutečně už počtvrté a my jej připravujeme celý rok. Bude od 15. 8. do 12. 9., takže opět celý měsíc. Za tu dobu si každý změří své síly s vybraným kamenem, třeba žulou, nebo pískovcem, dioritem a dalšími kameny. Každý si na počátku vybere to, co mu nejvíce sedí. Letos přijede na příklad Salah Hammad z Egypta, Donald Buglass z Nového Zélandu, Rumunka Carmen Tepsan, bude tu také sochař z Polska, Slovenské republiky, samozřejmě z ČR a také studentka z umělecké školy. Vždy je u nás  7 nebo 8 renomovaných sochařů a jeden student jako  někdo, kdo získává zkušenosti a poměří svoje síly.  Na Sympoziu se snažíme udělat i mimopracovní program, aby lidé ze světa poznali třeba Beskydy, nahlédli do hutí a dolů. Jsou to rozhodně zajímavé dny. Když si  představíte 60 tun  hrubého kamene a pak osm krásných výtvorů udělaných rukama, je to báječný pocit...
     Kde jsou pak díla umístěna?
   Máme vznikající galerii v přírodě v Těrlicku na Horním Dvoře, kde jsou umístěna největší díla. Tam je také skutečně nádherné prostředí, lemované panoramatem Beskyd. Další díla jsou usazena v areálu Hornického muzea OKD, nebo jinde v Ostravě, Havířově, v obci Stonava. Tyto obce a města poskytují také určité finanční částky. Sympozium je po celou dobu přístupné veřejnosti. Mnoho lidí, kteří zavítají do expozic muzea se rádo dívá na těžkou sochařskou práci a vidí, že sochařina není jen  tvoření plastik z hlíny, sádry a podobně, ale že se musíme poprat skutečně s tvrdým a nepoddajným materiálem.  
    Tak Martine, ať se vám všem  to Sympozium letos opět vydaří, ať vzniknou další mezinárodní přátelství, které jsou pro všechny  velmi cenná. Vždyť nyní se mohou takového setkání zúčastňovat lidé různých národností. Jak vím, nejdál to měl do Ostravy Shinji Sakai z Tokia, který byl účastníkem 1. sympozia. Tak ještě jednou přeji úspěch a zlom vaz! (Více o sympoziu)
Hana Kuchařová

Vloženo  5. 7. 2008







Psala jsem z jakýchsi potřeb, které jsem musela naplnit … 

 

   Marie Vosiková se narodila v Ostravě  v r. 1942, promovala na  Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy university v Praze v oboru matematická statistika (tamtéž později získala titul RNDr.). Je autorkou těchto prozaických knih: Kapky rosy, nakl. Profil, Ostrava, 1979 - bajky a alegorické příběhy,  Louka, nakl. Profil Ostrava, 1981 – novela, Klíče, nakl. Profil, Ostrava, 1987 - sbírka povídek, Dámy bez deštníku, nakl. Anagram, Ostrava, 2002 - sbírka povídek,  Jen já a ty, nakl. Isadora, Praha, 2006  - sbírka povídek.     


     Marie, moje první otázka tě zastihla ve Švýcarsku (další už doma v Rožnově) a možná vůbec ne u počítače či psaní nějaké povídky. Mýlím se, nemýlím?
  Marie Vosiková   ,,Nemýlíš se. U počítače ani u psaní povídky mě tvoje otázka opravdu nezastihla. Byla jsem v Ticinu, v městečku Caslano, u své dcery, možná by bylo přesnější říct u své vnučky. Narodila se ve Svatou noc a zdejší přátelé a známí jí říkají Jesu Bambina, což v italštině znamená Jezulátko v ženském rodě. Hned po porodu jsem pomáhala mamince v šestinedělí, jak je odedávna zvykem. Přijela jsem pomáhat v péči o vnučku a devítiletého vnuka, potěšit se s dětmi a pobýt s dcerou, která je doma, ale jen do července, pak už znova nastoupí do práce ... Mateřská dovolená je ve Švýcarsku krátká – ze zákona jen pouhých 14 týdnů a placena osmdesáti procenty platu. Další pak závisí na solventnosti a benevolenci zaměstnavatele.
    Ve stáří není mnoho chvil, v nichž člověk omládne. Aniž by chtěl, aniž by o to usiloval. Ty okamžiky jsou vzácné. Od začátku jsem byla s dítětem po celý den, ochotná pomáhat i v noci. A po krátkém čase jsem pocítila dávno zapomenutou bezbřehou něhu. Lásku schopnou oběti až k hranicím možností, v níž se rozmělňují vlastní bolesti a přání. - Mateřský pud, živočišná potřeba ochrany lidského tvora, jediného mláděte neschopného života bez péče okolního světa.  
      Jednou  mi vyprávěl jeden můj známý, který v krytu prožil bombardování Drážďan: „Lidé křičeli hrůzou, podléhali hysterii, viděl jsem muže šílící strachem. V okamžiku, kdy nálety ustaly, byl vchod zatarasen mrtvými těly. V té chvíli se bez paniky, v tichu zvedla skupinka žen. Odklízely mrtvá těla, dokud nebylo možné projít. Pak vzaly děti a se slovy útěchy vyšly ven. Od té doby nepochybuji o tom, že nejsilnější ze všech lidských citů je mateřský cit.“
      Z toho, jak se zmiňuješ o rodině, mě napadá, že nepatříš k autorům, kteří píší každý den "povinně" několik stránek a tráví tím dlouhé hodiny i za cenu, že upřednostní tvorbu před všedním ale smysluplným prožitkem. 
     ,,Opravdu nepatřím k autorům, kteří píší denně. A přiznám se, že jsem teď – až na jednu drobnost – už dlouho nic nenapsala. Nedá se říct, že bych upřednostňovala tvorbu, to skutečně ne. A ve svém případě bych místo slova tvorba užila raději slovo psaní. Václav Havel řekl v poděkování za Cenu Karla Čapka: ´Nepíši rád a říkám si, že možná to je dobře.´ Řekla bych o sobě něco podobného.“
      Odpovíš mi na otázku, co tě přimělo k psaní knih? Co tě inspirovalo?
      „Je pro mě dost těžké zodpovědět i sobě samé, proč jsem psala, píšu, nepíšu, budu, nebudu psát, a co mě inspirovalo. Nejobecněji bych mohla říct – inspirovaly mě jenom vlastní prožitky, nikdy jsem nefabulovala bez svého velkého zaujetí, nedokázala jsem vyprávět pro potěšení z vyprávění.  Nikdy jsem si průběžně nic, co bych později použila při psaní, nezaznamenávala. Nikdy jsem nic nenapsala pro čtenáře. Nikdy jsem si žádného nepředstavila. Psala jsem z jakýchsi potřeb, které jsem musela naplnit: z potřeby uvolnit nakupené, z potřeby vyrovnat se s bolestmi z minula, z potřeby zachovat, co podle mě za záchovu samo o sobě stálo, z potřeby zveřejnit řešení záhady, na něž jsem přišla, z potřeby seřadit a zobecnit, co se v útržcích v životě naskládalo, z potřeby uchopit a vyjmout jádro, k němuž jsem se dobrala, z potřeby v jeden proud spojit myšlení a slova, z potřeby potěšit se z toho, jak mohou být obrazy krásné ve slovech... Nevím, z jakých ještě potřeb. S knižním trhem ale nemají nic společného. 
      Teď píšu málo. Možná už mám méně potřeb. Člověk se s přibývajícím věkem stává o mnoho skromnějším.“
     Asi před rokem jsi v Domě knihy Librex v Ostravě představila přátelům a čtenářům svou poslední vydanou knihu Jen já a ty. Jak dlouho vznikala a které věkové kategorii je určena?  
     ,,Knížka Jen já a ty, jejíž původní název byl Jeden a druhý a teprve na návrh nakladatelky byl změněn na Jen já a ty, což je komerčně přitažlivější, ale méně výstižné, vznikala v několika letech po roce 2002, v němž vyšla moje předposlední kniha Dámy bez deštníku. Tak jako žádná z mých knížek, nebyla nikomu určena. Psala jsem si ji z potřeb výše uvedených. Pokusím se aspoň trochu konkretizovat: první povídka Vyznání nelásky vznikla z potřeby uvolnit náhlý vnitřní přetlak nahromaděné samoty. Druhá povídka Svatební noc byla napsaná z potřeby vyrovnat se s bolestí z minulosti – vychází z konkrétního vlastního prožitku, i když v jiných kulisách. Třetí povídka Pastičky s dobrotou  vznikla z potřeby odhalit mnou nalezené jádro charakteru jistého člověka,  nebo spíše několika lidí, kteří vytvořili jakýsi prototyp, a také mého vztahu k nim, a hlavně z potřeby zobecnit, co je v altruizmu a v sebeobětování pro obě strany nebezpečné - a tak bych mohla pokračovat.
     Pro jakou věkovou kategorii je knížka určená nevím. Ale velmi mě překvapilo, že našla ohlas i u hodně mladých lidí. A to nejen u dívek, ale i u některých mladých mužů. Možná jsou věci, o nichž někteří lidé s pochopením čtou bez ohledu na svůj věk.
     Nemusíme tajit, že jsi ve věku, kdy člověk začíná trochu bilancovat svůj život a někdy i měnit pořadí priorit. Jak to bylo a nyní je u tebe s pořadím: práce, rodina a literární tvorba. Bez čeho bys nemohla existovat?
     ,,To je pěkná otázka. Prakticky existuji bez práce – tedy bez práce, kterou by ode mě někdo vyžadoval, s celou rodinou v cizině a bez literární tvorby. Ve všech oblastech, na něž se ptáš, si něco plánuji. Chci se „podívat“ na léta před rokem 1989,  mám nějaké materiály o rožnovské Tesle, které by se měly zpracovat. Dva letní měsíce, jakož  pak jistě  po krátkých pauzách i další, budu pečovat o děti ve Švýcarech. A pokud se týká literární tvorby? Budu-li mít nějakou potřebu, naplním ji.“


 Ptala se Eva Kotarbová

Foto: Eva Kotarbová

Vloženo 9. 6. 2008, psáno pro časopis Seniortip







Fotografie Jiřího Janovského – balzám na duši

Janovský kalendář 2009


    V dnešní uspěchané době vám nabízím možnost  prožít pár příjemných chvil nad krásnými fotografiemi z Beskyd. V souvislosti s připravovaným kalendářem Lysá hora a okolí 2009 jsem položila několik otázek jeho autorovi – fotografovi  Jiřímu Janovskému z Frýdlantu nad Ostravicí.  
      Základní údaje o Vás (věk, povolání apod).?
      ,,Jsem ročník 1968 a pracuji ve firmě zabývající se dodávkami komunální techniky, jako jsou popelářská vozidla apod.''
       Odkud pocházíte, kde žijete?
       Pocházím z Frýdlantu nad Ostravicí, kde jsem se narodil a kromě studií zde žiji celý život."
      Jak dlouho už je fotoaparát součástí Vašeho života?
     ,,Fotit jsem začal již v mládí, nutno ovšem podotknout, že s velmi nízkou kvalitou i počtem fotografií. Byly to momentky ze studenského života a později především momentky rodinné a fotky našich dětí. Dá se říct, že vážněji jsem se začal opět věnovat fotografii až kolem roku 2004."
      Jaké máte koníčky vedle fotografování?
    ,,Je to především sport, a to turistika a cykloturistika, které mi obě dávají možnost se více a častěji dostat do přírody poznat nová místa a krásy Beskyd."  
     Jak se stalo, že fotíte právě Beskydy?
     ,,V Beskydech žiji a Beskydy mám velmi rád, proto je především fotím. Dalším důvodem je, že k nim mám nejblíže, a k pořízení pěkné fotografie je potřeba i velké štěstí, ono nedefinovatelné fotografické  ,dobré světlo'. Při mých turistických výletech fotím samozřejmě i místa, která navštívím (Fatra, Tatry, Dolomity, Alpy aj.), ale Beskydy naprosto převládají."
      Máte kromě Lysé v Beskydech i jiná oblíbená místa?
      ,,Lysá hora patří zatím bezesporu k mému nejoblíbenějšímu místu v Beskydech, myslím si, že po fotografické stránce mám ještě mnoho příležitostí a možností. Nejedná se totiž jen přímo o vrchol Lysé hory, ale také její okolí. K dalším oblíbeným kopcům v Beskydech patří především Kněhyně a Smrk."  
      Máte s sebou fotoaparát vždy, když vyrážíte do přírody?
     ,,Snažím se o to! Faktem, je že vlastní focení krajiny je časově dost náročné a při společných výletech s rodinnou velmi oceňuji jejich trpělivost, kdy na mě čekají v době, kdy se skláním nad stativem a čekám na dobré světlo." 
      Jak vznikla myšlenka vydat kalendář a s kým spolupracujete?
      ,,Myšlenkou vydat vlastní kalendář se zabývám již poslední dva roky, je to pro mě svým způsobem velká seberealizace. Letos jsem se již konečně odhodlal, připravil  potřebné fotografie a domluvil se s kolegou Marcelem Fujcikem (vlastní reklamní agenturu), že společně kalendář vydáme."
      ,,Publikoval jste již někde své práce? Podle ohlasů na Vašem webu se tam mnoho lidí opakovaně vrací, aby se znovu podívali  na   Vaše fotky, neláká Vás to k vydání  nějaké fotopublikace či uspořádání  výstavy?
      ,,O žádném velkém publikování nemůže být řeč, své fotografie zatím uveřejňuji na některých domácích a zahraničních fotografických serverech. V jednání jsou dvě menší výstavy v Praze a Ostravě, které by mohly při troše štěstí proběhnout v roce 2008. O vydání fotopublikace jako samostatný autor, vzhledem k finanční náročnosti bohužel zatím vůbec neuvažuji."
       Upřednostňujete  digitální nebo  klasické fotografování?
    ,,Nyní fotím jen na digitál, používám především fototechniku CANON. V současné době přemýšlím také o nákupu analogového těla CANON (bazarového) a po mnoha letech chci opět vyzkoušet klasiku. Digitál je výborný, že vidíte prakticky ihned výsledek, s digitálem se určitě dá rychleji naučit fotit, ale má přece jen určitá technická omezení, ve kterých je klasický film přece jen lepší."
      Janovský kalendářJe těžké dostat charakteristiku a ráz Beskyd do fotografie, jsou Beskydy fotogenické?  Kolikrát se musí vyšlápnout Lysá, aby měl fotograf to štěstí na počasí, na tolik žádané slunce a pod.?
     
,,Myslím si, že Beskydy jsou stejně jako většina hor velmi fotogenické, jak dostat ráz a charakter Beskyd do fotografie souvisí s chutí fotit, obětovat tomu volný čas a občas překousnout i neúspěch. Stalo se mi mnohokrát, že jsem vyšel s výbavou na kopec (kompletní výbava včetně dalších objektivů, stativu, náhradního oblečení či spacáku má dost přes 20 kg) a bylo zataženo nebo opar tak silný, že nebylo vidět na protější svah. Daleko příjemnější ovšem je, když počasí vyjde, že se do něj trefíte a ty neopakovatelné výhledy někdy podpořené inverzí jsou pak tou největší odměnou za noční či brzký ranní výstup s čelovki na kopec."
   Při fotografování se určitě zažijí veselé, ale i dramatické situace, zažil jste takové? 

   ,,Naštěstí jsem zatím zažil spíše ty veselé nebo příjemné zážitky, jako např. setkání s divokou, volně žijící liškou na Babí hoře. Velmi příjemné jsou i okamžiky, kdy se s ostatními fotografy vydáváme v podvečer či odpoledne na večerní focení západu slunce, potom přespíme na vrcholu (ať už v chatě nebo pod širákem) a po ranním focení východu slunce se opět společně, příjemně unavení, vydáváme zpět do údolí. K těm méně příjemným pro mě určitě patří noční sestupy ve tmě, jen s čelovkou, z večerního focení."
      Je něco, co byste ještě chtěl a dosud se Vám nepodařilo zachytit?
     ,,Velkou výzvou pro další období  je určitě noční horská fotografie, která má své neopakovatelné kouzlo a vzhledem k tomu, že je pro mě obtížně zachytitelná, stává se moji výzvou do budoucna."
Pavla Zemaníková
pavla.zemanikova@seznam.cz

Vloženo 27. 4. 2008







8 x s básnířkou Boženou Klímovou o jejím básnění a nejen o něm
(rozhovor u příležitosti životního jubilea)

     Geneze tvé básnické i prozaické tvorby sahá až kamsi k praprapředkům. Jaké to je propojit v tvorbě dávnou minulost se současností?

     „Mám pocit, že rodová poselství se docela sama promítají v mých básních i prozaických útvarech. Prostě tam jsou, aniž bych o to usilovala… Božena KlímováMými větami procházejí mí předkové tu skrytě, tu viditelně.”
     Citace: V krvi se mi potulují vzkazy krásného / a divokého dědečka / kterého u Sarajeva trefili do hlavy / V jezdeckých botách prochází mými tepnami / Práská bičíkem… (úryvek z básně Dědictví, sbírka Diagnóza život)
      Co všechno už jsi vydala a o čem tvé básnické sbírky jsou?
      „Celkově jsem vydala (mimo pěti próz) 5 básnických sbírek, jedna z nich (Rozhovor s Bohem) přitom vyšla v trojím vydání. V rukopisu je zatím další sbírka Procházka s Kristem aneb má Via Dolorosa.”
     Citace: Jsem nemluvně/ Mám své jisté Kristus také / Zapomněla jsem na poušť/ na ďábla/  i na věčné pravdy a moudrosti / které mi za meditací / bylo dovoleno / poznat / Čtou mi z Bible – (ukázka z rukopisu)
      „Zvažuji, zda tento volně meditativní příběh (který je netradičním pohledem na Křížovou cestu, jejímiž kulisami je mé soukromí…) vydáme v závěru letošního roku klasicky k mému letošnímu ne-uvěřitelnému… životnímu jubileu, anebo sáhnu opět po osvědčeném elektronickém vydání. To upřednostňuji v posledních šesti letech nejvíce, nejen kvůli neblahému zdravotního stavu. A můj vydavatel Dušan Žárský (který je už po léta mým kamarádem „do deště …”) je také nakloněn onomu řešení. (poznámka: ostatně, téma elektronická vydání knih by si zasloužilo hlubší zamyšlení…)
     Samozřejmě k vydávání patří ještě účast ve sbornících různého typu, asi v 15, a příležitostné tisky jednotlivých básní, povídek, črt, slovních hrátek. A taktéž elektronická prezentace jak knih, tak básní, povídek, fejetonů,  medailonů, recenzí, sentencí,  atd. - viz např. www.zar.cz. Má tvorba vychází z mého života (vnitřního i vnějšího!)  a z života mých bližních. Také z všednodennosti, ozvláštněné jiskrou výjimečného.”
     Je tu knížka o Alanu Marshallovi (mimo jiné autor bestselleru Už zase skáču přes kaluže), čím tě právě tento australský spisovatel upoutal?
    „Jeho kniha I Can Jump Puddles (v českém překladu Zory Wolfové - Už zase skáču přes kaluže) v sobě ukrývá tajemství osudovosti našich pozdějších vztahů. Když uvážím, že jsem tuto publikaci dostala z Československého rozhlasu Praha v roce 1965 jako odměnu za svou báseň – už v tom je náznak předurčení…
     Odvaha, jeho osobní odvaha, mne k Alanovi M. přivábila. Dokázal přeskočit nejen kaluže v dětství po obrně, která ho navždy zchromila, upoutala k berlím a následně k invalidnímu vozíku… – ale jako autor v dospělosti svou tvorbou „přeskočil” dokonce řeky, oceán …  Faktem je též, že procestoval svět doopravdy (Amerika, Asie, Evropa) a ve svém karavanu křižoval Austrálií sem, tam, i pustinami, pozoroval divoká zvířata, aby si osvěžil duši – jak tomu říkal.”
      Každý jsme nuceni někdy nebo stále přes nějaké kaluže skákat, jak se toto skákání daří tobě?
       „Jak kdy, dosud se snažím. :-).”
     Citace: Jsme na ulici v našem městě. Poprchává. Zvednu se na berlích a přeskočím robustní otisk kapky na asfaltovém chodníku. Můj syn volá: Jéééé, mami, Alan skákal přes kaluže, a ty umíš přes kapky deště ... Opravdu to umím …(Výňatek z knihy Alan Marshall a Já)
       Jaká z tvé literární dílny vyšla poslední knížka a jaká ji bude následovat?
      „Klasicky jsem naposledy vydala v Nakladatelství Žár Ostrava v roce 2002  básnickou sbírku Tykání s Nebesy, kterou jsem ilustrovala sama (či spíše - užili jsme tři z mých kreseb z cyklu pro Alana Marshalla). Tato poezie je sondou do sfér lásky a přemýšlení o všeličems.”
     Citace:  dotkni se mě / třeba uprostřed vzpomínky jazykem / zdám se sama sobě / jsem v představě lepší ubylo mi let / zatínám zuby do spodního rtu / je smyslně vydutý sladkohořký / a je mu / po čemsi / teskno … (báseň II. – sbírka Tykání s Nebesy)
     „Doslovem opatřil Ladislav Muška. Dušan Žárský této sbírce „nadělil” i nevšední grafiku (na jejímž návrhu jsem se částečně podílela také – konkrétně na netradičním usazení veršů na stránkách …). Křest byl opravdu slavnostní, v Opavě, v Knihovně Petra Bezruče (varhanní sál). Program sestával (dle mého scénáře) z úvodní promluvy, čtení básní a písňového koncertu operního zpěváka a spisovatele Ladislava Mušky, za klavírního a střídavě varhanního doprovodu člena opavského divadla. V přestávce proběhlo  bezprostřední povídání se čtenáři, hosty pořadu. Na vše dohlížela Mgr. Zuzana Bornová, ředitelka KPB, s kterou dlouhodobě a potěšitelně spolupracuji! Ostatně, jsme naladěny na stejnou vlnu, humor je nám ,bližší než kabát' ...”
     Citace: Smích?: Omlazovací kúra zdarma. / Život?: Poukázka na jedno vesmírné menu. / Stárnutí?: Doba, kdy smysly odcházejí / A otevírají dveře ne-smyslům … (z rukopisu sentencí Převážně ne-vážně)
   „Mám na poeticko-hudební večer moc hezké vzpomínky. Ladislav Muška, který kvůli toho vážil cestu až z Ústí nad Labem – též! Abych nezapomněla, křtili jsme i CD s právě vydanou prózou Alan Marshall a Já aneb Mé ňadro – Tvá dlaň (elektronická verze – www.zar.cz). Každé knize jsme „dopřáli” vlastního kmotra. K vydání nyní chystám v „Žáru” (krom zmíněné sbírky Procházka s Kristem) sentence pod názvem Převážně ne-vážně. Předpoklad: červen 2008.”
   Je tu také (naše společné a podnětné) přátelství s panem Dušanem Žárským, který nám ve svém internetovém nakladatelství ŽÁR poskytuje nezištně prostor. Ale jsou tu i další (literární, ale nejen oni), přátelé. Jak důležité je přátelství pro literární tvorbu?
     „Dle mého mínění je přátelství důležitým zdrojem nejen inspirace, ale též duchovní vzpruhy a nevšední jistoty… Mám okruh stálých přátel (či spíše blízkých duší…), různého věku (tomu říká můj muž – harém; přičemž tam zahrnuje i mé nečetné kamarádky …). Tu tam se objevují nové tváře. Avšak pravdou je, že znatelný otisk v člověku může navždy zanechat  byť jen letmé souznivé setkání, vzkaz, věta, pohled, úsměv.”
      Která z tvých knížek je ti nejmilejší?
      „Slyšela jsem názor, že autorům bývá nejmilejší kniha tou, kterou právě vydali…  Nemohu říct s určitostí, zda ta nebo ona je trvale na výsluní mého zájmu. Ke každé mám jiný vztah, každá má v sobě jinou atmosféru a vznikala z vnitřního přetlaku, vyvolaného citovým vjemem: radostí, smutkem, ztrátou, nalézáním, nadějí. Občas se začtu, abych se toulala v čase. Občas mi některou z knih připomenou čtenáři hezkou odezvou. A pomohou mi tak překlenout dobu pochybností o smyslu psaní vůbec.”
      Jak důležité je mít sny? Jaký je tvůj sen na přežití?
     „Řekla bych, že jde o zdravý doping (podobný smíchu)! Také si dopřávám onen luxus: smích i snění. V něm příkladně obhlížím svou novou prozaickou knihu, v pevné vazbě – nebo cestuji. Poslechnu volání genů a vracím se do Británie, do rodišť mých prapředků, procházím vřesovištěm… Otevírám branku do zahrádky, v níž stojí můj vlastní vytoužený starobylý anglický dům, s úžasnou - až legrační střechou.”
     Citace: V tom by se odkudsi vyjely „vydýchat“ kočáry královny Alžběty II. Mnoho párů koní by při té příležitosti vznešeně pohazovalo hlavou. Vozkové a kočí na kozlíku by pózovali poněkud sošně a na hlavách by jim opět trůnily ony kouzelné klobouky, semišové cylindry, vysoké jako Tower či Big Ben a já s vervou sobě vlastní bych jim zamávala. Oni by (nečekaně) smekli, uklonili se s jistou elegancí a poslali za mnou do okna zdrceně vyhlížejícího československého autobusu pravý anglický úsměv. Třicet devět českých spisovatelů by opět udělalo – Ááááách… a já bych s královskými vozky měla malé milé tajemství. (ukázka z česko-anglického vydání fejetonu To je „má” Anglie… Vaše Veličenstvo!)
      ,,Anebo alespoň zabloudím na Karlův most v Praze. Ve skutečnosti jsem ráda, když dojdu do nedalekého sídlištního obchůdku a domlouvám svým kostem, aby vydržely! Jenže sny jsou nesmrtelné, a možná nás přežijí!!! Co možná -  určitě! Budou pak nejcennějším dědictvím našich dětí, vnuků, pravnuků… ?”
      Díky a srdečně zdravím.
Richard Sobotka
Fotografie z archivu Boženy Klímové

Vloženo 19. 4. 2008







Jak se v minulosti parádily rožnovské panny a paní
Rozhovor s Mgr. Marií Brandstettrovou nad její novou knížkou Odívání Rožnovanů, čtení o rožnovském kroji, která je nominována na prestižní cenu Asociace muzeí a galerií, nazvanou Muzejní publikace roku.

    Mgr. Marie Brandstettrová po ukončení studia etnografie na dnešní Masarykově univerzitě v Brně pracovala od roku 1968 ve Valašském muzeu v přírodě, v oddělení výzkumu a sbírek etnografického odboru, před odchodem do důchodu (v roce 2003) jako jeho vedoucí. Spolu s Jaroslavou Zastávkovou připravila knížku Uzlík vzorů bílé výšivky z Rožnovska, která byla vydána v roce 2005.
Autorka knihy    Knížka Uzlík vzorů bílé výšivky z Rožnovska i tato vaše druhá knížka o odívání Rožnovanů, jsou jakýmsi vyústěním vašeho profesního života?
    „Uzlík vzorů bílé výšivky z Rožnovska jsme s kolegyní Jaroslavou Zastávkovou chápaly jako nahlédnutí do muzejních sbírkových fondů, aby se vyšívačky měly možnost seznámit i se vzory staršími, jinými, než co vyšívají. Oproti tomu knížka o odívání Rožnovanů navázala na mou dávnou závěrečnou studijní práci. I když jsem žádnou tužbu publikovat neměla, doplnit tuto problematiku a dopracovat ji mne přiměli Danek Drápala a Jiřina Veselská, moji další kolegové.“
     Přece jen jste měla ještě další podnět k napsání knížky. 
   „Je to tak. Nejsem si rodem z Valašska, ale těžko snáším, když se o tomto kraji mluví s despektem, když se Rožnov staví do roviny zaostalého místa. I v literatuře jsem se opakovaně setkala s tvrzením, že se v Rožnově, na rozdíl od ostatních měst Valašska,  udržel kroj nepoměrně déle. Chtěla jsem se dozvědět, jestli to tak opravdu bylo. Cesta k tomuto poznání znamenala shromáždit všechno, co se k tomu tématu shromáždit dá. Takže v knížce nejsou žádné nové objevy,  je to spíš shrnutí drobných dílčích svědectví ve vztahu  právě jen k Rožnovu. Sama jsem se totiž chtěla dozvědět, jestli v Rožnově skutečně chodili v kroji tak dlouho, že byli  měšťanům z ostatních valašských měst k posměchu.“
    A chodili?
    „Nechodili.“
    Takže trend v odívání byl v celém regionu přibližně  vyrovnaný?
    „Rožnov byl přece jen trošku stranou  hlavních komunikací a je pravda, že kroj tady, zejména ve formě ženského oděvu, přežíval poněkud déle. Ale muži, kteří měli kontakt s jiným prostředím,  výše postavení lidé, co cestovali za obchodem, a také  tovaryši, kteří museli do světa na zkušenou, ti převzali oblečení dobové a také v něm běžně chodili.  Městečko pak bylo zdrojem  oděvních inovací a z něho se představa současného oděvního stylu poměrně rychle šířila do okolí. I pasečané podle svých potřeb a možností postupně odkládali součásti tradičního oděvu. Tak jako v každé době všeobecně vládla představa, že je potřeba nosit takové oblečení, aby člověk nebyl světu pro posměch.“
    Každý region, každá obec měla ve svém kroji určité zvláštnosti, jaké byly u rožnovského?
    „Jedinečný byl kroj ženský svou  bílou výšivkou. Tak jemnou výšivku je v lidovém prostředí opravdu málokde vidět. Filigránská  bílá výšivka na  bílém podkladu už byla poplatná městskému vidění a návaznost na jemný materiál, který byl  v Rožnově dostupný, je nepopiratelná. Uplatnila se na rukávcích, šátcích a mřežkách čepců. Také jejich forma je pro Rožnovsko typická.  Bílé punčochy, hedvábné fěrtochy nosily ženy všady. U mužského kroje bylo společných prvků více, mluví se o jednotném uherském typu kroje, ale i tak bývá uváděno: Župici v Rožnově nejraději zelenou nosí. Takže u mužského kroje byla pro Rožnovany charakteristická zelená župica a ještě vysoké homolovité klobouky.“
Titulní strana knihy    Jak se tedy v 19. století oblékaly rožnovské panny a paní?
    „Především je třeba říct, že můžeme využít jen dílčí svědectví, jen drobné kamínky, na jejichž základě můžeme stavět. Už z druhé poloviny 19. století je v muzejním archivu řádka fotografií, především z význačných měšťanských rodin, protože pořídit si fotografii zdaleka ještě nebylo obecným jevem. Obecný lid tedy ve fotodokumentaci chybí. Popis oděvu Rožnovanů najdeme v kronice Martina Tkadlece, také v drobných zprávách lázeňských hostů, kteří se tady léčili. Touhu zaznamenat, jak se v Rožnově žilo, měl například Emil Littera, který se s obdivem zmiňuje o lepých nožkách v bílých punčoškách, o tom, že Rožnovanky milují bílou, zakládají si na bílém prádle a že všechno, co oblékají, je běloskvoucí. Fotografie z 80. let 19. století dokládají, že měšťanky už běžně nosily dobový oděv, ale také, že se příležitostně oblékaly do kroje pěkné podoby. Mužský kroj se z užití vytrácel. Na fotografiích právě z přelomu století vídáme muže v soudobém oděvu vedle žen ve svátečním kroji. “ 
      V čem se lišilo oblékání svobodných děvčat od provdaných paní?
    „Děvčata chodila prostovlasá, kdežto vdané ženy nosily čepec. Starší ženy patrně volily tlumenější barevnost na fěrtoších, na vlněných šátcích a ani jejich kordulky snad nebyly tak pestré. Pro zobecnění  je málo hodnověrných svědectví. Ani muzejní sbírkové předměty nemají v tomto směru základní vypovídací hodnotu, protože  jen málokdy je zaznamenáno, že jde o kordulku svobodné, anebo vdané ženy, spíše jen usuzujeme ze souvislostí.“
    Jaký byl oblek pro všední den?
    „Účelný, pohodlný, nenáročný na údržbu. Bohužel se všedních šatů dochovalo  málo. Každý si totiž schovával po mamince nebo po babičce z oblečení jen ty nejkrásnější kousky. Ale  nějaká sukně, která se nosila na všedno - a právě tyhle věci mám nejraději, protože ukazují ten  každodenní život pracovitého člověka - právě ty se nedochovaly. Protože když všední oděvní díl dosloužil, třeba jím vytřeli podlahu, prostě takovou věc zužitkovali bezezbytku, nikomu nestála za pozornost. Takže o odívání všedního dne jsou jen kusé zprávy.“
     Ale když byla nějaká slavnost…
     „Tak se nastrojili s velkou péčí. Pamětnice vzpomínaly, že ještě ve třicátých letech minulého století se ženy mezi sebou domlouvaly, jakou šatku či  fěrtoch si vezmou na tu kterou slávu, aby jejich oděv byl v souladu s významem dne. Černé obleky, klobouky a nablýskané boty našich dědáčků ještě pamatujeme. Rozdílnost oblékání všedního dne a svátečního byla na první pohled viditelná, daleko větší, než zažíváme dnes.“
     A takto to fungovalo ještě na přelomu 19. a 20. století?
    „Ještě několik  desetiletí. V první světové válce byl nedostatek textilních materiálů a hodně oděvních součástí, především soukenných,  přišlo vniveč, protože je lidé přešívali, seč to šlo. Ale rok 1925, kdy se při otevření Valašského muzea v přírodě konala v Rožnově velká národopisná slavnost, přinesl nový zájem o nošení krojů. Mnohé ženy si kroj nově pořídily, jiné jej poskládaly ze součástí, které našly doma, prostě měly kroj, ve kterém se zúčastnily slavností. Krojový výbor  Valašského roku  dbal na to, aby kroj  účastníků slavnosti byl jak se patří. V následujících letech, omezeným výběrem materiálu, který nebyl tak dostupný, jako v letech předchozích, a snad i  vlivem působení znalců kroje, se jeho podoba posouvala k větší jednotvárnosti. Stačí porovnat fotografie z přelomu století a  z doby první světové války, kdy v mnoha rodinách pořídili fotografie pro vojáka na frontě. Tam vídáme matky a babičky  oblečené v kroji. Kordulky mají  různě zdobené, porty na nich rovné, klikaté, zdvojené i ztrojené, kroucené černé i bílé, našívané vzorované stuhy. Právě tak fěrtochy a šátky. Kdežto po roce 1925 má i ženský kroj  jednotnější ráz.“
      K oživení kroje na Rožnovsku napomohl první Valašský rok v roce 1925, jak je to ovšem s krojem v současnosti?
    „Ještě před pár lety jsem si myslela, že nošení kroje úplně zaniká. Ale v posledních deseti dvaceti letech si někteří lidé i na Rožnovsku pořizují vlastní nový kroj. A dokonce se  i přijdou  poradit, jak by měl vypadat. Díky folklorním souborům, které v Rožnově působí, je představa pravého rožnovského kroje celkem dost jednoznačná. Knížkou o odívání Rožnovanů jsem chtěla tu pevnou představu trochu rozvolnit, navodit myšlenku možné drobné úpravy kroje tak, aby dotvářel osobnost. Konečnou podobu kroje do značné míry sice ovlivňuje dostupnost materiálu, dovednost krejčího či švadleny, přece však každá žena touží být ve zvoleném oděvu svá.“
      Proč si dnes lidé kroj vlastně pořizují?
     „To je otázka, kterou v naší lokalitě řeší moje  mladá kolegyně, která se ujala  péče o textilní sbírky Valašského muzea v přírodě. Sama si myslím, že je to projevem vztahu k tradiční lidové kultuře a k regionu. Cítí se patrioty a mají potřebu navenek presentovat svoji příslušnost.  Kroje nezůstávají ve skříni, chodí se v nich na slavnosti, na  bály, na poutě, třeba do muzejního kostelíka při svátku sv. Anny. Takže ani dnes kroj nezmizel beze zbytku. Pořád ještě jsou nadšenci, kteří si vlastní kroj pořídí, i když to není nijak levné. Většinou se v něm parádí ženy, ale  najdou se i rodiny, kde si nechají ušít kroje oba manželé.“
     Dá se říct, že přece jen lidová kultura a kroj nezaniknou ani ve 21. století?
    „To je příliš široké téma, ale je jisté, že některé projevy lidové kultury mají  předlouhou životnost a k zániku mají daleko. A pokud jde o kroj, mám zprávy, že na Vsetínsku je několik dědin, kde si v posledních několika letech nové kroje pořídily desítky občanů.“
      Vraťme se k vaší knížce, je to zúročení mnohaleté práce, jistě vám udělala radost.
    „Knížka je navenek pohledná a není moc objemná, tak snad čtenáře neodradí. Je určena všem, kdo mají zájem o tradiční kulturu regionu,  především však Rožnovanům, kteří se chtějí zamyslet nad proměnlivou podobou rožnovského kroje a nad jeho místem v odívání  svých předků v průběhu dvou minulých století.“
   (Marie Brandstettrová - Odívání Rožnovanů, čtení o rožnovském kroji: Vydalo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm za finančního přispění odboru regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury ČR v roce 2007. Text doplňují dokumentární fotografie z archivu VMP a kresby  krojových součástí.)
Text a foto: Richard Sobotka
Vloženo: 3. 3. 2008







S historičkou Jiřinou Fabiánovou o příběhu české tištěné bible

    Historička Mgr. Jiřina Fabiánová, pracovnice Muzea regionu Valašsko, je autorkou jedinečné knihy Příběh české tištěné bible, sepsaný a vytištěný podle starých tisků, uložených v Muzeu regionu Valašsko ve Valašském Meziříčí a ve Vsetíně. Proč ji zajímala právě bible?
 Autorka knihy   "Bible tvořila základ evropské vzdělanosti. Z biblí a z biblických textů se lidé učili číst a psát. Učili se morálce, víře, podnes je to vlastně nejvydávanější a nejčtenější kniha na celém světě."
   Valašskomeziříčské muzeum bylo založeno v roce 1884 a je po Olomouci druhé nejstarší na Moravě. Už v počátcích se do něho dostalo množství starých knih.  Dokonce obsahuje i vzácné prvotisky, mezi nimi vůbec první kompletní českou (a vůbec slovanskou) tištěnou Pražskou bibli z roku 1488! Jedná se o velmi vzácné a ceněné vydání, neboť se do dnešních dnů dochovalo pouze několik desítek exemplářů této bible, často neúplných. Tato bible je mimo jiné uchovávána v City York Public Library v New Yorku, v Britském muzeu v Londýně, v Národní knihovně v Budapešti, v Harvard College Library v Cambridge, v Ruské národní knihovně v Petrohradě a jinde. V ČR kromě Valašského Meziříčí také v několika pražských knihovnách, dále v Brně, Plzni, Olomouci, Kroměříži, Mělníku, Vyšším Brodě, Litoměřicích a jinde.  Soubor biblí v Muzeu regionu Valašsko je vzácně ucelený...
     "Naše knížky jsou opotřebované, sešlé, některé bez vazby, takže je patrné, že všechny sloužily lidem na Valašsku nebo na Moravě. Kdykoliv vejdu do depozitáře starých tisků cítím van století a zvláštní energii. Knihy měly v minulých dobách pro lidi úplně jiný význam než dnes, měli je za symbol, velmi si knihy vážili, protože na některou šetřili třeba celý život. Bible se pak dědila z pokolení na pokolení, jak dokazují vpisky."
    Před vynálezem knihtisku uměli číst a psát jen lidé z nejbohatší vrstvy obyvatelstva a duchovenstvo. Knihy se přepisovaly v klášterech, což trvalo rok, s výzdobou třeba i několik let. Takže cena jednoho rukopisu dosáhla ceny krásného domu v Praze na Malostranském náměstí. Po Biblevynálezu knihtisku kolem roku 1440 došlo i k rozvoji vzdělání. Gutenberg najednou vydal bibli ve 200 výtiscích (170 na papíře, 30 na pergamenu). Nevěřilo se, že prodejce může mít takovou knihu najednou v takovém počtu, navíc tištěnou k nerozeznání od rukopisu, proto byl obviněn z čarodějnictví... A jak vlastně vznikala kniha Jiřiny Fabiánové?
    "Příběh české tištěné bible... je vlastně knížka o biblích, které máme uchované v Muzeu regionu Valašsko, ať ve Valašském Meziříčí nebo na Vsetíně. Nejprve jsem připravila výstavu na toto téma, doprovodily ji počáteční texty, ty jsem pak dopracovala. Rok práce jsem strávila při vzniku této knížky. Vyšla v dubnu 2007 a vydalo ji Muzeum regionu Valašsko společně s Knihovnou Františka Bartoše ve Zlíně."
    Pěkně vypravená knížka s řadou dokumentárních fotografií uvádí příběhy šestnácti česky tištěných biblí - od Pražské bible z roku 1488, z doby krále Vladislava Jagelonského, která zaujímá v obou sbírkách starých biblí nejvýznamnější místo, až po Nový zákon z roku 1791. Jsou v ní i jiné zajímavosti...
   "Chtěla jsem ve své knize upozornit také na to, že Valašsko není jen krajem slivovice, krojů a valašských písní, ale že už v 16. století byla vzdělanost v tom kraji opravdu vysoká. A třebaže pobělohorská doba a třicetiletá válka toto narušila, ta vzdělanost na Valašsku zůstala. Úcta ke knize tady byla pořád - ať u katolíků nebo u evangelíků. Takže se Valašsko může chlubit i tím, že zde žil lid opravdu vzdělaný." 

Text a foto: Richard Sobotka
Vloženo 9. 2. 2008







Novinky z dílny spisovatele a novináře Richarda Sobotky

   Richarde, pokud vím, byl jsi jako autor v roce 2007 velmi pilný. Výsledkem toho jsou tři nové knihy, na kterých čtenář objeví Tvoje jméno. Zastavme se nejdříve u titulu Život na oblaku - 1 + 10 lidských osudů. Co tě přimělo zajímat se o osudy hendikepovaných lidí a zachytit je v literárním zpracování? Byl to osobní citový podnět, nebo jsi vyšel vstříc požadavku nějakého sponzora?
    ,,Skutečně se jednalo o citový podnět, takže objednávka byla niterní a bez záruky na vydání publikace, což se nakonec podařilo díky rožnovské místostarostce paní Markétě Blinkové, jejíž silnou stránkou je sociální cítění, zvláště týkající se hendikepovaných lidí. Podařilo se jí přes PhDr. Zuzanu Malcovou z Ministerstva kultury ČR získat na vydání knížky peníze, takže příběh knihy jako takové měl šťastný konec. K námětu jsem přišel někdy v prosinci roku 2006, kdy zdejší městská knihovna uspořádala společnou besedu hendikepovaných a školní mládeže, pod názvem Kořeny a kořínky. Přizvali mne a tam se přede mnou rozevřely příběhy nejen hendikepovaných lidí, ale i těch, kteří jim pomáhají včlenit a uplatnit se ve společnosti. Byl to impuls, který mne přiměl vrhnout se do této práce téměř bezhlavě, aniž bych měl tušení, jak bude vydání knížky zajištěno. Všechny žádosti a prosby o sponzorování vyšly bez ohlasu. Až paní místostarostka Markéta Blinková a doktorka Zuzana Malcová vydání knihy zachránily. Jistým specifikem knihy je to, že není ve volném prodeji, ale je určena čtyřem organizacím, které o postižené pečují. Knížky si samy prodávají a zisk z prodeje je pro ně určitou formou pomocí. A také - jako autor jsem nepožadoval žádný autorský honorář, to je můj příspěvek pro ně.“
    Když jsem se začetla do Života na oblaku, vzpomněla jsem si na osud tělesně postiženého, již zemřelého, spisovatele Pavla Tobiáše z Lichnova. Jeho umělecká díla vycházela z tíživých osobních zkušeností, prožitků a jsou velmi působivá. Ty jsi život hendikepovaných zachytil pohledem zvenčí, asi věříš, že i takový je nezbytný a hodně vypovídající....
    ,,Za jednotlivými lidmi  jsem šel s tím, že musíme hovořit o všem a naprosto otevřeně, jedině takto mohla mít jejich výpověď sílu. Přistoupili na můj požadavek a stejně jako před rokem i dnes mohu říct, že na mne jejich výpovědi udělaly skutečně hluboký dojem, pokud se mi podařilo problémy a pocity těchto postižených přiblížit, pak už to považuji za úspěch. Přišly příznivé ohlasy od lidí znalých literatury, ale zejména si cením příznivých ohlasů od těch, o kterých se v knížce píše, a také z řad čtenářů, jejich slova byla někdy skutečně hodně niterní a dojemná. Toho si velmi cením.“
    Teď se ohlédněme za knížkou Rožnovská věž, týkající se historie a nedávné rekonstrukce kostela v Rožnově.  Jsi jedním z jejích autorů...
    ,,Rekonstrukce báně kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm probíhala od května 2007 do poloviny ledna 2008. Původní dřevěná konstrukce už byla v tak špatném stavu, že křížek v nejvyšším bodě byl vychýlený asi o dvacet centimetrů z osy. Takže byl nejvyšší čas pustit se do rekonstrukce. Způsob, jakým byla provedena, považuji přinejmenším za evropský unikát. Lešení od zděné části věže až po křížek v padesátimetrové výšce bylo budováno jako samonosné a bez ukotvení, aby se co nejvíce přiblížilo k samotné báni, takže kdo vystoupil až na nejvyšší bod, mohl se doslova pohoupat. Báň kostela byla následně demontována až po zděnou část věže, uvnitř dokonce ještě o dvě patra níž až po zvony, pak znovu s použitím původních technologií postavena ve stejné podobě. I když jsem se k té práci zpočátku vlastně jen připletl, nakonec jsem ji sledoval po celou dobu a téměř denně šplhal pětadvacet podlaží až nahoru ke křížku. Bylo nade vše jasné, že o tak velkém díle musí zůstat nějaký dokument. Publikaci zastřešil místní farní úřad. Navíc byly v makovici nalezeny historické dokumenty z let 1876 a 1909, o který nebylo jisté, zda tam skutečně jsou. A do makovice byly vloženy současné dokumenty jako poselství pro potomky za sto až sto padesát let. To vše prostě nebylo možné ponechat bez povšimnutí.
    Dnes mohu s určitým sebeuspokojením říct, že jsem byl u toho. A kromě účasti na publikaci formou reportáží jsem o rekonstrukci připravil také fotodokument na DVD z několika tisíc pořízených snímků. Všichni zúčastnění chápali záležitosti kolem rekonstrukce tak, že jsme přijali poselství našich předků a vyslali současné poselství našim potomkům. A to je skutečně silný motiv.“
     Mnozí čtenáři si asi nedovedou představit, jak se literatura faktu píše…
    „Nebylo to zase až tak nesnadné. Znamenalo být na místě, když se něco dělo. Klást otázky lidem, kteří své vysoce odborné řemeslo brali tak samozřejmě, že o něm vůbec nechtěli hovořit. Psal jsem tyto reportáže původně pro místní čtrnáctideník Spektrum Rožnovska a to znamenalo umět odhadnout, v jakém stadiu rekonstrukce bude v den vydání, to jest asi týden po uzávěrce. Naše vzájemné vztahy s řemeslníky byly nakonec tak dobré, že když jsem musel v září 2007 na tři dny do Letohradu na vyhodnocení literární soutěže literatury faktu - E. E. Kische,  tak se mne tesaři po návratu ptali, jestli jsem se na ně nenaštval, že jsem se na lešení několik dnů neukázal. Musel jsem jim zajišťovat noviny s reportážemi, přimět je, aby se šli podívat na výstavu o rekonstrukci věže, kde byli vyobrazeni na řadě fotografií. Pak už se o tyto dokumenty sami zajímali a kromě publikace si vyžádali také DVD s fotoreportáží. Takže kromě dokumentů uložených do makovice také vím, kde jsou uloženy dokumenty pokrývače z roku 1909 a současných pokrývačů, kde je pro budoucí generace vložena schránka s publikací Rožnovská věž. Vlastně to všechno nebylo nic jiného, než jen práce, pravda, časově dosti náročná, ale jen práce.“
    Na sklonku roku 2007 jsi čtenářům předložil další knihu - soubor vyprávění, nazvaný Pytláci v Beskydech. Co máš společného s pytláky a myslivci?
     ,,V Rožnově a ve dvě stě let staré dřevěnce na úpatí Radhoště žijeme obklopeni přírodou, mnohdy ještě dosti drsnou. Kromě toho se přírodní tematikou zabývám desítky let, vznikla řada povídek z prostředí Beskyd a konečně i má vůbec první knížka, Příběh toulavého kocoura, se tématu nespoutaného života v přírodě dotýká. Pročetl jsem řadu knih o přírodě, lesnictví, myslivosti a podobně. K mým stále oblíbeným spisovatelům patří Jack London, J. O. Curwood, Jan Vrba a jiní dobří znalci přírody. Otec mé ženy byl vášnivý myslivec a s dalšími jsem se dobře znal. Takže když přišla nabídka pustit se do tohoto tématu s trochou nadsázky mohu říct, že knížka už byla téměř z poloviny napsaná. Nicméně rozumy jsem čerpal především od ing. Libora Konvičného, revírníka v Čeladné, u něho jsem skutečně narazil na hlubokou studni odborných i společensky provázaných znalostí a vědomostí. Byla to práce, která mne přivedla k celé řadě nových poznatků, k nimž bych se možná jinak vůbec nedostal. Přesto všechno jsem nikdy žádné zvíře neulovil, mám je raději, když poskakují kolem naší letité dřevěnky po lesní zahradě. A jediná krev, kterou jsem prolil, byla z mého palce, když jsem neopatrně manipuloval s loveckou dýkou.“
    Máš za sebou autorky plodný rok a před sebou asi otázku: Co dál? Nechystáš se třeba na velký společenský román? Tvoje novely v knize Jiné světy, vydané koncem roku 2006, mám za takový příslib.
     ,,Je několik témat, která bych rád zpracoval, nosím je v hlavě už řadu let. Teprve čas ukáže, jestli budou dostatečně nosná a jestli bude dost sil pustit se do nich a dovést je zdárně až do konce. Uvidíme...“
Ptala se Eva Kotarbová
Foto: Richard Sobotka
Vloženo 26. 1. 2008







Kniha o literární tvorbě vyvzdorované na ochrnutí
(Rozhovor s literárním historikem Liborem Knězkem o jeho knize, postihující život a dílo Pavla Tobiáše)

   Pane Knězku, Vaše desátá kniha, zaměřená na umělecké tradice Frenštátska a Beskyd, tedy Cesta z hořícího kruhu, je věnována osobnosti spisovatele a novináře Pavla Tobiáše, který vstoupil do literatury ve druhé polovině 50. let 20. století. Co pro Vás bylo nejpodstatnějším podnětem k napsání tohoto „čtení“ o jeho životě a díle, jež vyšlo u příležitosti autorových nedožitých pětasedmdesátin v roce 2007?
Knězek   ,,Život Pavla Tobiáše byl zcela odlišný od autorů našeho kraje, o nichž jsem psal v předcházejících knížkách. Představte si studenta, jehož snem je stavět mosty a přehrady, výborného sportovce, který na začátku čtvrtého ročníku brněnské techniky onemocní dětskou obrnou. Z poslucháren se dostane do léčebných ústavů a po letech úporného zápasu s nemocí a dalšími zdravotními komplikacemi zůstane jeho údělem invalidní vozík. Ve svém oboru pracovat nemůže, a proto hledá uplatnění v tom, co je mu blízké a co mu jeho zdravotní stav dovoluje. Soustavně kriticky sleduje rozhlasové i televizní programy, recenzuje knihy a v časopisech uveřejňuje i vlastní verše. Píše pohádky i pásma pro dětskou a mládežnickou redakci ostravského rozhlasu, povídky i zábavné programy pro literární a zábavnou redakci. Spolupracuje s filmem i televizí. Avšak jeho nejvýznamnějším dílem je prozaická trilogie Cesta, Hořící kruh a Malá (cévní mozková) příhoda, v níž bez příkras ztvární namáhavou cestu postiženého jedince za sebeuplatněním, cestu z izolace, do níž ho ochrnutí vehnalo, cestu k lidem. A právě tato svízelná životní pouť s mnohými zvraty a dramatickými momenty, byla pro mne výzvou, abych se pokusil s použitím všech dostupných materiálů o její zachycení."
   Svazovalo Vás s Pavlem Tobiášem přátelství, nebo jste byl k psaní knihy doveden pouze profesním zájmem?
  ,,Pavla jsem znal od studentských let, s ním i s jeho sestrou Martou jsme do července 1945 denně dojížděli vlakem z Frenštátu do Valašského Meziříčí do gymnázia. A když byl na podzim 1945 ústav v našem městě obnoven, chodil jsem do sexty a Pavel s mým bratrem Radovanem a mou manželkou Věrkou do kvarty – v roce 1950 s ní dokonce maturoval v jedné skupině. Spájelo nás i kamarádství ze skautské družiny Kamzíků, nad níž jsem měl v letech 1945 – 1947 jakýsi patronát. Pavel byl jejím aktivním členem. Na podzim 1948 jsem odešel na fakultu do Prahy a vídali jsme se už jen sporadicky při mých návštěvách ve Frenštátě. A když jsem po studiích zakotvil v Bratislavě, byla naše setkání v rodném městě už jen náhodná. Již tehdy jsem obdivoval, s jakým úsilím dokázal vzdorovat své nemoci i fakt, že  s pomocí upraveného auta udržuje kontakt s okolním světem. Vícekrát jsem ho chtěl navštívit v jeho domě na návrší, avšak místo mne k němu putovaly jen řádky, které jsem o něm napsal. V jeho archivu jsem objevil i můj pozdrav k Pavlově šedesátce. O pět let později jsem už o něm mohl napsat jen v minulém čase."
   Jak se Vám desátá knížka psala v době, kdy autoři nevědí, zda získají na vydání svého díla sponzory… Vy jste je našel?
   ,,Je smutné, že autor, který musel vynaložit velké úsilí, aby sesbíral dostupný materiál a vytvořil literární dílo, musí výlohy s tím spojené většinou sám uhradit a navíc se postarat i o zabezpečení odbytu. Měl jsem určité štěstí, že se mých úvodních dvou publikací o bratrech Bohumíru a Josefu Strnadlových ujala Muzejní a vlastivědná společnost ve Frenštátě a část nákladu odebrala jejich rodná obec Trojanovice. Následujících pět publikací vyšlo díky vstřícnosti Jana a Marcely Šabatových z brněnského nakladatelství Doplněk a s odběrem výtisků mi pomáhalo město Frenštát. Porozumění pro mou práci projevila Nadace JUDr. Eduarda a Betty Parmových, která od šestého svazku přispívá na mé knihy. U podnikatelů, velkých závodů a samosprávných orgánů v okolí a v kraji jsem až na jeden případ zatím neuspěl, některá občanská sdružení pomohla aspoň odběrem. Poslední tři svazky vyšly díky ochotě frenštátského nakladatelství Veronika a města Frenštátu, které se od devátého svazku stalo spoluvydavatelem projektu. Věřím, že ve spolupráci s nimi a s uvedenou nadací vydáme i zbývající svazky."
   Vraťme se ale k Pavlovi Tobiášovi...Výsledek práce literárního historika velmi závisí na schopnosti získat jedinečné archivní materiály a objektivně je interpretovat. Jaké jste měl možnosti při práci na Cestě z hořícího kruhu? Jste spokojen s výsledkem, nebo ještě mnoho dokumentů zůstalo neprobádaných, mnoho otázek nezodpovězených?
   ,,Při psaní této knížky jsem se nemohl opřít o základní zdroje pramenů, kterými pro mne byly při většině předcházejících svazků Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze a Památník Petra Bezruče v Opavě. Paní Alena Tobiášová mi však zpřístupnila celou Pavlovu literární pozůstalost a pomohla i při získávání materiálů od jeho blízkých, s dalšími se mi podařilo navázat kontakt přímo. Je však pravda, že se to v některých případech podobalo pátračce a ne vždy se to podařilo. S ohlasy Pavlovy tvorby mi velmi pomohla Městská knihovna ve Frenštátě a několik přátel, za Pavlovy dopisy z básnického období vděčím Drahomíru Šajtarovi. Mrzelo mne, že se nepodařilo najít jeho dopisy literárnímu vědci Pavlu Peštovi, s nímž byl léta v kontaktu. A Pavlovu spolupráci s rozhlasem by nebylo možno zhodnotit bez materiálu od archivářky Marie Pravdové. I když by snad dosud nezvěstné dokumenty doplnily Pavlův lidský i literární profil, mohu říci, že to nejpodstatnější o jeho životní pouti i literárním odkazu čtenář v knížce najde. A navíc jsem rád, že se mi to podařilo podobně jako v předcházejících svazcích nabídnout čtenáři formou literatury faktu o literatuře, přístupně a přitom se všemi náležitostmi odborné literatury. O to jsem měl práci složitější a náročnější. Potěšilo mne, že si toho kritika všimla."
   V Cestě z hořícího kruhu věnujete velkou pozornost i poslednímu dílu Pavla Tobiáše – románu Malá (cévní mozková) příhoda, který se nedočkal vydání. Domníváte se, že by dílo oslovilo i dnešní čtenáře? Má šanci na vydání?
   ,,S tím rukopisem měl Pavel smůlu – kdyby ho dokončil o dva roky, nebo aspoň o rok dříve, mohl bez problémů v Profilu vyjít a uzavřel by jeho trilogii. V září 1989 ji poslal do soutěže, kterou s tímto nakladatelstvím vypsal krajský výbor komunistické strany a pochopitelně po listopadových událostech nebyla vyhodnocena a k těmto rukopisům se už v nakladatelství Profil nevraceli, ostatně Profil brzy zanikl. Ve vydavatelských zmatcích 90. let ani s pomocí přátel neuspěl. Není to četba radostná, musíme si uvědomit, že jde o autentické svědectví o strastech postižených, které je místy drsnější a emotivnější než v románě Cesta a novele Hořící kruh. I tak si dovedu představit její vydání třeba v Knižním klubu, kde by našel jistě dostatek zájemců o tuto problematiku, když by se vydání této pozoruhodné knihy nechopilo některé z vydavatelství v našem kraji.
   Podobně si dovedu představit, že by pražský Albatros v rámci pohádkové edice vydal Pavlovy Čarodějné pohádky zelených hor z Podkarpatské Rusi, na kterých pracoval od poloviny 70. let i jeho další soubor Pohádky s motivy orientálními i pozoruhodné sibiřské pohádky, které byly vysílány pouze v rozhlase. Pozornost si zaslouží i jeho lyrické Vyprávění o velikém pstruhovi i další povídky s přírodní tematikou. A konečně – kdyby se podařilo najít některé jeho verše, z nichž zatím známe pouze názvy, stál by aspoň za bibliofilské vydání útlý svazek Pavlových veršů ze začátků jeho nemoci…"
   Konečně se dostávám k otázce: Co jedinečného vnesl Pavel Tobiáš do české literatury?
   ,,Značný kritický ohlas, který provázel Tobiášův román Cesta v roce 1976 a který vyústil na jaře 1977 do jejího odměnění celostátní Cenou Jiřího Wolkera, ukázal již tehdy na její výjimečnost v literární produkci. Zápas jedince s krutou chorobou a jeho úporná snaha o sebeuplatnění i v těchto zoufalých podmínkách je tu vykreslena až sugestivně, kritika mu přiznávala „schopnost být svůj, nenapodobitelný a krutě věcný spolu s hloubkou lidské zkušenosti“ a přitom zároveň ,podtržení lidsky vzájemného porozumění, negace sebetrýzně a malosti, zvláště pak přitakání tvořivému životu'. A při vydání Hořícího kruhu konstatovala, že ,jeho próza posiluje ani ne tím, co slovně zaznamenává, ale zejména tím, jak se zmocňuje lidské bolesti, jak s ní zápasí, často marně s blížící se prohrou, ale vždy naplno a nově´. Jiní knihu kladli do blízkosti českého psychologického románu i k tendencím moderního francouzského románu. A kdyby si přečetli závěrečný svazek Tobiášovy trilogie, jistě by to jejich mínění ještě posílilo. Tak proč to čtenářům i kritikům nenabídnout?"
                               Otázky kladla Eva Kotarbová
Foto: Eva Kotarbová
Vloženo prosinec 2007







Jak se žije v Itálii

 rozhovor se Zuzanou Larišovou bývalou tiskovou mluvčí Městské policie Ostrava


  Není to tak dlouho, co jsi byla v Ostravě známou osobností jako tisková mluvčí. Psala jsi pravidelně do novin, vystupovala v rozhlase a pak jsi najednou z města zmizela. Proč? Jaké podstatné události se odehrály ve  Tvém životě?

foto    „Tak asi jednou z nejpodstatnějších je, že jsem se loni v červnu provdala. Manžel je Ital a když jsme se rozhodovali, ve které zemi budeme žít, vyhrála Itálie. Můj muž neumí česky, a také kvůli jeho práci to bylo přijatelnější.“

  Žiješ tedy v Itálii. Trochu znám Tvou náturu a vím, že Tě neuspokojí jenom role vzorné hospodyňky a manželky. Takže se ptám: Jaké má cizinka,  vysokoškolačka perspektivy uplatnit se v zaměstnání právě v Itálii, když umí italsky, což je i Tvůj případ?

   „Najít práci v Itálii je mnohem složitější než v Česku. Nezaměstnanost žen se zde pohybuje ve většině oblastí na severu země okolo 55 %, na jihu je to ještě mnohem horší. Lépe jsou na tom naopak velkoměsta jako je Řím, Miláno či Torino, tam se dá místo sehnat téměř okamžitě. V mém regionu moc práce není, a proto jsem se rozhodla najít si místo mimo bydliště, abych získala v Itálii praxi. Začátkem tohoto roku jsem nastoupila jako sociální pedagog v detoxikačním centru pro narkomany, které je bohužel právě v Torině. Dojížděla jsem osm hodin vlakem a pracovala od pondělí do čtvrtku, celou dobu jsem trávila v centru. Práce mě bavila, ale věděla jsem, že je to jen dočasné - už kvůli nepřetržitým stávkám italských železnic, což je ovšem na román.

   Po čtyřech měsících jsem dala výpověď a dodnes se pokouším najít zaměstnání, odpovídající aspoň trochu mé kvalifikaci.“

   Snažíš se najít zaměstnání … A co možnosti dalšího studia? Mají provdané cizinky šanci?

   „Itálie je země, kde jsou v každém regionu zcela jiná pravidla, a tak se stane, že v Torině, Miláně i jinde můj vysokoškolský diplom bez problému uznají, ale v místě mého bydliště nikoliv. Pro platnost diplomu budu muset asi znovu do školních lavic…Je to tady dost komplikované, opět platí, že to záleží na konkrétní univerzitě. Tak například -  pro přijetí na klasickou italskou vysokou školu musím předložit všechna vysvědčení, a to už od první třídy základní školy. Musí být notářsky ověřena na Italské ambasádě v Praze. Stejný postup je i v případě uznání vysokoškolského diplomu.

   Jinak to vypadá na Univerzitě Vatikánu, kde jsem se také ptala. Tam bude stačit zjistit rozdíl mezi zkouškami u nás a tady, pak dodělat určitý počet kreditů a diplom mi vydají za Univerzitu Vatikánu. Podle děkana ale můžu mít problémy i potom, jelikož Vatikán je samostatný stát a co platí tam, nemusí platit v Itálii. No a tak je to tady se vším.“
   Už nejsi v rodné zemi více než rok. Máš asi dost informací, abys mohla srovnat české a italské pojetí role ženy ve společnosti.  Takže

   „V Itálii je na rozdíl od České republiky běžné, že žena je v domácnosti, a je to chápáno tak, že tam pracuje. Není to nijak podceňováno, ba naopak. Mám pocit, že toho Italky i trochu zneužívají. Prostě tak nějak umí starost o domácnost ,dobře prodat´. Pro nás zcela nepodstatné věci - třeba praní a žehlení - je v očích Italek bráno jako něco navíc, a to i pokud jsou v domácnosti. Když jde Italka do práce, tak většinou jen na pár hodin a její plat vystačí na pokrytí benzínu, a bez auta se nikam nedostane. Místní  doprava v malých městech funguje do 18. hodiny, ale pracuje se do 19 hodin. To, co pak z peněz zůstane, jde na šatstvo.  Italové jsou známí svou oblibou dobrého oblečení, a to za každou cenu.

   Pokud žena dělá na víc hodin, tak není nic výjimečného, že si objedná několikrát v týdnu úklid bytu. Má-li dítě, tak s platem, který tu vydělá, je většinou schopna pokrýt jen náklady na školku či jesle,  takže je v podstatě zbytečné do práce chodit.

   Výdělky žen jsou naprosto minimální a pracovní šance v mnoha regionech skoro žádné.  Lépe placeny jsou pouze dělnické profese. Musím říci, že Česká republika nabízí větší možnosti. Dramatické je to i v případě mladých lidí do 29 let, kteří jsou zaměstnáni většinou pouze na tzv. stáže, které jim umožní získat praxi, ale bez finanční pomoci rodičů by mnohdy neměli ani na dopravu a obědy. Pokud jsou ale muži ve stabilním zaměstnání, pracují minimálně deset hodin denně a  také v sobotu!“

     Itálie, Česko, obě země jsou v EU. Mohla bys mít pocit, že jsi všude doma. Jak jsi na tom a jak Tě přijala manželova rodina a její přátelé?

   Je pravdou, že obě země jsou v EU, ale z mnoha hledisek mi to vůbec tak nepřipadá. Mám pocit, že EU má pro každý stát jiná pravidla, co se týče hlavně legislativy. Srovnání obou zemí je složité už kvůli kultuře, mentalitě lidí a naprosto odlišnému způsobu života. V Česku jsem doma, ale život v Itálii má taky spoustu výhod. Dnes díky internetu můžete být pořád ve spojení s rodinou a přáteli, přečíst si české noviny a vidět televizní programy. Domů jezdím často a tak nějak mi to vyhovuje žít v obou zemích, každá nabízí něco jiného. Italská rodina a kamarádi mě přijali v pohodě. Jiná si tu rozhodně nepřipadám, už kvůli množství cizinců, kteří jsou v Itálii. Je ale fakt, že tu většinou nejsou moc v oblibě. Média totiž denně přinášejí zprávy o tom, kolik cizinců a odkud bylo zadrženo policií. To u nás v ČR není možné.  Jako tisková mluvčí policie jsem si nemohla dovolit říci, jakou měl zadržený národnost.“ 

loď   Jsi tvůrčí typ. Psaní a vystupování ve sdělovacích prostředcích Tě bavilo. Jak teď kompenzuješ absenci toho všeho? Určitě máš nějaký sen, který bys chtěla uskutečnit v nejbližší době. Prozradíš jej?

   „Práce tiskové mluvčí i spolupráce s médií mě opravdu bavily,  a bylo to velmi náročné. Dnes si docela užívám ten klid, který mi nabídly zásadní změny v mém životě. Lhala bych ale, kdybych řekla, že se mi někdy nezasteskne po tom, co bylo, ovšem na druhou stranu psát se dá pro noviny a časopisy i z Itálie. Navíc, upřímně - tiskovou mluvčí bych už dělat nechtěla. 

   Co se týká kompenzace, tak mám konečně dost času na své koníčky. Vždy mě bavila olejomalba, proto jsem začala cílevědoměji malovat. Několik mých obrazů jsem vystavila u kamaráda v obchodě a nějak se stalo, že si jich všimla obchodní ředitelka firmy Palazzetti, která mi nabídla uspořádání výstavy, tato firma se zabývá výrobou designových krbů pro celou Evropu. Moje výstava potrvá od ledna do března příštího roku  a bude v obchodních prostorách Palazzetti v Pordenone.

   Snů a plánu je hodně. Doufám, že výstava dopadne dobře a že budu pokračovat v malování. Pak bych se chtěla věnovat i psaní nějakých reportáží a mezi tím vším snad přijde i dítě. Uvidíme.“


Foto: Zuzana Larišová
Ptala se: Eva Kotarbová
Vloženo 13. 10. 2007







S Martou Dvořákovou o její půvabné knížce Hladová voda

   Vaše knížka Hladová voda je jen vzpomínání na čas prožitý v Kozlovicích, nebo je to také (či především) návrat do dětství?
   "Moje knížka je především pokusem o návrat do dětství. Byla to kouzelná doba... Skončila, když mi bylo deset. Stěhovali jsme se, sice nedaleko, aleDvořáková vlastně úplně jinam... Bylo to bolestné loučení. Naprosto přesně jsem věděla, co ztrácím... Už tehdy jsem se rozhodla, že  o té nádherné krajině a o lidech v ní jednou napíšu knihu. Vždycky jsem taky měla jasno v názvu: Hladová voda. Ale jak běžel čas, ztrácela jsem víru, že by moje kniha mohla vyjít. Vyšla více než  40 let poté a jsem vděčna všem, kdo se na tom podíleli....
   Abych ještě vysvětlila název: Lidé jej chápali mnoha způsoby. Pro mne napít se Hladové vody znamenalo navždy se připoutat k té krajině... Napijete se a už nikdy se vám nepřestane stýskat.
   Když byl náš Petr malé dítě, špatně usínal. Nepomáhala ani četba pohádek. Jednou mě  napadlo  zhasnout a vyprávět mu, jak to bylo, když  jsme byli malí. Byl okouzlen! Usínal bez problémů... Vyprávěla jsem mu  samozřejmě  spisovnou češtinou. A  stejně tak byly psány i první věty mé knihy. Když ale došlo na přímou řeč, zjistila jsem, že to není ono. Tak se u nás prostě nemluvilo. Rychle jsem vše přepisovala do nářečí. No, rychle... Spíše pomalu. Tím nářečím už totiž několik desetiletí nemluvím... Rukopis knihy jsem pro jistotu poslala ke kontrole své starší sestře Janě. Ta již 26 let žije v Austrálii, přesto na své dětství, prožité v Kozlovicích, vzpomíná velmi ráda. Většinu jejich připomínek jsem akceptovala.  Ukázalo se to jako velmi užitečné..."
   Určitě nebylo snadné napsat tuto půvabnou knížku v kozlovickém nářečí, hovoří se jím v Kozlovicích ještě, nebo už odeznělo?
   "Nářečím se u nás ve vesnici sice mluví, ale jen naprosto okrajově. Nářečí - jako ostatně všechno -  prošlo  složitým vývojem. Už z knihy pečlivý čtenář pozná, že se  neustále  vyvíjelo. Do naší mluvy se mísila spisovná slova, jak jinak. Chtěla bych ale poděkovat učitelům, že u nás nářečí  nijak záměrně nepotlačovali."
   Vracíte se někdy do Kozlovic? A jsou to stále návraty do dětství?
   "Do Kozlovic se pochopitelně vracím. Mám tam rodiče, sestru s rodinou, na místním hřbitově je pohřbeno pár mých blízkých lidí.
- A pak tam mám "své" hory...Ale nejsou jen moje...Hodně lidí vám potvrdí, že by nechtěli bydlet bez výhledu na Ondřejník...Ty hory patří k jejich každodennímu životu.
    Návraty do dětství v pravém slova smyslu  nejsou možné. Jak jde čas, všechno se mění....
Tam u nás doma je také všechno jinak. Z naší chalupy je rekreační objekt,  přestavěný, moderní... Patří někomu jinému. Jednou jsem si chalupu chtěla vyfotit - majitelka vyšla ven a tvářila se nesouhlasně. Respektovala jsem to, víckrát jsem to nezkoušela... I moje hora změnila  podobu. Ubylo lesa, hodně se kácelo. Moje chodníčky při těžbě dřeva bohužel taky vzaly za své...Ale pro mne je podstatné, že o nich vím."
   Jaký ohlas měla Vaše knížka Hladová voda?
   "Moje knížka měla v zásadě dvojí ohlas: U mládeže /s výjimkou mých synovců a neteří/, tuším, vlažný. Moc toho mladým neříká. Asi je odrazuje právě jazyk a líčení minulého...Je to pro ně moc dávno, moc cizí svět, cizí doba... Lidé z mé generace a starší knihu naopak přijali velmi vřele. Mnozí mě zastavovali a vyprávěli mi o svém dětství. Nebo mi říkali, že prožívali něco hodně podobného jako já. Jiní byli dojati, litovali, že kniha skončila... Chtěli další díl...
   A někteří přicházeli k mým rodičům a ptali se, kdy vyjde druhé vydání. To je pro mne vyznamenání. Potěšilo to i mé rodiče, kteří byli zpočátku ve vztahu k mé knize poněkud skeptičtí. Nebo spíš hodně skeptičtí...
   Odezva u starších čtenářů mě samozřejmě velmi těší. Pokud kniha v lidech podnítila touhu vzpomínat a vyprávět, je to pro mne největší odměna za vynaloženou snahu."
   Chystáte další podobnou knížku?
  "Podobnou knížku momentálně nechystám. S nářečím jsem docela zápasila... Musela jsem prostudovat spoustu dobových materiálů, sborníků lidových písní a podobně, abych si ten jazyk oživila. Poslouchala jsem řeč starých lidí v naší vesnici, pozorně jsem sledovala všechna vystoupení Valašského vojvody a Valášku, dvou kozlovických folklórních souborů... Ptala jsem se svých rodičů, sester...
Vzpomínání bylo nakonec tak intenzívní, že jsem cítila i vůně z té doby... A dětství vonělo opravdu krásně... Své námahy tedy nelituji. V žádném případě!"
   Na čem pracujete v současnosti?
   "Hodlám psát  dál, ale  momentálně je pro mne naprosto aktuální stěhování. Pokud se při něm soustředím, pracuji na svém příspěvku do letošního almanachu Literátního klubu Petra Bezruče. Měl by se jmenovat "Setkání v prosinci."

Ptal se Richard Sobotka
Foto archiv: Marta Dvořáková






Přinést lidem úsměv


   Dlouhá léta mi novinář, korektor a  dnes už i spisovatel Antonín Szkandera pomáhal vypravovat jednotlivá čísla zpravodaje Centrum městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz na cestu ke čtenářům. To jako výborný korektor hledal gramatické chyby a překlepy v mých textech, přitom i ve velkém pracovním tempu, v němž jsme noviny dokončovali,  stačil ještě projevit svůj osobitý smysl pro humor, jenž vždy potěšil a opětovně rozjížděl unavené motory naší pracovní činnosti, aby opět nabraly největší obrátky. Dlouho jsem nevěděla, že píše drobné humoristické povídky, až mě jednoho dne překvapil informací o své prvotině Trhněte si ploutví! 
   Neuplynula dlouhá doba a Antonín Szkandera má na svém autorském kontě už knížky tři. Vyšly poměrně rychle za sebou, ale k rozhovoru jsem jejich autora přemlouvala poměrně dlouho. Nakonec jsem jej ulovila.  

   Proč právě tyto příběhy - od vody?
   Chodil jsem k vodě s udicí a najednou zjistil, že lovím nejen ryby, ale i příběhy. Krásné, zemité, které může vytvořit jen život. Nelze je vymyslet. A. SzkanderaPohladí vás u srdce, vdechnou vám novou sílu, abyste mohli jít dál. A často jsem více naslouchal chlapům, než chytal ryby. Nezřídka jsem proto zaslechl: ,Máš tam pověšeného kapra! Nespi!' Ty káravé hlasy přátel měly pravdu. Hřály mne myšlenky, které někdo vyslovil. Byly mnohdy silnější, než záběr kapra.
   Jakoby tě ty myšlenky přenesly někam jinam…Do tepla, klidu, pohody. A tehdy jsem si uvědomil, že si je nemohu nechávat jen pro sebe, že by tyto příběhy mohly potěšit i mnohé čtenáře, že se musím pokusit je přenést na papír, zachytit ty neopakovatelné momenty. A tak se o to snažím."
   Pamatuješ si, kterou povídku jsi napsal jako první?
  Nevzpomenu si už na její název. Šlo ale o to, že rybář přišel k vodě bez udic. Byl tak zamyšlený, že je zapomněl ve vlaku. A tento text jsem četl rybářům u jezera. Jeden z nich mi poskytl k povídce námět. A tehdy mi někdo řekl: ,Víš, ty sice přicházíš k vodě s udicemi, ale jsou ti stejně k ničemu, jen nasloucháš našemu vyprávění.' Mimoděk mi tak vnuknul myšlenku, že i bez udic se dá u vody ,lovit' – krásné příběhy, nevšední úsměvné historky. A bylo rozhodnuto. Začal jsem je ,lovit'!
   Odtud tedy pramení podtitul všech mých tří knížek – Příhody od vody aneb Lovy bez udice.
  Jsem vášnivý rybář. Každou volnou chvíli trávím u vody nebo u počítače. Lovím nejen ryby, ale i humorné příběhy, které se u vody nebo v souvislosti s rybařením udály. Jde tedy vlastně o ,lovy' historek bez udice."
   Je jednoduché ty „úlovky“ přetvořit do povídek?
  Zprvu se mi to zdálo jednoduché. Mám námět, myšlenku, co mi schází. Ale moc jsem se mýlil! To je jen první krůček. Bylo nezbytné tu zaslechnutou větu zasadit do času a prostoru, obléct ji, aby nebyla nahá. A to je často dlouhý a nelehký proces, plný hledání a nezdarů. Člověk jen škrtá a škrtá v textu a znovu a znovu začíná od začátku. A když nakonec najde tu správnou cestu, zjistí, že postavy ne vždy chtějí jednat tak, jak jsi myšlenku zaslechl. Prostě by rády žily trochu i vlastním životem… Snaží se tě ovlivnit při psaní, přesvědčit, že pravda je někde jinde."
   Kolik těch „úlovků“ bez udice jsi už napsal?
  Asi kolem padesáti jich bylo zveřejněno v nejrůznějších novinách a časopisech, mimo jiné také v krajském kulturně-společenském měsíčníku Zaseto, který do ledna  2005 vycházel díky iniciativě občanského sdružení Paleta a redaktorky Táni Popkové. V roce 2004 mi vyšla knížka pod názvem Trhněte si ploutví! a o dva roky později titul Na rybách je lépe než na světě. Obě jsou doprovázeny krásnými kresbami Zdeňka Jandy z Olomouce. Knížka, kterou jsme pokřtili letos v červenci, nese název Čtení na háčku a je doplněná fotografiemi. Těmito sbírkami povídek jsem započal tvořit edici Sešitů k vodě, i když věřím, že něco řeknou i nerybářům."
   Co chceš a nechceš svými texty lidem říct?
  Nechtěl bych nikoho nudit, přinášet filozofické meditace člověka u vody. Nechtěl bych ho také unavit dlouhým čtením, ale potěšit krátkým a vtipným textem. Nechtěl bych také nikoho poučovat, ale  vykouzlit úsměv na tváří čtenáře. Humor je v té dnešní, hektické době, neocenitelným kořením, bohatstvím. Pomáhá nám nacházet klid a pohodu, hladí nás po srdci, když nás něco trápí, učí nás žít, nadechnout se do dalších kroků. A tu oporu a sílu bych chtěl lidem svými texty přinášet. Přispět k tomu malou kapičkou by bylo pro mne štěstím."
Vyzvídala Eva Kotarbová


Vloženo 6. 9. 2007





V každém kameni je ukrytá socha, v každém člověku je skryt ďábel



   Myslela jsem, že si budeme hned povídat o Tvé poslední knize, nazvané Černá krev, která vyšla v ostravském vydavatelství En Face a v knihkupectvích se objevila v lednu 2007. Než se tak stane, chci Ti ještě jako novináři a držiteli prestižních cen E. E. Kische položit několik otázek, které se týkají novinářské práce. Domníváš se, že tady v Česku je hodně zkušených, vzdělaných zpravodajců a publicistů, kteří jsou neúplatní, nestranní? Co je charakteristické pro naši novinářskou obec?
Olšer B. „Co teď řeknu, bude vypadat jako naivní proklamace, ale z principu nezávislé žurnalistiky, jiná by ani neměla existovat, by se tzv. investigativní novinář měl vyhýbat přátelským setkáním s prominentními politiky a členství v jakékoli politické straně. Novinář zkrátka nemůže nikomu fandit. Když tě některá z celebrit pozve na pivo nebo na večeři, je to začátek tvého korumpování. Když pak tento politik např. zneužije pravomoc veřejného činitele a ty máš o tom napsat objektivní materiál, máš na vybranou; buď napíšeš pravdu a navždycky si ho znepřátelíš, nebo zavřeš oči a jsi konformní dacan. Když mě někdo posadí do doprovodného letadla s prezidentem republiky, je jasné, že všechno, co napíši, musí být takové, jak si to chce přečíst hlava státu. V opačném případě se už do vládního speciálu nedostanu a v redakci mě vynadají, jelikož byznys je byznys. A takoví rychlokvašní a mnohdy úplatní novináři u nás, bohužel, stále víc převažují. Tiskový mluvčí by rozhodně neměl být členem Syndikátu novinářů, jelikož jeho pseudožurnalistika je značně manipulovaná. Je přece placen za to, aby propagoval jen dobré jméno své firmy.“.
   Myslíš si, že novináři jiných států pracují jinak, než je běžné v Česku, a že z toho důvodu mají ve společnosti větší respekt?
   „Jsou to větší špinavci, ale také mnohem větší a vzdělanější charakteři, jací se u nás už dávno nenosí. V zahraničí mají politici strach z novinářů, kteří jsou schopni si jejich aféry ve velké míře sami vypátrat. Český novinář nezmůže nic, pokud mu někdo z vládních činitelů nepodstrčí nějaký tajný materiál. Viz Kubiceho zpráva a pár dalších akcí jistého útvaru politické policie... A prezentace násilí? Žádný fotoreportér nemá šanci zvítězit v soutěži Press foto, pokud nezachytí nějakou válku nebo přírodní katastrofu.“
   Můžeš prozradit důvody, proč ses před několika léty vydal na cestu volného novináře, který není svázán s žádnou redakcí? Takové rozhodnutí muselo mít velký vliv na Tvůj novinářský a spisovatelský rozvoj, ovšem na druhé straně Tě asi přivádělo do velmi stresových situací. Nelituješ dnes, že ses rozhodl právě tak?
   „Rozhodně ne. Nezávislost je velký dar. Nemusím si už klást palčivou otázku: Čím bych se živil, kdyby neexistovala špatnost jiných...? Odešel jsem, protože jsem už nechtěl být dál manipulovaný lidmi kolem novin. Nejhorší funkce v novinařině je prostitut. Proto mám dnes také víc nepřátel než přátel, ale je mi to fuk... Navíc už Hemingway varoval všechny budoucí spisovatele před žurnalistikou, která každý literární počin silně deformuje.“
   Nyní k Černé krvi. Jak dlouho vznikal tento obsáhlý román?
   „Dlouho a z hrůzy, která na mě dopadla, když jsem navštívil pár koncentráků a nahlédl do ostravského podsvětí. To, co jsem o tom všem napsal v Černé krvi, je jen slabý odvar toho, jak děsivá tato skutečnost je. Ostatně, stačí si přečíst policejní statistiky, kolik je ročně v Ostravě krádeží aut, přepadení finančních úřadů, znásilnění, domácího násilí, ublížení na zdraví či vražd. Je to nejvyšší kriminalita v Česku. Kam se hrabe Dostojevský... Osvětim jsem důvěrněji poznal hlavně z vyprávění mých izraelských přátel, kteří přežili holocaust. Napsal jsem o tom knížku Přežili šest válek. Paní Hana Ringová - Rožanská měla třeba to štěstí, že se dostala na Schindlerův seznam, pracovník Mossadu Chanan Ron zase unikl plynovým komorám jen tím, že utekl do Ruska, kde se ocitl v gulagu na Sibiři a pak narukoval do Svobodovy armády, s níž se probil zpět do svobodného Československa.“
   V knize konfrontuješ svět muslimský a židovský, myslíš si, že na to máš právo jako člověk narozený na Valašsku? Přece jenom nejsi věřící muslim, žid či Žid …
   „Právě proto, že jsem křtěný valašský katolík, si to můžu dovolit. Navíc jsem byl v Izraeli a na Blízkém východě sedmkrát a poznal osudy nejen mnoha Židů, ale měl jsem možnost navštívit premiéra Ariela Šarona i jeruzalémskou nemocnici Hadassah a její transplantační centrum (napsal jsem o tom román Krev pod obojí). Spisovatel není ten, kdo popíše svůj obraz v zrcadle, ale ten, kdo se dokáže vcítit do pocitů smutku i radosti a neštěstí jiných. Čínské přísloví k tomu říká: Není těžké namalovat tygra, mnohem těžší je nakreslit jeho kosti... Zkrátka, spisovatel bez empatie je jak císař a jeho nové šaty... Většina mých izraelských kamarádů mé knížky četla, vesměs se dost líbily. Jeden ohlas za všechny: ,Ahoj Břeťo. Přečetl jsem si úryvek Podruhé se narodila z Tvé knížky Černá krev. Tvůj přesný postřeh, popis života normálních lidí  v nenormálním prostředí je tak dojímavý, že hned jsem úryvek rozposlal do celého světa mezi své známé. Všechna čest Tvé perfektní  spisovatelské tvořivosti. Tomi Shved, Tel Aviv.´"
   Někomu se může zdát, že to v knize přeháníš v dějových zápletkách, v zobrazování surovostí, násilí, nemorálností či neobvyklého sexu, a že to vše pak nakonec oslabilo závažnost některých Tvých autorských sdělení a výzev k světu, např. toho, které čteme v závěru: Uctěme smírem památku všech milovaných …
   „Kdo si představí, co židé prožili za peklo v Osvětimi, ten v mé Černé krvi žádné surovosti, násilí, nemorálnosti či neobvyklý sex vůbec nezaregistruje. Co může být víc nemorální než znásilňování židovských chlapců, zabíjení nemluvňat či spalování lidí bez viny a soudu. Ve své knize vnímám pouze sílu nenávisti jedné z obětí a vůbec se nedivím, a soudný čtenář jakbysmet, že si vymyslela tak perfidní způsob pomsty za smrt v plynu svých nejbližších ... Teď poznámka mimo protokol - příběh Rity se i přes mou bujnou fabulaci skutečně stal, vrchní soud ,odměnil´ podobnou nymfomanku a jejího vášnivého milence za semtex v autě manžela, který při explozi rovněž nezahynul jako Hanzi, dvanácti roky vězení s ostrahou.“
   Děj knihy se odehrává na mnoha místech zeměkoule, např. v Izraeli, Osvětimi, v Německu, v Paříži a snad nejvíce v Ostravě, kde žije hlavní hrdina knihy Hanzi se svou rodinou, která se rozpadá kvůli dokonalé pomstě člověka - Žida, jenž přišel o své příbuzné během II. světové války. Nástrojem vendety je právě muslim. Ty jsi tak vlastně v románu nešetřil ani židovskou ani muslimskou stranu, ukazuješ, že zlo - ďábel existuje všude na zemi, i v každém člověku. Neurazil jsi tak svoje přátele ať už z jedné, či druhé strany, a jak se Ti žije s takovým poznáním?
   „Nešetřím nikoho, kdo se provinil. I já jsem hříšník a také se nešetřím. O svých nepřátelích, a jak jsem k nim přišel, už byla řeč... Pokud napíšeš pravdu, provinila ses a je s Tebou zle, alespoň v očích Tvých bývalých přátel. Kdo z nich by chtěl lhát jiným i sám sobě, ten mi nestojí za to, aby byl mým kamarádem.“
   Románový hrdina Hanzi je jako Ty novinář. Měl jsi velkou odvahu, když jsi mu vybral právě takové povolání. Mnoho čtenářů může vás dva ztotožnit. V ještě stále nemetropolitní Ostravě a v malém Česku to pro Tebe nemusí mít příznivý dopad. Přemýšlel jsi o tom, když jsi psal Černou krev?
   „Jsem blázen, valašský cholerik, který by si pro pravdu nechal vrtat koleno. Přemýšlel jsem o tom dlouho a nakonec jsem se rozhodl, že to tak musím napsat, jinak bych se zpronevěřil sám sobě. Hanzi nejsem já; jeho šlechetné vlastnosti jsou jen obrazem mého snu o vlastním charakteru. Přání je i zde otcem myšlenky. A co se týká jeho slabostí? Jsou jen zaklínadlem a hlasem naděje, že se mi tyto zhoubné rysy jednou provždy vyhnou ...“
   Černou krví poukazuješ, což se už v literatuře bezpočetněkrát stalo, na věčné motory lidského jednání vlastní příslušníkům všech ras, národů a etnických skupin, to je na sexuální, rodičovský a sebezáchovný pud, také na touhu po lásce a klidném místě, kde člověk nalezne své uklidnění a naplnění. Vyzdvihuješ i důležitost a úlohu rodiny pro společnost. Myslíš si, že právě klasický model rodinných vztahů v budoucnu přežije, nebo měl by přežít?
   „Vidíš, že lze v Černé krvi objevit i kladné hodnoty. A o tom to je. Jenom pokrytec nad touto knížkou ohrne pohrdlivě nos. Kdo se vtípí, ten se cítí, aneb nad Ostravou létá hejno potrefených hus... Rodina je pro mě základ konzervativního křesťanského dědictví. Já žiji už šestatřicátý rok pořád s jednou manželkou, která mi dala dva skvělé syny. Jsme šťastní a o tom to je. Starší syn je houslista-filharmonik, momentálně odlétající na turné do Číny, Hong-kongu a Singapuru, mladší absolvoval Univerzitu Karlovu a učí v Porubě. Náš klasický model rodinných vztahů určitě přežije nejmíň padesát roků...“
   To, jak jsi v knize vpletl do dějové linky postavy, které žijí v různých koutech světa a přitom se střetnou a kladně či až tragicky se ovlivní, může ve čtenáři vyvolat pocit, že i tady v Ostravě je jedinec ve velkém nebezpečí,  že je jen otázkou času, kdy tu v plné síle vtrhnou chapadla zahraničního terorismu a nadnárodní politické mafie, která totálně změní náš život. Bylo toto upozornění také tvým autorským záměrem, nebo je to jenom čtenářský vývod?
   „Každý člověk je schopný zabít, v každém z nás je kus vraha, jde jen o situaci a okolnosti, v nichž se v daném momentě ocitne. Když se slušný otec, který v životě ani mouše neublížil, dívá, jak mu před očima znásilňují dceru, jediné, co musí, opakuji musí udělat, je okamžitě toho zločince zabít... Jde také o kulturnost jednotlivých ras a lidských či náboženských skupin. Za padesát roků bude čistá bílá rasa jen v rezervacích. Už dnes je bělochů na světě zhruba pouhá jedna desetina. A to ještě se zamhouřením obou očí. Běloška rodí v průměru 1,4 dítěte, barevná matka až čtyři... Nejsem rasista, mám doma dokonce barevnou televizi, ale jižní a asijské mentality jsou zkrátka divočejší, řekl bych fundamentalističtější. A pokud tyto jejich děti budou toužit víc umírat, než žít, bude to pro lidstvo moc zlé... Ještě horší, než kdyby světu vládly nadnárodní politické mafie. Chapadlům teroristické chobotnice ale neunikneme.“
   Kdybys měl v referendu hlasovat pro vznik jednoho velkého světového státu, byl bys pro? Domníváš se, že lidstvo k tomu spěje v rámci zachování civilizace, třebaže to černé - negativní, symbolicky řečeno - ďábělské, stále proudí v člověčí krvi?
   „Jsem pro referenda. Ve Švýcarsku se veřejně hlasuje i o učiteli ve smíšené jednotřídce. V každém z nás je kousek ďábla. V každém kameni je ukrytá socha, v každém člověku je skryt ďábel. Neexistuje prostě nezištný člověk, pokud za zisk považujeme třeba štěstí matky, která je schopná se obětovat pro život svého dítěte. Pud sebezáchovy samice a jejího rodu. Převedu slepce přes cestu; je to jen kalkul - co když mě někdo uvidí, že jsem to neudělal, co když je někde skrytá kamera, jak bych se cítil, kdybych toho chudáka nechal přejet autem...? To vše je zisk...

Ptala se Eva Kotarbová
Foto: Pavla Olšerová

Více o  Břetislavu Olšerovi


Vloženo 17. 8. 2007





O prvotině a básnické tvorbě - rozhovor s Kamilou Garberovou

 

    Nejdříve prosím o stručné životopisné informace. 

   "Narodila jsem se 3. 9. 1970 v Ostravě  jako jediná dcera svých rodičů. Vystudovala jsem Kamilagymnázium v Ostravě-Porubě, tehdy na Thalmannově ulici 669, pak SPG v Krnově. Učila jsem 12 let v mateřských školách a v různých školkových zařízeních, pak jsem vystřídala spoustu zaměstnání. Teď pracuji v Kulturním domě K-Trio v Ostravě-Hrabůvce. Od dětství tíhnu k malování a hlavně k literatuře, která mne provází do dnešních dnů. Jsem vdaná, mám 2 děti.  Syna Jakuba (15 let) a dceru Markétu (13 let).“ 

Patříte k autorům,  kteří  mají stálou touhu  psát básně a prostřednictvím nich komunikovat s nejbližším okolím i s neznámými lidmi?

No, to je moc těžká otázka. Na tu se dá odpovědět mnoha způsoby. Víte, myslím si, že v každém básníkovi je odvěká a neustálá touha psát  básně. Ne,není to nucené. Básně samy přijdou, osloví vaše nitro, náhle zaklepou na dveře vašich pocitů. Stačí slůvko, zmínka, pohled, zážitek…a ona se na svět  klube báseň zcela spontánně, přirozeně. Jen se ji snažíte dát formu, její šat. A pak vás to samozřejmě táhne k tomu podělit se s jinými nejen o duši, ale hlavně o básně. Vždyť ty jsou zrcadlem duše. Proč dělat rozdíly, jestli komunikovat s neznámi lidmi, či přáteli? Každého ať má báseň osloví. Pokud ne. Nevadí. Ale i tak člověk neznalý poezie může  svými smysly zavadit o mou duši, o mé vnitřní já.“

    Kdy jste poznala a poprvé realizovala svou potřebu psát verše?

   „Na to si velmi dobře pamatuji. Bylo to na základní škole. Měla jsem výjimečně skvělou učitelku jazyka českého a dokonce angličtiny. Jmenovala se… křestní jméno netuším, ale příjmením Korpasová. Měla obrovský dar nádherně podat dětem literaturu a její hodiny jsem zbožňovala. Jednou nám zadala za domácí úkol naučit se báseň a jak je to zvykem, žáci opovržlivě chtě nechtě jej plnili. Pamatuji si, že tenkrát jsem se nad knihou zarazila a začala jsem v té chvíli uvažovat úplně jinak. Blesklo mi hlavou: Když ostatní mají k básním odpor, co to zkusit jinak? Abych ji lépe pochopila a mohla se ji naučit, proč  nezkusit napsat báseň ? No a když jsem přišla v ten den D domů, na svět se vyklubala úplně první básnička, ale s tou bych se raději nikde nechlubila.

   Jak přijala Vaše rodina, přátelé, známí Vaše první zveřejněné básníčky a ty pozdější?

   „Odpovím jedním slovem „šok“. Moc mi nevěřili. Ale pamatuji si, když mi v roce 1990 vyšly první dvě básně v Moravskozleském deníku, tatínek tomu nemohl uvěřit,  a dokonce ani tehdy, když mi pošťačka donesla první honorář. Myslím, že od té chvíle byl tatínek na mne hrdý, i když ze začátku mé pokusy a postoj k literatuře odsuzoval.“

   V roce 2006 vydalo Vaši básnickou prvotinu, nazvanou Píseň o stromu a růži, nakladatelství AlISA v Petřvaldě.  Můžete prozradit, zda jste měla nějakého poradce při výběru básní pro tuto knihu?

   „Poradce najdete na každém rohu. Každý vám umí poradit, jak nemáte vypadat a co musíte udělat abyste byla „in“. Já jsem se samozřejmě držela názorů lidí, kteří v této branži něco znamenají, a ví o čem mluví, tak třeba Lýdie Romanská a Boženka Klímová, ale na druhou stranu mě táhlo mé vlastní přesvědčení, že v této knize musejí být právě tyto verše.“

   Kdo vybral pro sbírku ilustrátora? Mohla jste připomínkovat grafickou podobu knihy?  Myslíte si, že se vydařila?

   „Připomínky byly. Původně jsem si knihu chtěla ilustrovat sama, ale zjistila jsem, že jako autor básní jsem mnohem lepší než ilustrátor. Ilustrace pocházejí z nabídky nakladatelství Alisa a autorem je Jindřich Oleš. Co se týká obálky knihy, mám od lidí pozitivní ohlasy, ale ,já se přiznám bez mučení, že tak jsem si obal nepředstavovala a nejsem s ním  nijak zvlášť spokojena. V tomto směru jsem si s vydavatelstvím zásadně nerozuměla.“

   Mnozí autoři usilují o to, aby se k jejich knížkám vyjádřili renomovaní recenzenti. Je to i Váš případ?

   Myslím, že pro kritiky jako takové nepíšu, ale někteří renomovaní recenzenti mne zajímají a ráda od nich přijmu i negativní ohlas. Existuje však jediná pravda, každý máme právo na svůj pohled na svět a bohužel jako autor se nemohu zavděčit všem lidem stejně. Každý je nastaven jinak. Každý cítí malinko jinak. A s tím já počítám a vůbec to neřeším.“

   Prozraďme, že Píseň o stromu a růži  je hlavně o lásce mezi mužem a ženou. To je těžké téma. Zpracovává se od nepaměti. Máte pocit, že jste postihla něco nového, nebo jen vyjádřila už odhalené pravdy a pocity osobitou formou?

„Název sbírky mi sám vyklouzl z pera. Později jsem zjistila, že se tak dokonce jmenuje nějaké dílo. Bohužel shoda náhod. Píseň o stromu a růži je opravdu o lásce. Strom je symbolem muže, jeho síly, lásky i ochrany, a růže představuje ženu, nežnou, voňavou, milující  ale bohužel i někdy  bodající svými trny do hrubé „kůže“ stromu, tedy muže. Tato kniha není jen o partnerské lásce muže a ženy, ale objevují se tam i  zamyšlení nad společností a jejím pohledem na lásku atd. Určitě není nic nového psát o lásce. A jestli jsem ji zpracovala nově? To ať posoudí čtenář. Karel Gott také 40 let zpívá o lásce a stále není zatracen. Tak proč tedy nenapsat další knihu o lásce, jako je ta má?“

  Jaké máte velké přání pro nejbližší dva tři roky, spojené s literární činností? 

  „Určitě vydat další knihu. Bude ale úplně z jiného soudku a pro spoustu lidí překvapením. Možná to ani nebudou verše, jak někdo očekává, i když básnickou sbírku chystám, ale pracuji na knize humoristických mini povídek. V těchto dnech ale dostávám velmi zajimavé nabídky na sepsání určitých textů k zajímavým hudebním dílům nebo hudebním festivalům. Takže práce mám dosti. Tak jako mé děti a rodina je nedílnou součástí a  náplní mého života.“

Ptala se Eva Kotarbová

Vloženo 24. 6. 2007, foto Eva Kotarbová






Ohlédnutí spisovatelky Gabriely Kopcové

  

   Začněme tvým vztahem k Ostravě. Mnoho let jsi tady žila, vytržena z rodné vesničky Domamile, která se nachází na Vysočině u Třebíče. Vím, že ti tady někdy bylo hodně smutno. Toužila jsi po domovu – rodičích, vesnickém životním stylu, ale také po krajině, která je do tebe od dětství zapsána. Přesto se zeptám: Co ti dala Ostrava? Jak se projevila ve tvé osobnosti a tvorbě?

   Kopcová G.Na Ostravu vzpomínám ráda. Ostatně patnáct let života nelze jen tak smazat, obzvlášť období mladosti. V Ostravě jsou moje počátky literární tvorby, i když jsem se pokoušela psát již dříve. V patnácti letech jsem byla rozhodnuta dostat se nějakým způsobem ke knihám. Zvolila jsem si tedy odpovídající povolání. Stala jsem se knihovnicí. Za nejlepší jsem však považovala knihy přímo psát. Zatím jsem ale pracovala jako knihovnice. Z Vysočiny mě osud zavál až do Nového Jičína. A odtud to bylo do Ostravy poměrně blízko... V Ostravě jsem začala publikovat. Vzpomínala jsem samozřejmě na domov, ale hlavně jsem musela vstřebat velké změny a nové zážitky. Začít žít ve velkoměstě nebylo pro mne jednoduché. Mým rodištěm je vesnice Domamil na Vysočině, ale musím to ještě upřesnit. Narodila jsem se na hájence v lese a na této samotě jsem vyrůstala, žila až do svých osmnácti let. Křest velkoměsta jsem si sice prodělala při nástavbovém studiu na knihovnické škole v Brně, ale i tak Ostrava znamenala velký přechod do úplně jiného prostředí. Naštěstí k tomuto městu již tehdy patřilo i sídliště Zábřeh, kde jsem bydlela. Odtud nebylo daleko do Bělského lesa. Také kolem řeky Odry byla divoká, místy nedotčená příroda. Takže dojmy a inspirace nechyběly. Pro mne v té době bylo důležité založit si vlastní rodinu, skloubit povolání s narozením a výchovou dítěte. A ve volných chvílích jsem psala. Lákavé bylo tvořit básně s okamžitým výsledkem, ale nakonec jsem se stejně donekonečna potýkala s prózou, a to třeba s textem pouze na jednu jedinou stránku.

   Musím se přiznat, že k publikování bych se zřejmě sama nikdy neodhodlala. V tom mi opravdu pomohl ostravský literární klub Generace. Byla to parta mladých lidí, ale nikdo nás psát neučil. Šlo o atmosféru, kterou jsme svým společenstvím vytvářeli,  a o srovnání, kdo co píše, o povzbuzení k publikování. Mě především udivovali začínající básníci, kteří si ve své tvorbě věřili až příliš. Pamatuji si na jednu básnířku, která si v ničem nedala radit, urputně stála za svými verši, ať se to druhým líbilo, či nelíbilo. Právě proto, že v básních záleží na každém slově, čárce, tečce, pomlčce, tak nic ze svého nezměnila. Naštěstí já měla své povídky. Zprvu jsem jejich obsah co nejvíc rozšiřovala a v konečné fázi jsem zase ubírala. Právě zkratkovitost mi přirostla k srdci a moje povídky s nevelkým rozsahem tomu odpovídají. Trvalo to dost dlouho, až po všem ověřování a zkušebním publikování v časopisech, ve sbornících, teprve pak mi v roce 1983 v nakladatelství Profil vyšla první knížka. Povídky Člověk rodu ženského jsem napsala pod jménem Gabriela Střeláková. A mohu vyjmenovat některé z nich, které  svým obsahem  patří k Ostravě:  například Černý kůň na sídlištní trávě, Čtyřverší, Linkovaný sešit.“

   Vrátila ses domů po 15 letech života v Ostravě. Zapadla jsi okamžitě do vytouženého prostředí, nebo to nějakou dobu trvalo?

   „Po návratu domů mi bylo, jako bych nikdy neodešla, i když se toho dost změnilo. Opět jsem byla v důvěrně známém prostředí, ale již ne v lese v hájence. Začala jsem bydlet s rodinou v novém domě ve vesnici. Mnozí lidé se zde za dobu mé nepřítomnosti i generačně vyměnili, ale u mladých rodová podoba po rodičích často zůstává. Časový posun se tím podivně prolínal, nešlo ale nic ošálit. Také bylo nutné smířit se s novou prací. Ke knihovnictví jsem se tady nedostala. Změna povolání mi však přinášela nové náměty k povídkám.“

   Tvůj návrat domů tedy znamenal hodně tvůrčí inspirace. Uveď,  jak se projevil konkrétně, ale také připomeň, co všechno jsi do dnešního dne vydala.

   „Začala jsem publikovat od roku 1975, šlo většinou o povídky do různých časopisů. Přispívala jsem do sborníků poezie a prózy, jako je například Oheň 2, Do dlaní chceme žhavou lávu nabírat, Po tolika letech. Tyto byly vydány v sedmdesátých a osmdesátých letech v Ostravě. Spolupracovala jsem s rozhlasovými studii v Ostravě, v Brně a Praze. Jak už jsem uvedla, moje první povídky Člověk rodu ženského vyšly knižně v nakladatelství Profil v Ostravě v roce 1983.

    Po první knize uplynul dlouhý čas do vydání dalších povídek. Ve své domovině na Vysočině jsem začala psát i pro děti. Můj první pokus v oblasti literatury pro mládež je zachycen na magnetofonové kazetě Nepohádky pro holky a kluky, která vznikla v r.1998. Od té doby píši i pro ty nejmenší. V nakladatelství Akcent v Třebíči jsem vydala Pohádky z hájovny. Tamtéž i leporela, která byla jimi inspirována, jako je například Liščí pohádka.

   Vždy jsem se také zajímala o to, co se děje v mém rodném kraji. V roce 2002 jsem se spolu s dalšími autory podílela na publikaci Po stopách Vincence Lesného, významného českého indologa a rodáka z Vysočiny. A v roce 2005 tišnovské nakladatelství Sursum uvedlo na trh moji další knihu povídek A co tvůj mobil? Tento soubor je ozvláštněn i tím, že se mi podařilo povídky ilustrovat řadou svých koláží.“

   A jsme vlastně u druhé stránky tvého uměleckého snažení - výtvarné tvorby. Kde pro ni bereš inspiraci a kdy vlastně začala? 

   "Inspiraci jsem nikde nehledala. Koláže jsem začala dělat v Ostravě, ale zpočátku v  tom nebyl žádný výtvarný úmysl. Na první pokus si dobře pamatuji. Chtěla jsem si vytvořit vánoční novoročenku. Zkoušela jsem sama něco nakreslit, ale nešlo mi to. Vypomohla jsem si nalepenými obrázky z časopisů a přidala text. Přátelům se malé dílko líbilo. Brzy nato začínající básníci v rámci literárního klubu představovali v ostravském  Divadle hudby svoje básně. Recitovali je ostravští herci a zaznívající verše byly podkresleny hudbou, doprovázela je i projekce obrazů, což byly moje koláže.

   Zde bych chtěla podotknout, že tyto pořady jsme připravovali sami a bez nároků na honorář. Důležité při tom všem bylo naše odvážné mládí, které se zase tolik nezatěžovalo politikou. Problémy kolem sebe jsme teprve začínali vnímat a chápat.

    I tehdy jsem  v  kolážích objevovala již objevené, jako je krása tvarů, barev. Kupodivu až nyní zjišťuji a mohu říci, že v povídkách jsem více s lidmi. V kolážích jsem víc sama se sebou. Vlastně, při jejich vytváření, hned jak na plochu ukládám první motiv, tak můj výtvor začíná žít svým životem. Technika koláží spočívá v tom, že člověk vystřihuje jednotlivé struktury ponejvíce z časopisů, ale i odjinud, a slepováním z nich vytváří nový, esteticky působící celek. Moje zkušenost je taková, že každá struktura, každý prvek jako by si sám poroučel, kde chce být, kam patří. Má přesné místo a to dokonce na milimetr. Jeho posunutí změní celek k nepoznání. A výsledný nový, esteticky působící celek? Francouzský básník Lautreamont řekl, že ´krása je nahodilé setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole.´ Právě v  kolážích se takového setkání můžeme dočkat. V tomto souhlasím i s naším velkým hercem, panem Miroslavem Horníčkem, který také koláže vytvářel.

   Pokud by někdo zkusil koláže dělat, nebude to mít lehké. Hotové struktury nesou v sobě určitá omezení a zároveň  nezvyklá spojení. Já při zhotovování koláží před sebou většinou nemám žádné konkrétní zadání, ale není to pro mne žádná hra naslepo. Je to hra na ´viditelno´. O to více je pak vše fascinující.“

   Prozraďme už dnes, že budeš mít v Ostravě výstavu koláží. Můžeš uvést podrobnosti?

   „V Ostravě jsem pracovala v Knihovně města Ostravy, vlastně na pobočkách v Hrabové, v Hrabůvce a v Zábřehu. A právě v prostorách této knihovny,  v budově u Sýkorova mostu, budu mít svou výstavu. Bude to sice až letos v prosinci a v lednu příštího roku, ale již nyní se těším - na vernisáži se setkám s přáteli, s bývalými spolupracovníky a s dalšími „vánočními“ návštěvníky.“

   Na tvou výstavu se také už těším, ale stejně tak i na novou prózu Gabriely Kopcové. Chystáš něco k vydání?

   „Doufám, že brzy v nakladatelství Akcent v Třebíči vyjdou moje pohádky pro nejmenší děti. Bude to opět knížka o zvířátkách, ale nikoliv o lesních, ale o těch domácích – na statku. Les a lesní dění je však v mé tvorbě na prvním místě. Nové pohádky z lesa chci opět doplnit svými ilustracemi. Další moje povídky obsahově míří víceméně do daleké budoucnosti, ale doufám, že vyjdou v blízké budoucnosti.“

   Co sdělíš na závěr našeho rozhovoru?

  „Myslím si, že nová generace spisovatelů má velké štěstí. V dnešní době internetu a masových sdělovacích prostředků máme velké možnosti spolu rychle komunikovat, navazovat kontakty a spolupráci. I v té nejmenší vesničce může vyrůst velký umělec a má možnosti se zviditelnit. Přála bych každému, aby si uvědomoval své výhody, věřil si a zůstal vždy sám sebou. Pak mohou vznikat díla, která jsou schopna oslovit všechny generace. Kniha je stále životaschopné médium, které podle mne nikdy neztratí na svém významu, pro svou krásu a jedinečnost. Spisovatel má ty nejlepší  možnosti, jak se svobodně vyjádřit a umělecky tvořit. Takže ještě jednou -  máme velké štěstí, takže přeji všem, aby si ho vážili a psali bez ohledu na zisky, protože úsměv nebo slza čtenáře jsou to nejcennější."

 Ptala se Eva Kotarbová

  Foto archiv G. Kopcové, další informace o autorce na www.kopcova.cz








RomanskáČtyři prozaické příběhy básnířky Lydie Romanské

 

   Lydie Romanská jedenáctkrát překvapila čtenáře svými knížkami veršů, tolik jich má na svém autorském kontě. Poslední, nazvaná Goghova postel, ještě voní novotou na knihkupeckých pultech, objevila se tam teprve koncem března, a autorka už předkládá nejen svým příznivcům další knihu. Kupodivu tentokrát se jedná o soubor próz, shrnutých pod titulem Ticho pro klarinet – Příběhy poznamenané Ostravou. Křtil se 15. 5. v klubu Boomerang na Stodolní ulici. Jak se stalo, že básnířka napsala prozaické dílo?

   „Trochu za to může paní redaktorka Šárka Nevidalová; ta mne koncem roku 2000 vyzvala k napsání příspěvku k tématu Mýty a mysteria Ostravy, které bylo vyhlášeno v literárním časopise Tvar. Napsala jsem - a druhý, spisovatel Miroslav Stoniš, mi pak uveřejněný příspěvek hodně pochválil.“ 

   Takže jste dostala ještě větší chuť „poprat se“ s prózou …

   Pokračovala jsem v rozvíjení tématu a ono to šlo. V jedné chvíli, to už byla knížka skoro napsaná, jsem s ní přestala, měla jsem mimo jiné důvod psát větší plochu na muzikologické téma. To jsem dokončila s příslušnými akademickými peripetiemi a knižním vydáním koncem března 2006. V tu dobu už byla vyhlášena literární soutěž  Ostrava - město v pohybu, a tak jsem během dubna až června 2006 Ticho pro klarinet podrobila revizi a  z radosti, že to všechno tak krásně do sebe zapadlo, jsem knížku do soutěže poslala. Dopadlo to dobře, třetí místo znamenalo finanční obnos, který skoro stačil k vydání v Montanexu Ostrava.

   Není riskantní vydat knižně prózu, když jste považována za významnou básnířku?

   Mohu něco ztratit? Můj básnický kredit mi nikdo nevezme. Možná to bude právě próza, která u mých nových čtenářů hned napoprvé zaboduje.“

   Můžete prozradit, o čem je Ticho pro klarinet?

   „Původně se kniha měla jmenovat Epigoni – to už naznačuje - život, který se stále opakuje se svými prohrami; přijít s údivem o panenství, pohřbít v jelitech životní sen, necítit perverzi v nerovné svatbě, milovat svatou Pannu v živé ženě, to jsou obměny věčně se opakujících  pohrom v mých čtyřech příbězích propojených  konkrétními postavami soudobé Ostravy…“                                      

Otázky a foto: Eva Kotarbová

 




 

 Ulrika zatím nepřichází…

 

   Milý Karle, před třiceti léty ti v Nakladatelství Profil v Ostravě vyšla první knížka - sbírka veršů Řetízkový kolotoč. Je to už hodně dávno. Vzpomínáš si, jaký jsi měl pocit, když jsi ji poprvé držel v ruce, ještě novotou vonící? Jenom připomínám, že do výtisku, který jsi mi věnoval, bylo vepsáno: Evě Kotarbové, která dobře ví, jak je první knížka protrpěna….. Takže ten pocit utrpení zmizel?

Vůjtek - foto  "Pocit z právě vydané prvotiny? Skvostný! Ale člověk by nevěřil, jak může být takové věnování ukecané. A tak jsem nad Tebou připomenutými slovy přemýšlel a myslím, že to mám: Jedním z lektorů Řetízkového kolotoče byl tehdejší velice vlivný literární kritik a tomu se rukopis nezdál. Vzhledem k tomu, že třetí posudek byl pozitivní, knížka vyšla, Milan Blahynka ji v celostátním týdeníku recenzoval pod titulkem Posila pokolení, ale onen nevyslyšený kritik nezapomněl, a v jeho časopisu mi to natřeli. No, bylo mi tehdy všelijak. Ale po pravdě řečeno, v literatuře a s literaturou jsem nikdy netrpěl, ba naopak, přinášela a přináší mi radost a potěšení a prožil jsem s ní stejně krásné či těžké chvíle jako s láskou. U mě jedno bez druhého prostě neexistuje."     
  Měli bychom připomenout, že vydání každé knihy před rokem 1989 bylo spojeno s velmi složitým procesem schvalování. Člověk zapomíná. Jak to vlastně bylo?

  "Nic až tak moc složitého na tom vlastně nebylo – nakladatelství nechalo nabídnutý rukopis posoudit dvěma z okruhu svých lektorů; byli to literární vědci, ale v případě poezie také básníci, ti byli voleni pochopitelně mimo region, aby byla zachována jistá objektivita. V případě „nerozhodnosti“ byl vypracován třetí lektorský posudek. Pokud byla posuzována umělecká kvalita rukopisu, až tak moc by se proti tomu namítat nedalo, snaha vydávat pouze kvalitní rukopisy by měla platit i dnes. Stávalo se však, že zde sehrával hlavní roli zřetel mimoliterární, což autory a tím i literaturu vědomě poškozovalo. Stojí za úvahu, zda se tímto snad i nepsaným procesem nakladatelské domy nevyhýbaly vlastní odpovědnosti."

   Myslíš si, že je dobré, když si dnes každý může nechat vytisknout vše, co napíše, aniž si nějak ověří kvalitu textu? Autor vydá dvě tři knihy a už se považuje za spisovatele…

   "Někdo jich může vydat pět, šest, více a spisovatelem stejně není, prostě pouze vrší papírovou pyramidu. Ale abych se vrátil k úvodu Tvé otázky. Jak se říkalo za mých mladých let: Za peníze v Praze dům. Mám pocit, že kvalitu textu si některá nakladatelství už dávno neověřují, dokonce docela slušně žijí z toho, že vydávají texty, které by právě pro jejich  neumětelství  nikdy vyjít neměly. K čemu umělecká hlediska, hlavně když to sype. A ještě něco: vždyť k vydání knížky ani žádné nakladatelství není třeba. Stačí rukopis odnést do tiskárny, zaplatit a už jste autorem. A někdy dokonce i profesně organizovaným. Vzhledem k tomu, že všeobecná vzdělanost klesá a lidé se s literaturou setkávají stále méně a méně a stejně tak málo jí rozumí, divila by ses, co všechno lze dnes považovat za slovesné umění. Když tu a tam čtu to kňourání, jejich autory považované za poezii a nedej bože zaslechnu v rozhlase s takovým mistrem rozhovor, je mi smutno. Pokles vzdělanosti se bohužel dotknul i pracovníků sdělovacích prostředků a zvláště na rozhlasových vlnách to pořádně tahá za uši. Pokud někdo nezvládne ani spisovný jazyk, plete si Josefa Kainara s Jaroslavem a nerozpozná, že mluví s grafomanem, není na svém místě."

   Vraťme se ale k tobě. Od roku 1977 se podstatně změnil tvůj život – rodinný i profesní. Jak ovlivnil téma tvých dalších básnických sbírek? Básník často vyjadřuje své nejniternější pocity, myšlenky…Platí to i pro tebe?

   "Myslím, že jako u většiny autorů poezie, osobní s „obecným“ se prolíná a tu a tam má jedno nebo druhé navrch. U prvotiny a sbírek Takové noci takové dny a Milostín to spíš bylo mé privatissimo, poémy Báseň pro soprán a Skřivánek jako by patřily k tomu druhému. Ale kdo četl pozorně, dovedl přečíst i v nich tu moji citlivou strunu: v Básni pro soprán snadněji, ozývá se ale i ve Skřivánkovi."

   Kdybys měl ze své tvorby vybrat to nejzdařilejší, kriticky přiznej, co by to bylo?

   "Zřejmě obě lyrickoepické básnické skladby: Báseň pro soprán a Skřivánek. A asi bych neměl zapomenout na básnickou sbírku pro děti Náš kopec má kytku za kloboukem, tak krásně ilustrovanou Evou Šedivou. Jiří Žáček ji považuje „za jednu z několika parádních dětských knížek“ a on tomu opravdu rozumí. Literární kritika ocenila i mé přebásnění z polštiny básnické sbírky pro děti Gustawa Sajdoka Kouzelný mlýnek. Před časem jsem v ní znovu zalistoval a docela jsem se začetl."

   Nedávno ti bylo šedesát, já to beru jako starší střední věk, v němž člověk dozrává, a proto se ptám: Jaké máš další tvůrčí plány? Co schováváš někde v zásuvce srdce, myšlenek a básnické potence, co bys chtěl, aby vykrystalizovalo do další knížky?

   "Plánů mám moc a moc, dost hodně se jich týká tzv. umělecké publicistiky a literatury faktu. Jsou témata, která nosím v hlavě i více než dvě desítky let a nikdy jsem na ně neměl dost času a soustředění. Zatím jsou v poznámkách, případně z nich vyšly útržky v podobě reportáží atd., něco je už těsně před finišem. Mám také připravené dva rukopisy pro děti, třeba se najde nakladatelství, které bude mít zájem vydat autorskou knížku pro předškoláky a malé čtenáře. A jak tu a tam říkám, Ulrika zatím nepřichází… Nikterak se totiž nezříkám práce na nové lyrickoepické básnické skladbě. Do třetice…"

Více o básníkovi

Foto a otázky: Eva Kotarbová


Vloženo  5.  5.  2007








S Richardem Sobotkou nejen o jeho knize Jiné světy

 

    Před  několika měsíci vyšly tři vaše novely v knize Jiné světy, vydané šenovským nakladatelstvím Tilia. Prozradím, že jako čtenářka jsem si přišla na své.  Novely jsem "zhltnula". Máte zprávy o tom, že se čtenářské obci vaše poslední prozaické dílo líbí?

    "Ohlasů přišla celá řada. Potěšilo, že kromě běžných čtenářů pochvalou nešetřili ani lidé od pera, z jejichž dílny vyšla řada hodnotných knih, tedy lidé literatury znalí: Například renomovaný spisovatel dr. Karel Richter, předseda Klubu autorů literatury faktu, vynikající básnířka Karla Erbová, také předsedkyně Rady Obce spisovatelů paní Eva Kantůrková, dr. Oldřich Šuleř, který zároveň neopomenul být také kritický, ale jeho slov si velmi vážím. Pak kolegové - vsetínská spisovatelka Šárka Junková, z Příbora básnířka Irena Kopecká a další. Byla to také neobyčejně příznivá recenze Aleše Honuse, otištěná v Právu. Jejich slova jsou pro mne jakýmsi stvrzením skutečnosti, že psát knihy má smysl a jsem jim za ně velmi vděčný." 

  Napsat knihu je moc těžká práce. Čtenář si to ani často neuvědomuje. Dalo by se nějak vyčíslit, jak dlouho vám trvalo, než jste zaslal rukopis Jiných světů do nakladatelství? 

"Při sumarizaci časového sledu po vydání knihy jsem s překvapením zjistil, že novela Sklenice vznikla někdy po roce 1990, Sólo na stéble trávy přibližně o tři roky později a Holubí pošta, která se týká stoleté povodně, po roce 1997. Kromě toho, že jsem na textech stále pracoval, jsem zároveň hledal odvahu vyjít s nimi na veřejnost. Vhodná konstelace sestavit z těchto tří novel knihu nastala v roce 2006, pak byla publikace do půl roku na světě."

  Musím konstatovat svůj obdiv k první novele Holubí pošta. Pro mne je to baladický příběh o prostých lidech, kteří žijí mezi námi, a jsou buď zcela nenápadní, nebo nápadní a společnost si jich všímá jako docela škodlivých elementů. Měl jste v tomto případě nějaký konkrétní vzor, lidský osud? Pro ty, kdo novelu nečetli, aspoň uveďme, že hrdinové jsou nezaměstnaní rodiče jedné malé dívenky a že žijí ve starém železničním domku na samotě. 

  "U první varianty Holubí pošty jsem původně kalkuloval s párem mladých lidí, kteří si chtěli během víkendu užít vzájemnosti, prostě se zavřou v šestém podlaží panelového domu a když o tři dny později zase vyjdou do ulic, město málem nepoznají. Ukázalo se, že při této variantě jsem nebyl daleko od reality. Nedávno mi někteří lidé potvrdili, že skutečně za ty tři katastroficky propršené dny nevytáhli paty z domu. Ale cosi mi v pojetí takto zvoleného námětu stále skřípalo. Přiklonil jsem se nakonec k variantě lidí na pomezí lidské společnosti. Nejedná se o konkrétní vzory. Obecně mne totiž zajímají lidé na onom příznačném pomezí. O politicích, zpěvácích, sportovcích víme všechno. O lidech žijících v zapadlých vískách nebo na horských pasekách neví nikdo, a ani se o tyto "obyčejné" lidi nikdo příliš nezajímá. Přitom každý z nich je jedinečný a jejich osudy jsou neobyčejné. Vlastně je to povídání o štěstí, které může mít různou podobu. Zatímco tam za řekou jsou lidé "šťastni", ve starém otlučeném železničním domku mohou být "ščasni". Tam i zde může mít štěstí zcela svou hodnotu."

  Překvapil jste mě i zachycením prostředí gumárenského podniku a lidí, pro něž je "fabrika" málem domovem, tedy novelou druhou, nazvanou Sólo na stéble trávy. Je to také mozaika zajímavých člověčích tipů a osudů. Měl jste možnost setkat se s takovým prostředím a být jeho každodenní součástí? Odkud k vám přilétla v tomto případě inspirace k vytvoření příběhu?

   "Po roce 1990 jsem byl mezi těmi, kteří se v rámci tak zvané reorganizace stali v mateřském podniku i po osmatřiceti letech práce nadbytečnými. Ve skutečně existenčních potížích mne zachránil dobrý přítel, který mi dopomohl k práci v jistém gumárenském podniku. Znamenalo to rok a čtvrt hbitě se otáčet na tři směny u lisu, abych po haléřích splnil normu a měl nárok na výplatu. Nebylo to nijak snadné, ale mělo to pro mne hned několik bodů k dobru. Poznal jsem jiné tovární prostředí. Poznal jsem lidi, kteří nezištně a ochotně poradili co a jak dělat. A musím říct, že jsem byl nakonec i trochu hrdý sám na sebe, že jsem to "nezapíchl", ale vydržel. Měla pro mne tato životní epizoda i další pozitivum, když jsem v celostátní literární soutěži "Povídka 93", vyhlášené tehdejším K 89, zvítězil s povídkou "Sám přes Atlantik", která čerpala právě z tohoto prostředí. U novely "Sólo na stéble trávy" jde vlastně o rozvinutí tohoto námětu."

  Novela třetí -  Sklenice - mnohým vašim případným kritikům připomene třeba Kafkovo dílo. Ztráta kontaktu jedince se společností - odcizení. To je nejednou zpracované téma… Proč jste po něm sáhl?  Máte podobnou osobní zkušenost, nebo vám šlo o vyjádření, že negativní existencionální pocity v současnosti nabývají na síle? 

   "Už při psaní této novely jsem věděl, že se svým způsobem jedná o Kafkovské téma. Vůbec mi nešlo o to psát jako Kafka, nebo podle jeho vzoru a podobně. V novele "Sklenice" jde o něco jiného. Každý z nás žije dva životy, jeden vnitřní a druhý navenek, ty jsou jakoby odděleny skleněnou stěnou, kterou často, mnohdy pro nedostatek odvahy, nedokážeme překonat. Příběh pak nemůže dopadnout jinak, než tragicky. I zde, tak jako v předchozích dvou novelách, jde především o lidské štěstí. Při jedné recenzi na knihu "Jiné světy" bylo trefně poznamenáno, že neexistuje univerzální recept na štěstí, a to je asi nejdůležitější poselství této knížky. Univerzální recept totiž neexistuje ani na další ceněné atributy lidského života, protože jejich splnění je v moci každého z nás. Jen na nás záleží, jestli budeme šťastní, bohatí, úspěšní ..."

    Na závěr: Prozradíte svoje další autorské plány? 

    "Mám připravený do tisku rukopis knížky "Život na oblaku". Je to deset příběhů o lidech se zdravotním postižením, kteří se ani přes svůj hendikep nevzdávají, ale usilují o plnohodnotný život. A je také o lidech, kteří jim k tomu napomáhají. Přiznám se, že mne osudy těchto lidí doslova fascinovaly. Knížka, věřím, dříve či později zdárně dospěje ke čtenářům. Jak brzy, to záleží na tom jak se její vydání podaří ekonomicky zajistit."  (více informací o autorovi)

 

Vloženo 17. 4. 2007

Za rozhovor poděkovala Eva Kotarbová

Foto Richard Sobotka

 

Fotografii obálky publikace Jiné světy najdete v rubrice Nové knihy





Malá rekapitulace novinářské cesty Táni Popkové  

Nebudeme předstírat vykání. Známe se dlouhá léta. Ty jsi kdysi dávno chodila na nejrůznější kulturní akce s mikrofonem a někdy i zvukařem, já jsem měla navíc ještě k ruce kameramana zpravodajské redakce ČT Ostrava. Přesto ale nevím, co tě přivedlo k novinářské práci. Jaký byl ten prvotní popud – touha?  Jak se postupně v tvém případě realizovaly?

Je to trochu jako pohádka, ale dělat novinařinu jsem chtěla vážně už od školních let. Jednou se totiž u nás ve škole objevil redaktor tehdejších Pionýrských novin a do nich pak napsal blbosti, které jako dost velká nespravedlnost velmi zasáhly mou pubertálně vnímavou duši. Říkala jsem si, že přece není možné, aby v novinách byly takové lži a že se stanu taky novinářkou a všechny podobné nespravedlnosti odčiním tím, že budu psát vždycky pravdu a nic než pravdu. V životě je pak samozřejmě mnohé jinak a že mě za pár let přijali v Praze na novinářskou fakultu beru dnes spíš jako náhodu. S pravdou to bylo také poněkud složitější, nechci se pouštět do nějakých alibistických obhajob, ale mimo jiné to bylo také určitě podstatně složitější, než jak minulá léta hodnotí naši mladí nástupci. Nechci zevšeobecňovat, ale za sebe mohu s čistým štítem říci, že jsme byli k pravdě a k našim posluchačům či čtenářům určitě pokornější, než řada těch dnes tolik aktivních.  

  Můžeš zrekapitulovat svá novinářská léta prožitá v ostravském rozhlase? Později jsi pracovala také v České televizi Ostrava, pokud dobře pamatuji.

Ještě před ukončením fakulty jsem začala spolupracovat s vysíláním pro děti a mládež ostravského rozhlasu a po letech, přerušených dvěma mateřskými dovolenými, jsem se stala redaktorkou kulturní rubriky zpravodajství. Měla jsem velké štěstí, že jsem mohla spolupracovat se skvělými lidmi a připravovat i tak zajímavé pořady, jakými bylo Mikrofórum, literárně-publicistické Dveře dokořán na stanici Vltava nebo na Praze moderovaná Středeční vlna. Na počátku devadesátých let jsem se dostala na konkurz do ostravské televize, ovšem byla to jen krátká epizoda, protože do konglomerátu dobře zabydlených kamarádů a přicházejících ničím nezatížených mlaďochů nebylo dost dobře možné proniknout. Nicméně s televizí jsem spolupracovala i později, především s tvůrci portrétové řady Kdo je … , přispěla jsem i do Té naší povahy české a dvěma realizovanými náměty jsem se uplatnila i v populárním cyklu společnosti Febio Jak se žije…, což si obzvláště považuji.           

Život nám při novinařině rychle  ubíhal, ty ses stala redaktorkou, která ovlivnila koncepci a vlastně vznik některých regionálních časopisů. Takže zavzpomínej, oč ti vlastně šlo jako píšící novinářce, publicistce, recenzentce?

To zní až příliš honosně, skutečnost byla poněkud prostší. Koncem devadesátých let mi nabídly tehdejší MCHZ, abych pro ně dělala podnikový časopis. Najednou to byla úplně jiná práce, pohled na život zblízka, většina nových spolupracovníků měla racionální technické myšlení, vztahy mezi lidmi tu byly úplně jiné. Připadalo mi to jako velké dobrodružství, úžasně objevné a inspirující. Ještě na fakultě jsem k pobavení svých kolegů říkávala, že po škole by měl novinář začínat v podnikových novinách. Je poněkud absurdní, že jsem se do nich dostala naopak na konci pracovní cesty, nicméně tehdy proklamovanou tezi potvrzuji se vším všudy a pokud chce novinář dělat svou práci poctivě, vřele mu tento start doporučuji. Problémem je spíše to, že podnikové noviny rychle zanikají a ještě rychleji ty, které se vydávaly za lidmi až na jejich pracoviště. Ostatně v padesátém ročníku ukončil majitel chemičky také vydávání jejího Rozvoje. Musím se přiznat, že pro mne byla ta práce po letech v rozhlase zvláštní i tím, že v hotových novinách najednou strašně vylézaly všechny chyby, které člověk v mluveném rozhlase velkoryse přehlížel, čárky, velká a malá písmena, prostě hrůza. Pokud jde o kulturní časopisy, krátce jsem v devadesátých letech spolupracovala také s Ivanou Gračkovou a jejím měsíčníkem Triumf, který měl mimochodem korektora většinu chyb včas zachycujícího, nicméně titul z finančních důvodů moc dlouho nevydržel.     

Zaseto, možná bys mohla připomenout, proč tento časopis vznikl a jak zanikl?

V době, kdy se dobře si konkurující a doplňující se krajské deníky zredukovaly na jeden a celostátní tisk psal o kultuře na Ostravsku jen zpravodajsky, pociťovala řada lidí potřebu přinášet o ní ještě něco víc. Zejména v atmosféře proklamované „humanizace regionu“, kdy se měly k světu nové studijní obory na univerzitách a podobně. Jedním z pokusů byla revue Společnost, vydávaná Společností pro kulturu a umění. Měla velmi vysokou obsahovou i formální úroveň, ale vadila mi její výlučnost: Psali do ní jen vybraní autoři a dostávala se také jen k omezenému okruhu vybraných čtenářů. Proto jsme s několika dobrými přáteli založili občanské sdružení a začali vydávat jako dvouměsíčník ZaseTo. Chtěli jsme ho dělat jako časopis pro širokou vrstvu vzdělaných čtenářů se zájmem o kulturu, spíše než díla kritizovat jsme chtěli čtenářům mnoha příklady dokazovat, že už neplatí obecně rozšířené mínění, že „v Ostravě se nic neděje“, ale že naopak tady i v okolních městech rozkvétá pestrý kulturní život a že ani v našem kraji není málo tvůrčích osobností. Myslím, že se záměr dosti povedl a překvapuje mě, kolik lidí si ještě i po pár letech připomíná ZaseTo jako dobrý počin. U jeho zrodu ovšem stála především obrovská energie a vůle, která postupně ochabovala až do ztracena.  

Je podle tebe možné v současnosti začít vydávat něco podobného jako bylo Zaseto? (archiv)

Jsem přesvědčena, že ano. Chtělo by to ovšem zase obrovskou energii a vůli, podpořenou velmi schopným manažerem. Sepisovat žádosti o granty, dokládat je nesmyslnými potvrzeními a hlavně granty detailně vyúčtovávat není v dnešní době osobních existenčních nejistot úkol, který by mohla úspěšně plnit parta nadšenců, je to časově náročná práce pro zkušeného profesionála. A kromě grantů to chce ještě peníze navíc, ale myslím si, že v regionu už jsou podnikatelé nejen úspěšní, ale také osvícení, takže by to neměl být problém nepřekonatelný. O dobré autory a novináře by jistě nouze nebyla.

Nyní jsi redaktorkou Listů moravskoslezských. Máš možnost podstatně ovlivňovat jejich obsah? Jaké jsou tvé záměry a koncepce?

Mám na starosti kulturní stránky Listů moravskoslezských, tedy dvě strany týdně. Sebekriticky se domnívám, že by měly mnohem více než dosud zachycovat dění také mimo Ostravu, tedy v celém kraji. A měly by se víc věnovat tématům komplexněji a v souvislostech, ne tedy jen formou jednotlivých recenzí, ale vidět celou například divadelní, hudební či výtvarnou scénu ve společenských kontextech, vzájemném ovlivňování a podobně. Máme prostě ještě rezervy. 

Novinařina – dřina. Aspoň ta poctivá, kdy si blíže „ohmatáš“ to, o čem píšeš, to znamená, že to hlouběji poznáš na vlastní kůži…Je to vůbec dnes možné? Nemáš pocit, že noviny jsou většinou zahlceny jen trochu upravenými názory nejrůznějších tiskových mluvčích a díky tomu je realita hodně deformovaná?

Mám. Je to dáno asi jednak tím, že celá doba je strašně rychlá a všichni uháníme po jejím povrchu, jednak mívám při čtení novin dojem, že někdy šéfům či majitelům na kvalitě vlastně ani moc nezáleží, že potřebují především vyplnit řádky zbývající mezi inzercí, pokud možno nějakými bombami, aby se noviny dobře kupovaly, na pravdivosti už zas tak nesejde. 

 Máš ještě nějaký velký novinářský sen? 

Stojím na zemi a sny přenechávám těm mladším. Spíš bych si jako čtenářka přála věcný a zajímavý titul, pokud možno regionální, který by přinášel na základě hlubokých znalostí a analýz názory, které by člověka znepokojovaly a nutily ho přemýšlet. Své sny přesouvám do osobního života: Moje tříletá vnučka je po mamince Italka a mým velkým snem je, aby nejen rozuměla, ale také mluvila česky, abychom spolu mohly rozmlouvat úplně o všem.

Za odpovědi poděkovala Eva Kotarbová

                                                                                                                                                                                                                                           

Foto: Eva Kotarbová

Vloženo 2. 4. 2007