Novinky z dílny spisovatele a novináře Richarda Sobotky

   Richarde, pokud vím, byl jsi jako autor v roce 2007 velmi pilný. Výsledkem toho jsou tři nové knihy, na kterých čtenář objeví Tvoje jméno. Zastavme se nejdříve u titulu Život na oblaku - 1 + 10 lidských osudů. Co tě přimělo zajímat se o osudy hendikepovaných lidí a zachytit je v literárním zpracování? Byl to osobní citový podnět, nebo jsi vyšel vstříc požadavku nějakého sponzora?
    ,,Skutečně se jednalo o citový podnět, takže objednávka byla niterní a bez záruky na vydání publikace, což se nakonec podařilo díky rožnovské Richard Sobotkamístostarostce paní Markétě Blinkové, jejíž silnou stránkou je sociální cítění, zvláště týkající se hendikepovaných lidí. Podařilo se jí přes PhDr. Zuzanu Malcovou z Ministerstva kultury ČR získat na vydání knížky peníze, takže příběh knihy jako takové měl šťastný konec. K námětu jsem přišel někdy v prosinci roku 2006, kdy zdejší městská knihovna uspořádala společnou besedu hendikepovaných a školní mládeže, pod názvem Kořeny a kořínky. Přizvali mne a tam se přede mnou rozevřely příběhy nejen hendikepovaných lidí, ale i těch, kteří jim pomáhají včlenit a uplatnit se ve společnosti. Byl to impuls, který mne přiměl vrhnout se do této práce téměř bezhlavě, aniž bych měl tušení, jak bude vydání knížky zajištěno. Všechny žádosti a prosby o sponzorování vyšly bez ohlasu. Až paní místostarostka Markéta Blinková a doktorka Zuzana Malcová vydání knihy zachránily. Jistým specifikem knihy je to, že není ve volném prodeji, ale je určena čtyřem organizacím, které o postižené pečují. Knížky si samy prodávají a zisk z prodeje je pro ně určitou formou pomocí. A také - jako autor jsem nepožadoval žádný autorský honorář, to je můj příspěvek pro ně.“
    Když jsem se začetla do Života na oblaku, vzpomněla jsem si na osud tělesně postiženého, již zemřelého, spisovatele Pavla Tobiáše z Lichnova. Jeho umělecká díla vycházela z tíživých osobních zkušeností, prožitků a jsou velmi působivá. Ty jsi život hendikepovaných zachytil pohledem zvenčí, asi věříš, že i takový je nezbytný a hodně vypovídající....
    ,,Za jednotlivými lidmi  jsem šel s tím, že musíme hovořit o všem a naprosto otevřeně, jedině takto mohla mít jejich výpověď sílu. Přistoupili na můj požadavek a stejně jako před rokem i dnes mohu říct, že na mne jejich výpovědi udělaly skutečně hluboký dojem, pokud se mi podařilo problémy a pocity těchto postižených přiblížit, pak už to považuji za úspěch. Přišly příznivé ohlasy od lidí znalých literatury, ale zejména si cením příznivých ohlasů od těch, o kterých se v knížce píše, a také z řad čtenářů, jejich slova byla někdy skutečně hodně niterní a dojemná. Toho si velmi cením.“
    Teď se ohlédněme za knížkou Rožnovská věž, týkající se historie a nedávné rekonstrukce kostela v Rožnově.  Jsi jedním z jejích autorů...
    ,,Rekonstrukce báně kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm probíhala od května 2007 do poloviny ledna 2008. Původní dřevěná konstrukce už byla v tak špatném stavu, že křížek v nejvyšším bodě byl vychýlený asi o dvacet centimetrů z osy. Takže byl nejvyšší čas pustit se do rekonstrukce. Způsob, jakým byla provedena, považuji přinejmenším za evropský unikát. Lešení od zděné části věže až po křížek v padesátimetrové výšce bylo budováno jako samonosné a bez ukotvení, aby se co nejvíce přiblížilo k samotné báni, takže kdo vystoupil až na nejvyšší bod, mohl se doslova pohoupat. Báň kostela byla následně demontována až po zděnou část věže, uvnitř dokonce ještě o dvě patra níž až po zvony, pak znovu s použitím původních technologií postavena ve stejné podobě. I když jsem se k té práci zpočátku vlastně jen připletl, nakonec jsem ji sledoval po celou dobu a téměř denně šplhal pětadvacet podlaží až nahoru ke křížku. Bylo nade vše jasné, že o tak velkém díle musí zůstat nějaký dokument. Publikaci zastřešil místní farní úřad. Navíc byly v makovici nalezeny historické dokumenty z let 1876 a 1909, o který nebylo jisté, zda tam skutečně jsou. A do makovice byly vloženy současné dokumenty jako poselství pro potomky za sto až sto padesát let. To vše prostě nebylo možné ponechat z povšimnutí.
    Dnes mohu s určitým sebeuspokojením říct, že jsem byl u toho. A kromě účasti na publikaci formou reportáží jsem o rekonstrukci připravil také fotodokument na DVD z několika tisíc pořízených snímků. Všichni zúčastnění chápali záležitosti kolem rekonstrukce tak, že jsme přijali poselství našich předků a vyslali současné poselství našim potomkům. A to je skutečně silný motiv.“

 Mnozí čtenáři si asi nedovedou představit, jak se literatura faktu píše…

„Nebylo to zase až tak nesnadné. Znamenalo být na místě, když se něco dělo. Klást otázky lidem, kteří své vysoce odborné řemeslo brali tak samozřejmě, že o něm vůbec nechtěli hovořit. Psal jsem tyto reportáže původně pro místní čtrnáctideník Spektrum Rožnovska a to znamenalo umět odhadnout, v jakém stadiu rekonstrukce bude v den vydání, to jest asi týden po uzávěrce. Naše vzájemné vztahy s řemeslníky byly nakonec tak dobré, že když jsem musel v září 2007 na tři dny do Letohradu na vyhodnocení literární soutěže literatury faktu - E. E. Kische,  tak se mne tesaři po návratu ptali, jestli jsem se na ně nenaštval, že jsem se na lešení několik dnů neukázal. Musel jsem jim zajišťovat noviny s reportážemi, přimět je, aby se šli podívat na výstavu o rekonstrukci věže, kde byli vyobrazeni na řadě fotografií. Pak už se o tyto dokumenty sami zajímali a kromě publikace si vyžádali také DVD s fotoreportáží. Takže kromě dokumentů uložených do makovice také vím, kde jsou uloženy dokumenty pokrývače z roku 1909 a současných pokrývačů, kde je pro budoucí generace vložena schránka s publikací Rožnovská věž. Vlastně to všechno nebylo nic jiného, než jen práce, pravda, časově dosti náročná, ale jen práce.“

    Na sklonku roku 2007 jsi čtenářům předložil další knihu - soubor vyprávění, nazvaný Pytláci v Beskydech. Co máš společného s pytláky a myslivci?
     ,,V Rožnově a ve dvě stě let staré dřevěnce na úpatí Radhoště žijeme obklopeni přírodou, mnohdy ještě dosti drsnou. Kromě toho se přírodní tematikou zabývám desítky let, vznikla řada povídek z prostředí Beskyd a konečně i má vůbec první knížka, Příběh toulavého kocoura, se tématu nespoutaného života v přírodě dotýká. Pročetl jsem řadu knih o přírodě, lesnictví, myslivosti a podobně. K mým stále oblíbeným spisovatelům patří Jack London, J. O. Curwood, Jan Vrba a jiní dobří znalci přírody. Otec mé ženy byl vášnivý myslivec a s dalšími jsem se dobře znal. Takže když přišla nabídka pustit se do tohoto tématu s trochou nadsázky mohu říct, že knížka už byla téměř z poloviny napsaná. Nicméně rozumy jsem čerpal především od ing. Libora Konvičného, revírníka v Čeladné, u něho jsem skutečně narazil na hlubokou studni odborných i společensky provázaných znalostí a vědomostí. Byla to práce, která mne přivedla k celé řadě nových poznatků, k nimž bych se možná jinak vůbec nedostal. Přesto všechno jsem nikdy žádné zvíře neulovil, mám je raději, když poskakují kolem naší letité dřevěnky po lesní zahradě. A jediná krev, kterou jsem prolil, byla z mého palce, když jsem neopatrně manipuloval s loveckou dýkou.“ 

   Máš za sebou autorky plodný rok a před sebou asi otázku: Co dál? Nechystáš se třeba na velký společenský román? Tvoje novely v knize Jiné světy, vydané koncem roku 2006, mám za takový příslib.

   ,,Je několik témat, která bych rád zpracoval, nosím je v hlavě už řadu let. Teprve čas ukáže, jestli budou dostatečně nosná a jestli bude dost sil pustit se do nich a dovést je zdárně až do konce. Uvidíme...“

Ptala se Eva Kotarbová

Foto: Richard Sobotka

Vloženo 26. 1. 2008

 

 

 

 

 

 

 

S Richardem Sobotkou nejen o jeho knize Jiné světy

 

     Před  několika měsíci vyšly tři vaše novely v knize Jiné světy, vydané šenovským nakladatelstvím Tilia. Prozradím, že jako čtenářka jsem si přišla na své.  Novely jsem "zhltnula". Máte zprávy o tom, že se čtenářské obci vaše poslední prozaické dílo líbí?

    "Ohlasů přišla celá řada. Potěšilo, že kromě běžných čtenářů pochvalou nešetřili ani lidé od pera, z jejichž dílny vyšla řada hodnotných knih, tedy lidé literatury znalí: Například renomovaný spisovatel dr. Karel Richter, předseda Klubu autorů literatury faktu, vynikající básnířka Karla Erbová, také předsedkyně Rady Obce spisovatelů paní Eva Kantůrková, dr. Oldřich Šuleř, který zároveň neopomenul být také kritický, ale jeho slov si velmi vážím. Pak kolegové - vsetínská spisovatelka Šárka Junková, z Příbora básnířka Irena Kopecká a další. Byla to také neobyčejně příznivá recenze Aleše Honuse, otištěná v Právu. Jejich slova jsou pro mne jakýmsi stvrzením skutečnosti, že psát knihy má smysl a jsem jim za ně velmi vděčný." 

  Napsat knihu je moc těžká práce. Čtenář si to ani často neuvědomuje. Dalo by se nějak vyčíslit, jak dlouho vám trvalo, než jste zaslal rukopis Jiných světů do nakladatelství? 

"Při sumarizaci časového sledu po vydání knihy jsem s překvapením zjistil, že novela Sklenice vznikla někdy po roce 1990, Sólo na stéble trávy přibližně o tři roky později a Holubí pošta, která se týká stoleté povodně, po roce 1997. Kromě toho, že jsem na textech stále pracoval, jsem zároveň hledal odvahu vyjít s nimi na veřejnost. Vhodná konstelace sestavit z těchto tří novel knihu nastala v roce 2006, pak byla publikace do půl roku na světě."

  Musím konstatovat svůj obdiv k první novele Holubí pošta. Pro mne je to baladický příběh o prostých lidech, kteří žijí mezi námi, a jsou buď zcela nenápadní, nebo nápadní a společnost si jich všímá jako docela škodlivých elementů. Měl jste v tomto případě nějaký konkrétní vzor, lidský osud? Pro ty, kdo novelu nečetli, aspoň uveďme, že hrdinové jsou nezaměstnaní rodiče jedné malé dívenky a že žijí ve starém železničním domku na samotě. 

  "U první varianty Holubí pošty jsem původně kalkuloval s párem mladých lidí, kteří si chtěli během víkendu užít vzájemnosti, prostě se zavřou v šestém podlaží panelového domu a když o tři dny později zase vyjdou do ulic, město málem nepoznají. Ukázalo se, že při této variantě jsem nebyl daleko od reality. Nedávno mi někteří lidé potvrdili, že skutečně za ty tři katastroficky propršené dny nevytáhli paty z domu. Ale cosi mi v pojetí takto zvoleného námětu stále skřípalo. Přiklonil jsem se nakonec k variantě lidí na pomezí lidské společnosti. Nejedná se o konkrétní vzory. Obecně mne totiž zajímají lidé na onom příznačném pomezí. O politicích, zpěvácích, sportovcích víme všechno. O lidech žijících v zapadlých vískách nebo na horských pasekách neví nikdo, a ani se o tyto "obyčejné" lidi nikdo příliš nezajímá. Přitom každý z nich je jedinečný a jejich osudy jsou neobyčejné. Vlastně je to povídání o štěstí, které může mít různou podobu. Zatímco tam za řekou jsou lidé "šťastni", ve starém otlučeném železničním domku mohou být "ščasni". Tam i zde může mít štěstí zcela svou hodnotu."

  Překvapil jste mě i zachycením prostředí gumárenského podniku a lidí, pro něž je "fabrika" málem domovem, tedy novelou druhou, nazvanou Sólo na stéble trávy. Je to také mozaika zajímavých člověčích tipů a osudů. Měl jste možnost setkat se s takovým prostředím a být jeho každodenní součástí? Odkud k vám přilétla v tomto případě inspirace k vytvoření příběhu?

   "Po roce 1990 jsem byl mezi těmi, kteří se v rámci tak zvané reorganizace stali v mateřském podniku i po osmatřiceti letech práce nadbytečnými. Ve skutečně existenčních potížích mne zachránil dobrý přítel, který mi dopomohl k práci v jistém gumárenském podniku. Znamenalo to rok a čtvrt hbitě se otáčet na tři směny u lisu, abych po haléřích splnil normu a měl nárok na výplatu. Nebylo to nijak snadné, ale mělo to pro mne hned několik bodů k dobru. Poznal jsem jiné tovární prostředí. Poznal jsem lidi, kteří nezištně a ochotně poradili co a jak dělat. A musím říct, že jsem byl nakonec i trochu hrdý sám na sebe, že jsem to "nezapíchl", ale vydržel. Měla pro mne tato životní epizoda i další pozitivum, když jsem v celostátní literární soutěži "Povídka 93", vyhlášené tehdejším K 89, zvítězil s povídkou "Sám přes Atlantik", která čerpala právě z tohoto prostředí. U novely "Sólo na stéble trávy" jde vlastně o rozvinutí tohoto námětu."

  Novela třetí -  Sklenice - mnohým vašim případným kritikům připomene třeba Kafkovo dílo. Ztráta kontaktu jedince se společností - odcizení. To je nejednou zpracované téma… Proč jste po něm sáhl?  Máte podobnou osobní zkušenost, nebo vám šlo o vyjádření, že negativní existencionální pocity v současnosti nabývají na síle? 

   "Už při psaní této novely jsem věděl, že se svým způsobem jedná o Kafkovské téma. Vůbec mi nešlo o to psát jako Kafka, nebo podle jeho vzoru a podobně. V novele "Sklenice" jde o něco jiného. Každý z nás žije dva životy, jeden vnitřní a druhý navenek, ty jsou jakoby odděleny skleněnou stěnou, kterou často, mnohdy pro nedostatek odvahy, nedokážeme překonat. Příběh pak nemůže dopadnout jinak, než tragicky. I zde, tak jako v předchozích dvou novelách, jde především o lidské štěstí. Při jedné recenzi na knihu "Jiné světy" bylo trefně poznamenáno, že neexistuje univerzální recept na štěstí, a to je asi nejdůležitější poselství této knížky. Univerzální recept totiž neexistuje ani na další ceněné atributy lidského života, protože jejich splnění je v moci každého z nás. Jen na nás záleží, jestli budeme šťastní, bohatí, úspěšní ..."

    Na závěr: Prozradíte svoje další autorské plány? 

    "Mám připravený do tisku rukopis knížky "Život na oblaku". Je to deset příběhů o lidech se zdravotním postižením, kteří se ani přes svůj hendikep nevzdávají, ale usilují o plnohodnotný život. A je také o lidech, kteří jim k tomu napomáhají. Přiznám se, že mne osudy těchto lidí doslova fascinovaly. Knížka, věřím, dříve či později zdárně dospěje ke čtenářům. Jak brzy, to záleží na tom jak se její vydání podaří ekonomicky zajistit."  (více informací o autorovi)

 

Vloženo 17. 4. 2007

Za rozhovor poděkovala Eva Kotarbová

Foto Richard Sobotka

Fotografii obálky publikace Jiné světy najdete v rubrice Nové knihy