Ä Ivo Harák: Kniha, která neoslní, ale potěší

Ä Jiří Urbanec: Lydie Romanská: Goghova postel

Ä Jiří Urbanec: Pouť před rozbřeskem (k tvorbě básnířky do roku 2002)

Ä Vladimír Stanzel: Není větší troufalosti než plýtvat řečí (k sbírce Den latimerie)

Ä Božena Klímová: Lydie Romanská  - Goghova postel  - recenze

 

 

 

Kniha, která neoslní, ale potěší

Lydie Romanská: Goghova postel, Montanex, Ostrava 2006

 

 

Předpokládám, že už nyní se mnohý čtenář zamýšlí, zdali recenze bude stejně slaboduchá jako její nadpis hodící se spíše do periodik méně odborných. Patrně by pak takového čtenáře zajímalo, kterak z toho vybruslím. Čím že by býval mohl býti oslněn? A čím bude alespoň potěšen?

Nevím, jak tomu bude s mým hypotetickým čtenářem, ale já byl potěšen především tím, že Lydie Romanská ve své nové básnické sbírce opouští uhlazenou, předzjednanou pěknost veršů, aby psala verše méně líbivé a snadné, verše, které je zapotřebí vždy znovu ad hoc tvořiti. Bez spolehnutí se na tradici. Bez ohledu na doposud s úspěchem vyzkoušené. Sympaticky neučesaný volný verš tendující poslední dobou – a nejen u Romanské – ku stále větší své prozaizaci (například tím, že bývá roven úseku syntaktickému) je stylizován do útržků, kratičkých výpovědních sekvencí, eliptických promluv a jakoby zdánlivě nespojitých výňatků z větších — v úplnosti nepřítomných — celků.

Mnohoznačný název Goghova postel odkazuje ke zřetelným interkulturním vazbám spisování Lydie Romanské. Kromě dominujících motivů výtvarných zde nalezneme také motivy hudební. (Hudbě se Romanská ostatně řadu let profesionálně věnuje.) Ohledává také oblasti umělecké tradice, věrojatnosti, existenciální závažnosti tvůrčích snah a dotýká se konkrétních děl (i osudu) malíře, ale také hned přechází k intimitě rodinného prostoru, bytu, v němž vedle sebe mohou býti reprodukce Goghova obrazu s ložem manželským.

Nalezneme tedy v knize lyriku reflexivní, meditativní, existenciální a milostnou. V rychlých prostřizích, které jsou umožněny metonymickými souvislostmi mezi zachycovanými objekty, jevy a vztahy. Pravda umělecká je tak spojována s opravdovostí životní; ukotvení tvorby (v interiéru, exteriéru, výmluvným detailem; v prostoru a čase) s potřebou zakotvit bárku života ve spolubytí s druhými i s věcmi, které nás obklopují a dotvářejí.

A jsme-li už u těch výmluvných detailů: aby takovými vůbec mohly být, musejí být konkrétními – s ostrými obrysy, jasnými barvami, vyvolány jménem. Tato přesnost se ostatně týká také podob — tvarů, „pyramid v kapradí.“ Velmi osvěživě ve sbírce působí úseky zřetelněji rytmované; anebo surreálné prostřihy na plátnech jinak spíše realistických.

Proč jsem tedy nebyl úplně oslněn? Co se stalo onou clonou? Ve verši v dobrém slova smyslu civilním mne na straně jedné zarážejí pasáže nepřípadně cizorodé („slova zanikají jako hymen v dívkách“), na druhé straně pak místa, kde se už netvoří, ale jenom vyplňuje. Ne snad, že by nám bylo sdělováno něco nevkusného nebo neumělého; avšak slova najednou začínají šustit papírem — anebo lépe – znějí, jako by byla vyslovena jenom pro sám akt výpovědi (bez ohledu na to, co a jak se jimi sděluje). „Jen co se vrátí, ohmataná moje slova, / přejede prstem, promne barvy, bude se radostí smát, / čichat člověčinu, obutý usne ve zlaté posteli…“

Promluvy zadrhlé o hrany pojmenovávaného působí sice sympaticky nedopovězeně, ovšem táži se, zdali se už nenacházejí pod mírou srozumitelnosti…?

Brojím-li proti uměleckému a životnímu klišé, měl bych si dát větší pozor na to, abych se sám klišé nedopouštěl, abych se tudíž vyvaroval výrazů jako: „láska bolí z celé duše nejvíc;“ nebo: „slova stará jako láska stoupají k hrdlu.“ — jde totiž pouze o berličky, jimiž si vypomáháme na nesnadné cestě. Na cestě, kterou se neodvažujeme zřejmě projít bez nich. Jde tak o prostředky více efektní než sdělující — nicméně spojené s tradicí (protože jí ohmatané) a také čtenářovým očekáváním. Neboť slova velká zdají se slovy básnickými.

Dosti mi vadí autorčin sklon k poučování: „a jako vždy nebude osloven nikdo; a jako vždy… / krásou i hrůzou se roztrhne jedno lidské nitro;“ „člověk žije úkolem, padá štěstím, ví, komu děkovat.“  Myslím, že by takovéto poučení bylo lépe předvésti skrze umělecký obraz, jím konkretizované a verifikované. Proč ještě potěšení – a proč už ne oslnění? „Ohlédla jsem se po hodinách / které tam nevisí už dvacet let.“ V tomto obraze je obsaženo právě tolik, aby se nabízel čtenáři ke spoluprožití. Lze jej doplniti ze sebe; máš na to sdostatek prostoru. Nemusíš se však bát, že bys v něm zabloudil – azimut je dán.

Kdyby tak autorka neměla potřebu tento o sobě geniální obraz dále rozvádět a vysvětlovat!  „Ani otec tu není a matka, / a já se pořád ohlížím po jejich posledních hodinách.“ Cožpak  tohle všechno nebylo už obsaženo v předešlém konstatovaní!?

Najednou tušíš, že je zde příliš málo, a tam zas příliš mnoho. Kdyby se tak Lydie Romanská uměla zastavit na správné míře, to by teprve byla poezie! Ne snad, že by Goghova postel byla marnou lekturou; jsem však přesvědčen, že by její autorka přísněji vedena  (sebou či odpovědným redaktorem) mohla dosáhnout ještě výše…

Ivo Harák

Vyšlo v měsíčníku Host v roce 2007

 

Vloženo 18. 10. 2007

 

 

 

 

 

Lydie Romanská: Goghova postel

(Montanex, Ostrava 2006)

 

   Spisovatelovým materiálem je slovo a jen někteří z autorů mají blízko k hudbě tak jako například Antonín Sova, nejen tematicky novelou Pankrác Budecius kantor nebo slavnou básní Smetanovo kvarteto Z mého života, ale také mimořádným citem pro hudebnost a spád verše (Ilja Hurník jako hudebník zase naopak  pracuje úspěšně i se slovy). Lydie Romanská se celý život pohybovala v oblasti hudebního života, též její nedávno zemřelý manžel Dobroslav Lidmila byl hudebním skladatelem, a přece je i básnířkou originálního gesta. Po deseti sbírkách jí nyní vyšla další, která je celá naplněna opojením z barev a vcítěním do tvůrčího zázemí Vincenta van Gogha, malíře, jenž za svůj život prodal jen jediný obraz, kdežto po smrti  se oceňují jeho díla neobyčejně vysokými sumami.

   Autorka už v knížce Den latimerie přišla s novou básnickou technikou, celá sbírka se jevila jako jediný výdech a spontánní výkřik, jednotlivé krátké básně jsou neohraničené, jakoby vytržené a načas pozvednuté z plynulého toku, každá začínala třemi tečkami a malým písmenem, každý poslední verš také končil třemi tečkami. Goghova postel (podle proslulého obrazu Ložnice v Arles) má ještě kratší básně, až aforisticky zahrocené, ale jejich začátky jsou jasně tesané, jen konce  opět splynou někdy do ztracena, jako svěšení hlavy člověka, jemuž se zastírá obzor.

   Je to u Romanské najednou prudké otevření do jiného světa, kde převládá provensálská žluť a zeleň, což jsou právě barvy Goghových obrazů, také ještě bílá a zlatá. Právě tato slova najdeme v knížce nečastěji, ale nejvíce je to barva žlutá, tak výrazná u Goghových slunečnic. Jen nadpis Coda u závěrečné básně   má blízko k  hudebním skladbám a také její sdělení  „je pozadím hudba i hlas“.

   Van Goghův svět tu vystupuje jako suverénní a všeobjímající skutečnost, Romanská je v něm a mluví jeho hlasem  i o něm. Vidí Gogha, který „jen co se vrátí, ohmatá moje slova, / přejede prstem, promne barvy, bude se radostí smát“. Jinde Gogh slepý na obě uši už zešílel“, také „i postel je k přespání, jen co se vrátí Gogh a sama Romanská přiznává: „a sháním se po prvním verši; má ho Gogh?“ Zůstává stále ve světě barevné Provence, kde „rozvíráme oči, slepneme, / okrové lány dozrávají, odvracejí hlavy od jasu“.

   Tuto barevnou hýřivost a přenesení do jiného světa nemůžeme chápat jen v jedné  rovině. Něco naznačuje už vstupní dedikace „Pro Dobroslava. V těžkých měsících, kdy její muž se téměř nezvedl z lůžka, odpoutávali se oba od denní skutečnosti uměním, vstupem do jiných dimenzí. Skutečná postel trpícího se takto  pocitově transformovala  do trvalého bezčasí Goghových barev, který o svém vidění a usilování prohlásil: „Chci používat barvy, které navzájem kontrastují, aby každá z nich zářila ještě výrazněji, aby kontrastovaly jako muž se ženou.“

   V básních, jež svým vyhroceným a úsečným viděním mají blízko k expresionismu, směru tak podstatnému právě u Gogha, se rozostřuje obecný obraz mužské postavy, jež může být zajedno sám malíř i pomalu odcházející vlastní muž.  Celá básnická kniha, doprovázená některými reprodukcemi Goghova díla, je komponována nejprve se vstupním motivem (či jen vzpomínkou?)  radosti: muž udělal stůl a Vincent namaloval postel, která „vlaje na připínáčku vedle dveří, když otvíráme; / jen tak se k nám vejde, jen jako praporek…“ A když procházejí těsnou ložnicí, „i tak cítím tvá křídla, když se míjíme zády“.  Závěrečná Coda je rozloučením s Goghovým světem barev i s druhem vlastního života: „není to zoufalství, je to láska. / Muž vstává, budu se za ním dívat, půjdu  za ním… / do konce svého rozbřesku.“

  Kniha Goghova postel je jistým překvapením ve vývojové linii Lydie Romanské. Jsou to verše nejenom inspirované uměním světoznámého malíře, ale také statečné zapření vlastní bolesti, jež sublimovala  do světa vybuchujících a zářivých barev.Takto zmnožené poznání ji dovedlo až k františkánské pokoře: „čtete a já už nejsem, / všechno už vím jako slunce a latimerie, / postupně jsem to sdělovala, nic nedlužím.“                              

 Jiří Urbanec     

 

Vloženo 3. 4. 2007

 

 

 

 

 

                            

 

                                                                                                                        

 

              

 

              

 

                                                                                                                          

 

 

Vloženo 29. 3. 2007