Měsíčník Zwrot: O Karlu Vůjtkovi a ukázky ze sbírky Skřivánek

Jiří Svoboda: Karel Vůjtek vydal novou sbírku s názvem Skřivánek

Jaromír Šlosar: Ztišeným hlasem 

Milan Blahynka: Roztáčeč kolotoče lásky 

 

 

Z časopisu Zwrot, který vydává Polský svaz kulturně-osvětový v České republice za podpory Ministerstva kultury ČR

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karel Vůjtek vydal novou sbírku s názvem Skřivánek

 

   Básník, překladatel a publicista vydal v minulých dnech básnickou skladbu Skřivánek. Přebal knihy a ilustrace jsou dílem havířovského výtvarníka Václava Beránka, doslov připravila Svatava Urbanová.

   Karla Vůjtka známe z našeho literárního života již dlouho. Prosadil se v něm jako všestranný autor, který se věnuje nejen literární publicistice, ale soustřeďuje se především k básnické tvorbě a překladatelské činnosti (uvedl do češtiny řadu polských autorů, např. W. Przeczka, G. Sajdoka).

   Jako básník byl zpočátku zaujat motivickou instrumentací, postupně však směřoval od lyrické dojmovosti k epice. Současně s tímto vývojem se měnila syžetová skladba jeho tvorby: svět dojmů i vzpomínek ustupoval tématům se složitějším obsahem. To, co původně představovalo evokaci prožitků, formovalo se dále do podoby básnického příběhu. Tuto linii můžeme vysledovat ve sbírce Takové noci takové dny (1982) a hlavně ve skladbě Báseň pro soprán (1983), kde hrdinkou se stala lidová zpěvačka a tanečnice Žofka z Hukvald, známá z fejetonu Leoše Janáčka a z knihy malíře J. V. Sládka Hukvaldské miniatury (1979).

   Současná básnická skladba Skřivánek (Montanex, Ostrava 2006) z této tvůrčí orientace vychází. Zesiluje především její příběhovost, aniž by současně docházelo k oslabení lyrické motivace; bez ní by kompozice skladby založena na polarizaci mužského a ženského údělu nebyla ani možná. Podobně jako dříve i nyní podstatnou úlohu sehrává zde vedle inspirace literární také hudební. Nové akcenty přináší nyní autorova metaforičnost, vycházející přirozeně ze samotného příběhu, v němž vystupuje do popředí životní situace hlavní hrdinky.

   Jestliže svět skladby svým zakotvením do venkovské krajiny a jejích tradic působí téměř archaicky, naopak motivem dítěte, tolik touženým a marně očekávaným, se prudce aktualizuje.

   „Skřivánek“, zvěstovatel jara, který „nesedne“ do prázdného hnízda, i když bylo „tolikrát uklizeno“, signalizuje vlastně další téma. Oživuje věčný příběh o nenaplněné lidské touze a nabízí uplatnění nových interpretačních postupů.

   Nejde jen o postižení hrdinčina osudového konfliktu, ale o příměr směřující k širším souvislostem a podstatám lidské existence. V této poloze skladba ukazuje na nové možnosti dalšího vývoje, bude ale na autorovi, zda tento příslib v příští tvorbě uskuteční. Vydání Skřivánka doprovodila zasvěceným výkladem Svatava Urbanová, ve kterém ukázala na podstatné znaky Vůjtkovy poetiky a načrtla celkový profil jeho tvorby.

Jiří Svoboda

Moravskoslezský deník, 30. dubna 2007

 

 

 

 

Ztišeným hlasem

 

     Hned s prvními verši Skřivánka jsem si připomněl Vůjtkovu sbírku z dvaaosmdesátého roku Takové noci takové dny, zvláště pak packavého Janka od Makova, který se mnou jezdíval dělnickým autobusem Ostrava – Kysuce. Stejná tíže osudu mne zalehla.

     Příběh jiného Janka a jeho nejbližších nelze než vyzpívat tlumeně, jak v podtitulu básnické skladby poznamenal autor.

     Od samého počátku jsem ji prožíval v napětí. Radost z očekávaného synáčka kalí hned představa korza na náměstí, kde Nesebereš tu jednu větu / která by k tobě / měla blíž. A pak už problesknou pochybnosti: Tolik se bojím / němé stěny. Až po Janův smutek a teskné pomyšlení na zatajovanou dceru, o které žena snad nic neví, ve zvukomalebných verších: Sněženka sněhem obehnána / Příbuzní / - skřípot černých vran - / Krhavě strne ostrá v oku. A bude chtít Janovu dceru vůbec poznat, ptám se za našeho hrdinu?...

     Ach Jane / Ty jsi přece janek / Copak jí ještě / zbude místo / aby i dcerce stlala hnízdo? / Poručíš plodné jabloni / ať mladý kmínek / odcloní? Těžké rozhodování, které navzdory pomlouvačným očím na rynku Janova žena rozřeší: Zkus to zkus / pohladit / Popřít pochlebnice / hřadující na zápražíV mé ruce / její malá ruka / Kamínek v dlani / který puká / když chviličku je zahříván.

     Muže a ženu, co se mají rádi, ani teď nic nerozděluje. Opět je tu po horkých milováních nová naděje. A zase ta nejistota, která ještě zesílí litím olova o Vánocích. Už si jen nalhávají, už si jen namlouvají: Tichounká pošta / Ucho – dlaň / trošku se pohne. Až k bezmocnému: Janíčku / Janku / Jak jsi sil? / Jak jsi se se mnou / rozdělil?

     Ještěže Janova dcerka přijme jeho ženu jako maminku. Ale kdo z nich za to může, že nedostane bratříčka, malého Janka, Pěničku / druhou do dvojhlasu? Lyrickoepická skladba končí v letargii, kdy se jim nedostává slov, kdy už pozapomněli  na pěničku. Nezapomene na ni ale čtenář, stejně jako na kamínek, který puká v teplé dlani a tiché výčitky nad Jankovou setbou.. .

     Skřivánek Karla Vůjtka ve své obrazné poetice se dá číst na jediný nádech. Cítím v něm atmosféru doby i místa, kde se autor narodil. Je v něm všechen smutek bezdětných manželství, jejich sny, radostná očekávání, naděje, které se mění v hořké poznání, stud bez provinění, alkohol a ticho, neštěstí, o které se musí podělit jen ztišeným hlasem.

   Vůjtkova Skřivánka s ilustracemi Václava Beránka a se zasvěceným doslovem Svatavy Urbanové ve sličné grafické úpravě před Vánoci 2006 vydal ostravský MONTANEX.

 

Jaromír Šlosar