Napsáno pro katalog k výstavě v galerii Kruh (březen 2007)

 

Čas nevýznamný i důležitý

Asi dva měsíce před výstavou. V ateliéru, jak jen si lze takový pracovní prostor v menším bytě prvorepublikové městské zástavby představit, se vrství  tolik obrazů, že první odhad se hrubě minul se skutečností. Další pohled si našel Přesýpací hodiny, plátno posazené pod stropem nad kuchyňskou linkou, a ty navodily úvahu o čase v práci malířky a grafičky – a keramičky – Jany Šmolkové. V jejím tvrzení „to už je staré“ jako odpovědi na otázku, ze kterých let je to nebo ono, spatřuji něco charakteristického. Její práce se odvíjí sama ze sebe, z čisté výtvarné potřeby zachytit impuls. Ten vzejde třeba z kusu kartónové výstelky v balení pánské košile, kterou jaksi mimovolně poznamenala dětská kresba, nebo z potřeby komponovat v nekonečné lineární vlně, která se posléze rozvine a žije sama ze sebe. Malířku napadá něco humorného nebo směšného a rodí se útržky ptačích těl nebo absurdní lidské-rybí hlavy, které prohlédnou bublinou očí nebo se snaží promluvit bublinou úst. A nepromluví, protože jsou zakleté magickou formulí malby. Promluví jen ve stopě podivných dekalků, která vznikla stržením dříve navrstvených plošných detailů a obnažila tak spojení dvou původně srostlých částic. Podivuhodné, jak takové v podstatě negativizující gesto vytváří obraz… To je v práci Jany Šmolkové jen zlomek té oblasti času, která působí jako náhoda. Čas, který nediktuje, čas nevýznamný, v němž se dá proplouvat všemi směry, v návratu vzpomínky, v budoucí touze nebo v přítomnosti silného smyslového prožitku. (Ten se navíc i v malířské části Janiny tvorby silně opírá o zážitek hmatový, o čemž svědčí práce se strukturami, plastické rytí v barevné hmotě, kolážové a dekalkové postupy, které do obrazu vpraví útržky hmotných prvků.)

Život však přece jen musí čas respektovat. Platí to i v práci tvůrčí. Jana Šmolková získala smysl pro dobrý řemeslný základ, stejně jako teoretické vzdělání na katedře výtvarné výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Pak začala učit sama. Bylo třeba vymýšlet, a tu spojila své s chutí a nadáním dětí. Tento čas je strukturovaný a podmíněný. Od školské práce se vzdálily a ve zcela svobodném prostoru tvorby vznikly velké formáty „smaltů“. (Jde o fólie, na něž se nanášejí průmyslové laky, tvořící povrchovou strukturu podobnou skleněnému vypalovanému emailu.) Hladký a samovolně vysychající barevný povrch autorka dotváří, jako by zpracovávala matrici pro tisk z hloubky: do rýhy kresby vtírá barvu, povrch zatře, a – k tisku už nedojde, protože tady je proces ukončen. V ploše kromě hlavního tématu daného velkorysou obrysovou a členící linií vynikají markantní nebo naopak téměř nepostřehnutelné zásahy ruky. Všechny tyto momenty ukazují na podmíněnost pracovních postupů v čase: stejně jako u grafických technik (Jana Šmolková je dobře ovládá a věnovala se hlavně suché jehle) se nedá nic uspěchat ani ošidit, tak i v tomto druhu malby je třeba čekat, až se završí předchozí fáze.

Preciznost, ale i svobodu vyjadřuje  Jana spojováním obou časových daností, a to především v detailu: modré torzo zastupuje mohutnost, ale i jemnost ženství, znaky ptačího těla mají v sobě potutelnost mlčení, ale i tajemství letu; atletické postavy zabírající celou obrazovou plochu se míjejí a současně srážejí. Vše v souladu i v diverzích času. Detaily hlav a poprsí se vynořují z indiferentního těla jakéhosi homunkula. Historie sv. Šebestiána je příběhem pokořeného lidství, ale také nadějí spásy skrze přírodu, pokud ta přežije.

Během třídění pláten i listů zpracovaných kombinovanou technikou se Jana letmo zmíní o tom, jak ji v jednom období stíhali andělé – tedy vnucovali se jí do obrazů. Andělé se jeví jako létavci v podobě loutek s papírovými těly  z jedné šablony, andělé jsou i jen tušené podobizny dívčích tváří, jejichž líbeznost je skrytá znovu v grafické monochromii šedých nebo okrových tónů. Andělé mohou být symbolem zprostředkování, zvěstování (nejen toho z církevní ikonografie), ale i záhady, touhy (tu splývá s Ikarem, kterého najdeme v obrazech také) nebo harmonie.

Bylo by banální tvrdit, že vše souvisí se vším. V onom malém prostoru, kde se rodí nehalasné nápady a zachycují letmé sny Jany Šmolkové, však najdeme souvislosti vyvolané silnou imaginací a dopovězené vynalézavou rukou. Přičemž se obě sféry spojují v neokázalém souladu, jenž dovětek v žádném jiném než vlastním výtvarném jazyce nepotřebuje.

                                                                                                                                                                                                                      Marie Šťastná

Vloženo 22. 3. 2007