Ä Svatava Urbanová: Osmá kniha Libora Knězka

Ä Karel Vůjtek: Putování za životní pravdou spisovatele Jana Drozda

 

 

 

Osmá kniha Libora Knězka

 

   Monografie Libora Knězka Z hor mne nikdo nevyláká…Čtení o životě a tvorbě Josefa Kaluse (Frenštát pod Radhoštěm: Muzejní a vlastivědná společnost, 2005), která je součástí velkého cyklu prací o tvůrčích osobnostech a kulturních dějinách Frenštátska, mě opravdu zaujala. Nejdříve se svěřím s osobní motivací. Jako malá jsem znala některé Kalusovy verše nazpaměť a jako frýdlantská rodačka, jsem byla pyšná, že vyučoval v Čeladné, kam jsem často jezdila za sestrou do školy. Navíc se zabývám literaturou pro děti a mládež a Josef Kalus (1855-1934) patří k těm, kterému mimo jiné byla tvorba pro děti blízká. Psal drobné básničky, písně, valašské romance a balady, koledy, pohádky inspirované folklorem, které byly vydávány s ilustracemi prestižních umělců. Třeba básnické texty Kopretiny (1904) doprovázel Mikoláš Aleš. Pro ty, kdo nejsou informováni, připomenu, že zejména Tkalcovské písně (1895) samouka Josefa Kaluse upoutaly pozornost popředních českých literátů, kteří tiskli jeho básně třeba na stránkách časopisu Lumír.  

    Druhý důvod  mého zájmu o Knězkovu monografii má metodologický charakter. Stále více jsem si při čtení monografie uvědomovala, jak je v regionálním bádání potřebná  heuristická linie tradicionálního výzkumu. Autor se opírá o bohatý archivní a dokumentární materiál, o memoárové zdroje, které na mnohých místech cituje a parafrázuje. Celkově Libor Knězek vychází z dobré znalosti regionálních kulturních dějin a důvěrného osobního kontaktu s prostředím a konkrétními lidmi. Na první pohled místopisně zaměřený typ publikace se čtenáři proměňuje před očima. Historická fakta a popisované souvislosti se začnou podílet na tvorbě obrazu duchovního prostoru, který měl vliv na sebeuvědomění určité společenské komunity a jak je vidět, přetrvává. Nevylučuje se, že tento postup může mít velký lokální význam a stává se cestou k poznání a pochopení  konkrétního místa. Fakta o autorovi a kulturních aktivitách kraje se tak podílejí na utváření kulturní paměti a v jejím rámci na povědomí o literárních tradicích regionu.Odpůrci by mohli tvrdit, že je zastaralý, určený spíše pro starší generaci, avšak pokusme se odhalit jeho pozitivní znaky.  

  Knězkova osmá kniha se opět váže k Frenštátu, Kalusovu rodišti a místě, kde končí na odpočinku, ale vypovídá také o Knězkově vztahu k svému  domovu,  místu, kde se narodil, prožil dětství a dospívání a kam se podobně jako básník měl potřebu vrátit. Knězek navazuje na to, co už zahájil jeho další rodák – František Horečka. Navíc ovšem zprostředkovává čtenářům nové, erudovanější informace a odhaluje další souvislosti. Dovídáme se cenné údaje o autorech, o vzniku a vydávání děl, o krajině, proměnách míst, o životním stylu po dobu dvou století . Knězkem poskládaný obraz literární kultury kraje  je cenný, protože si ho sami rekonstruujete a prohlubuje se tím nejen poznání sledovaného regionu, ale také vztah k "obrazu hor". Nutí k tomu, že si začněme více uvědomovat, jak se proměňuje topos. Stačí si všimnout názvů  monografiií o Četynovi, Strandelovi, Horečkovi a vidíme, že se v nich reflektují obrazy přináležející jak k regionální, tak celonárodní literatuře. Nad motivy "hor" u Kaluse  uvažujeme o tvůrčích tendencích , které jsou v národní literatuře spojeny s ruchovskou a lumírovskou poetikou, s dozníváním romaticko-realistického ducha, zatímco u Horečky  se již objevuje valašské horské prostředí jako typické místo severovýchodní Moravy, jehož ráz se řemesly a průmyslem mění. Strnadlovo moderní pojetí regionu a hor přináší nový prvek v regionalistickém pojetí. Topos hor, lesů, studánek, folklorního roku tak nabývá na dalších pozoruhodných významech, které nám pomáhají nalézt svou identitu v regionu i ve  variantách lidského bytí.

  

    Celý Knězkův badatelský projekt, který je od devadesátých let věnován Frenštátsku, je hoden úcty. Postupně se tvoří knihovnička, která zaujme obsahem i jako sličností knížek, převážně vydávaných v brněnském nakladatelství Doplněk, s ilustracemi regionálních výtvarníků. Formát, obálka a grafická podoba jsou sjednoceny a působí na člověka stejně příjemně, jako volně se linoucí výklad. Obdivuji nasazení Muzejní a vlastivědné společnosti ve Frenštátě pod Radhoštěm i Knězkův finanční spolupodíl na vydávání. Je již teď vytvořen komplex, který mohou jinde jen závidět. Začíná Krajinou černou lesem (1998) – čtení o Bohumíru Strnadlovi - Četynovi, pokračuje Shledáním s krajem (1999) o bratru Josefu Strnadlovi,  o Františku Horečkovi S Radhoštěm v erbu (2004) a mezi tím se objevuje přehled Spisovatelé a výtvarníci zpod Radhoště. Z uměleckých tradic Frenštátska (2000). Hold mamince, akademické malířce Marii Parmové-Knězkové, složil autor v monografii plné dokumentů a osobních vzpomínek  Vyšel s názvem Život v práci i tužbách (2001) a tvoří vlastně první díl Malé frenštátské trilogie, jak sám autor uvádí na přebalu knihy. V těsném sledu se totiž objevují další dvě knížky Můj Frenštát (2002) a v roce 2003 kniha Ve Frenštátě mají rádi poezii (Halas a Seifert s přáteli v Beskydách), která byla odměněna Cenou Egona Ervína Kische za literaturu faktu 2003.

   Libor Knězek, frenštátský rodák, byl dlouho přijímán jak slovakista. Žil několik desetiletí v Bratislavě, přednášel slovenskou literaturu na vysokých školách, spolupracoval s muzeí. Ostatně jeho heslo má čestné místo v Slovníku slovenských spisovateĺov 20. storočia (2001). Za posledních několik let  se svou vytrvalostí, houževnatostí a důsledností stal popředním regionálním badatelem a můžeme se jen těšit na připravovanou monografii Pouť za pravdou života o Janu Drozdovi a Cestu z hořícího kruhu o Pavlu Tobiášovi.                                                                                                                                

                                                                                                                                                                                                Svatava Urbanová

Vloženo 19. 3. 2007

 

 

Putování za životní pravdou spisovatele Jana Drozda

 

   Brzy po smrti spisovatele Jana Drozda (+15. srpna 2005, nar. 27. ledna 1914) a zvláště pak po posléze vydané sbírce mužných povídek Smutek z milování – Život na hraně (2006) bylo zřejmé, že je čas připravit knihu, která by se zabývala jeho životem a dílem. Domníval jsem se, že půjde o promyšlenou monografii, nakonec z toho bylo Čtení o životě a tvorbě Jana Drozda, jak zní podtitul poněkud knižně znějící práce Libora Knězka Pouť za pravdou života (Frenštát pod Radhoštěm, Veronika 2006).

   Drozdovy rodné Bordovice a Knězkův Frenštát pod Radhoštěm, blízkost rodišť obou a společná láska k Beskydám vytvořily prvotní spojnici, na niž navazovalo vzájemné poznávání a Knězkův zintenzivňující se zájem o Drozdovo dílo. A jestliže se nakonec rozhodl pro jakousi koláž autorových vzpomínek a reflexí doplněných slovy prozaikových přátel a literárních kolegů, navíc umocněných niternými vyznáními jeho nejbližších a to vše proložil  spojovacími komentáři, byla to jedna z možností, jak v poměrně krátkém čase udělat v přiblížení zesnulého spisovatele alespoň první krok..

   Těžko uvěřit, co se do jednoho lidského života vejde. Když je Janu Drozdovi osm let, odchází s rodiči na jihovýchodní Slovensko, v roce 1933 maturuje na učitelském ústavu v Mukačevě na Podkarpatské Rusi, učí v horské obci Kušnice, na gymnáziu v Užhorodě skládá doplňkovou maturitu,v polovině 30. let se vrací jako pedagog do rodného kraje a v poválečném podzimu přichází na Ostravsko. V roce 1947 Jan Drozd vydává v Evropském literárním klubu úspěšnou románovou prvotinu Sedláci z Velkého dvora a otvírá tak svůj velký inspirační zdroj – Podkarpatskou Rus.

    Počátek 70.let 20. stol. znamená pro Jana Drozda „vyhazov“ z rozhlasu, kde od roku 1955 působil jako vedoucí literárně dramatické redakce ostravské stanice, rozmetání sazby románu Člověk pro jeden život, zákaz publikační činnosti a obtížné hledání zaměstnání. Sám k tomu říká: „…s pomocí protekce jsem závozničil, vymetal nedopalky a čistil po šoférech kabiny.“ Rok 1990 pro něj znamenal rehabilitaci a návrat k literární a rozhlasové práci. V závěru svého života vyslovil dvěma knižními publikacemi a veřejnými vystoupeními svůj názor na autorství Slezských písní. Jeho slova „V mém věku si už mohu dovolit o Bezručovi napsat pravdu“, se doslova rozletěla po celé republice.

    Knězkovu publikaci uzavírá fotografická příloha, přehled významných životních dat, soupis Drozdova díla a přehled literatury o něm. Dílo samotné přišlo poněkud zkrátka, a tak si budeme muset na zasvěcenou monografii, která tento dluh napraví, ještě nějakou dobu počkat..                            Karel Vůjtek                                                                                                                     

 

Vloženo 14. 3. 2007