Richard Sobotka: Mezinárodní setkání spisovatelů v Luhačovicích

České Benátky ve znamení hudby, divadla a renesance

   Město Telč (německy Teltsch), rozkládající se na Českomoravské vrchovině jižně od Jihlavy a přezdívané České Benátky (centrum s půvabným renesančním náměstím a zámkem je celé obklopeno rybníky), jsem čirou náhodou navštívil v době, kdy zde propukaly tradiční Prázdniny v Telči – mám na jazyku slovo festival, místní se mu však brání a na svých webových stránkách zdůrazňují, že každoročně (letos již po šestadvacáté!) pořádaná akce není ničím jiným než přirozeným letním životním stylem města.
   Telč jsme měli s přítelkyní Janou na programu jako čtyřdenní relaxaci. Od návratu z Mallorky uplynulo teprve pár dní a nám se očividně nechtělo vracet ke všednosti, ke stereotypu. Proto ten spontánní nápad „dobýt“ Vysočinu a pokračovat setrvačně v poznávání a lelkování. Skutečnost, že budeme moci běžný turistický průzkum soustředěný především na historické jádro města (zařazené od roku 1992 na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO) spojit s pestrým uměleckým zážitkem, nás velmi mile překvapila. Zároveň se ovšem musím přiznat k jedné své vnitřní nepravosti. Nepředpokládal jsem totiž zrovna velkolepou úroveň slibovaného hudebního a divadelního pásma. Ostravák, rozmazlený megalomanskými Colours of Ostrava, na něž každoročně přijíždějí muzikantské celebrity par excellence, neubránil se tady trestuhodné ješitnosti a představoval si nejspíš přehlídku druhořadých dechových kapel a trampských rádobyzpěváků samouků. Z toho nespravedlivého podceňování mě vyléčil hned zahajovací večer Prázdnin v Telči, který mě nadchnul natolik, že řadím zdejší uměleckou přehlídku k nejlepším festivalům (budiž mi to slovo odpuštěno), jaké znám.
   Tedy především, Prázdniny v Telči jsou skvěle organizované. Hudební a dramatická produkce probíhá na třech scénách: na druhém nádvoří telčského zámku, v zámecké zahradní galerii a v nedalekém sklepním klubu Nocturna. Existence několika samostatných scén by samozřejmě sama o sobě nebyla ničím neobvyklým. Jednoznačným pozitivem (a vzácností) Prázdnin v Telči však byl časový harmonogram jednotlivých vystoupení, který zaručoval, že se jednotlivé performance vzájemně nepřekrývají, a divák má tedy jistotu, že po skončení jednoho koncertu stihne pohodlně přejít do sousední lokace a vychutnat si začátek dalšího představení, aniž by musel neustále koukat na hodinky a hlídat si čas. Díky tomuto opatření byl každý večer v Telči prodchnut především prázdninovou pohodou, a název několikatýdenního kulturního maratonu pokládám proto za velmi výstižný.
   Další nespornou výhodou akce je prostředí, v němž se koncerty a divadelní představení realizují. Co si budeme povídat, ono sedět (byť na nízkých dřevěných lavičkách) na renesančním zámeckém nádvoří a vnímat, jak poslední sluneční paprsky šplhají po prastarých zdech, to je zážitek, kterému nemohou konkurovat ani výše zmiňované Colours od Ostrava se svými obřími pódii dřepícími na rozlehlé louce za Výstavištěm (výjimkou budiž stage působivě umístěná na Slezskoostravském hradě).
   Na Prázdninách v Telči nám bylo přáno strávit pouze první dva večery, ovšem mé skeptické představy ohledně trampských pseudozpěváků a roztomile nemotorných ochotníků vzaly za své okamžitě. Hudebně-klaunská revue francouzského dechového seskupení Sergent Pepérè mě přesvědčila o tom, že všichni členové tohoto taškařicového ensemblu jsou především pravými mistry svých nástrojů, na něž živelně improvizovali za nadšeného jásotu a smíchu publika. Nikomu při tom příliš nevadily ani chvilkové přeháňky, které nás několikrát zahnaly pod zámecké arkády. Přispěli k tomu ostatně i organizátoři, kteří po celý první večer ochotně rozdávali bohaté občerstvení a pivo tu teklo zdarma…
   Na veselý francouzský orchestr navázalo pak divadelní představení souboru Víti Marčíka, jenž zcela originálním způsobem nastudoval Shakespearovu slavnou tragédii Romeo a Julie. Díky tomu neotřelému (a přitom důstojnému) uchopení slavného textu jsem se opět přesvědčil o tom, že Romeo a Julie obsahuje v sobě silně humorný náboj a mnohem přesněji bychom tak mohli hovořit o tragi-komedii. Ostatně, je pouhou náhodou, že právě tato hra stojí v díle alžbětinského velikána i časově na pomezí jeho tvorby komediální a pozdější, zaměřené spíše na tragédii? Herecké výkony Marčíkova souboru (i samotného principála, osvěžujícího hru svými „režijními“ vstupy) považuji osobně za velice povedené a profesionální, hra neztrácela svou dynamiku, divák byl neustále znovu a znovu překvapován, rozesmíván a posléze zklidňován. Za zmínku stojí též skvělé využití hereckého prostoru – v omezených podmínkách zámeckého nádvoří se hrálo na pódiu, na střeše maringotky, mezi diváky, a dokonce i za volantem divadelní dodávky…
    Z vrcholů následujícího večera nelze nevzpomenout na charismatický černošský soubor IYASA ze Zimbabwe. Skupina zpěváků, tanečníků a bubeníků nás oslnila v prostorách zámecké zahrady nejen svými pěveckými a pohybovými schopnostmi, ale především  neuvěřitelně pozitivní energií, která způsobila, že se všichni přítomní za pár minut usmívali, aniž by o tom věděli. Příjemný pohled, na jaký nejsem bohužel zvyklý. A když skončily mocně vytleskané přídavky a černošští přátelé konečně odklusali do improvizovaného zákulisí zámecké galerie, přesunula se zábava o pár metrů dál na hlavní scénu, kde začala už po několika minutách proudit k srdcím rozjařeného publika nefalšovaná židovská muzika ze všech koutů světa – zde v podání české klezmer kapely Létající rabín. S potěšením jsem sledoval, že ani více než hodinové pásmo této velice specifické hudby diváky neodradilo a neznudilo. Právě naopak, publikum si na potemnělém zámeckém nádvoří vytleskávalo stále nové a nové přídavky, takže následující bod programu – koncert v klubu Nocturna – musel být pozdržen. Nikomu to nevadilo. Takže když se čas přechýlil do poslední hodiny sobotního večera, mířili jsme pohodlným, vycházkovým krokem do sklepních klubových prostor a bez problémů stihli zahájení koncertu jihlavské world music kapely Draga Banda. Ta se představila ve vší skromnosti jako pouhý „předskokan“ hlavního nočního hosta, skupiny Tua Borta, jakmile se však útulné sklepení naplnilo tóny originálně pojatého folklorního repertoáru z nejrůznějších koutů světa, bylo všem přítomným jasné, že rozhodně nejde o žádnou druhořadou, amatérskou záležitost. České, moravské, makedonské, bosenské či irské písně v podání Draga Bandy publikum nadchly, takže další česká ethno skupina Tua Borta měla už pak atmosféru dokonale připravenou. Repertoár severské a balkánské lidové tradice byl navíc zcela přirozeným a plynulým pokračováním předchozího vystoupení.
   Do našeho dočasného, čtyřdenního útočiště v Penzionu Svatojánská jsme se vraceli překvapivě teplou letní nocí po hrázi Ulického rybníka a  upřímně litovali skutečnosti, že musíme příštího rána nasednout do vlaku směrem na Ostravu. Ze seznamu hostů, kteří měli Telč navštívit v následujících dnech, bylo totiž nad (konečně vyklubavší se) slunce jasné, že návštěvníky zdejšího (ne)festivalu čeká ještě záviděníhodné množství kvalitních uměleckých zážitků. Jmenujme za všechny alespoň skupiny Asonance, Jablkoň, Hradišťan, Nezmaři, - 123 minut, Načeva či Spirituál kvintet, Bratry Ebeny, Báru Hrzánovou, Ivana Hlase, Vlastu Redla, Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa nebo „oskarovou“ dvojici Markétu Irglovou a Glena Hansarda.    
   Prázdniny v Telči jsou v nepřeberném množství slavných tuzemských festivalů nebezpečně přehlédnutelným, skromně se tvářícím počinem. Přehlíženy by však být v žádném případě neměly, ať už pro svou uměleckou úroveň, bezchybnou organizaci či nehraně srdečnou atmosféru. Napřesrok mě tam máte, bude-li mi přáno, jako na koni.

Text a foto: Lukáš Bárta

Foto: 1. Soubor Víti Marčíka,  2. Víťa Marčík, 3. seskupení Sergent Pepérè, 4. černošský soubor IYASA ze Zimbabwe

Vloženo 29. 8. 2008







Tři dny na festivalu Divadlo evropských regionů

   Mezinárodní  divadelní  festival  Divadlo evropských  regionů  se  v Hradci Králové  konal  letos  už po čtrnácté.  Od  kolegy Toma Retta jsem dopředu slyšel ty nejlepší reference, vzpomínal na svou někdejší návštěvu ve znamení pestře obživlého města, a já měl proto upřímnou radost z toho, že se nám snad podaří podobně vzrušující atmosféru zastihnout i letos, v rámci kulturní exkurze s třetími ročníky.
   Pro divadelní festival jsme měli k dispozici celkem tři dny, 24. – 26. červen. Nad doslova našlapaným katalogem v rukou jsem od samého počátku litoval, že toho času není víc, protože program letošního ročníku sliboval hned několik týdnů (!) kultivované zábavy a intenzivních uměleckých prožitků.
   Hradec Králové nás okamžitě pohltil neuvěřitelně vstřícnou, laskavou a přátelskou náladou, která vyzařovala v podstatě z každého, koho jsme v ulicích města potkali (ke konci exkurze jsme s Tomem uvažovali o stěhování). Zvolili jsme systém nenásilný, založený na maximální svobodě rozhodnutí, bylo tedy jen a jen na jednotlivci, pro které z nabízených představení se nakonec rozhodl a kolik toho nakonec zhlédl. Ti, kdo snad byli v parném, slunečném počasí kulturou přesyceni, nacházeli lahodnou útěchu v městském podhradí, kde se tou dobou rozkládalo stanové městečko se dvěma divadelními šapitó (minulý víkend se zde uváděly například Havlovy proslulé hry „Audience“ a „Zahradní slavnost“) a s lákavou tryskající kašnou, ve které se Hradečáci labužnicky osvěžují.
   Celá akce probíhala na několika samostatných scénách, z nichž každá disponovala zcela odlišnou, specifickou atmosférou. Osobně jsem navštívil téměř všechny, přičemž za jednoznačně nejsympatičtější považuji Besedu, druhou scénu Klicperova divadla. Právě zde se v době naší návštěvy Hradce inscenovaly největší dramatické skvosty. Hned první den mě uchvátila silně expresivní, experimentální hra maďarského souboru The Symptoms s názvem Alibi. Vizuálně strhující „abstraktní“ drama o věcech, které člověk vytěsňuje do nejzazších hlubin duše, o nasazování masek a únavě z věčné ostražitosti před druhými i sebou samým (tak alespoň celou hru vnímám já) stálo na magickém zacházení se zrcadlem a skleněnou tabulí, stejně jako na obdivuhodných hereckých a tanečních výkonech maďarského souboru. Gesto a tanec se ukázaly být jedinečným, přesným kódem, jak promlouvat o věcech společných, společně nenáviděných.
   Následujícího dne jsem seděl v Besedě znovu, tentokrát na „Ledovém hrotu“ mladého švýcarského tvůrce Reto Fingera. Po všech stránkách úchvatné drama inscenované pražským souborem Disk (sestaveným ze studentů činohry a alternativního divadla AMU) čerpalo z mnoha zdrojů – divadelní a filmový expresionismus počátku 20. století, mýtus, detektivka, parodie, černá groteska… Divák byl po dobu dvou emocionálně strhujících dějství neustále udržován v silném napětí, herci se měnili na učiněné gejzíry energie. Na konci zbyla na jevišti rozbořená scéna plná vody, kousků slámy, jablek a překocených židlí. V hlavě jen pomalu se uklidňující tornádo…
   Musel bych zde vyprávět o dalších skvěle provedených představeních, která jsme měli možnost navštívit – o „Mistru a žákovi“ hradeckého divadla Drak, o divadelní adaptaci Felliniho filmové „Silnice“ v provedení Klicperova divadla, o tajuplné, mystické půlnoční exhibici „TaBALADA“ česko-francouzského seskupení Décalages…
   Bezkonkurenčním průvodcem nám byl po celé tři dny herec Klicperova divadla Ondřej Malý, který se „do našich služeb“ vložil s neuvěřitelnou ochotou a obětavostí, a díky kterému jsme měli z festivalu bezpochyby víc než druzí – provedl nás zákulisím Klicperova divadla, zprostředkoval nám setkání s hudebníkem a spisovatelem Vlastou Třešňákem, který „v podkroví“ místního divadelního klubu ochotně odpovídal na otázky našich studentů, a to prosím exkluzivně jen a jen pro nás…
   Odjížděli jsme více než spokojeni – tedy pokud si mohu poněkud ješitně dovolit ten plurál… Příští ročník festivalu bude patnáctý, do značné míry tedy jubilejní. A já věřím, že se nám do Hradce po letošní fantastické, bezvadné zkušenosti podaří opět vrátit.  

Text a foto:Lukáš Bárta

1. Ukázka ze hry "Mistr a žák" divadla Drak z Hradce Králové. 2. Šapitó ve stanovém městečku divadelního festivalu, 3. Vlastimil Třešňák - herec, písničkář, malíř

Vloženo 10. 7. 2008








Několik chvil se spisovatelem Janem Cimickým
„Ten život za to přece stojí!“

   V rámci projektu rožnovské Městské knihovny Senioři vítáni, zaštítěného Nadací Open Society Fund Praha a Českou spořitelnou Praha, hostoval 15. a 16. května 2008 v Rožnově  MUDr. Jan Cimický, Csc. (narozený před šedesáti lety 23. 2. 1948 v Praze), někdejší primář Psychiatrické léčebny v Bohnicích, vedoucí Centra duševní pohody Modrá Laguna, básník, prozaik a překladatel, autor 93 knižních titulů, 4 obrazových publikací, 16 překladů, 5 sborníků poezie, 3 televizních inscenací, 10 videokazet, předseda české sekce AIEP, člen Rady Obce spisovatelů, oceněný Zlatou deskou Hurikán rekords (1997, 1998) a Cenou Jiřího Marka (1998, 1999).
    V průběhu dvaceti hodin pobytu v Rožnově p. R. uspořádal tento vynikající odborník v oboru psychiatrie a skvělý vypravěč čtyři neobyčejně zajímavé besedy (pro seniory projektu Městské knihovny Senioři vítáni, pro veřejnost, pro studenty průmyslové školy a pro studenty gymnázia).  
    Spisovatel Jan Cimický si za své krédo vzal citát Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nikoliv to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“
    Na zvídavý dotaz, jak všechno stíhá (kromě práce lékaře psychiatra, hlavy rodiny, psa Terezky, členství v různých porotách, besed, řady dalších povinností a zálib), za něj v předmluvě jeho knihy Životní zpověď i osudová setkání odpověděl Miloslav Šimek: „Volný čas pro něho znamená další studium nových poznatků v medicíně, psaní detektivek, básní, povídek. Překládá, věnuje se divadlu, zajíždí na besedy, má funkční rodinu a kupodivu i spí, nestačíte se divit, co se do čtyřiadvaceti hodin všechno vejde. Jednu dobu jsem si myslel, že Honza Cimický má dvojníka, kterého si najal, aby z nás všech dělal blbce, objevoval se tu i onde a svou přítomností na několika místech současně nám dokazoval, jak jsme neschopní a nevýkonní.“
   Zdrojem námětů pro literární práce Jana Cimického jsou objemné znalosti a početná řada životních zkušeností. S úsměvem dodává: „Mužský nikdy nedospěje a tvrdošíjně zkouší, co ho láká a co ještě nezvládl.“ Je však důležité… „Nepodlehnout pocitu, že už je všechno dokonalé. Protože teprve v okamžiku, kdy je člověk spokojen sám se sebou a nechce nic měnit, začíná stárnout.“ 
  K práci lékaře s nadsázkou uvádí: „Internista ví všechno, ale nic nemůže, chirurg nic neví a všechno může a psychiatr nic neví a nic nemůže.“ Posluchačům pak prozradil tajemství medicíny: „Stačí hrozně málo. Musíte pacienta přesvědčit, že vám na něm záleží. Když půjdete k lůžku, vezměte pacienta za ruku a změřte mu pulz. A pak, jako kdybyste zapomněli tu ruku pustit, držte ho dál a povídejte si s ním. To je tajemství medicíny.“ A dodává: „Jestliže chce někdo porozumět člověku, nelze oddělit tělo a duši, jsou spojeny velice těsně.“
   Jan Cimický se důvěrně poznal s celou řadou našich i zahraničních slavných osobností: Vlasta Burian, Rudolf Kalčík, Jaroslav Seifert, Ladislav Pešek, Marie Majerová, Eva Kantůrková, Karel Gott… Jean Maraise, Jean Paul Belmondo a mnoha dalšími.
    K velkým láskám Jana Cimického patří kromě Prahy a jeho rodné Hanspaulky také Francie a zejména Paříž, ale také například malebné Beskydy.
    K lidské existenci pak ještě dodává: „Prostě žít ten život tak, aby konečná bilance byla více méně pozitivní. Jak říkají Francouzi – Savoir vivre, umět žít. Ten život za to přece stojí, ne?“
    Všechna čtyři setkání byla hojně navštívená a zájemci o literaturu (i duševní pohodu) odcházeli více než spokojeni.

Richard Sobotka

Foto R. Sobotka: 1. Jan Cimický, 2. Jan Cimický se studentkami.

Vloženo 17. 5. 2008

Ceny E. E. Kische za literaturu faktu

  Město Letohrad se ve dnech 18. - 20. 9. 2007 už po čtvrté stalo místem setkání členů Klubu autorů literatury faktu a udílení prestižní mezinárodní Ceny E. E. Kische za nejlepší díla literatury faktu.
  Na osmdesát autorů literatury faktu přivítal starosta města Letohrad Petr Fiala: "Vítám vás co nejsrdečněji v našem městě. Chci  vyjádřit poděkování, že jste přijali pozvání, že Letohrad může tuto významnou událost již po čtvrté hostit. Chci vyjádřit přesvědčení, že naše město, které se pyšní přídomkem Město literatury faktu, bude s Klubem autorů literatury faktu spolupracovat i nadále. Vidím toto partnerství jako přínosné pro obě strany. Vítejte v Letohradě."

   "Letohrad se stal městem literatury faktu a je to něco tak ojedinělého, co překvapuje. Zároveň to prokazuje, že v Letohradu jsou osvícení lidé, kteří znají hodnotu literatury," řekl předseda KALFu dr. Karel Richter. "Klub autorů literatury faktu je sdružení, které má asi 130 členů. Jsou mezi nimi význační autoři, jako např. Arnošt Lustig,  světová osobnost. Sdružuje autory na základě jednotného snažení vytvářet hodnotnou uměleckou literaturu faktu, to znamená literaturu, která nejenom chce sdělovat fakta, ale také se zamýšlí nad formou toho sdělení a usiluje o to, aby ta forma byla kvalitní, emotivní, aby působila na emoce. Takže vzniká svébytný žánr na pomezí beletrie, to jest krásné literatury,  a literatury uměleckovědné."
   Z účasti na slavnosti se omluvili prezident republiky a ministr kultury. Účastnili se dva poslanci Parlamentu ČR, člen Rady pardubického kraje a bývalý starosta Letohradu Petr Šilar, delegace Asociace organizací slovenských spisovatelů,  exprezident Rudolf Schuster ze Slovenska,  Mgr. Pavlína Kubíková za Obec spisovatelů.
   "Již po šestnácté jsme se sešli u příležitosti udělování mezinárodní Ceny E. E. Kische za pozoruhodná díla literatury faktu českých a slovenských autorů, vydaná v roce 2006," řekl předseda poroty Oldřich Šuleř. "Porota pracovala v části české a slovenské. Cena E. E. Kische existuje jako kulturní most mezi oběma národy. Již samotné udělení této Ceny hovoří o hodnotě knihy a je pro spisovatele vyznamenáním."
  V české části byla udělena čestná uznání: Jiří Noha: Lékař léčí, příroda uzdravuje; Jan Šlesingr: Legionáři; Libor Knězek: Pouť za pravdou života; Radek Fukala: Jan Jiří Krnovský; Josef Rodr: Z královehradeckého kraje za humna; Josef Havel: Poupata sežehlá nenávistí. 
  Cena E. E. Kische byla udělena autorům: Miroslav Nožina: Koza, která žere hady; Miroslav Náprava: Cuba libra; Zdeněk Čech a kolektiv: Drsný střed Evropy - trilogie.
    Hlavní Cena E. E, Kische získali:
   Roman Cílek: Muž, jehož řemeslem byl zločin; dominantou jeho díla je historie poválečného odboje a špionáže z let druhé světové války, protagonistou  je postava předního nacistického špiona Naujokse.
   Dan Hrubý: Návrat do Jeruzaléma; kniha si právem zasluhuje vysoké ocenění, zabírá široké spektrum evropských i mimoevropských měst, kdy autor  jako reportér a publicista sleduje politické dění u nás i v zahraničí reportážemi, esejemi, úvahami, zamyšlením, vždy povahy myslitelsky náročné, podpořené vlastní empirií a citovým zaangažováním.
   Ve slovenské části byly Cenou E. E. Kische poctěni autoři a jejich knihy: Anton Hykisch: Sám v cudzích mestách; Juraj Králík: Kariérny diplomat; Slavo Kalný: Odpísaní, s přihlédnutím ke knize Páni novinári - II.; Ján Čomaj za knihy: Fenomén Zamarovský, Zastavený čas, Architekt Svetko a s přihlédnutím na knihu Čakanie na koniec; Rudolf Schuster: Aljaška.
   Hlavní cena byla ve slovenské části udělena Milanu Várošovi za knihu: Stratené slovenské poklady (1) - osudy uměleckých památek šlechty a panovníků; s přihlédnutím ke knize Záhady Nesmrtľnej milenky - v bohatě ilustrované knize komplexně zpracoval téma uměleckých artefaktů šlechty a panovníků, kteří mají (či měli) určitou vazbu na území Slovenska.
 
   "Jestliže v uplynulých ročnících převládala literatura historická, pak se letos rejstřík literatury faktu rozhojnil také o díla širšího záběru, zejména z oblasti kulturní," řekl závěrem Oldřich Šuleř.
   Součástí akce bylo také udělení Ceny Miroslava Ivanova, kterou obdržel Jiří Jilík za knihu Záhadná jízda králů, odhaluje v ní okolnosti vzniku proslulé vlčnovské slavnosti.
    Setkání členů Klubu autorů literatury faktu a dalších autorů tohoto žánru bylo zarámováno besedami jednotlivých spisovatelů  na školách na téma "Jak vznikají knihy literatury faktu od nápadu k realizaci", kterých se zúčastnilo na pět stovek žáků základních a středních škol.
   Byly uvedeny nově vydané knihy čtyř autorů literatury faktu, křtil je starosta města Letohradu Petr Fiala slovy: "Chci poděkovat všem autorům za to, že nás obohacují svými díly. Poděkování patří i nakladatelům, kteří tato díla vydávají. Knížkám přeji velký  úspěch, aby po nich sahalo co nejvíce lidí. Aby to bylo pro vás poděkováním. Přeji si, abyste jako autoři vydali ještě hodně děl, která nám všem budou pomáhat do budoucna uvědomovat si spoustu skutečností a budou nám rozšiřovat obzor. Takže všem knížkám přeji co nejvíce spokojených čtenářů."
   Součástí setkání autorů literatury faktu byla také výstava řezeb autora literatury faktu Antonína Benčíka, přednáška na téma "Česká historická šlechta v průběhu dějin". A poznávací zájezd do zámku Častolovice, kde kromě prohlídky vzorně udržovaného a bohatě vybaveného zámku došlo i na neformální diskusi se současnou majitelkou hraběnkou Franziskou Dianou Sternbergovou Phipps, která je v Evropě uznávanou bytovou architektkou - odbornicí na historické interiéry, a současně i spisovatelkou.
   Setkání autorů literatury faktu se neslo v přátelské pohodě, ale také už trochu ve slavnostním duchu, neboť v roce 2008 si Letohrad (původně Kyšperk) připomene 700 let od první zmínky.

Text a foto: Richard Sobotka

Foto R. Sobotka:
1: Zámek ve městě Letohrad, kde se událo setkání KALFu.
2: Slavnostní síň zámku, zde se předávaly ceny E. E. Kische.
3: Exprezident SR Rudolf Schuster přebírá Cenu E. E. Kische.
4: Při vzájemné debatě (zprava) předseda KALFu PhDr. Karel Richter, CSc., exprezident SR ing. Rudolf Schuster, PhD., Dr. h. c., JUDR. Jan Kux. 

Vloženo 24. 9. 2007

Jubilující atletická a olympijská legenda Dana Zátopková

   Páteční dopoledne 14. září 2007 patřilo v historii obřadní síně rožnovské radnice k těm nejvíce slavnostním. Právě zde starosta města JUDr. Jaroslav Kubín přivítal sportovní legendu, olympijskou vítězku z roku 1952 a stříbrnou z roku 1960 paní Danu Zátopkovou.
   Připomínce životního výročí slavné oštěpařky (nar. 19. 9. 1922) byli přítomni také místostarostka paní Markéta Blinková, tajemník Karel Klepsa, starosta města Zubří pan Lubomír Vaculín, starosta Hutiska-Solance pan Vojtěch Pavlica. Členové  Českého klubu olympioniků  Pavel a Oldřich Svojanovští, Ivan Satrapa, Karel Engl. Také dr. Miroslav Antl, Miroslav Vítek za ČSBS. Náměstek ředitele Valašského muzea v přírodě dr. Radek Vlk.  Stanislav Hrstka za  společnost AGH. Mgr Jan Pargač, předseda TJ Rožnov p. R., ing. Jaroslav Trhlík, Radko Linhart a další.
   Vzpomínka se týkala obou našich nejslavnějších atletů - Emila a Dany Zátopkových,  oba se totiž narodili ve stejný den, měsíc a rok. 

   "Sešli jsme se, abychom si připomněli narozeniny nejlepšího sportovce všech dob Emila Zátopka, který odpočívá na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě," řekl starosta města Rožnova pod Radhoštěm JUDr. Jaroslav Kubín. "Připomenout si neopakovatelné sportovní výkony tohoto světového rekordmana, olympijského vítěze, držitele Ceny Fair play UNESCO, Olympijského řádu MOV a  dalších významných ocenění. Připomenout si jeho obrovský optimismus, kterým zdolával často drsné peripetie života, kdy byl oslavován a veleben, ale také mnohdy šikanován. Jsme velmi hrdi na to, že odpočívá zde v Rožnově, tady na Valašsku na místě, které si sám vybral.
   Jsme rádi,. že mezi nás přišla jeho žena Dana Zátopková, olympionička, světová rekordmanka, která  má za sebou čtyři olympiády, z nichž nejslavnější byl oštěp v Helsinkách. Na svém kontě má také mnoho dalších úspěchů, rekordy a ocenění. Vždyť už jako studentka gymnázia v Uherském Hradišti byla v roce 1949 Mistryní ČSSR v házené. Po skončení aktivní sportovní dráhy pracovala ve vedení atletického svazu,  pečovala nejen o oštěpařky a oštěpaře, výškařky a výškaře, koulaře a koulařky, především vychovávala sportovní mládež a sportovní naděje této země. Určitě jí udělala radost Bára Špotáková světovým rekordem v hodu oštěpu, i to, že právě naše atletka úspěšně pokračuje v této disciplíně.
   Rádi mezi námi vítáme olympioniky. Chci připomenout, že tuto tradici vzájemnosti zahájil olympionik diskař Ludvík Daněk, člověk otevřeného srdce, který rovněž odpočívá na Valašském Slavíně."
   "Chci vám všem poděkovat, že jste přišli povinšovat na mé narozeniny," řekla Dana Zátopková. "I za vzpomínku na Emila, že jste ho umístili do jeho rodného kraje na Valašský Slavín. My olympionici sem jezdíme rádi, rozhlédnout se po tomto kraji, který je tak pěkný, kde jsme prožili velice pěkné chvilky, a doufám že ještě prožijeme."
   "Chci jménem Klubu olympioniků poděkovat vedení města za vstřícnost," řekl olympionik Pavel Svojanovský:  "Že bylo umožněno uložit na Valašském Slavíně ostatky Ludvíka Daňka a Emila Zátopka. Za pokračující spolupráci a přátelství. Rádi sem jezdíme. A předpokládám, že také naši následovníci budou pokračovat v této tradici. Především děkuji. Daně, že to s námi vydržela,  že je taková jaká je."
  

   Po zápisu do pamětní knihy a slavnostním přípitku přišla chvíle položit jubilující olympioničce Daně Zátopkové několik otázek.
   Nebyla v tom jistá osudovost, že jste s Emilem narozeni ve stejný den?
   "Ano. Jsme narozeni ve stejný den, měsíc a rok. Pokud jde o hodinu, tak podle maminky Zátopkové se Emil narodil krátce po půlnoci. Kdežto já podle moji maminky ráno v sedm. Takže Emil byl o několik hodin starší. Ale ironicky, a jen mezi námi, poznamenal, že kdo ví, jestli mu maminka takto diplomaticky nezajistila prvořadé postavení v rodině."
   Co říkáte na světový úspěch oštěpařky Báry Špotákové?
   "Mám z toho velkou radost! Pokračuje v naší oštěpařské tradici. Po mně přišel vynikající oštěpař Honza Železný. Na jeho výkony navazuje Bára Špotákova. A mám radost i z toho, že je to holka fakt příjemná."
   Kdybyste měla srovnat nářadí a techniku vašich časů a současnou...
   "Nic ve světě nezůstává stát, všecko se vyvíjí, a obyčejně k lepšímu. Srovnávat čím jsme začínali po válce a dnešek nemá smysl, několikaletý vývoj vždycky vede ke zlepšení. Dnes jsou podmínky pro sportovce daleko lepší, výkony jsou lepší. Díky televizi a rozhlasu získal sport daleko více diváků,  kteří mohou sportovcovy výkony spoluprožívat. Sport se stal celospolečenskou záležitostí, řekla bych důležitou lidskou záležitostí."
   Po celou dobu oslavy převládala přátelská pohoda. Olympionička Dana Zátopková byla zahrnuta dárky a záplavou květin. Neopomnělo se s květinami ani na Emila Zátopka, který odpočívá na Valašském Slavíně.

Poznámka:
Emil a Dana Zátopkovi
Narodili se ve stejný den - 19. 9. 1922 - Emil v Kopřivnici, Dana ve Fryštáku-Karviná.
Emil - atlet, vytrvalec, nejslavnější a nejúspěšnější čs. atlet všech dob, legenda světové atletiky. Olympijský vítěz 1948 v Londýně v běhu na 10 000 m a 1952 v Helsinkách v běhu na 10 000 m, 5 000 m a v maratonu; ziskem tří zlatých medailí ve vytrvaleckých závodech dosáhl dosud nepřekonaného triumfu. Mistr Evropy 1950 v běhu na 5 000 m a 10 000 m a 1954 v běhu na 10 000 m. Držitel stříbrné medaile z OH 1948 v Londýně v běhu na 5 000 m a bronzové medaile v ME v běhu na 5 000 m. Byl držitelem 512 čs. rekordů a 18 světových rekordů. Byl prvním člověkem na světě, kterému se v roce 1951 podařilo za 1 h zaběhnout více než 20 km (přesně 20 052 m). V r. 1975 mu byla jako prvnímu čs. sportovci udělena Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO Cena Pierra de Coubertina. V roce 1989 získal Olympijský řád. V roce 2000 byl vyhlášen sportovní legendou století. Na jeho počest po něm astronomové pojmenovali v roce 1994 planetku 5910, nacházející se v pásu mezi Marsem a Jupiterem. Zemřel 21. 11. 2000, jeho ostatky jsou uloženy na Valašském Slavíně.
Dana - atletka, oštěpařka. Propagátorka olympijských myšlenek.  Olympijská vítězka 1952 v Helsinkách a mistryně Evropy 1954 a 1958. Držitelka stříbrné medaile OH 1960 v Římě. Stala se třináctkrát mistryní ČSR a ČSSR. V letech 1948 - 58 celkem sedmnáctkrát vytvořila čs. rekord (38,07 - 56,67 m). Jako první čs. oštěpařka překonala hranici 50 m a 55 m. V roce 1988 jí byl udělen Olympijský řád.

Vloženo 17. 9. 2007 

Déšť hostům z Polska nevadil

  Dívčí výprava: MUDr. Barbara Siwińská, vedoucí anesteziologického oddělení šremské nemocnice, dnes na emerituře, šremská poetka Nina Szmyt a vysokoškolská profesorka z Opole paní Ulka Jernajczyk se přijely potěšit Rožnovem a podzimně vybarvenými Beskydami. Přivítal je vytrvalý déšť, vítr a chlad. Ani nepohoda jim nevzala náladu. Prohlédly si město, velmi spokojené byly s návštěvou solné jeskyně SALZA v Zašové, kde také navštívily Stračku s jeskyňkou Panny Marie Zašovské a pramenem velmi dobré vody. Neobyčejný dojem na ně udělala návštěva zvonice na Soláni, kde si prohlédly díla soláňských výtvarných bardů i ostatních valašských malířů. Shlédly také výstavu obrazů akademického malíře Karla Hofmana v nedalekém hotelu KOH-I-NOOR Soláň. Neméně nadšeny byly obrazy akad. malíře Miloše Šimurdy, vernisáže jeho výstavy v zámku Kinských se účastnily. Právě tam na ně nezapomenutelný dojem, jak tvrdily, udělalo hudební "Trio 234" (právě tolik mají v součtu let): Jaromír Štrunc, Jaroslav Štika a Miloš Šimurda, kteří s vervou a nadšením hráli a zpívali zbojnické písničky jako za časů před šedesáti lety. Prohlédly si také "valašský betlém" Štramberk a neskrývaly nadšení nad "Tatřičkami" v muzeu automobilů v Kopřivnici. Výborně chutnaly frgály v restauraci Libušín, vyzdobené krebami Mikoláše Alše na Puastevnách. Z návštěvy Radegasta,  pošeptat mu tajné přání, které se zaručeně splní, pro nepřízeň počasí sešlo, a také z prohlídky malebného hradu Hukvaldy. "Co se nepodařilo tentokrát, podaří se jindy," řekly při loučení. Takže příště. 

Text a foto: Richard Sobotka

        

Foto:
1: Doktorku Barbaru Siwińskou, poetku Ninu Szmyt a profesorku Ulku Jernajczyk restaurace Starý rynek ve Společenském domě v Rožnově p. R. doslova nadchla.
2: Šremská poetka Nina Szmyt při zápisu do pamětní knihy zvonice na Soláni.
3: MUDr. Barbara Siwińská u mozaiky "Sv. Barborky" ak. mal. Miloše Šimurdy na výstavě jeho obrazů v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí - Krásně.
4: MUDr. Barbara Siwińská a prof. Ulka Jernajczyk při návštěvě Valašského muzea v přírodě. 

Ladin - básník s velkým B

   Neobyčejnému zájmu veřejnosti se v neděli 29. července 2007 těšil komponovaný pořad Valašského muzea v přírodě Ozvěny Valašského Slavína, uspořádaný v prostorách budovy Sušáku k 85. výročí narození rožnovského básníka Ladislava Nezdařila. Fenomén básníka znásobila recitovaná a zpívaná poezie Ladislava Nezdařila ze sbírky "Horní chlapci" v podání Tomáše Kočka a jeho orchestru. Kulturní odpoledne završila doprovodná výstava ilustrací výtvarníků Luďka Majera, Kornelie Němečkové, Karly Palátové a Hany Schneiderové, kteří jednotlivá vydání této básnické sbírky svými kresbami doprovodili.
   PhDr. Ladislav Nezdařil (8. 2. 1922 Rožnov p. R., Tylovice - 15. 1. 1999 Praha), básník a literární teoretik, profesor jazykové školy na UK v Praze, je spoluautor německé antologie české lyriky (Pánbůh mi dluží jednu holku) a autor rozměrné studie Česká poezie v německých překladech. V literární soutěži, vyhlášené v roce 1967 městem Rožnovem p. R. při příležitosti oslav 700 let Rožnova, obsadil básnickou sbírku "Horní chlapci", napsanou ve valašském nářečí, suverénně prvé místo.
   Nezdařilova poezie je v poetické tvorbě zcela něčím novým. Neupíná se ke starým artefaktům, ale využitím jadrného tónu lidové mluvy promlouvá k současnosti a spojuje tak děje dávno minulé se současností. Právě toto pojetí gradoval zhudebněním Nezdařilových veršů hudebník Tomáš Kočko (nar. 4. 3. 1972 Frýdek). Tak jako poezie Ladislava Nezdařila v básnické sbírce "Horní chlapci" nebyla a zřejmě ani nebude překonána, protože takto brilantně v libozvučném valašském nářečí dosud nikdo nepsal, a zřejmě už ani psát nebude, tak i hudební verze Tomáše Kočko je něčím výjimečným. Tylovický básník Ladislav Nezdařil i osm let po smrti vlastně stále žije, a žít bude i nadále ve svých verších, i jejich zhudebněním Tomášem Kočko.
   Sbírka poezie "Horní chlapci" vyšla už ve čtvrtém vydání. Prvá dvě ilustroval akademický malíř Luděk Majer, další Kornelie Němečková a prozatím vydání poslední Karla Palátová. Pod dojmem zhudebněných básní se o jejich výtvarný obraz pokusila také mladá výtvarnice Hanna Schneiderová (narozená v Berlíně). Ilustrace zmíněných výtvarníků tvoří samostatnou výstavu ve velkém výstavním sále Sušáku (výstava potrvá až do 31. října 2007). Každého z nich Nezdařilovy verše oslovily poněkud jinak, přece nejpříhodněji je svými kresbami zcela v duchu Nezdařilovy poezie i Valašska ztvárnil akademický malíř Luděk Majer. "Chtěl jsem tyto ilustrace udělat jiným způsobem, než jak se dělají obvykle. Vyjádřit jimi vztah k Valašsku, i mentalitu Ladislava Nezdařila," uvedl malíř. 
   Impozantní bylo vystoupení Tomáše Kočko (kytara, zpěv), a jeho orchestru. Jednotlivé hudební pasáže podkreslovala a zvýrazňovala na housle, violu a zpěvem Liduška Černá, na flétny hrála a také zpívala Helenka Macháčková, na kontrabas dodával skladbám patřičnou hloubku a také zpíval Kamil Medvěd Tománek, na cimbálek hrál Petr F. Hladík. Mnohé, zvláště dynamicky pojaté skladby doslova strhly zcela zaplněný sál.
   "Verše Ladislava Nezdařila jsou pro mě přemostěním moderní doby a starých časů, protože v sobě spojují to dávné a zároveň moderní," řekl Tomáš Kočko. "Někdo napsal, že Nezdařilovy verše nejsou archaickým vzpomínáním na dávné časy, ale spojením moderní poezie a dialektu."
   Úvod k doprovodné výstavě výtvarných děl pronesl dr. Karel Bogár. "Každý z výtvarníků vnesl nový pohled, využil ilustrací k tomu, aby vyjádřil nadčasovost Nezdařilova díla," řekl mimo jiné. "Nezdařilova, ostatně jako každá velká poezie, je touhou po kráse, po lásce, svobodě, sociální spravedlnosti, po míru a domovu. Znovu nám při čtení připomíná, že pod hmotnou stránkou, která je dnes tak preferována, vyzvedávána, samospasitelně předkládána, je stránka duchovní. A toto duchovní bohatství, duchovní podstata, nemůže být zakotveno v nějaké globalizační neurčitosti, kosmologické vzezřelosti, ale je zakotveno v řádu reálného života, ve stole, v chlebě na něm,  v krajině, v zrození, v matčině jazyku a ještě ve spoustě zcela obyčejných věcí, které ve chvatu, kdy spějeme někam a nevíme kam, pomíjíme."
  V rámci kulturního pořadu byl rovněž promítnut videozáznam Ladislava Nezdařila při četbě svých veršů. Ty v libozvučném valašském nářečí stále rezonují na obou březích říčky Hážovky i jinde, také v hudbě Tomáše Kočko.                                                                                                                                     

-sb-

Foto R. Sobotka:
1. Ladislav Nezdařil
2. Tomáš Kočko a jeho orchestr