Libor Pavera: Odešel Antonín Satke  –  vzácný vědec a člověk
Libor Knězek: Josef Filgas uchoval příběhy ze zapomenuté Ostravy
Richard Sobotka: Setkání v Bezručově srubu na Ostravici v roce 50. výročí smrti českého básníka Petra Bezruče
Dajana Zápalková: Miloslav Oliva pětaosmdesátiletý

Richard Sobotka: Jubilea spisovatelů moravskoslezského regionu v roce 2008 - 1. část
Eva Kotarbová:  Stále patří k mému domovu (k výročí úmrtí Viléma Závady)
Eva Kotarbová: Vzpomínání  u příležitosti nedávných 83. narozenin Josefa Škvoreckého
Břetislav Olšer:  Jak žloutenka stvořila pátera Knoxe (rozhovor s J. Škvoreckým)

Richard Sobotka: Jubilující atletická a olympijská legenda
Dajana Zápalková: Petr Bezruč - bard z Beskyd, Oslavy 140. výročí narození Petra Bezruče
Lydie Romanská: Laudatio pro Drahomíra Šajtara (napsáno u příležitosti 85. výročí jeho narození, nar. 17. 6. 1922)
(kot): První dopisy jsme si vyměnili v roce 1965 ....  (k 105. výročí nar. spisovatele Alana Marshalla)
(SB):  Deset let Literárního klubu Petra Bezruče
Lydie Romanská: K Jiřímu Urbancovi  pětasedmdesátiletému (nar. 25. 5. 1932)

Odešel Antonín Satke  –  vzácný vědec a člověk

   Dne 30. listopadu 2008 zemřel PhDr. Antonín Satke, CSc. Jeho rodina, nejbližší, přátelé a kolegové se přišli se zesnulým vědcem nevšedních znalostí rozloučit při mši svaté v pátek 5. prosince 2008 do konkatedrály Panny Marie v Opavě. Nejde o náhodná místa: s Opavou byl spjat téměř po celý aktivní vědecký i osobní život, který byl naplněn svědomitou prací a křesťanským porozuměním lidem i věcem nejbližším.
   Bibliografie PhDr. Antonína Satkeho, CSc., je poměrně obsáhlá. Rozprostírá před námi vědeckou činnost našeho předního pracovníka v oblasti folkloristiky, literární vědy i jazykovědy (dialektologie), který významem svých časopiseckých a knižních vědeckých prací daleko přesahuje slezský region, s nímž, jak už bylo uvedeno, byl od mládí spjat životními osudy i odborně.
   Narodil se 12. listopadu 1920 v Komárově u Opavy do rodiny koláře, podobně jako Josef Vašica, jenž pocházel ze stejného kraje a jehož literárněvědné i jazykovědné práce Antonín Satke s uznáním od mládí přijímal. Příměstské prostředí se tehdy příliš nelišilo od vesnického a malý chlapec při různých příležitostech spojených s průběhem zemědělského roku a s lidovými zvyky a slavnostmi přicházel téměř každodenně do styku s rozličnými projevy ústní slovesnosti a mohl si tak každodenně všímat jazykových i mimojazykových zvláštností mluveného slova; ústní slovesnost byla však už v této době na ústupu. Když vychodil občanskou školu, rodiče chlapce přihlásili na Obchodní akademii do Ostravy. V průběhu studia ho začala více přitahovat literatura, jazyk a projevy folkloru. Obchodní akademii již dokončoval v napjaté době po uzavření mnichovského diktátu, kdy jeho rodný kraj připadl do sudetské župy zvané Sudetengau. Devatenáctiletý odmaturoval v roce 1939 na ostravské Obchodní akademii, ale právě v této životně klíčové etapě, kdy se mělo rozhodovat o osudu jeho další životní dráhy, začal se pomaličku odvíjet jiný, hrůznější film: první dny druhé světové války.
Válka a válečný stav v zemi znamenaly mimo jiné uzavření vysokých škol a vynucené odchody mladých lidí na práci pro Říši. Totálnímu nasazení se nevyhnul ani mladý Antonín Satke: do roku 1943 pracoval nejprve v Ratiboři, nato ve zbrojovce v Chuchelné a v závěru roku 1944 spolu s jinými byl nucen odejít ke Krakovu, kde se účastnil výkopových prací při přípravě tzv. Ostwallu. I ve válečné vřavě nicméně pilně studoval a usiloval zdokonalit své vědění; zejména znalost latinského jazyka. Po skončení druhé světové války složil doplňkovou maturitu na gymnáziu v Ostravě a přihlásil se ke studiu bohemistiky a rusistiky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Tam po přijetí ke studiu mezi svými učiteli poznal vynikající odborníky, mezi nimiž je nutno jmenovat dialektologa a znalce staré češtiny Václava Vážného nebo fonetika Bohuslava Hálu. Odborné školení Satkeho se týkalo především oboru dialektologie, ačkoliv ho zajímal rovněž slovanský folklor, avšak ten jako samostatný obor ještě neexistoval.
   Po složení předepsaných státních zkoušek nastoupil roku 1948 učitelské místo na opavském gymnáziu, avšak záhy byl z politických důvodů nucen odtud odejít na střední průmyslovou školu strojnickou. Snahy ideologů odsunout mladého učitele a perspektivního vědce do ústraní se naštěstí minuly účinkem: Satke se nadále soukromě věnoval sběratelské a odborné dialektologické práci. Výrazně pozitivní úlohu přitom sehrál Slezský studijní ústav a badatelé, kteří v něm na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století příkladně pracovali v duchu programu, s jehož intencemi tato instituce byla po skončení druhé světové války založena, tj. poznávat historické Slezsko ve všech jeho antropologických sférách (historie, hudba, výtvarné umění a sochařství, literatura, folklor apod.). Od roku 1953 pracoval Satke v této instituci nejprve ve funkci externího referenta pro folkloristiku, v roce 1955 přešel do Slezského studijního ústavu na plný úvazek. Publikoval v té době (povětšinou ve Slezském sborníku, organicky navazujícím na někdejší Věstník Matice opavské) stati dialektologicky orientované o západoopavském nářečí a o fonetických zvláštnostech nářečí na Opavsku a Hlučínsku (užíval složité metody zvané palatografie).
   Od roku 1951 publikoval v časopise Radostná země, který pomáhal zakládat a v němž se systematicky účastnil redakční práce. Program folkloristiky ve Slezsku formuloval Drahomír Šajtar ve stati Stav a úkoly české folkloristiky ve slezské oblasti (Radostná země 1, 1951), mnoho úkolů z něj vyplnil heuristickými i analytickými pracemi právě A. Satke. Po příchodu do Slezského studijního ústavu vydal výbor povídek ze svých sběrů: pět povídek lidových vypravěčů Josefa Smolky a Anny Beránkové otiskl v publikaci s titulem Lidové povídky z Hlučínska (1956). Satke ve výzkumech folkloru navazoval na tradice sběru a studia folkloru, které se u nás počínají národním obrozením (V. Prasek, T. Čep aj.). Zatímco však starší bádání záznamy folkloru chápalo analogicky k písemnictví za text, Satke si začal všímat opomíjených a skrytých aspektů folkloru: centrem jeho pozornosti se stali zpěváci a lidoví vypravěči (narátoři) jako komplementární jednotky výzkumu. Z takového přístupu vytěžil Satke knižní studii Hlučínský pohádkář Josef Smolka (1958), průkopnickou v kontextu českém i v rámci slovanských zemí. Neanalyzoval v ní výlučně více než padesát vyprávění, která získal od Smolky, nýbrž povšiml si rovněž mimojazykových prostředků, mimiky a gest štěpánkovického vypravěče při přednesu, které fotograficky zachytil Arnošt Pustka v rozsáhlé černobílé příloze k monografii. Ve spise uplatnil jak své vynikající školení folkloristické, navazující explicitně na přední znalce v oboru (Jiřího Polívku a Václava Tilleho), tak své rozsáhlé vědomosti dialektologické a foneticko-fonologické. Vznikla tak monografie, která má vzácně šťastný symbiotický charakter. Již v roce 1957 získal Satke obhajobou této práce vědeckou hodnost „kandidát filologických věd“ (CSc.).
   Tvůrčí rozvinutí, které následovalo po vydání monografie o vypravěči Smolkovi, nesmělo však trvat dlouho: již v květnu roku 1961 byl Satke zatčen a v soudním procesu odsouzen ke čtyř a půlletému vězení. Běželo o proces uměle vykonstruovaný s politickým podtextem. Obviněn byl z rozvracení republiky – stejně jako ostatní z neformálního sdružení – tzv. Společenství laiků, které soustřeďovalo katolickou inteligenci ze Slezska; v řadách sdružení byli učitelé, hudebníci, spisovatelé, lékaři i kněží, jichž se komunistický režim obával. V centru Společenství laiků stál Vladimír Neuwirt (1921–1998), a přestože střediskem působnosti bylo nejprve Slezsko, brzo si neformální sdružení našlo své příznivce v jiných československých městech a regionech (Bratislava, Plzeň). Činnost skupiny byla přerušena a zatýkání jejích členů začalo v květnu 1961; Satke byl zatčen později než ostatní po svém příjezdu z Bratislavy 29. 5. 1961, na podzim pak odsouzen k nepodmíněnému trestu v pankráckém vězení, jeho majetek byl zkonfiskován, rodný dům v Komárově propadl ve prospěch státu. Antiklerikálně naladěné společnosti však ani tak přísný trest nestačil: Satke byl nadále očerňován na svém pracovišti, obviňován ze šíření režimu nebezpečných myšlenek, státní bezpečnost stála rovněž v pozadí veřejných schůzí v jeho rodišti, jež měly za cíl skandalizovat jeho osobu a vyvolat v jeho spoluobčanech náladu protistátního spiknutí, v jehož prospěch měl Satke údajně pracovat. V květnu roku 1962 nicméně přišla amnestie a Antonín Satke byl spolu s mnoha ostatními z vězení propuštěn. Ale Slezský ústav už mezitím se Satkem ukončil pracovní smlouvu, vyloučen byl rovněž z Národopisné společnosti a nesměl pracovat v institucích spadajících do správy ministerstva kultury. Začal se živit jako betonář v Prefě v Třebovicích u Ostravy, teprve v roce 1966 se stal vychovatelem učňovského střediska. Zakrátko naštěstí došlo k liberalizaci poměrů v celé české společnosti a Satke mohl být občansky rehabilitován. Spolu s tím přišla také možnost učit na ekonomické škole v Opavě a od roku 1969 se opět soustavně a systematicky účastnit vědecké práce ve Slezském ústavu. V roce 1969 mu byl rovněž udělen titul „dokthttp://www.kotarbova.eu/0000000Rubrika_Jubilea.html#01or filozofie“ (PhDr.).
   Ani následné normalizační období nevneslo do vědeckého života Antonína Satkeho příliš šťastné chvíle: instituce, v níž opět začal působit, byla po nařízeních „shora“ reorganizována, předmětem jejího zájmu se stalo studium vývoje dělnického hnutí a výzkumy sociologicky orientované. Satke byl převeden mezi vědecké pracovníky Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, v němž jako vědecký pracovník setrval do svého penzionování v roce 1981. Výhodou jeho práce bylo, že se nadále mohl soustředit na sběry folkloru ve Slezsku, zejména na Těšínsku a Hlučínsku. I po odchodu do důchodu odborně pracoval.
V charakteristice folkloristické práce A. Satkeho je třeba podtrhnout, že vycházel z živého folkloru a že si vždy hledal své osobité cesty sběru i výzkumu. Zjistil, že folklor udržují nadaní zpěváci, tvůrčí typy, a proto se soustřeďoval na jejich celý repertoár a opakovaně. Všímal si, jak folklor ustupuje a jak se „kazí“, jak upadají některé žánry ústní lidové slovesnosti (pohádka, povídka, humorka), pozoroval rovněž dětský folklor (říkadla, lidové hry) a folklor žákovský (vtipy, méně humorka), který shledal jako oblast folkloru dosud nejživější. Vedle tradičního folkloru ho zajímal folklor specificky lokální, např. hornický (hornické pověsti, hornický humor), a vliv prostředí a vyprávěcí situace na pohádkáře.
   Pročítáme-li bibliografií knižních a v časopisech a sbornících otištěných prací Antonína Satkeho, snadno zpozorujeme, že jeho vědecké dílo má dvě kulminační pásma: v letech padesátých a v letech sedmdesátých 20. století. O knižních pracích z padesátých letech bylo už pojednáno. V sedmdesátých a osmdesátých letech otiskoval studie a recenze převážně v Českém lidu, méně častěji ve Slezském sborníku, v Těšínsku, Slezsku, Vlastivědných listech. Knižně vydal v roce 1984 soubor lidových pohádek pod titulem Pohádky, povídky a humorky ze Slezska. Edici vytěžil z několika let trvajících sběrů a jednotlivá čísla zasadil do kontextu pohádkoslovné tradice v českých zemích v zevrubné úvodní studii a v detailních poznámkách. Kniha nebyla dosud zhodnocena tak, jak náleží. Věda, jak literární, tak folkloristická, zůstává badateli ještě mnoho dlužna.
   Po listopadových událostech v roce 1989 se Antonín Satke dočkal právní rehabilitace, krátce ještě působil na nově vzniklé Slezské univerzitě, kde přednášel o počátcích národního obrození (zejména o vztahu lidové slovesnosti a umělé literatury), nadále se věnoval vědecké práci, ačkoliv při výzkumech už začal být omezován četnými zdravotními problémy a oční chorobou. Vydal knižně anekdoty a humorky slezského venkova a hornického Ostravska pod titulem Úsměv a smích (1991) a výběr veršů z Ludmily Hořké – Tesknice (1992). Jeho syntetizující prací, završující celoživotní zájem o folklor na Těšínsku, představují příslušné pasáže v kolektivní publikaci z roku 2002 – Těšínsko–4. díl (Lidová píseň a hudba, Lidový tanec, Prozaická ústní slovesnost, Lidové umění výtvarné). Do spisu přispěl kapitolami o prozaické ústní slovesnosti a několika edičně zpracovanými ukázkami z těšínského folkloru.
Vedle zájmu Antonína Satkeho o dialektologii a folkloristiku je nutno připomenout jeho práce o artistní, umělé literatuře. Zaujali ho zejména spisovatelé spjatí se Slezskem a zároveň tvůrci rozkročení mezi folklorem a ústní slovesností, ze starší generace např. Ludmila Hořká a František Lazecký, z mladší např. Jindřich Zogata.
   V odborných kruzích, domácích i zahraničních, patří práce Antonína Satkeho k vysoko ceněným a udržují si i po létech od napsání a vydání vědeckou svěžest a působivost. Jen málokterý badatel v sobě spojoval vědeckou akribii se vzácným křesťanským porozuměním autorům, textům i běžným lidem jako Antonín Satke. V tom se mně jeví jako přímý pokračovatel vědeckého snažení Vašicova.
Čest jeho památce!

Vloženo 21. 12. 2008






Josef Filgas uchoval příběhy ze zapomenuté Ostravy

    Novým, doplněným vydáním knihy Josefa Filgase Zapomenutá Ostrava připomenulo vydavatelství Repronis pozoruhodnou osobnost, jejíž novinářské aktivity i literární tvorba byly nerozlučně spojeny s naším městem. Narozený před sto lety – 16. října 1908 v Chropyni, prožil dětství na ostravské periferii, když jeho otec našel práci ve Vítkovických železárnách. Vychodil měšťanku a vyučil se pekařem. V období hospodářské krize vystřídal různá zaměstnání – pracoval na stavbách, v hutích, prodával na ulicích noviny. V roce 1930 se vydal na pěší cestu střední Evropou a své zážitky z pouti republikou, Německem, Rakouskem, Švýcarskem a Francií uložil do reportážních črt, uveřejňovaných po návratu v denním tisku. Spolupracoval i s ostravským rozhlasem. Novinářská práce ho podnítila k vydávání vlastního časopisu Havířská neděle (od 1937), přejmenovaného v roce 1939 na Ostravskou neděli a o dva roky později ještě krátce vycházející s názvem Rodná země slovem i obrazem. Po zastavení časopisu nacisty se věnoval literární práci, na podzim 1944 se stal pomocným dělníkem. Po osvobození byl krátce úředníkem Zemského národního výboru v Ostravě. V dalších letech redigoval Novou svobodu, závodní časopisy Jiskra a Nová Ostrava. Jeho životní pouť skončila 11. března 1981 v Ostravě.
    Od dětství byl bystrým pozorovatelem života a tuto vlastnost dovedl dokonale využít v intenzivní novinářské práci i v rozhlasových příspěvcích. Po letech se k některým z nich vracel a dotvářel je literárně. Svět ostravských šachet a hutí, v němž odmalička žil, se mu stal základní literární inspirací pro celý život. Z tohoto prostředí vytěžil náměty ke svým románům Stín šachty (1940) a Chléb ze železa (1944), k bezručovským veršům, ale hlavně k cyklu reportáží z období hospodářské krize a nezaměstnanosti, nazvanému Zapomenutá Ostrava (knižně 1948). Tato kniha je považována za nejbezprostřednější a nejpůsobivější část Filgasovy literární tvorby a podle Oldřicha Šuleře „patří k tomu nejlepšímu vůbec, co bylo o staré Ostravě napsáno“ (Laskavé podobizny, Repronis 2005).
    Přízeň dětských čtenářů si autor získal svými poetickými příběhy, vydanými v letech druhé světové války. V tíživé atmosféře nacistického teroru posilovaly děti v přesvědčení, že ani uprostřed válečných hrůz nezmizel ze světa opravdový cit, přátelství a smysl pro spravedlnost. I když se děj baladického příběhu o radostech a strastech důlního koníka a jeho přátelích Koníček Ivánek (1942, 2. vyd. l946) odehrával v době autorova dětství, kdy havíři byli při své úmorné práci odkázáni na pomoc koníků odvážejících pod zemí vozíky s uhlím a kdy mnoho obyvatel Ostravska žilo v těch nejnuznějších podmínkách, byl blízký i dalším generacím především hloubkou citu a poutavým vykreslením života na šachtě. K celkovému dojmu z četby přispívaly i ilustrace akademického malíře Viléma Wünscheho. Jsem přesvědčen, že i pro dnešní mladé čtenáře bude tento příběh nejen dokumentem o těžkém životě v našem kraji před desítkami let, ale i o opravdovém přátelství a obětavosti.
    Z Filgasových dětských představ o tom, že se v lese musejí vyskytovat kromě rostlin a zvířátek i malinkatí človíčkové se svými příbytky, vznikla ve válečných letech i trilogie pro děti Mezi brášky (1939), Bráška Lajdáček (1943) a Brášci v Modré zemi (1944), která prošla v poválečných letech autorskými úpravami a našla výrazného ilustrátora v Miloši Nesvatbovi. Rozmarné příhody jsou protkány humorem a stejně jako Koníček Ivánek si získaly trvalou oblibu dětských čtenářů až do dnešních dní.
Sté výročí autorova narození není proto pouze oprášením zašlých faktů z literární tvorby spjaté s Ostravskem. Je živou připomínkou skromného tvůrce, jehož příběhy dovedou oslovit vnímavé čtenáře i po tolika letech.






Setkání v Bezručově srubu na Ostravici v roce 50. výročí smrti českého básníka Petra Bezruče

    V čase končícího léta a začínajícího podzimu se 13. 9. 2008 konalo ve srubu Petra Bezruče v Ostravici tradiční setkání přátel Petra Bezruče, spojené s besedou o slezském bardu. Patrony setkání byl Literární klub Petra Bezruče, Kulturní sdružení Bezručův kraj Frýdek-Místek a Obecní úřad Ostravice. Významným hostem byla poslední sekretářka Petra Bezruče PhDr. Zdenka Tomášková. Přátelské posezení uvedla zdařilá scéna Miloslava Olivy „Jeden den poštovního úředníka Vladimíra Vaška na místecké poště“.
    Setkání se uskutečnilo v roce 50. výročí smrti českého básníka Petra Bezruče (vl. jm. Vladimír Vašek, 15. 9. 1867 – 17. 2. 1958), který na přelomu 19. a 20. stol. vytvořil podstatnou část básnické sbírky Slezské písně, v níž se stylizoval do role barda, který vyjadřuje odpor proti národnímu a sociálnímu útlaku.
  
     „Vladimír Vašek působil v listopadu 1891 na místecké poště jako mladý muž. A možná, že by ani Slezské písně nebyly, kdyby ten čas v Místku prožil jinak, než patrně silně bouřlivým způsobem, včetně dívek Maryčky a Dody. Proč to zatajovat, když to tak bylo, včetně vína a přátelství s dalšími mladými muži a nezbytné turistiky,“ řekla dr. Zdenka Tomášková.  
     „Neidealizujme si Vladimíra Vaška, jako nějakého beránka. Já si myslím, že v té době, kdy žil na místecké poště, to byl spíš vlk. Nepochybně to bylo jeho nejbujařejší období. On byl velice sličný člověk, jak můžeme posoudit podle fotografií, ostatně všichni jeho sourozenci měli, jak staříček říkal, krásné figury. A nescházela jim ani ušlechtilost charakteru, laskavost, otevřenost a lidská vstřícnost.
     Na místecké poště to už byl člověk určitě dosti sebevědomý a nepochybně velmi citlivý, právě v té době nasál celou tu atmosféru, která se pak zobrazila v jeho díle. Ty dva roky, které působil ve Slezsku na něj musely nepochybně zapůsobit silně a poznamenat celou jeho osobnost, protože pokud starého pána pamatuji a znám, tak si na celý život osvojil slezský dialekt.
    Otázka autorství Slezských písní, byť se tomu za jiných okolností nevěnovala pozornost, je v současné době šťavnaté sousto zvláště pro bulvární tisk. Věnuji tomu hodně pozornosti. Mám složku, do které  ukládám různé omyly a fámy, které se kolem osoby Petra Bezruče vyskytují. Je to například článek z února letošního roku, který vyšel při příležitosti výročí Bezručova úmrtí. V ten samý den na rozhlasové stanici Vltava jinak kultivovaný hlasatel ohlásil, že je to padesát let, kdy zemřel Vlastimil Vašek – zřejmě měl napsáno Vl. Vašek a přestože hlasatel rozhlasové stanice, nevěděl, že je to Vladimír Vašek. Reflex ve svém rozsáhlém článku namísto fotografie Petra Bezruče uvedl snímek, jak se domnívám, jeho bývalého souseda na Ostravici a spisovatele Bystřiny, a pod ním nápis: Petr Bezruč brázdil moravským venkovem. Na fotografii pán ve slamáku, v černém oblečení a s elegantní špacírkou mohl být kdokoliv jiný, ale starý pán to nebyl.
    Osobnost Petra Bezruče je natolik výrazná a natolik silná, že se občas mezi kulturními pracovníky nebo i literáty vyskytuje zvláštní fenomén, že se cítí být tím Bezručem. Zřejmě mají potřebu být slezským bardem. To je například film Petr Bezruč bez záruky, kdy jeden z aktérů představuje Bezruče. Nesmírně jsem trpěla, když jsem se na ten film dívala. Autor nepřišel s Bezručem fyzicky do styku takže nemohl vědět, jak se Bezruč choval. Já jsem dosti dlouhou dobu strávila se staříčkem u stolu a dobře pamatuji, když si po kávě zapálil doutník a kouřil. Úžasný byl ten jeho prožitek z kouření. To byla prostě vznešenost, to bylo něco elegantního. Držel doutník dvěma prsty a kouř pomalu vydechoval, něco jako anglický šlechtic. Protože měl kouření zakázané, kouřil vždycky jenom půlku - a tu půlku si musel prožít.  I z posmrtného odlitku jeho ruky je vidět, že mohl být výborný klavírista, měl dlouhé,  krásné, štíhlé, ušlechtilé ruce. Těmi prsty doutník elegantně držel a vychutnával. Což bylo v tom filmu nesrovnatelné, takže mi to bylo skutečně líto.
    Jsem si vědoma, že ze mne mluví určité zaujetí a určitý vztah, který všecko zabarvuje. To je pravda. Všechno co podáváme, co prožíváme a pod co se podepisujem,  tak je subjektivní. I ten můj pohled na toho starého pána je subjektivní. Ale i nezaujatý pozorovatel může posoudit, že Bezruč byl osobnost velmi výrazná a, tak jako každý z nás, naprosto neopakovatelná. Takže u žádné autoprojekce to nikdy nebude Bezruč, ale vždycky jenom epigon.
    Přemýšlím o tom a pomalu přestávám věřit dějinám, když vidím, že za tak krátkou dobu, za pouhých padesát let je Bezruč prezentován jako někdo úplně jiný. A říkám si, jak to asi bylo s Karlem IV., nebo třeba s Palackým, prostě s kýmkoliv, kdo byl, když už teď je Bezručova osoba naprosto zkreslená.“
       K diskusi přispěl také Mgr. Jan Slavotínek, PhD. z Univerzity Palackého v Olomouci.
     „Zajímal jsem se o Petra Bezruče, protože jsem učil literaturu 19. století. Právě tam jsou kořeny Bezručovy tvorby a možná celého jeho životního osudu.
     Je dnes nad Bezručem jeden velký otazník, který si možná ani neuvědomujeme, a to je otázka, jak dnes má mladá generace Bezruče číst. Uvědomme si, že tematika nejslavnějších Bezručových básní je dávno pasé. Je to v podstatě poezie, která vyvěrá z jakéhosi kultovního postavení podobných věcí. Padesátileté výročí Bezručovy smrti bylo zakřiknuto bulvárem. Na internetových stránkách Jaromíra Nohavici, přesně v den výročí Bezručovy smrti, se tento zpěvák vyjádřil, že by rád položil kytici květů na hrob opravdového básníka Slezských písní, tedy samozřejmě na hrob Boleslava Petra, ale že neví, kde je pochován. To sice nemělo žádnou odezvu, nicméně mezi mladými lidmi tato bulvární podoba zpochybnění autorství Slezských písní  přetrvává. A samozřejmě takové celebrity, jako je Nohavica k tomu mohou jen a jen přispět. 
     Jak tedy Bezruče číst?
   Totiž Bezručovy Slezské písně vyvěrají z jedné utajené, nikoliv národní, ale osobní bolesti. Bezruč nebyl ten kovkop, který buší kladivem do skály, nebyl ten revolucionář a bard, který  jde čelem proti zdi. On byl skutečně spíš ustrašený úředník. Ale právě ta jeho osobní bolest dala vzniknou velice monumentálním písním. Totiž právě v té době, kdy posílal tyto básně Herbenovi do Času, prožil ony dvě následně po sobě jdoucí tragické mladé lásky, jak k Dodě Bezručové tak i k Fanynce Tomkové. A Bezruče, i jako muže v letech, to vzalo zcela vážně,  a bylo to buď a nebo. Já bych neřekl, jako to řekl on, jen jedenkrát šla kolem mne láska, ale jen jedenkrát kolem mne šla múza.
     To je totiž ten svatý okamžik v životě, kdy básník, jak se říká od boha, aniž má nějaké další ambice, prostě musí napsat co napíše. A jako by horký chamsin šel jeho duší, tak je spálen, že to napíše i tomu redaktorovi do Času.
    To byl můj hlavní argument proti Jarku Nohavicovi, když jsem mu řekl, prosím vás, jenom si uvědomte, on ten Bezruč kromě básní, údajně opsaných od svého kamaráda, kterého pak ututlal, on také opsal ten jeho tvůrčí pocit? Opravdu si myslíte, že byl takový gauner, nebo takový mystifikátor?
     A tady je ta otázka, proč vlastně Slezské písně vznikly. Nás mate ta sociální tématika. A já bych nedoporučoval žádnému učiteli, aby na tohle sázel, že právě tohle chytí mladé lidi. Už je to nechytí. Oni dnes mají daleko lepší prostředky k životu, než mělo Slezsko před těmi sto a více lety. A samozřejmě se vůbec nedokážou vcítit do situace těch chudinských rodin, o kterých píše nejenom Bezruč, ale hlavně Martínek a celá plejáda ostravských autorů.
    Čili jde o tu poslední bolest, která spojila trýzeň – on říká, že měl několikrát revolver u hlavy, to nebyla divadelní póza - ta spojila tu osobní bolest s tím empatickým prožitkem těch sedmdesáti tisíc, kterým tento básnický výraz jakoby dlužil. To je ta svatá chvíle, kdy člověk jedná za druhé, kdy to racionálně nezkoumá a kdy dokonce ani jeho jazyk nepodléhá takové cenzuře, jako později.
    V tom je právě ta tragedie, že Bezruč potom kazil svoje básně, protože do nich vstupuje jako racionální lingvista, jako dědic svého otce. Čili to spontánní básnické, které tam bylo, tak jak já to cítím a vidím, to v podstatě bylo nekontrolované, to byl Bezruč, nikoliv Vladimír Vašek.
     A ta tragedie je v tom, že nikdo se mu nemůže rovnat. Protože ta chvíle přijde a odejde. A nikdo neví, jestli se ještě někdy vrátí.
    Čili v tom vidím jeho básnickou velikost. A v tom vidím malost bezručovského bádání a bezručovské bibliografie a bibliofilie. Protože Bezruč není všechno to, co Bezruč napsal. Bezruč je cit a je to komplement Slezkých písní plus Stužkonoska modrá. A víc nic. Všecko ostatní jsou básně do památníčku, k narozeninám, pozdravné a tak dále, ale to už není básník Bezruč.
    Když se podle topografie Bezručových Slezských písní, podle událostí, poněmčování v jednotlivých vesnicích vše sází do 70. let 19. století, což by odpovídalo právě době mladého Bolka Petra, tak se zapomíná, že v tu dobu psal Neruda, ale ještě nebyl znám český symbolismus. To by znamenalo, že Bezručovy Slezské písně doslova spadly z nebe jako meteorit. Protože nemají vůbec dikci té doby, kdy ještě nezačal Vrchlický. Tohle když si uvědomíme z hlediska literární vědy, tak vidíme nesmyslnost argumentu, že slezské písně patří do dřívější doby. Není to možné.“
  
     Diskusi obohatili i další přítomní, také osobními vzpomínkami na Petra Bezruče, kdy ho ještě za jeho života navštěvovali v jeho srubu, původně řečeném na „andělském“ a později na „ďábelském“ ostrově. 
     Petr Bezruč stále vyvolává emoce, neboť nikdo jiný se mu nevyrovná, ani jeho poezii, která i po stu letech dokáže čtenáře oslovit.
    Historie setkávání ve srubu Petra Bezruče na Ostravici sahá až do roku 1996. Právě v tom roce navštívila dr. Zdenka Tomášková srub na Ostravici poprvé od staříčkovy smrti, v dalších letech se až na výjimky stala pravidelným účastníkem těchto setkání. V roce 2008 už po jedenácté si přátelé Petra Bezruče připomněli jeho literární dílo i životní osudy. 

Foto:
1. Z divadelní scénky, 2. PhDr. Zdenka Tomášková, 3. Mgr. Jan Slavotínek, PhD. z UP v Olomouci, 4. Účastníci setkání.

Vloženo 23. 9. 2008

Miloslav Oliva pětaosmdesátiletý


Vloženo 4. 9. 2008

Stále patří k mému domovu

   


16. 11. 2007

Vzpomínání  u příležitosti nedávných 83. narozenin Josefa Škvoreckého
(nar. 27. září 1924 v Náchodě)
 
    Ptala jsem se ostravského novináře a spisovatele Břetislava Olšera.

   Nevím, zdali žije  v Ostravě  další člověk, který mohl blíže poznat už několika generacemi čtenářů obdivovaného spisovatele  Josefa Škvoreckého v jeho druhém domově - v Kanadě. Vím ale, že Tobě se to podařilo. Jak k tomu vlastně došlo? Kdy a proč Tě napadlo vyhledat Škvoreckého?
   "Byl jsem v září roku 1997 v  Torontu už podruhé, abych psal o tzv. romském exodu. A samozřejmě jsem se zajímal též o jiná novinářská témata a jelikož jsem se znal ze svého prvního pobytu v Kanadě s jeho švagrem Lumírem Salivarem, zavolal jsem mu, ať mi setkání s Mistrem zprostředkuje. On to udělal, tak jsme se v jeho bytě s Josefem Škvoreckým sešli, zrovna oslavoval své narozeniny."
    Jaké byly první okamžiky vašeho setkání? Měl zájem přivítat novináře z Ostravy? Myslím, že Tě neznal.
   "První okamžiky byly normální. Už měli s Lumírem něco odpito, takže byl roztomilý, vysekl jsem mu natrénovanou poklonu, nalil mi panáka a já vytáhl magnetofon. Podívali jsme si dlouho, možná tři hodiny, ne vše jsem si natáčel. Ani ho příliš nezajímalo, pro které noviny to je, hlavně že ne pro bulvár. Věřil mi, asi mě předcházely dobré reference Lumíra Salivara."
    Měl jsi pocit, že Škvorecký sám sebe bere jako velkou spisovatelskou osobnost a dává to patřičně najevo?
   "Vůbec si na nic nehrál. Byl velice skromný, naopak o sobě mluvil jako o obyčejném emigrantovi, kterému přálo štěstí. Vyprávěl též, jak psal pro české torontské Nové divadlo, že nemá řidičák a nikdy nevlastnil ani své auto. Vždy ho vozila jen jeho žena Zdena. Ale byl hrdý, že ostatní Kanaďané jsou bohatí a hlavně šetřiví. My jsme proti nim údajně velcí a zhýčkaní hauři, jezdící taxíky, nakupující, co nám přijde pod ruku. V Torontu je spousta obchodních domů, většina obyvatel si dlouho vybírá ten, kde jsou ceny nejpřijatelnější."
   Co vlastně na Škvoreckém více obdivuješ, jeho tvorbu, nebo občanské, politické postoje, odvahu odejít do ciziny a nenechat se režimem donutit k nechtěným kompromisům?
   "Nebyl bych tolik patetický. Je to prostě rovných chlap, který podle svých slov nikdy neměl moc rád své původní povolání, tedy učitelování. Asi to bylo socialistickými školními osnovami. Chtěl být vždycky volný a svobodný. Za mlada musel být velký bohém. Miluje jazz, přímo ho zbožňuje, napsal i novelu Bassaxofonista a další texty. A osobně se zná, a zřejmě moc dobře, s Václavem Klausem, jehož provázel po Torontu i jeho univerzitách, kdykoli do Kanady přiletěl."
    Jednou budeš i vnukům vyprávět: Dělal jsem rozhovor se Škvoreckým… Co jim nejvíce zdůrazníš?
   "Že to nebyl klasický rozhovor, ale přátelské popíjení. Oba jsme od Lumíra Salivara odcházeli velmi dobře naladěni. Kdo mě zná, ten ví, že mě whisky vždycky nadměrně dobře naladí. Tak jim, tedy vnukům, řeknu, že to byl správný borec. Hned, jak jsem se vrátil do svého dočasného bytu v Torontu, sedl jsem k počítači a náš rozhovor napsal a hned mu ho poslal faxem k autorizaci. Byl nadšený, že se najde ještě nějaký evropský novinář, který autorizuje své rozhovory. Pak mi zatelefonoval a řekl, že je příjemně překvapený, že jsem v celém textu na rozdíl od mnohých jiných žurnalistů neudělal ani jednu gramatickou chybu. Nevěděl jsem, jestli to je pro české novináře poklona, nebo jestli mám číst mezi řádky jeho ironii. Já totiž nejsem žádný lingvista, každopádně musím říct, že ten rozhovor jsem měl napsaný za půl hodiny, s pomocí magnetofonové nahrávky to nebyl problém, další hodinu jsem pak úzkostlivě svůj text četl písmenko po písmenku, abych nikde nepochybil. Asi se to povedlo..."
    Naskytla se Ti i další možnost setkat se s ním?  Měl jsi odvahu poslat mu svoje romány?
   "Dal mi telefonní číslo na své známé v Praze a Náchodě, abych se ozval, až za měsíc přiletí do Česka. Nezavolal jsem. Trochu z ostychu, ale hlavně proto, že se příliš s celebritami nerad dlouhodobě stýkám a vytvářím si tak s nimi pevnější vztah. Své romány jsem mu neposlal, jelikož vím, že má adresu mého webu, kde si má možnost přečíst vše v ukázkách, pokud by ho to zajímalo..."

Ptala se:  Eva Kotarbová

  

Rozhovor Břetislava Olšera s Josefem Škvoreckým z roku 1997 
 
Jak žloutenka stvořila pátera Knoxe

   Na počátku roku 1969 dostali manželé Zdena a Josef Škvorečtí od státních a stranických orgánů Československé socialistické republiky velkorysé povolení legálně na půl roku vycestovat za oceán, kde měl slavný spisovatel absolvovat cyklus přednášek o literatuře, o své zemi a svém psaní. Brzy ale začali přemýšlet, co je pro ně lepší - zda se vrátit do svazující normalizační atmosféry, strážené sovětskými samopaly, nebo zůstat v Severní Americe a začít svobodný život. Všichni si je tam předcházeli, mohli si říkat a psát, co chtěli, nikdo je nesledoval, nekontroloval obsah přednášek, ani v nich neškrtal, nezamykal jejich filmy do trezorů, a když šli s rukopisem do tiskárny, nikde nebyl žádný cenzor, aby zhodnotil, zda je jejich dílo ideologicky závadné, či nikoli.
    Bylo nutné si jen rozmyslet, jakou nabídku přijmou. Josef Škvorecký měl šanci přednášet na některé z univerzit v USA, nebo v Kanadě. Nebyl to pro něho problém, anglicky uměl perfektně. Jediná potíž byla v tom, že jeho žena Zdena vládla francouzštinou a chtěla proto do Québeku. Tak nakonec vznikl kompromis - nezůstali ani ve francouzsko-kanadském Montrealu, ani v anglicky mluvícím Los Angeles v Kalifornii, nýbrž v Torontu s největší českou komunitou.

   ,,Kdysi jsem holdoval jen vínu, protože becherovka, fernet a další české nápoje kromě piva jsou bolehlavy," směje se dobře naladěný spisovatel, když zapíjíme v bytě jeho švagra Lumíra Salivara Mistrovy narozeniny. ,,Kvalita mezi alkoholickými nápoji je pouze whiska. Dokonce se mi dnes už zdá i český prazdroj příliš hořký."
   Tep se mi zvýšil a určitě jsem zrudl ostychem. Byl jsem unesený tou báječnou souhrou okolností. Popíjel jsem přece s moudrým mužem a světovým spisovatelem, který vytvořil nezapomenutelné dílo. Dokonalou hodnotu. Nebyl to žádný fotbalista s IQ šimpanze, ani zpěváček pop muzik, který si pletl basový klíč se šperhákem, jímž se zamyká cela v mírovské věznici.
   ,,Jak jsem se dostal k psaní detektivek?" ptá se Josef Škvorecký nostalgicky, jako by ani on sám přesně nevěděl, kdy to všechno začalo, přitom si možná právě tento moment pamatuje ze svého života nejvíc. ,,To jsem byl ve svých Kristových letech při drobné operaci nakažen žloutenkou a musel na infekční oddělení do nemocnice v Praze - Motole, kde jsem se trápil skoro čtyři měsíce," snaží se vypořádat se svou řečnickou otázkou a zamračí se, jako by pořád cítil nepříjemné syndromy dávné choroby.
   ,,Mé nemoci nezažily ani penicilin, ani ,disposable needles´, takže se injekční stříkačky musely převařovat. Je ale známo, že ani ten největší několikahodinový var nezničí viry hepatitidy," mimoděk si instinktivně sáhl na břicho, jako by si kontroloval játra.
   ,,A když jsem chtěl mluvit se svojí mladou manželkou, jíž byly v té době teprve dva roky. Zdena Salivarová, musel jsem se vyklonit z okna nemocničního pokoje a bolestivě si o rám mačkat svá nemocná játra," poposedne a na tváři se mu objeví bolestná grimasa. ,,A jelikož jsem se dost nudil a ke čtení byly jen Sebrané spisy Klementa Gottwalda a Pět knih o lásce a míru Pavla Kohouta, poslal mi přítel pár detektivek Agathy Christie. Nebyl to škrob, jelikož věděl, že z infekčního oddělení se už nic nemůže vrátit. Ani knížky."
    Odmlčí se, což naproti sedící Lumír Salivar pochopí po svém, popadne láhev whisky a švagrovi, sobě i mně dolije zlatavého, i když ne pivního moku.
   ,,Přečetl jsem ty detektivky za dva dny a chtěl další, takže než mě vyléčili, zhltal jsem několik těchto ,brakových paperbacků´. A pak jsem se vyléčil a začal je sám psát s kamarádem Zábranou, přestože jsem je kdysi tak nesnášel," pobaveně se usměje.
    ,,Vašim vzorem byl přece Hemingway," dodávám rozpačitě.
   ,,No právě. Na jedné straně on a velká literatura, vedle toho sešitky o detektivu Tomu Sharkovi, který ,usvědčil vraha vyfotografováním jeho podoby utkvělé v čočce oka oběti´," rozesměje se. ,,Napřed jsem po přečtení těchto nesmyslů od primitivních autorů začal tímto žánrem pohrdat. Zvláště, když mi pak jiný ,literární´ detektiv sdělil, že jakémusi fotbalovému mužstvu nešlo vstřelit gól jen proto, že před jeho branku postavili z neviditelných paprsků pevnou zeď..."
   Josef Škvorecký je slavný, ctěný, uznávaný a hodně čtený. Když si představíme, kolik miliard si vydělává autorka podivných textů o brýlatém kouzelníkovi Potterovi, musí být přece skutečný světový literát alespoň trochu bohatý. Pobaveně říká, že na jeho kontě v bance mu záleží jen do míry jeho skromných potřeb. Má své bydlení v Torontu, kde žije už přes třicet let. Na zimu vždycky odlétá za sluníčkem do letní vily na Floridu. Ale jinak, jak sám říká, byl jen jednou považován jistou agenturou v USA za milionáře.
   ,,Bylo to brzy po mé emigraci, kdy jsem byl vyzván, abych jezdil po USA a v největších městech přednášel o Československu," s chutí vzpomíná na rozmarnou historku. ,,Celé mé turné trvalo asi měsíc a já jeden den vyprávěl třeba v Bostonu, abych v noci přeletěl až do Washingtonu a tak dál. Rovný měsíc jsem používal pro svoji přepravu pouze letadla. Platil jsem vše kreditní kartou s tím, že mi pak výdaje a honorář najednou zaplatí agentura, která si tento přednáškový cyklus u mne objednala," vypráví rozšafně.
   ,,Když se ale na mé kreditce ukázalo, že jsem v ten rok prolétal různými letadly po USA a Kanadě více než 50 tisíc amerických dolarů, všimla si toho moje banka a poslala mi jako svému ,nadmíru solventnímu´ klientovi katalog zboží pro boháče. Byly tam například večerní dámské šaty za 60 tisíc USD. Nejlevnější v té nabídce byly zřejmě pánské trepky asi z krokodýlí kůže za 250 USD. Jestli jsem si něco objednal? Copak jsem blázen? Navíc nepatřím k boháčům..."
   
  V rodině Škvoreckých ale dlouho velké peníze nebyly. Jejich torontské vydavatelství Sixty-Eight Publishers, i když bylo populární a v českém exilu nejvýznamnější, příliš nevydělávalo. Mělo proto pouze jednu zaměstnankyni - sekretářku, která byla zároveň písařkou i redaktorkou. Také jako jediná dostávala ve vydavatelství výplatu, i když Zdena Salivarová dělala sama většinu tiskařských prací.
    Zdena a Josef Škvorečtí peníze, které si vydělali na vydání jedné knížky, z velké části ihned investovali, aby mohli vydat další rukopis, většinou propašovaný z Československa. Takto vzniklo na dvě stě třicet knih, mezi nimi i vydání básní Ivana Blatného, tragické postavy české emigrace. Osobně jsem o tomto spisovateli dozvěděl víc až v roce 1993 v Londýně, když jsem byl hostem novináře Karla Kyncla.
   ,,V roce 1947 vyšla osmadvacetiletému Ivanu Blatnému v Československu jeho sbírka Hledání přítomného času, " připomněl mi Karel Kyncl. ,,Rok poté se rozhodl žít ve Velké Británii, čímž se nad ním zavřela hladina a ve své rodné zemi byl prohlášen za zrádce. V emigraci trpěl depresemi a vážně onemocněl. Teprve v roce 1977 poslala Frances Meachamová, náhodná známá, která se o básníka začala v ipswichské nemocnici svatého Klementa starat, rukopis jeho básní do Toronta Josefu Škvoreckému."
   ,,Byl to pro mě šok. Je to sice smutné, ale tehdy jsem netušil, že Ivan Blatný ještě žije!" vzpomíná Josef Škvorecký. ,,Zaslané básně byly nádherné. Vydali jsme je pod názvem Stará bydliště. A hned jsem požádal o zaslání dalších. Z nich naše Sixty-Eight Publishers vydalo o deset let později další sbírku pojmenovanou Pomocná škola v Bixley."
   Ivan Blatný zemřel ve věku nedožitých jedenasedmdesáti roků v nemocnici svatého Klementa 5. srpna 1990. Přičiněním slečny Frances Meachamové a Josefa Škvoreckého však pro milovníky poezie zůstane žít navěky.

   Josef a Zdena Škvorečtí žijí skromně, určitě ale nejsou chudobní, i když do dneška nemá Josef Škvorecký automobil, dokonce nikdy nevlastnil ani řidičské oprávnění. Ale jedno vozidlo přece jen kočíroval - byl to ve vojenské posádce v Milovicích tank, jímž se proháněl jako budoucí hrdina Tankového pluku.
   Josef Škvorecký se vždy zajímal o všechno, co souviselo s psaním slušné literatury. Hodně přednášel mladým lidem v Česku, Kanadě i USA o literatuře. Napadlo ho, že studování jazyka, schopností slov a vět, které pak vytvoří literární dílo, román nebo novelu, se podobá výuce na konzervatoři, kde se všichni učí napřed teorii a potom si v během praktických cvičeních zkoušejí komponovat a hrát svá hudební díla.
   ,,Proč by něco podobného nemohli absolvovat i budoucí literáti?" řekl si Josef Škvorecký a založil katedru tvůrčího psaní napřed v Kanadě, později v Praze.
   ,,Měl jsem několik velmi talentovaných studentů. Jedním byl bohatý Ind z ostrova Haiti. Měl schopnost dokonale vykreslit charaktery svých postav. Málokdo z mých studentů to uměl jako on. Když napsal svůj první román, byla to velká kvalita. Měl jen smůlu, že to byla satira na poměry na ostrově Haiti a spousta lidí se v té knize poznala. Když se pak vrátil na ostrov, kde měl převzít nějaký zděděný majetek, za dva dny ho tam zapíchli..." povzdechne. ,,Místo něho tam ale určitě běhá jeho potomek. Když se mu narodil, přišel tenkrát za mnou a říká: Dal jsem synovi jméno po jednom z hrdinů vašeho románu Zbabělci. Já na to, že to je krásné a zeptal jsem se, o jaké jméno se jedná? Odpověděl hrdě: Krokan. Zarazil jsem se, protože jméno Krokan jsem žádnému svému hrdinovi nikdy nedal. Pak jsem přišel na to, že se jednalo o pana Krocana..."
   Pak se zamyslel a vážně řekl: Kanadský multikulturalismus je velmi nebezpečná věc, která by neměla být podporovaná! Severní Amerika je proto tak veliká, že v ní splynuly národnosti celého světa, které spojuje jeden jazyk - angličtina. Je to ale něco jiného, než co dnes chtějí menšiny - aby každá etnická skupina měla svoji školu s vyučovacím jazykem jejich dávné domoviny."
   Mají snad lidé, kteří se sem přistěhovali, zapomenout na svoji rodnou kulturu?
    ,,V Kanadě nikdo nikomu nebere jeho národnost, ani kulturu, ale protože jste se dobrovolně přesunuli do této země, musíte se přizpůsobit jejím pravidlům," říká Josef Škvorecký důrazně. ,,Pokud někdo chce být Kanaďanem, musí se prostě stát jeho novou mateřštinou angličtina. A když chtějí rodiče, aby se jejich děti učinily rodnému jazyku, mohou tak činit po škole třeba tak, jak to dělají české děti, jež mají vyučování češtiny v sídlišti Masaryktown."
   A jaký je tedy váš vztah k českým Romům, žádajícím v Kanadě o azyl?
   ,,Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší," začíná zeširoka. ,,Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru," říká obdivně. ,,Byli to Cikáni, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrt a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikáni a ona se bála, že by se její děti s nimi hrávaly a zkazily se...," zakroutí nechápavě hlavou.
   ,,Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit...."
    Znovu se odmlčí; v Kanadě se musejí některé formulace zvažovat.
   ,,Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržoazie a inteligence," usmál se mému údivu. ,,Tak to udělali v USA s černochy a přineslo to už první pozitivní výsledky. Měl jsem v Torontu dvě velmi dobré studentky, z nichž se vyklubaly kanadské Romky, ale zřejmě ne ze současného romského exodu. Jejich romský původ jsem ale zjistil až potom, kdy jedna z nich napsala studijní úkol, v němž zcela přesně i s odbornými cikánskými výrazy popsala práci cikánské kartářky. Byla to velmi inteligentní a schopná dívka. Nikdy bych jinak nepoznal, že je to Romka."
    Koho byste dnes v Česku volil?
   ,,Pořád považuji Václava Klause na daleko nejlepšího českého politika a odborníka. Znám ho totiž osobně už od roku 1968, kdy v Americe studoval. V roce 1997 jsem ho uváděl na torontské univerzitě, když tam dostával čestný doktorát..."
   Když jsem se jednoho z Čechokanaďanů zeptal, jestli je pro něj dobře, že má dvě své domoviny, nadechl se, aby mi dlouze a patřičně filozoficky sdělil, jak se tyto věci mají. Pak si to ale rozmyslel, mávl rukou a chvíli se přehraboval v šuplíku, aby z něho nakonec vytáhl nějaký popsaný papír.
   ,,To napsal jeden místní literární kritik o Škvoreckém, ale jako by to psal o nás všech," řekl stručně.
  Co umí Josef Škvorecký s bravurou? Zachytit smutek plynoucí z komedie a vytvořit komedii ze smutku - to zvládá mistrně. Je to také znamení exilu, poznamenání spisovatele, jemuž byl upřen docela obyčejný dar, dar domova. Spisovatele, který musí neustále studovat nekonečnou lhostejnost, aby vůbec obstál. Lhostejnost je naše matka, naše spása, naše zkáza...

Text a foto: Břetislav Olšer

Vloženo 20. 9. 2007

Petr Bezruč – bard z Beskyd

  Petr Bezruč je výjimečnou postavou v historii poezie. Letos – 15. září uplyne 140 let od jeho narození.
  Narodil se v Opavě jako Vladimír Vašek v rodině vlasteneckého buditele, středoškolského profesora Antonína Vaška. Od dětských let se Vladimír setkával s ovzduším těžkých národnostních i sociálních záporů, které těžce zasáhly do osudů Vaškovy rodiny.
Vladimír po absolvování brněnského gymnázia studoval (už po smrti svého otce) klasickou filologii na pražské univerzitě, studia však nedokončil a po třech letech se vrátil do Brna. Tady se stal úředníkem na poště, v letech 1891-1893 pracoval na poště v Místku.
  Tento návrat do rodného Slezska připomněl budoucímu básníkovi nelítostný národnostní a sociální útisk slezského lidu a dal mu poznat krutou realitu života  kraje pod Beskydami, na odnárodňovaném, germanizovaném a polonizovaném Těšínsku a na hornickém a hutnickém Ostravsku.
   Do doby tohoto místeckého pobytu se datují dva milostné vztahy, k nimž pak po zpětném přeložení poštovního zaměstnance Vladimíra Vaška do Brna přibyl ještě další, třetí, příběh lásky.
   V Brně se utvrzovala Vaškova zkušenost z národnostních bojů i jeho samotářství a tragický pocit života. Dvojnásobné onemocnění pak přímo ohrozilo život mladého muže, který plně nerozvinul své schopnosti. Z plícní choroby se díky pobytu na venkově v Kostelci na Hané zotavil, ale nervové onemocnění bylo úpornější.
   Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, aby si Vladimír Vašek uvědomil svůj nesplacený dluh vůči rodné zemi, aby si uvědomil vlastenecký buditelský odkaz svého mrtvého otce, dluh svému talentu. Toto vše vyburcovalo Vladimíra Vaška k básnické tvorbě, jež ve velkém vypětí vytvořila jádro budoucích Slezských písní. Pod pseudonymem Petr Bezruč posílá nepatrný poštovní úředník Vladimír Vašek své verše redaktorovi časopisu Čas, Janu Herbenovi. Byly zveřejněny v únoru 1899, ale hned dvě byly cenzurou zkonfiskovány a brzy bylo odhaleno i básníkovo občanské jméno. Ten přestal psát a odmítl knižní vydání svých veršů. Přesto se ho podařilo povzbudit k další tvorbě a širší vydání knižní sbírky v roce 1909 neslo konečně název Slezské písně.
   Vedle sbírky Slezské písně, která se stala jedním z klenotů české poezie a proslavila se i ve světě, napsal Petr Bezruč ještě básnickou skladbu Stuškonoska modrá (1930), která je jakýmsi epilogem ke Slezským písním. Prózy Petra Bezruče byly vydávány v nevelkých a spíše bibliofilských tiscích. Soubor všech jeho próz nese název Povídky ze života (1957).
  Když Petr Bezruč odešel na odpočinek, uskutečnila se jeho dávná touha - žít ve stálém styku s přírodou „daleko lidí“. Nevázal se na jedno místo, stával se tulákem, jenž procházel celou Moravu od Beskyd až k Dunaji. Od r.1942 se natrvalo usídlil v Kostelci na Hané.
  Po osvobození se neubránil poctám, byl oceněn několika vyznamenáními. Zemřel ve věku 91 let 17. února 1958, je pohřben v Opavě.


Oslavy 140. výročí narození Petra Bezruče

  Příznivci Petra Bezruče se několik desítek let scházeli v září, kdy se básník narodil, ve srubu Petra Bezruče na Ostravici, aby si připomněli život i dílo tohoto velkého poety. Schůzky převážně organizoval Památník Petra Bezruče v Opavě, poté i Vilém Vlk ze Sdružení Bezručův kraj a posléze se připojil i Literární klub Petra Bezruče. Na těchto besedách byla vždy přítomna básníkova sekretářka Zdenka Tomášková.
  V letošním roce proběhnou oslavy 140. výročí narození Petra Bezruče v sobotu 15. září 2007 v Rytířském sále frýdeckého zámku pod záštitou Literárního klubu Petra Bezruče, Kulturního sdružení Bezručův kraj, Muzea Beskyd a Místecké Violy. Se svými referáty vystoupí univerzitní profesor Jiří Svoboda, dále básník a spisovatel Libor Knězek. Program bude doplněn pásmem veršů, které připravila Místecká Viola.
Nenechte si ujít tuto příležitost dovědět se něco více o Petru Bezručovi - velikánovi české i světové poezie.

  V životě člověka mě fascinuje síla lidské lásky, víry a myšlenky, snaha o překonání vlastních hranic, úsilí proti entropii osobnosti i lidského společenství.Nemusím chodit daleko. Ne nadarmo bývali spisovatelé v čelbě lidského snažení (a určitě zase budou, až se omrzí efemerní impulsy sebestravující, konzumní doby). Touha tam být, přinést svůj nezpochybnitelný vklad není až tak vzácná, ale vytrvat, dostat darem i délku života, zdraví, duševní sílu a příznivé okolnosti, se nepodaří každému.
   Spisovatel, to není senior na pochvalu, nemusí být in, aby byl spokojen, ba nemusí umět ani používat moderních technologií; o spisovateli, který do vysokého věku věnuje své životní síly a čas, svou moudrost  práci, službě literatuře, byť bez počítače a třeba v pyžamu, o tom  málokdo ví, o něm se většinou nepíše, protože je na prvním místě zájmu médií a potažmo i velké části veřejnosti dráždivost místo duchaplnosti, hluk místo ticha, zkratka do nicoty místo obřadu.
  Takovou obřadní osobností, která své vymezené minuty věnuje výsostným literárním hodnotám, denně stojí před oltářem vlastní insuficience a vytěžuje z ní maximum, je doc. dr. Drahomír Šajtar, bohemista a slavista, autor četných literárních zamyšlení, analýz, statí, studií a  monografií často rozsáhlého knižního formátu.Drahomír Šajtar je člen Obce spisovatelů, jeho fyzický pohyb je zdravotním stavem značně omezován, je však o něm v informované obci hodně slyšet, pořád je z jeho dílny co číst. Co podnětného číst. Stále a stále překvapuje novými literárněvědnými skutečnostmi, knižními počiny, reakcemi na soudobý literární život. (V této souvislosti mu chci znovu poděkovat, že se mne nezištně zastal na stránkách Tvaru před zničujícím útokem hrubiána mezi pražskými autory.)
  Pro mne objevil Bagrického,  snesl další poznatky o  mých literárních  láskách – Anně Achmatovové a Marině Cvetajevové v Černých labutích. Mne předešel v kraji, kam jezdívám od svých dětských let a kam jsem nyní uložila k poslednímu odpočinku svého milovaného manžela; v údolí Doubravky pod Železnými horami. V blízké Nové Vsi mne Drahomír Šajtar předběhl, když šel po stopách básnířky Terezy Dubrovské, která byla silně inspirována atmosférou krajiny kolem Nové Vsi v době, kdy se tam narodila matka mého muže  a kdy tam byl její otec ředitelem chrámového kůru. Určitě Tereza nejednou poslouchala hru dědečkových varhan v zámecké kapli, v jejímž podzemí dnes spolu se svými rodiči a dvěma ze sester sní svůj věčný sen.
   Nechci zde rozbírat nesporný Šajtarův význam pro literaturu našeho regionu a její celonárodní přesah studiemi o Mazáčovi, Pavlokovi, Zogatovi, Lazeckém, nejnověji o Věnceslavu Juřinovi, kterého, věren své vědecké důkladnosti, studuje a ozřejmuje v širokých souvislostech doby. Všechny tyto práce jsou nezastupitelné. Nemusím připomínat jeho studie bezručovské; víme o jeho lásce k Bezručovým baladám, víme o jeho touze zakončit vědeckou dráhu právě další, novou knihou o Petru Bezručovi, erbovním básníku našeho kraje.
   Chci vyslovit panu docentu Šajtarovi dík za nedávnou přítomnost, za šance pro soudobou literaturu v časopise Alternativa  a jeho modifikacích. Kolik původní literatury spatřilo světlo světa na jejích stránkách! Jak odvážný a mohutný projekt, jak málo příznivců a následovníků!
   Chci mu globálně vyslovit obdiv za vědeckou píli a poctivost, za lidskou neúnavnost, za přesvědčení, že úkolu na poli literárním, který si vytýčil, je možné zasvětit a věnovat  velký kus jednoho neopakovatelného, nevratného života.
   Díky za příklad, díky za lásku a oddanost ve jménu literatury.

Lydie Romanská

 Foto Eva Kotarbová                                                                                        

 Vloženo 25. 6. 2007

První dopisy jsme si vyměnili v roce 1965, vzpomíná Božena Klímová

   V letošním roce si veřejnost připomíná 105. výročí narození světově proslulého australského spisovatele Alana Marshalla (nar. 2. 5. 1902, Noorat, Austrálie. zem.  21. 1. 1984, Melbourne, Austrálie). V Ostravě žije někdo, komu jubileum jako něco osobního zasahuje do života. Je to ostravská spisovatelka Božena Klímová.
    Měla jsi možnost se s tímto výjimečným spisovatelem  setkat a po mnoho let jste si psali. Čím Tě nejvíce přitahoval jako člověk?
   Bezpochyby moje citová vazba k tomuto slavnému muži vznikla ihned po přečtení jeho neméně slavné autobiografie Už zase skáču přes kaluže (I Can Jump Puddles). Zahleděla jsem se do odvahy malého chlapce, který se dokázal poprat  s bezmocí, s životem na berlích a na vozíčku. Tato odvaha v něm přetrvávala, byl to charismatický člověk, s velmi zajímavě modelovaným hlasem a kultivovaným slovním projevem. Nikdy jsem si nepřipouštěla náš věkový rozdíl, 46 let…A on na něj po jistou dobu také zapomněl. První dopisy jsme si vyměnili už v roce 1965. Prvně jsme se setkali po sedmiletém hektickém dopisování, v Praze. Symbolické snad je i to, že první kůň, na kterém se Alan po obrně naučil jezdil, byl bělouš. A Ostrava, kam posílal dopisy, má ve znaku bílého koně…
   Alanova tvorba přesáhla svým významem hranice kontinentu, kde žil. Proč si myslíš, že tomu tak je?
  Marshall dosáhl literární proslulosti nejen zmíněnou knihou, ale řadou titulů, v nichž dokázal ztvárnit  nevšední pohled na příběhy lidí, zvířat, rostlin s citovou zainteresovaností, noblesou, nadhledem a laskavostí. Takže překročil lehce oceán, za čtenáři jiných světadílů ... Ne nadarmo je nazýván mistrem krátké povídky… Jeho výhodou v dobývání přízně  překladatelů kromě kvality textů bylo a  je i to, že psal anglicky. Narodil se v Austrálii a svůj život tam také prožil. Hodně cestoval po různých zemích. 
  Je známo, že Alan Marshall ovlivnil  Tvoji tvůrčí činnost. Teď už dlouho nežije. Pociťuješ stále ještě ztrátu tohoto přítele, např. při své literární tvorbě?
  S ohledem na vývoj našeho přátelství, které rozhodně nebylo tradiční…, dá se povědět -  že nám oběma zkomplikovalo život, přineslo radosti i smutky, došlo k ovlivnění,  a to oboustranně.  Já jsem  příkladně vepsala jisté souznění z tohoto svazku na dálku do básní, ale také do fejetonů, článků a knihy Alan Marshall a Já aneb Mé ňadro – Tvá dlaň  a do kreseb. On pro mne psal pohádky, věnoval mi knihu Short Stories přímou dedikací a napsal o nás, a našem vztahu, alegorii Whispering in the Wind. Mimochodem, Marshall se na dálku stal kmotrem mého syna Lukáše.
  Řekla bych, že v tvorbě mi Alan nechybí, ačkoliv bych mu ráda přečetla něco ze svých povídek, či básní, ale on byl ke mně nekritický a za všechno mne přehnaně chválil! Chybí mi lidsky. Někdy už chci zapomenout a neohlížet se. To asi ale nedokážu … (nad mým pracovním stolem totiž stále visí jeho portrét, na který vidím i z postele). V dnešní době e-mailů a bezproblémového telefonického spojení by kontakt byl rychlý, častý, ale ztratil by romantičnost, možná by i zevšedněl, takže vše se událo tak, jak mělo a v době, kdy mělo.
  Zájemcům o další  informace  doporučuji navštívit webové stránky Nakladatelství Žár – www.zar.cz. Také Knihovna Petra Bezruče v Opavě uvedla na svém webu medailon, který jsem sestavila právě s tímto námětem Marshall a já. Odkaz: www.okpb.cz. Rubrika – medailony.

 Za otázky Evě Kotarbové děkuje Božena Klímová

          

Uveřejněné fotografie: z archivu Boženy Klímové, otištěno s jejím souhlasem (na druhém snímku šestnáctiletá B. Klímová  v r. 1965)

 Vloženo 22. 5. 2007

  Slavnostní zasedání členů a pozvaných hostů k desetiletému výročí trvání LKPB se uskutečnilo 11. května 2007 ve velké zasedací místnosti Obecního úřadu Baška. Bohatou činnost Klubu zhodnotil jeho předseda Mgr. Miloš Oliva, od pořádání literárních večerů, výstav a besed až po vydávání sborníků a Almanachů, které představují žeň celoroční práce členů Klubu.
  Významným okamžikem v životě Klubu byl 3. říjen 2006, kdy se Literární klub Petra Bezruče stal kolektivním členem Obce spisovatelů.
  "Scházíme se, abychom zhodnotili deset let práce Literárního klubu Petra Bezruče. Chceme společně zavzpomínat na to co bylo a říci si co bude," řekl Mgr. Miloš Oliva. "Klub by měl existovat dál, i když se potýká s velkými ekonomickými potížemi. Třeba jsou tu příčiny jiné, nevím, ale Klub tu je. Členové píší, vydávají knihy, o Klubu se píše v novinách, byl v televizi, má svůj klubový časopis a od dnešního dne také webovou stránku."
  Jménem ostravského střediska Obce spisovatelů pozdravil zasedání PhDr. Libor Knězek, CSc. "Často jsem na půdě Literárního klubu a vždycky mi imponovalo, že jsem se tady setkával s lidmi, kteří měli a mají rádi literaturu, ale chtějí také podle vlastních sil k té literatuře i něco přidat. To mi bylo vždycky a stále je velmi sympatické."
  Za Obec spisovatelů byli kromě dr. L. Knězka přítomni také Irena Kopecká, Jan Kukuczka a Richard Sobotka. Hostem byl také starosta obce Baška pan Břetislav Jasek:  "Naše obec si pokládá za čet, že může přivítat Literární klub, včetně jeho hostů. Přejeme vám do dalších let úspěchy, zdraví a boj na kulturní frontě, který víme že je těžký a který se snažíme z úrovně naší obce podporovat." 
   Literární klub Petra Bezruče má v současnosti 30 členů, jeho činorodost mu lze jen závidět. Je to velmi dlouhý seznam knih jednotlivých členů, vydaných Literárním klubem v almanaších nebo jiným subjektem. U příležitosti desetiletého trvání vydal Literární klub Petra Bezruče "Pamětní list" s vyobrazením autora Slezských písní.   
   K desetiletému výročí LK Petra Bezruče lze vyjádřit hned několikanásobný obdiv. Jednak k jeho historii, která sahá daleko před rok 1997, kdy začal působit v současné podobě. Obdiv nad tím, jakou těch 30 členů vykonává bohatou a rozmanitou činnost na literárním poli, která jen zdánlivě je úzce regionální. I nad tím, jak se Literární klub přimkl k tradici Petra Bezruče, který měl k tomuto kraji osobitý vztah. Obdiv nad tím, jak dokáže přivádět lidi k literatuře a rozvíjet jejich tvorbu a také dát příležitost k publikování ať už v klubovém časopisu Zrcadlení, ale zejména každoroční prezentací v Almanachu. O činnosti LKPB vyslovila uznání i předsedkyně Rady Obce spisovatelů paní Eva Kantůrková. Ostatně je to vyjádřeno i tím, že byl LKPB přijat za kolektivního člena OS. Je třeba poznamenat, že členové LKPB mají svá díla, ať básnická či prozaická na velmi dobré úrovni.  Jsou to paní Olga Tlučková, Vlasta Vojtová, Augustin Drabina, František Gistinger, Sylva Stankušová, Dajana Zápalková, Jan Štach, Jiří Figura a další, kteří vzali věc literatury za svou pod vedením prof. Mgr. Miloše Olivy, který je inspirátorem a iniciátorem činnosti Literárního klubu. Je jednoznačně, že činnost LKPB má smysl, neboť dokáže dát tvůrčí prostor lidem, kteří se literaturou nezabývají profesionálně, ale po běžné každodenní činnosti cítí potřebu usednout ke stolu a dát na papír myšlenky v podobě poezie i prózy. V jejich tvorbě je tak zúročena činnost i samotná existence LKPB. 

  Zbývá už jen popřát LKPB do další dekády, aby si dokázal udržet vydobyté místo na literárním poli, aby se jeho činnost i nadále úspěšně rozvíjela ku prospěchu členů, samotného Klubu i české literatury.                          

Foto R. Sobotka: Zasloužilý člen LKPB František Gistinger přebírá dipolom z rukou Dajany Zápalkové a Mgr. Miloše Olivy.

 Vloženo 19. 5. 2007

    Za kolegy z Obce spisovatelů, kteří jsou s doc. dr. Urbancem v živém kontaktu, za ty, jejichž dílům či aspektům tvorby pomohl na světlo, za nás, k nimž se přiblížil svým  korektním přátelstvím, přeji Jiřímu Urbancovi všechno dobré, hodně zdraví a tvůrčích sil do všech dalších životních plánů a úkolů, v neposlední řadě do života se svou milovanou ženou a rodinou.