Eva Kotarbová, Dajana Zápalková:  Dny přátelství s Lužicí v Bašce
František Vaníček: Lužičtí Srbové si získají i vaši podporu
František Vaníček: Lužičtí Srbové mají v Bašce mnoho přátel ...
Dajana Zápalková: Domowina - Svaz Lužických Srbů
Dajana Zápalková: Lašský smíšený pěvecký sbor Baška a MEJA z Radworja u Budyšína (BRD)





www.domowina.de

                                                                       mapa







Dny přátelství s Lužicí v Bašce

skupina Blbůstky 
Z vystoupení Kurečkové Lašský smíšený pěvecký sbor Baška

   V obci Baška na Frýdecko-Místecku se v pátek 30. 11. a v sobotu 1. 12. 2007  uskutečnily Dny přátelství s Lužicí. Jejich inspirátorem byl čestný občan obce František Vaníček. K programu Dnů patřily přednášky pro školní děti i dospělé. Velmi očekávané bylo vystoupení předsedy lužické Domowiny z Budyšína J. Nucka a P. Kalety z Ústavu slavistických a východoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na odbornou část Dnů navázal sobotní galaprogram v místním kulturním středisku, v němž vystoupila J. Kurečková, sólistka Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, dále se představily soubor lidových tanců Malá Ostravica, lužická skupina Wólbornosće (Blbůstky) a Lašský smíšený pěvecký sbor Baška. Záštitu nad akcí, připomínající historii a kulturu malého slovanského národa Lužických Srbů, převzal ministr kultury V. Jehlička a hejtman Moravskoslezského kraje ing. E. Tošenovský. 

     Jan Nuck, předseda Domowiny, ve své závěrečné řeči na Dnech přátelství s Lužicí v Bašce  řekl:
   ,,Vážení přítomní, vážení členové Lašského smíšeného pěveckého sboru Baška, milí přátelé, s velkou radostí jsem přijal pozvání do Bašky na Dny přátelství s Lužicí. Každý čtvrtý rok od roku 1985 jsem byl hostem pěveckého sboru z Bašky. Jsem zde tedy pošesté. Vždycky jsem měl pocit, že jsem tady u slovanských bratrů, kteří jsou nám Lužickým Jan NuckSrbům velmi blízcí. Díky přátelství mezi LSPS a sborem Meja je moravská vesnice Baška mnohým lidem na Lužici známa.
   Vztah mezi Srby a Čechy, který už trvá po staletí, je pro náš malý lužickosrbský národ velmi důležitý, přežil ve velkém Německu tisíc let. Avšak asimilace v dnešní době pokračuje. Ryzí lužickosrbské rodiny dnes kompaktně sídlí pouze ještě v katolické oblasti Horní Lužice. V důsledku nedostatku pracovních míst se mnozí mladí Srbové stěhují na západ země. Demografický vývoj je nám další velkou výzvou, jakou jsme v dějinách v minulých stoletích nezažili. Svět multimédií a globalizace společnosti mají pro malé národy záporné následky.
   Protože se počet ryze lužickosrbských rodin snižuje, váže se naše naděje na stabilní školské vzdělávání. Proto zavírání škol druhého stupně, s argumentem malého počtu žáků, ze strany saské vlády odmítáme, ale nemohli jsme tomu zabránit. Každý rok musíme znovu bojovat proti snižování peněžních prostředků vlády našim lužickosrbským institucím. Boj o zachování národa je naší všední snahou, ale bojovat musíme. Zároveň musíme i konstatovat, že mnozí Srbové mají slabé národní přesvědčení. To jsou následky tisíciletého utlačování Srbů ze strany německé společnosti a vlády.
  Nehledě však na toto všechno, neztrácíme naději, že se nám podaří zajistit našemu národu budoucnost. Náš klasik, básník Jakub-Bart Ćišinski v jedné ze svých básní říká: .Štól Serb być chce tón dźelać dyrbi, zo by Serbstwo kćělo“- „Kdo chce být Srbem, musí pracovat, aby národ kvetl.' To je nám heslem a nenecháme se zastrašit."
Text:  Eva Kotarbová
Překlad projevu: Dajana Zápalková
Foto: Eva Kotarbová a František Vaníček

Slavnostní přijetí  Na kronikou

Foto: 1. Lužická skupina Wólbornosće (Blbůstky), 2. Sólistka ostravské operety  J. Kurečková, rodačka z Bašky, 3. Lašský smíšený pěvecký sbor Baška, 4. Jan Nuck,  5. a 6. Přijetí hostů z Lužice na Obecním úřadě v Bašce, 7. Další fotografie


Vloženo 7. 12. 2007






Lužičtí Srbové si získají i vaši podporu

Jakub Bart-Cišinski: MOJE SRBSKÉ VYZNÁNÍ
Příteli, je malá srbská zem,malý je srbský národ, jak nepatrný ostrov v tom široširém moři. A přesto  pevně věřím, že ty mocné vlny ta naše pole,vsi a statky nikdy nezaplaví. Ó, kéž každého z nás srdce jak skála  stojí proti cizím vlnám, kéž každá ruka zbraní je a každý dech je láskou k srbské zemi. Pak  srbská země naše přetrvá navěky /1910/.

  Michal Válek, předseda Lašského smíšeného sboru z Bašky,  je jedním hlavních organizátorů připravovaných „DNŮ PŘÁTELSTVÍ S LUŽICÍ“, které se v Bašce uskuteční v pátek  30. listopadu a v sobotu 1. prosince 2007. O svém vztahu k nejmenšímu slovanskému národu žijícímu v Evropě - v Německu, řekl:  „V roce 1984 jsem poprvé navštívil s Lašským smíšeným pěveckým sborem Lužici. Byl jsem tehdy rád, že jsem se mohl v době totality dostat  za hranice naší republiky, byť to bylo jen do NDR. V mých 22 letech jsem ještě nevnímal, kdo vlastně Lužičtí Srbové jsou. Přivítal jsem, že jsem byl schopen se s nimi domluvit svým rodným jazykem. Při dalších pravidelných setkáních, buď u nás v Bašce, nebo v Lužici, jsem teprve poznával, jak jsou tito lidé hrdí na svou kulturu, na svůj rodný jazyk i na své území, ve kterém žijí. Vždy se s námi s nevšedním zápalem a nadšením podělili o krásy přírody Lužice, měli jsme však také možnost navštívit jejich chloubu - Srbské muzeum v Budyšíně. Zde jsme se seznámili  nejenom  s bohatou historií Horní Lužice, ale i Dolní Lužice kolem Chotebuzu /Cottbus/.
  Velmi jsme byli osloveni jejich nevšední  upřímnou srdečností, ale také lužickosrbskými kroji, nikde jsem zde neslyšel hovořit či zpívat jinak než v jejich slovanském jazyce. Lužičtí Srbové žijící v Horní Lužici  jsou katolíci, v Dolní Lužici většinou evangelíci.
   Změnila se doba, změnila se ekonomická situace jak u nás, tak i v Německu.Domnívám se však, že je zapotřebí především dnešní  mladé generaci přiblížit skutečnost, že s naší vlastí  na severovýchodě nesousedí jen Německo, ale jeho součástí je i lužickosrbský slovanský národ, potomek kmene Milčanů, který po staletí musel svádět o své přežití  heroický zápas, především s Němci. /Horní Lužice-Sasko, Dolní Lužice-Braniborsko/.
   Mrzí mne, že se dovídám o tom, že také v současnosti dochází v Německu - Sasku v Horní Lužici  k postupnému rušení některých škol s výukou v lužickosrbském jazyce. Jistě to má i své ekonomické důvody, ale jsem si vědom toho, a historie to potvrzuje, že národ, který ztrácí svůj rodný jazyk, svou kulturu, své tradice, postupně zaniká. 
  Obec Baška spolu s Lašským smíšeným pěveckým sborem proto chce,  nejen vám nabídnout   poznání současného života Lužických Srbů, ale  také dát nahlédnout do jejich historie, kultury a přírodních krás. Pořádáním DNŮ PŘÁTELSTVÍ S LUŽICÍ chceme rovněž vyjádřit naši podporu jejich oprávněným  požadavkům, především o zachování výuky na školách v lužickosrbském jazyce,“ připomenul předseda Lašského smíšeného pěveckého sboru pan Michal Válek.
František Vaníček

Vloženo 25. 10. 2007






Lužičtí Srbové mají v Bašce mnoho přátel ...

   Baška je jednou z mála obcí našeho kraje, kterou spojuje s Lužicí mnohaleté přátelství.
Je obdivuhodné, jak si  tento nejmenší slovanský národ, potomek kmene Milčanů - obklopen germánskými kmeny, dokázal zachovat  svou slovanskou řeč, kulturu, zvyky, kroje, své lidové tradice až do dnešních dnů.
   Jedním z občanů Bašky, který patřil již od svého mládí k neúnavným popularizátorům lužickosrbské kultury, byl básník Bohumil Marek /1903-1892/. Byla to především jeho zásluha, ale i některých dalších - profesora Václava Stuchlého z Českého Těšína, Otakara Bílka z Metylovic, předsedy Kulturního sdružení Bezručova kraje Václava Halaty, majora Rudolfa Horníčka, básníka Bohumila Pavloka, docenta Petra Kalety, dramaturga ČT Jaromíra Šlosara, manželů Pavlokových, kteří spolu s mnoha dalšími výrazně přispěli k tomu, že se Baška stává od počátku osmdesátých let „Mekkou“ přátelských vztahů k Lužici.
   Výraznou zásluhu na rozvoji tohoto nevšedního vztahu mají také členové nejstaršího smíšeného pěveckého sboru Horní Lužice - sboru MEJA /1895/. S tímto sborem udržují členové Lašského smíšeného pěveckého sboru již od roku 1984 velice přátelské vztahy. Zrod těchto vztahů je neodmyslitelně spojen s prvním dirigentem Lašského smíšeného pěveckého sboru Adolfem Kolčářem, ale i se jménem tehdejšího ředitele Okresního kulturního střediska ve Frýdku-Místku Gerharda Pustky. Určitě nemalá zásluha patří také všem bývalým i současným členům sboru z Bašky: současné dirigentce sboru Mgr. Janině Ptakové, Dajaně Zápalkové, Michalu Válkovi, ing. Stanislavě Vítové, Martě Kořené, Ladislavu Otipkovi a všem těm, kteří přispívali a přispívají k tomu, že nejenom vzájemnými koncerty, besedami, přednáškami, výstavami u nás a v Lužici, ale především osobními přátelskými vztahy mezi členy obou sborů, napomáhají vytvářet neopakovatelnou  atmosféru přátelství. Nemalý podíl na tom, že tento vztah přetrvá až do dnešních dnů má nejen vedení obce Baška spolu s členy Lašského smíšeného pěveckého sboru, ale nezpochybnitelná zásluha  rovněž  patří  vedení Domoviny z Budyšína, jmenovitě  panu Janu Nukovi, předsedovi /prezidentovi/ a kulturnímu pracovníkovi Juriji Luščanskému, kteří rozvoj těchto přátelských vztahů mimořádně podporují.
   Je však bohužel smutnou skutečností, že zejména v posledních letech, počet obyvatel hlásících se v Lužici k slovanskému mateřskému jazyku, ubývá. Jestliže před třiceti lety jich bylo  asi 100 tisíc, dnes v roce 2007 je to asi 50 tisíc. Láska k rodnému kraji a pocit příslušnosti ke svému národu však dodávají Lužickým Srbům  neotřesitelnou víru v další trvání jejich existence v budoucnosti. Prosí Boha  slovy  svého básníka Jakuba-Barta-Čišinského: „Bože, buď tak milostiv a zachovej můj srbský národ čilý a zdravý až do skonání věků!“.
    Určitě vyvrcholením dosavadních přátelských vztahů Bašky a Lašského smíšeného pěveckého sboru k Lužicí  by se měly stát letošní Dny přátelství k Lužici, které se v Bašce uskuteční v pátek 30. listopadu a v sobotu 1. prosince. Jejich organizátory je obec Baška a Lašský smíšený pěvecký sbor. V programu budou nejenom bohoslužba za zemřelé členy Lašského smíšeného pěveckého sboru a sboru Meja, výstava „Lužice země našich přátel“, přednášky, videozáznamy i další kulturní akce za účasti hostů z Lužice. Záštitu nad jejich pořádáním převzal  hejtman  Moravskoslezského kraje ing. Evžen  Tošenovský a Ministerstvo kultury České republiky.  Jejich konání  bychom chtěli přispět k dalšímu  vzájemnému poznávání mezi občany Moravskoslezského kraje a  Lužicí.
František Vaníček
Vloženo 25. 10. 2007






Domowina – Svaz Lužických Srbů

středisko okno
 
 Z dějin

  Domowina byla založena 13. října 1912 ve Wojerecích jako vrcholný svaz lužicko-srbských spolků a sdružení. Za cíl si vytyčila prosazovat demokratickékrojnárodní zájmy a pěstovat lužicko-srbský jazyk a kulturu. Od roku 1933 byla reorganizována na základě členství jednotlivců. Protože tvrdošíjně odmítala politiku tkz. „zglajchšaltování“ a germanizaci (např. vedení Domoviny s předsedou Padolem Nedem včele rázně odmítlo, aby byli Lužičtí Srbové degradování na „Němce mluvící lužickosrbsky“), fašisté ji r. 1937 zakázali, zabavili majetek a zatlačili do ilegality. Ihned po skončení 2. světové války byla Domowina 10. května 1945 v Chrósćicích založena znovu. V poválečných letech se jí podařilo především získat velkou část národa pro znovuzrození lužickosrbské kulturní práce a tím přispívat k zachování a uvědomění si národní svébytnosti. Během čtyřicetiletého trvání NDR Domovinu – stejně jako všechny politické strany a masové organizace – ovládla SED a ta ji prohlašovala za „socialistickou národní organizaci“.
   V 80. letech mnozí členové Domowiny žádali, aby se organizace zaměřila více na zvláštní úkoly (jazyk, kulturu a umění). To část vedení přijala. Po změně režimu na podzim roku 1989 se změnily i cíle, úkoly a struktura Domowiny. Na mimořádném svazovém sjezdu 18.3. 1990 byly přijaty nové stanovy, v nichž se Domowina uvádí jako nezávislá národní organizace. Změnou stanov na 1. valné hromadě 12. 1. 1991 a schválením programu na 2. valné hromadě 15. června 1991 se Domowina přeměnila na politický nezávislý a samostatný vrcholný svaz Lužických Srbů a lužicko-srbských spolků (Svaz Lužických Srbů).

   Domowina v současnosti
  Domowina hájí zájmy asi 50 tisíc Lužických Srbů, kteří žijí v německých spolkových zemích Sasko, Braniborsko a jinde. Ve stanovách si Domowina vytyčila tyto cíle:
-    usilovat o zachování i rozvoj, o podporu i šíření jazyka, kultury a národního vědomí lužicko-srbského národa, o svornosti Lužických Srbů a o jejich sepětí s rodnou zemí, o zachování lužicko-srbských tradic a lužicko-srbské země
-    podporovat Lužické Srby a lužicko-srbské spolky v jejich národní práci
-    hájit veřejně lužicko-srbské národní zájmy před institucemi a úřady v obcích, okresech, zemích a ve federaci
-    usilovat o ústavněprávní řízení ochrany a podpory národních a jazykových menšin a dodržování odpovídajících zákonných ustanovení a mezinárodních úmluv
-    podporovat snášenlivost a porozumění mezi lužicko-srbským a německým národem i jejich rovnoprávné postavení
-    udržovat přátelské styky se slovanskými a málo početnými národy, s národnostními menšinami i mezinárodními sdruženími etnických skupin a hájit společné zájmy.
   Domowina je členem: Federativní unie evropských etnických skupin (FUEV), Evropského byra pro méně rozšířené jazyky, výboru pro SRN, Spolku pro ohrožené národy.

   Vzájemné styky se sousedním národem českým
   Již v raném středověku byla Lužice v lenním svazku s českým přemyslovským státem. Pevnou součástí České koruny se Horní Lužice stala  v 1. polovině 14.kroj století, Dolní Lužice o několik desítek let později. Tento stav trval až do roku 1635, kdy byla Lužice dána do zástavy saským panovníkům. Na Karlově univerzitě pobývali (zejména v letech 1348-1409) Lužičané nejen jako studenti, ale i jako profesoři. Někteří Lužičtí Srbové zasahovali do české kultury. Tak např. dolnolužický překladatel a vydavatel Albin Miller vydával v Kalawě kalendáře i české (1601-1630) – u nás tehdy velmi oblíbené.
Oddělení Lužice od České koruny však neznamenalo přerušení styků mezi oběma zeměmi. Do tkz. Pražského recesu, listiny, kterou bylo v roce 1635 potvrzeno začlenění Lužice k Sasku, byl zařazen článek, který nadále zaručoval ochranu českých králů katolické menšině v Lužici. Byla tak i do budoucna zajištěna výchova studentů z katolické části Lužice v zemích České koruny a prakticky tak byla otevřená cesta do lužických škol. Mnozí Lužičané po ukončení studií dosáhli v českých zemích významných postavení. Díky řadě nadací srbských duchovních počet studentů z Lužice postupně stoupal. Největší zásluhu však mají bratři Šimonové, kteří od roku 1694 věnovali péči lužickým studentům v Praze a v r. 1727 ze svých prostředků dobudovali v blízkosti Karlova mostu na Malé Straně Lužický seminář, který až do počátku 20. let 20.  století sloužil jako internát pro bohoslovce a gymnazisty z Lužice.
   
  19. století: - doba národního obrození. Protože vyučovacím jazykem srbských studentů na malostranském gymnáziu a na teologické fakultě byla němčina a latina, bylo nezbytné, aby seminaristé věnovali pozornost také své mateřštině. Získali pomoc českých kulturních pracovníků, zejména Josefa Dobrovského a Václava Hanky. R. 1846 si studenti založili spolek Serbowku. Scházeli se jednou týdně, zdokonalovali se v lužické srbštině a povzbuzovali k lásce ke svému národu. Pražský Lužický seminář byl zrušen v r. 1922 v souvislosti s obnovou míšeňské diecéze. Do té doby jím prošla značná část lužické katolické inteligence té doby.

  20. století až do dnešní doby
  Na přelomu 19. a 20. století se mění ráz vzájemných styků, do té doby živelných, vznikajících spíše z okamžité dobové potřeby. Od této doby začínají být plánované, promyšlené, cílevědomé. Stalo se tak díky dvěma okolnostem:
1.    na Karlově univerzitě bylo zavedeno studium sorabistiky
2.    byl založen spolek pro pěstování vzájemných styků
  Vědecké styky se prohloubily založením lektorátu lužické srbštiny na Filozofické fakultě UK
 (A.Černý 1901-1922, po něm Miklawš Krješmar). A.Černý (jako básník J.Rokyta) šířil všestranně znalosti o Lužických Srbech, psal knihy, vědecká pojednání, založil časopis Slovanský přehled, psal básně a překládal verše z češtiny do lužické srbštiny a naopak.

  Důležitým mezníkem v česko-lužickosrbských vztazích bylo založení Česko-lužického spolku Adolf Černý r. 1907. Založili jej čeští i lužičtí vysokoškoláci a jejich cílem bylo informovat českou veřejnost s poměry v Lužici a prohloubit styky mezi Čechy a Lužickými Srby. Z tohoto spolku se postupně stala mohutná organizace, změnila název na Společnost přátel Lužice a vydávala měsíčník Lužickosrbský věstník.
V době mezi válkami dál sílily česko-lužické styky. Lektorát lužické srbštiny byl zřízen i na Masarykově univerzitě v Brně a na UK v Praze založena stolice lužicko-srbského jazyka a literatury.
  Profesor J.Páta je (vedle A.Černého) zakladatelem české vědecké sorabistiky. Napsal velké množství knih, vědeckých pojednání a článků, organizoval vědecký a společenský život. Byl ale r. 1942 Němci popraven.
Ihned po 2. světové válce hledali lužicko-srbští představitelé v úsilí o obnovu národního života oporu u Čechů. Ještě z koncentračního tábora v Dachau poslal farář Jan Cyž prezidentu Benešovi a vládě ČSR žádost o pomoc.
  Po válce byla v Praze obnovena Společnost přátel Lužice (SPSL), Zemský národní výbor jí daroval budovu Lužického semináře. Od těchto dnů a vlastně až dnešní doby se ve vedení SPL vystřídala spousta osobností (Vl. Zmeškal, B.Kovařík, Zd.Boháč atd.), rozvíjí se spolupráce s Domovinou a s dalšími srbskými institucemi. Kromě obvyklých přednáškových večerů se podařilo uskutečnit několik výstav s národopisnou a výtvarnou tématikou, v Praze vystupovaly lužicko-srbské pěvecké a divadelní sbory.
  Společnost přátel Lužice letos slaví 100 let od svého založení. Oslavy proběhnou v Praze 10. listopadu 2007.
Informace z letáku Domowina - Svaz Lužických Srbů v Německu zpracovala Dajana Zápalková


Foto: 1. Serbski dom v Budyšíně
         2.  Okno - skleněná mozaika se znakem Domowiny a výjevy z obyčejů čtyř kulturních regionů v Serbskim domě v Budyšíně
         3/  Slavnostní kroj dolnolužické Srbky
         4/  Slavnostní lužickosrbský kroj z oblasti Wojerecy
     
Vloženo 25. 10. 2007





Lašský smíšený pěvecký sbor Baška a MEJA z Radworja u Budyšína (BRD)

   K obcím, které se mohou pochlubit pěveckým sborem s mnohaletou činností, patří i obec Baška na Frýdecko-Místecku. Tamní pěvecký kolektiv nese název podle oblasti, kde vznikl - Lašský smíšený pěvecký sbor Baška. V listopadových dnech roku 2007 oslaví 55 let od svého založení.
   I já slavím letos takové své malé pěvecké výročí. Na zkoušky docházím již dvacet let a za tu dobu jsem ve sboru získala hodně přátel, podívala jsem se třeba do Itálie, Švýcarska, Chorvatska, Německa, ale i na spoustu míst v naší krásné vlasti, kde jsme vystupovali na koncertech. Pracovala jsem jako jednatelka, takže zařizování koncertů, vyjednávání s nadacemi a jiná organizační práce byly má parketa.
 Meja Nyní bych chtěla ale hlavně připomenout vzájemné koncerty a přátelství se zpěváky nejstaršího pěveckého sboru z Lužice, nazvaného MEJA, který je z Radworja u Budyšína.  
  Od roku 1984 probíhají naše vzájemná setkání a já jsem měla možnost  podívat se několikrát na Lužici.  Pokaždé jsem tam poznala něco nového, protože hostitelé nám vždy připravili pestrý program. Přátelství, která byla navázána, jsou skutečně nevšední a upřímná. Mrzí mne jen, že mladá generace už takový vztah necítí. Nevím, čím to je. Snad nezná historii obou národů, snad upřednostňuje jiné hodnoty. Já stále ale doufám, že všechno to krásné, co bylo za těch více než 20 let mezi pěveckými sbory vytvořeno, nebude zapomenuto. Naopak, že i ti mladí zpěváci najdou k sobě cestu. Možná jakýsi impulz k tomu dají právě Dny přátelství s Lužicí, které proběhnou v prosinci 2007 v Bašce.
   Když přišel čas a my jsme zase na oplátku hostili zpěváky z Lužice u nás, vždy jsem se spolu s dalšími členy výboru snažila, abychom jim také ukázali to nejzajímavější, nejkrásnější v našem regionu. To, na co budou dlouho vzpomínat. Oni velice obdivují naše hory, takže výlet na Lysou či lanovkou na Pustevny, byl pro ně neopakovatelný zážitek.
  Nezapomenutelné jsou jistě i společné večery při dobré hudbě. Takový byl i vloni po úspěšném koncertě Lužičanů v hodoňovickém kostelíku, kde sklidili velký úspěch.
   Měla jsem možnost i více poznat jednatelku a zároveň organizační vedoucí souboru MEJA - Angeliku Haeneltowou,od níž jsem se dozvěděla:
   "MEJA z Radworja u Budyšína je nejstarším pěveckým sborem na našem území. Lužičtí Srbové vždy rádi zpívali, a tak už v roce 1895 založil Jurij Slodenk náš pěvecký sbor, který měl a stále má pro Radwor velký význam. Svými jedinečnými koncerty na veřejnosti ovlivňuje kulturní zájmy a národní vědomí Srbů nejen v Radworju, ale i v širokém okolí. Ženy vystupují v krásných národních krojích, zpěváci mluví mezi sebou lužickosrbštinou.
   Repertoár zahrnuje srbské sbory, oratoria a další sakrální skladby, ale také lidové a žertovné písně. Dirigenti upřednostňují skladby domácích autorů, např. Bjarnata Krawca a Korla Augusta Kocora. V současné době dochází na pěvecké zkoušky asi třicet zpěváků, jsou to většinou amatéři, ale přicházejí mezi nás i školené hlasy. Sbormistryní je mladá dirigentka Judith Kubicec."
   Za šíření lužicko-srbské kultury byl sbor několikrát vyznamenán, roku 1980 získal „Myto Ćišinskeho“ a v r. 1991 „Myto Domoviny“.
  "Nyní, kdy už jsou hranice mezi národy a státy otevřené, vyjíždíme zpívat nejen do spřátelené Bašky, ale byli jsme třeba v Římě i v Kanadě, natočili jsme CD. Za bývalého režimu toto vše nebylo možné,“ řekla také Angelika Haeneltowa.
Dajana Zápalková, úprava (ko)


Foto: Sbor MEJA - archiv Dajany Zápalkové

Vloženo 30. 10. 2007